Anketa ČT art: Stovky bobrů, comeback Libuše Jarcovjákové a hanba debatě o poplatcích!
Je tady prosinec a tradiční kulturní bilance uplynulého roku. Vybraným osobnostem z kultury i našim přispěvatelům jsme položili následující dvě otázky: Který svůj letošní kulturní zážitek byste označili za nejsilnější? A co pro vás bylo kulturním zklamáním letošního roku?
Michaela Banzetová
výtvarná kritička
1) Je těžké označit jen jeden kulturní zážitek za ten nejsilnější. Hned několik výstav mě zaujalo: od Cute mapující fenomén roztomilosti přes letošní londýnský Frieze, kde byl obraz Spící Venuš od Evy Švankmajerové zakoupen do sbírky Tate Modern. Ze stále probíhajících a do dalšího roku pokračujících výstav bych vyzdvihla dramaticky poetickou It Will End In Tears (k vidění v Barbican Center v The Curve), nebo rozsáhlou instalaci Open Wound od Mire Lee v Turbine Hall Tate Modern, která je i přes někdy dost přísné kritiky velice oblíbená návštěvníky. Z českých pak zmíním určitě výstavu anonymního streetartisty Tima s názvem Mám kořeny v květináči.
2) Politické i ekonomicko-politické zásahy do kultury ve vícero zemích světa.
Hlavní vizuál k výstavě CUTE. Původní kočička je z roku 1990, úprava umělou inteligencí byla provedena vloni a nazvána Playing dress up with AI, repro: Somerset House
Anežka Bartlová
šéfredaktorka časopisu Artalk.info
1) Můj nejsilnější zážitek nebyl pozitivní. Vztahuje se ke strachu o prostory pro kritickou kulturu i diskuzi o ní. Velmi pozorně sleduji dění na Slovensku, kde nastává destrukce struktur, které dosud kulturu držely a garantovaly jí prostor v rámci veřejné diskuze.
Ale pohled plný obav upírám i na německou kulturní scénu, kde probíhá hon za falešnou „hrozbou antisemitismu“, z níž se stává zbraň proti těm, jimž není lhostejné, že na palestinském území páchá Izrael fatální genocidu obyvatel a v Libanonu bombarduje kromě lidí i tisíce let staré památky. Cenzura v německých institucích i veřejném mediální prostoru už zasáhla jednu z nejslavnějších umělkyň současnosti, Nan Goldin, anebo její kolegyni Candice Breitz. Abych přidala trochu něčeho pozitivního, užila jsem si letos benátské bienále, kde vystavovala Eva Koťátková.
2) Co se týče zklamání, patří sem podoba schvalované novely o některých druzích podpory v kultuře, která měla zahrnovat i ustanovení tzv. statusu umělce. Výsledná podoba nepomůže ve výtvarném umění či literatuře skoro nikomu, což je promarněná šance. A dalším zklamáním pro mě je program Galerie Rudolfinum: ze slibovaného udržení kurzu etablované příspěvkové instituce zaměřené na současné umění zbyly výstavy recyklované z Berlína (kam opravdu není těžké dojet) a přehlídky umělců za zenitem, jako je Antony Gormley. Oznámené prodloužení mandátu aktuální ředitelky Julii Tatiany Bailey vnímám jako další z promarněných šancí.
Výstavní projekt Evy Koťátkové pro letošní benátské bienále nese název Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilogramů lehčí a vypráví příběh žirafy Lenky, která byla v roce 1954 odchycena v Keni a následně převezena do pražské zoo, kde po necelých dvou letech zemřela, foto: Národní galerie Praha
Milena Bartlová
historička umění, výtvarná kritička, pedagožka
1) Když se ohlédnu za uplynulým rokem, s překvapením zjišťuji, že nejsilněji mne oslovil film Stovky bobrů (USA 2022, režie Mike Cheslik). Netroufám si jej charakterizovat obsahově, natož žánrově: rozbitá narace, ulítlá ironie a strhující drama, o kterém si nejste jisti, zda jde o život, nebo je to jen ptákovina. Nejspíš je právě tohle ten nejvýstižnější způsob, jak vypovídat o dnešním světě tak, aby to rezonovalo s našimi prožitky a zkušenostmi.
