Rok (a satanismus) na české vsi čili románový horor Ludmily Svozilové

„Neboj se, zvládneme to,“ říká nadšený Ondřej manželce Viole po prohlídce domu na vesnici, který zrovna koupili. Dohoda to je sakra výhodná, protože majitel Skočdopole už samostatný život nezvládá, musí se odstěhovat do domova důchodců a na Ondrově rodině je mu něco sympatického. Jenže barák je na spadnutí, plesnivý, procházet se jeho chodbami na Violu působí, jak by se měla brodit chaluhami. Kromě toho se nachází daleko od všech lidí, které zná. Copak Ondra, ten si ráno odjede do práce, ale ona musí zůstat na místě a starat se o děti – Jonáš je normální zvídavé děcko, ovšem Filip je upoutaný na vozík a se světem neinteraguje. Jinak řečeno: pro Violu nejde o nový začátek, nýbrž o svého druhu vězení. Z něhož navíc kvůli finanční situaci není úniku. A aby toho nebylo málo: přestárlí sousedé jsou nejen podivíni, ale i satanisté, a zakoupený dům má temnou pověst plnou záhadných a neobjasněných úmrtí.

Kdopak tahá za kratší konec?

Ludmila Svozilová (* 1959) si už více než deset let buduje pozici nenápadné hvězdy domácího hororu povídkami i romány, nejvíc zaujala duologií Zemři, Kaine (2022–2023). Jejími hrdinkami často jsou ženy na okraji společnosti, bez záchranné sítě funkčních sociálních a rodinných vazeb. To byl příklad romské prostitutky, která se v povídce Relikviář Nejsvětější Královny z antologie Když hrůza laská, po zádech běhá mráz protlouká ulicemi kolem pražského Anděla a musí čelit klientovi, jehož zájem o exkluzivitu „služeb“ je čím dál vyšinutější. Nebo matky dvou dětí, která narazí na neodolatelnou nabídku pronájmu bytu s vlastním přístupem ke dvorku v nitrobloku s podivuhodným stromem, v jehož korunách žije cosi nepopsatelného.

Michal Březina je autorem antologie Bolestíny, kterou vloni vydalo nakladatelství Golden Dog, repro: Golden Dog

Mimochodem, povídka Vnitroblok vyšla vloni ve výborné antologii ženského hororu Bolestíny. Uspořádala ji Madla Pospíšilová Karasová, kterou zdravě naštvala internetová diskuse na téma „ženy neumí psát pořádný horor“. I když nejedna povídka v Bolestínách má své mouchy, jako celek skvěle fungují coby slovo do pranice. Drobná škobrtnutí v dynamice nadto více než vyvažuje drásavost, s níž sama editorka, ale i právě Ludmila Svozilová nebo Veronika Fiedlerová či Tereza Kadečková, přistupují k tématům toxických vztahů, nezdravých rodinných vazeb a sociální i ekonomické nerovnováhy mezi ženami.

Viola v románu Ante portas je dokonale typická autorčina hrdinka. Vazby na vlastní rodinu zpřetrhala, manželova matka ji nesnáší a s péčí o postiženého Filipa není ochotná pomoci jinak než našeptáváním, že by Ondrovi bylo líp s jinou. Nemá vlastní příjem a v minulosti čelila psychickým problémům, což jí dále stěžuje případné rozhodnutí opustit manžela stále nezdravěji upnutého na rozpadající se barabiznu. Zároveň má Viola ocelovou páteř, vůli udělat pro ochranu svých dětí cokoliv a brzy najde i spojence v místním stárnoucím archiváři a v mladé tatérce a taxidemistce Rosálii. Hlavně má ovšem svá vlastní temná tajemství.

