Jedna báseň. Autoři čtou: Ondřej Macl

Konceptuální koláž z textů uchomorných šlágrů – nějak tak by snad bylo možné označit soubor básnických perzifláží sestavených básníkem Ondřejem Maclem s názvem Hrajte ještě dál. Mimochodem, na obálce – a pouze tam – si lze přečíst, že autorství textů patří nejen básníkovi samotnému, ale také jistému „a kol.“, což je zkratka podobně vklíněná v našich mozkových závitech jako všechny ve svazku přetištěné a v nový kontext uvedené verše či úryvky z písní či notorických pretextů v nejširším slova smyslu.

Výsledek své tvůrčí míchačky autor označuje za remixy, s čímž jistě souvisí performativní uvedení této knihy za doprovodu karaoke, přičemž slovo remix, systémově synonymní se slovem koláž ve sféře textové, nás rovnou odvádí ze světa čistě básnického do světa písní a jejich libret a lyrics, které máme ze sféry poezie tendenci vylučovat. Ano, remixy, i proto, že při čtení dílčích veršů postaršímu čtenáři okamžitě naskočí melodie, která se zlomí spolu s veršovým předělem do další a ta zas do další hudební sekvence, až má recipient pocit, že lehce zešílel a jeho vlastní paměťové stopy se rozutekly odlišnými směry zcela nezávisle na vůli jejich držitele.

Macl ve svých remixech ukazuje, že považovat smíchané texty za poezii je na místě, zvlášť když zjevně tvoří naši kolektivní kulturní paměť, ba snad ji i definují a zdají se být uloženy v české DNA zejména prostřednictvím melodií, jež je v naší mysli a interních reproduktorech nesou: spíše než básně tištěné na papíře, případně recitované. Jednoduše, všechno to známe, celou tu hromadu luštěnin po vzoru citované Popelky sesypanou před našimi smysly už jsme přebrali tisíckrát, tenhle verš máme vtepaný do mozkoven stejně jako ten druhý, jen ne postavené vedle sebe či pod sebou – tak, aby mohl zazářit nebo zasmrdět jeho skutečný význam, opakováním zcela vymytý, nebo vzniknout nový, sousedstvím nečekaný.

Autorkou obálky a grafické úpravy knihy je Pavlína Smékalová, repro: Spolek pro vydávání Revue Prostor

Remix Mládka, Plastiků i V+W

A to je celý koncept, který Ondřej Macl s citem pro mixážnictví jako proces a princip tvorby, pro historicky opakované motivy, které v důsledku odhalí ústřední českou šlágrovou linku, s karikaturním tahem rozehrává a variuje na osmdesáti stranách své aluzivní parodicko-vážné knihy. Já, růže, ptáček, kostel, válka, nebe, déšť, vítr a slunce, nebe a vesmír, cesta a chůze, slzy, krev a smích, dětství a mládí čili vzpomínka, žena různého jména, voda a loď (jak typické pro bezmořský národ, čemuž se Macl věnoval ve své disertaci České moře), minulost (Středověk neskončil, středověk trvá, / proč jsi tak vzdálené, baroko?). Z nich je tedy tvořeno pletivo naší kolektivní paměti. Pletivo nápadně se podobající plevelu, jehož se nelze zbavit, leda ho vytrhnout i s kořeny.

Z textů je patrné, že se svým zdrojům vysmívá i že má výchozí básně, písně a výroky vlastně docela rád: S drakoničností i jemností totiž vybírá pasáže, které mají jedinečný metaforický a symbolický potenciál, pokud je ukradnete (Okrad jsem všechny. Poezie zbyla) a vyrvete z písně, která je jinak třeskutá, kýčovitá, barvotisková, folklórně prostá nebo jednoduše stupidní. V jiných verších naopak ukazuje, že se rádi dojímáme a nostalgicky rozkýveme nad texty, které – rozebrány, nebo naopak nečekaně zvazbeny – ukazují svou komickou banálnost. A formálním fajnšmekrům odkrývá nový typ „kurátorského“ ne-autorství, v němž může docela dobře vedle sebe stanout Dáda Patrasová a Plastici nebo Ivan Mládek + V+W stejně jako přísloví bok po boku hokejového fanouškovského pokřiku a lidové písně na způsob kolotoče:

Ranní ptáče dál doskáče,
kdo neskáče, není Čech,
a to kuře krákoře, běhá po dvoře.

A vzápětí v téže básní Nedvěd zazní vedle náckovského hitu kapely Orlík:

Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ,
fakt mi nevadí, že nos jak bambulku máš!

Čtoucímu zamrzne úsměv na rtech. Jediné, co lze snad zpochybnit, je užitečnost a ekologie recyklování hmoty, která je, většinou žel bohu, nesmrtelná.

Kultura ze supermarketu

V závěru této duchamorné, ale hmatatelně „naší“ lepenice můžeme číst „Malý sémionautický manifest“ francouzského uměnovědce Nicolase Bourriauda, v Maclově vlastním (prvním českém) překladu. Hned jeho první věta nás utvrdí v tom, co nám během čtení básní naskočilo: ony původní, vybrakované texty jsou především „nekonečně dostupné“, dalo by se říct taky nesnesitelně všudypřítomné. „Mraky kulturních produktů se srážejí a bobtnají ve světovém supermarketu“ – a přesně do něj, do české národní Jednoty, masny a Ovozelu, nás Macl pozval, coby muž za pultem stál a zpod pultu špeky vybíral. Ona „hojnost stylů“, jak Bourriaud zmiňuje, skutečně vede jehlu Maclova mixpultu ke kýčovitému eklekticismu, z něhož se čtenáři zamotá hlava a který smývá hranice mezi vysokým a nízkým, masovým a okrajovým, spotřebním a uměleckým a zpochybňuje styl. Spolu s Bourriaudem, Maclem a šlágry si můžeme klást otázku, jak používáme umělecká díla, co je poezie, zda je v jejím přijímání a výběru ještě nějaký stín individuality a identifikace, zda existuje rozdíl mezi popíkem a alternativou a jaké kategorie přežily 20. století. Stáváme se spolu s nimi sémionautkami a nesmrtelný ušní červ hlodá v naší mysli s každým veršem a loví melodie, které jsme spolkli kdysi dávno, ale trávíme je ještě dnes. Zvlášť jsme-li coby čtenáři příslušníky střední a starší žijící generace – často nedobrovolných – konzumentů.

Ondřej Macl (* 1989), básník, performer a překladatel, vystudoval obory sociální práce a žurnalistika na Masarykově univerzitě v Brně, autorské herectví na DAMU a srovnávací literaturu na Univerzitě Karlově v Praze, kde obhájil doktorskou práci na téma České moře. Za knižní debut Miluji svou babičku víc než mladé dívky (2017) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Následovala básnická sbírka K čemu jste na světě (2018), novela Výprava na ohňostroj (2019), politická satira Baban Rejdiš: Legenda o Bocianovi (2021) a sbírka básnických remixů Hrajte ještě dál (2025). Příležitostně překládá (Roland Barthes, Oscar Wilde aj.). Věnuje se autorským performancím (většinou ve spolupráci s Annou Luňákovou) a pracuje jako editor Revue Prostor.