2) Nejtěžším zklamáním je letošní vývoj na Slovensku. Ministerstvo kultury je obsazené hvězdami dezinfoscény a záměrně ničí kulturní infrastruktury celé země, likviduje veřejnoprávní charakter masových médií, cíleně propouští nejzkušenější pracovníky a pracovnice hlavních kulturních institucí, zcela bez ohledu na tradici, kvalitu a mezinárodní respekt. Dno zatím není vidět. Pozitivním rozměrem je protestní akceschopnost a solidarita slovenské kulturní obce, ministryně a její lidé ale mají rozhodnou podporu předsedy vlády. My si zatím jen můžeme přát, aby to po volbách za rok nebylo u nás na stejné cestě.
Z filmu Stovky bobrů, foto: AerofilmsBarbora Baronová
ředitelka nakladatelství wo-men, spisovatelka
1) Nejsilnějším kulturním zážitkem pro mě byl letos návrat knižního festivalu nezávislých nakladatelství Tabook do Tábora. Po krátkém odpočinku se tým kolem nakladatelství Baobab rozhodl nadechnout a vrátit do ulic jihočeského města produkci malých českých nakladatelství – ať už formou malotrhu, nebo bohatého programu, včetně toho v prostoru maringotky zaparkované v centru města. Radost mám také z nulového DPH na knihy. Tak ještě prolobbovat fixní cenu knihy, ať posílíme český knižní ekosystém, to bych si přála.
Z výstavy Oko do světa v Divadle Oskara Nedbala v Táboře, která byla jedním z projektů letošního Tabooku, zdroj: Facebook TabookuLinda Bartošová
novinářka, moderátorka podcastů Slast a Krása
1) Nové album Kendricka Lamara GNX, literární trilogie francouzské autorky Virginie Despentes Život Vernona Subutexe, koncert zpěvačky Okay Kaya v Café v lese, norské drama Až na věky… Měl být jeden?
2) Zklamáním je pro mě vývoj společenské a politické situace na Slovensku, která se zásadně propisuje i do stavu tamní kultury. Slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová se postupně snaží systematicky destruovat svobodu a rozmanitost kulturní scény a je to smutný pohled. Daří se jí to ale jen částečně – sice zavírá dveře zásadních institucí, kultura – jak je ostatně její podstatou – kvete i přes překážky. Důkazem budiž silná vlna inspirativní slovenské hudby, v níž se odráží vztek i nespokojenost s vývojem světa i Slovenska. Tři za všechny – Fvck_Kvlt, Berlin Manson, Dušan Vlk. I love you all.
Z filmu Až na věky, foto: Nordisk Film ProductionIvo Bystřičan
filmový dokumentarista a dramaturg
1) Váhal jsem, zda zmínit benátské Biennale, kde mě mimo radikálně citlivých expozic polského, rumunského a rakouského pavilonu v dobrém zjitřila průřezová výstava portrétních přístupů v zemích globálního Jihu (tímto je zmínka naplněna). S koncem roku se mnou ale ještě víc rezonuje divadelní hra Krajina se sklady, která se uvádí ve Vile Štvanice. Autorka Marie Nováková a režisér Ivo Kristián Kubák mezi modulárními plechovými ploty sžíravě, ve fantaskním pohledu, vyprávějí příběh vykořisťování lidí na trhu tovární práce, spolu s rozpadajícími se sociálními ekosystémy příhraničních periferií, národnostních rozpojení a nevyzpytatelných nových propojení pod nepřežitým tlakem na tzv. flexibilitu. Nejde ani zdaleka o doslovnou lidskoprávní agitku, ale nápaditou a drzou poezii v minimalistické scéně, která nechává jen na naší fantazii, co se děje za ploty výrobních hal a ubytoven, kde je byznys jedněch postaven na bezvýchodných statusech druhých.