Ludmila Svozilová. Výtvarnice, keramička, matka početné rodiny, milovnice černého humoru, hořké čokolády, červeného vína a čtenářka literatury téměř všeho druhu. Takřka půl století žije ve starém strašidelném domě kousek za Prahou, zdroj: Facebook – Sense Lord

Takže ano, spolek (ne)přátelských satanistů v čele s manipulativním a ve skutečnosti docela čiperným Skočdopolem hodlá provést krvavý rituál, jenž v nejlepším případě vyžaduje smrt dítěte. Ovšem od jisté chvíle se v zapadlé vesnici rozvíjí hra pro více démonických hráčů a není zcela jisté, kdo v ní tahá za kratší konec. Z drobných a nejprve jen obskurních náznaků si totiž začneme dělat o Viole a jejím obdivu ke kočičí bohyni Bastet jiný obrázek. Rozhodně není pouhou ideální obětí starých misogynů. A ne všechna zmizení v okolí lze připsat jejím protivníkům…

Renovace domu, rodiny i hororu

Svozilové bizarnější a také brutálnější variace na kultovní horor Rosemary má děťátko perfektně funguje, protože přesídlení z města na okraj vesnice, kde se nemáte o koho opřít a váš domov je zdrojem dalších a dalších finančních a posléze i vztahových problémů, je horor sám o sobě. Autorka přitom velmi dobře pracuje jak s popisy rozpadající se nemovitosti, tak umanuté Ondřejovy snahy předstírat, že je všechno v pořádku a vše se zvládne. Jenže dílčí opravy, na které je čas jen po práci, protahující se návštěvy hospody před návratem domů a čím dál drzejší chování sousedů i znepokojivé nálezy v domě ukazují, že tady nebude v pořádku nic.

Svozilová přitom staví jak rovině psychologické rovině, tak okultní. V té psychologické bez sentimentu ukazuje, jak se Viola s Ondřejem vzájemně odcizují, v okultní líčí utahování smyčky rituálů, o nichž Viola zprvu nemá ani tušení. Jak se však hrdinka s Rosáliinou pomocí stává aktivnější, začíná okultní rovina nabírat na síle. Vytváření nejrůznějších amuletů, magických masek a ochranných kouzel je fascinující samo o sobě.

Obálka nejnovější knihy Ludmily Svozilové, repro: Fobos

K umně zpracovanému motivu prokletého domu, v němž se především po nocích dějí nepěkné věci, se navíc přidává napínavý střet dvou v podstatě profesionálů, dvou typů magie a dvou přístupů ke komunikaci s nadpřirozenem. V jeho průběhu dochází ke ztrátám na životech (občas hodně naturalisticky, jindy „mimo obraz“, ale s o to brutálnějším dopadem na čtenáře a čtenářky). Přitom by stačilo málo a mohli bychom to celé vnímat jako hádku nerudných sousedů přes plot o to, komu patří švestky spadlé ze stromu na pomezí pozemků. Až na to, že tady mají „drobné naschvály“ podobu masakru koček nebo přesvědčování dítěte o tom, že mu byla darována živá a mrtvá voda, takže je zcela v pořádku, když podřízne svého bratříčka, vždyť to přece je první krok k sourozencově uzdravení…

Vedle děsu se tak nejde ubránit určitému pobavení, hlavně když se dějem mihnou místní policisté, kteří možná něco ví o čachrech jednoho namistrovaného realiťáka, ale slovy kocoura Garfielda z legendárních komiksových stripů „netuší ani polovinu pravdy“. A to je asi jediná výtka vůči románu: postav a peripetií autorka do příběhu nalila až příliš. Navíc děj pokrývá více než rok Violina života na vsi, takže se občas nelze vyhnout pocitu, že by se mohly obě strany trochu víc snažit dotáhnout věci do konce. Nic to však nemění na tom, že Ante portas je jeden z nejsugestivnějších románů domácí provenience jak v poloze hororu psychologického, tak okultního. A Viola je nejzajímavější tuzemskou hororovou (anti)hrdinkou současnosti. Ukazuje, jak tenká je hranice mezi monstrem a obětí.