Horor Zatloukání hřebů v něčem stojí na chatrných nohách, ale nakonec přesvědčí

Propast mezi žánrovou a takzvaně vysokou literaturou je – tedy alespoň v české literatuře – pořád ještě dost hluboká. Je proto překvapivé, že letos vydaný hororový román Petry Klabouchové Ignis fatuus rezonuje i mezi porotami literárních cen, které se nezaměřují na žánrovou literaturu. Vilém Koubek (* 1988), jenž stejně jako Petra Klabouchová (* 1980) vydal svůj horor Zatloukání hřebů v nakladatelství Host, se nejspíš podobné pozornosti nedočká. Přesto jeho román strhne a s titulem Klabouchové jej pojí vypravěčská jistota.

Zápletka zhruba dvousetstránkové Koubkovy knihy se točí kolem urbexu, tedy výpravy do opuštěného objektu, na niž se vydají tři mladí lidé a jež dopadne úplně jinak, než si představují. Ještě předtím, než se k výpravě dostaneme, seznámíme se s vypravěčkou románu. Tou je Ema, které právě zemřela matka. Jejího snoubence Karla smutná zpráva velmi zaskočí – žil totiž v domnění, že Emini rodiče už mrtví jsou. Ve skutečnosti Ema rodinu opustila poté, co se po jejím bratru Michalovi slehla zem.

Právě Michal byl jedním z urbexových průzkumníků, kteří se na vlastní pěst vydali do opuštěného Sídliště 16, kde následně za záhadných okolností zmizel. Ema se vrací do domu rodičů a najde zápisky otce, jenž rovněž zmizel. Jen jinak – jednoho dne se sebral a už se nevrátil. Ačkoli Ema připisovala otcovo zmizení sílícímu alkoholismu, postupně objevuje, že příčiny odchodu jsou mnohem hrůzostrašnější. V otcových zápiscích sledujeme bobtnající touhu dozvědět se, co se s jeho synem stalo. Potřeba to vědět postupně přerůstá v posedlost. Velkou část otcova textu, jenž je od hlavního toku vyprávění odlišen fontem a jejž Ema postupně pročítá a glosuje, zabírá popis videozáznamu, který před Michalovým zmizením pořídila jeho kamarádka, která s ním do Sídliště 16 vyjela. Tahle konstrukce je jedna z mála vypravěčských neobratností, na něž v Zatloukání hřebů narazíme.

Vilém Koubek má evidentně nakoukány filmy subžánru found footage, v nichž obvykle sledujeme autenticky působící, roztřesené videozáznamy z místa, kde dochází k hrůzným událostem (milníkem těchto snímků je Záhada Blair Witch z roku 1999). Popisy toho, co se na videu děje, jsou v Zatloukání hřebů mimořádně sugestivní, autor výborně pracuje a videozáznam se nám odehrává takřka před očima. Člověk si však přece jen říká, že výchozí situace, kdy otec otrocky přepisuje jednotlivé záběry – jakkoli se tato jeho činnost v knize vysvětlí – je poněkud šroubovaná.

Pokud však nad tím přimhouříme oko, tak obkružování děsů, k nimž román směřuje, nás po nějaké době přinutí hltat jednu stranu za druhou. Až se dostaneme do předrevolučních časů, k tajemnému kultu a k tomu, jak se videozáznam a události ze Sídliště 16 silněji a silněji promítají nejen do vyprávění Emina otce, nýbrž i do jejího vlastního příběhu.

Vilém Koubek se v žánrové literatuře pohybuje jako chameleon. Na kontě má splatterpunk, sci-fi, noirové romány a nyní tedy velmi slušný horor. Napínavý, čtivý a poučený žánrovými atributy. Eminu příběhu by možná slušelo přízemnější finále – to stávající, v němž se příběh přesune mimo náš běžný svět, působí vůči předchozím kapitolám vcelku neústrojně. I když je totiž pro zápletku důležitý okultismus, autor zároveň píše dobré břitké dialogy, jimiž vyprávění uzemňuje, a dovede i vtipně komentovat žánr, v němž se pohybuje: „‚Viděls v poslední době nějakej moderní horor?‘ zeptá se Filip a po souhlasné chvilce ticha pokračuje: ‚Vezmeš jedno slovo a uděláš z něj název. Tím tvoje originalita končí.‘“

Vilém Koubek si vzal slova dvě. Že by tím ze své knihy udělal mimořádně originální počin, to se říct nedá. Nicméně Zatloukání hřebů dělá to, co správný horor dělat má: pomalu, plíživě buduje děsuplnou atmosféru, která na člověka v ten pravý čas dolehne s pořádnou intenzitou.

Obálka Koubkova hororu. Repro: Host