2) Ne že bych byl vždy jen nadšený z toho, jak na kulturním poli plní svou roli veřejné služby Český rozhlas a Česká televize. Přesto jsem doufal, že ke zvýšení příjmů obou institucí prostřednictvím zvýšení koncesionářských poplatků dojde. Reflexe dění ve společnosti se neodehrává jen ve zpravodajství a publicistice, ale mnoha dalšími způsoby a formami. Oba domy pro to jsou výborně disponovány, zároveň k jejich dílům má přístup každý. Málo za sebe ovšem zabojovaly a zachovaly svou dlouholetou netečnost k vlastnímu osudu, zároveň je torpédovali politici a političky, kteří vědí, že málo reflexivní společnost se lépe ždímá a ovládá.
Z inscenace Krajina se sklady, foto: Tygr v tísni
Ladislav Čumba
spisovatel, moderátor, učitel
1) V roce 2024 jsme se dočkali v naší mateřštině pětisetstránkového zúčtování s bolševickým myšlením, kde si tuzemský čtenář konečně může přečíst, že tajní policisté mlátící lidi, povinná účast v prvomájovém průvodu či kádrování a msta nejen na odpůrcích režimu, ale i na všech jejich blízkých, sice byly hrozné a k nevydržení, ale že podstatně horší následky měla a má bolševická relativizace hodnot, popření morálky, záchodkové chování lampasáckých generálů nebo třeba znormalizovaný tesilkový hnus popírající ve jménu slušnosti jakékoliv myšlenky na krásu. To vše sepsáno s bezuzdným humorem, strhujícím vypravěčským jazykem, přímočaře, z perspektivy ulítlého genderu bez jakékoliv vnitřní cenzury. Veledílo o nás a pocitech lidí 35+ je navíc magicky situováno do karibské exotiky Ostrova Svobody. Barvu léta od geniálního kubánského básníka Reinalda Arenase nám do češtiny přeložil doktor Jiří Holub.
Zázrak kouzelného slova od žijícího českého básníka Ivana Wernische je možné slyšet a vidět na jednom z jevišť Národního divadla. Největší z žijících českých dramatiků J. A. Pitínský vydal knihu lyrických próz a dokonce i sebral odvahu předstoupit před své diváky osobně. Básník Petr Borkovec s filologem Matyášem Havrdou znovu vdechli život nejhrozivějšímu skutku divadelních jevišť, a když Médea díky nim opět jednou zabije vlastní děti, krve by se nedořezal v nikom z přítomných. A ve chvíli, kdy oba překladatelé vystoupili ze stínu své pracovny, aby představili dva roky své práce a poté výňatky ze svého Eurípida osobně přečetli na festivalu Tabook svými neškolenými hlasy sami, Jiří Bartoška z roku 1985 a Jiří Ornest z roku 1995 někde v ten moment jistě zbledli závistí před jejich hereckým projevem a silou takového dramatického slova.
Úplně každý den si během jednoho covidového roku autorky Magdalena Rutová a Michaela Kukovičová vyměnily jednu kresbu s krátkým příběhem. Nevzniklo však pouhých 730 vtipných a svižných kreseb v pěkné grafické úpravě, ale 730 stran děje velkého a zásadního českého románu, výtvarně a hlavně textově působivého obrazu naší doby, který se právem jmenuje Kniha roku.
Lucie Trmíková, David Prachař, Saša Rašilov, Filip Kaňkovský a Robert Mikluš v inscenaci Wernisch na Nové scéně pražského Národního divadla, foto: ND – Martin ŠpeldaJiří David
malíř, pedagog
1) Nedokážu říct jen jednu událost, takže musím zmínit tři, z toho dvě na domácí scéně a jednu ze zahraničí.
Jak sbírat umění: příběh Karla Tutsche (Galerie Moderniho uměni v Hradci Králové)
Proč? Protože tato výstava přesvědčivě i působivě dokázala komplexně ukázat podstatné autory i autorky sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let na naší scéně, kteří se nesmazatelně podíleli na vývoji našeho umění. Sběratel Karel Tutsch tak ve své době svou činností v podstatě nahradil veřejné kulturní instituce. Jeho legendární malá brněnská galerie Na bidýlku byla nezastupitelná svým výstavním programem. Díky tomu jsou nyní v Hradci Králové k vidění díla, která by pravděpodobně zmizela do ztracena.
Signal IV: The Eighties, Galerie Telegraph Olomouc
Proč? Protože podobně jako výstava sbírky Karla Tutsche v Hradci Králové je i tato výstava vystavěna ze sbírky, tentokrát Roberta Runtaka, a to konkrétně z let osmdesátých. Tato výstava intenzivně připomíná více jak třicet autorů či autorek, kteří se na naší scéně prosadili před rokem 1990. Zároveň právě tato přehlídka jednoznačně poukazuje na institucionální mezery, neboť právě tito umělci/umělkyně, kteří zásadním způsobem formovali naší vizuální scénu, by si konečně po více jak čtyřiceti let zasloužili fundovanou, velkou přehlídku svých prací. Tento dluh sice výstava v Telegraphu nedokáže plně nahradit, přesto silně ukazuje, že je na čase pro tuto dobu najít osobnosti kurátorů a teoretiků, kteří ji dokážou smysluplně představit.
Chagall, Albertina Vídeň
Proč? Přestože se jedná o již dávno ověřenou ikonu světového umění, mnohokrát i výstavně představenou a pokaždé je sugestivní se se Chagallovými obrazy setkat z očí do očí. Ano z očí do očí, neboť nestačí jen odborné publikace, nebo sociální sítě. Malířství je nutné prožívat ve fyzickém kontaktu, pokud ho chcete vidět, a ne jen o něm číst z reprodukcí. Nejen Chagallova malba není mrtvá, ačkoliv už byla obecně stokrát různě pohřbívána a dehonestována jen jako zboží. Vždy ji lze nahlédnout jinak, a přesto silně.
2) Už je to jistě pro mnohé obehraný evergreen, ale je to stále natolik bolavé, že to nelze než připomínat, i když jistě marně. Mám na mysli sarkofág jménem Národní galerie v Praze. Proč? To už bylo také mnohokrát veřejně zdůrazňováno, nemá smysl to opakovat. Je to pro české umění na dlouho obrovská ztráta. Je to propast, do níž už jen tupě koukáme, než nás zcela pohltí.
Marc Chagall: Narozeniny, 1923, foto: AOKI Holdings, Vienna 2024Petr Fischer
publicista, komentátor
1) Film Amerikánka. Nadchla mě samozřejmost, s níž tvůrci filmu vystřelili svůj opulentní obrazový film do světa, který obvykle pracuje se zaběhanými formami a vzory z dobře vyzkoušené filmové knihovny. I v Česku se dá udělat skvělý „obrazový“ film. Díky výtvarníkovi Honzovi Kadlecovi a režiséru Viktoru Taušovi. Dávám jako zážitek roku, přestože v Praze opět hrál a zpíval kazatel Nick Cave.
2) Zklamání? Omezený ideologický způsob debaty o filmu Vlny, nebo snadnost a netrpělivost, s nimiž se často v recenzích odkládají dobré knihy. Motýle přenechávám jiným…
Z filmu Amerikánka, foto: BioscopMatěj Forejt
výtvarný kritik a kurátor iVysílání
1) Zážitkem roku 2024 pro mě byly jubilejní výstavy Caspara Davida Friedricha u příležitosti 250. výročí jeho narození. Hamburská Kunsthalle, Alte Nationalgalerie v Berlíně a drážďanské Státní umělecké sbírky připravily celkem čtyři rozsáhlé výstavy, které na sebe v průběhu roku postupně navazovaly. Neodolal jsem, objel jsem je všechny a kromě jedinečné možnosti vidět pohromadě díla zapůjčená z mnoha evropských muzeí umění jsem se leccos nového dozvěděl nejen o životním příběhu samotného velikána německé romantické malby, ale třeba i o tom, která díla z drážďanského Zwingeru ho inspirovala nebo jak takzvaná Výstava století v berlínské Alte Nationalgalerie v roce 1906 přispěla k tomu, že Friedricha právě za tohoto velikána dnes považujeme. A pro všechny, kdo na výstavách být nemohli, po jubilejním roce zůstávají tři objemné katalogy plné textů i bohatého obrazového materiálu.
2) Zklamáním uplynulého roku je pro mě dění na Slovensku, především (ale nejen) ve Slovenské národní galerii. Právě ta je ale pro nás nejviditelnějším příkladem. Aktuální politickou zakázku bohužel v SNG nezastavily ani zjevné a objektivně měřitelné úspěchy někdejší ředitelky Alexandry Kusé, která instituci provedla náročným obdobím bez hlavní budovy, připravila pozoruhodné a úspěšné výstavní projekty a nakonec za svého působení i dokončila rozsáhlou rekonstrukci celého areálu a začala SNG lépe zpřístupňovat veřejnosti. Třeba prostřednictvím interaktivního Atlasu SNG, za který jeho tvůrci nedávno získali slovenskou Národní cenu za design. Ani to všechno však současnou politickou garnituru neodradilo od odvolání Alexandry Kusé z pozice ředitelky a od uvržení instituce do naprosto zbytečného chaosu, v němž se na podobné úspěchy bude navazovat jen stěží.
Caspar David Friedrich: Poutník nad mořem mlhy, 1817, zdroj: Hamburger Kunsthalle
Boris Hokr
publicista, zástupce šéfredaktora časopisu Pevnost, redaktor Knižního klubu
1) V ósackém muzeu historie byla letos k vidění velká výstava Hasui Kawaseho s anglickým názvem Views of Travel and Nostalgia. Na 150 prací umělce, který zachycoval japonské scenérie v časech, kdy se do tradičního života vlamovala elektrifikace a první automobily. Nešlo ale jen o fenomenální náhled do tvorby člověka, který dodnes patří k nejčastějším dodavatelům „japonskosti“ na pohledy a plakáty, a rozšíření znalostí o jeho záběru (například díky výjevům z Koreje či práci pro časopisy). Možná nejsilnějším zážitkem bylo, když se konkrétní výjevy prolnuly s mými osobními vzpomínkami na zobrazená místa. Jako by ta propast někdy i jednoho století najednou neexistovala.
2) V průběhu roku vyšlo v žánrových a komiksových nakladatelstvích několik luxusních vydání děl již klasických i prostě pro fajnšmekry. Což je skvělé. Co není skvělé, je skřípění zubů vybraných jedinců nad tím, jak se dotyční nakladatelé zbláznili, že chtějí takové a takové peníze. Fuj a hanba jim, vydřiduchům! Jako asi takhle: vydat třeba Elrika z Melniboné od Moorcocka je na našem trhu sama o sobě odvaha a dobrá vůle vůči nám, čtenářům. Vydat ho levně pak není vstřícnost, ale ekonomická sebevražda. Těch pár tisíc za ilustrovaný omnibus se zlatou ořízkou obsahující čtyři knihy a jako bonus podpis autora je za mě vzhledem k tomu, že vím, co a jak se u nás prodává, naprosto OK.
Kultovní fantasy Elrik z Melniboné se dočkala českého vydání, zdroj: Mystery PressPetr Hruška
básník, literární historik
1) Poctivě řečeno je každou chvíli nejsilnějším zážitkem nějaký jiný… Takže mohu spíš zmínit několik trvale silných, které mne stále zjitřují a k čemusi popouzejí – nejspíš k životu. Patří mezi ně hudební festival New Opera Days pořádaný v Ostravě Petrem Kotíkem a Renatou Spisarovou-Kotíkovou, výstava sochaře Maria Kotrby v brněnském Domě umění a výstava Antony Gormley a Pavla Melková v pražském Rudolfinu, četba letošních čísel Revolver Revue, zvolení Jiřího Přibáně ústavním soudcem České republiky…
2) Zánik Lidových novin, tiskoviny, která se stala na začátku dvacátého století symbolem vysoké kulturní úrovně české žurnalistiky a na konci dvacátého století v dobách samizdatu ještě navíc symbolem její statečnosti. To všechno dokázal velice snadno zpronevěřit jejich poslední majitel Andrej Babiš a parafovali to bohužel i jeho redaktoři.
Mario Kotrba: Conditio humana, zdroj: Dům umění města BrnaMarie Iljašenko
básnířka
1) Největším kulturním zážitkem pro mě byl festival Fall, který se na podzim konal v Centru současného umění DOX. Zatímco v Brně každoročně probíhá skvělý Měsíc autorského čtení a v Bratislavě se každý podzim konají festivaly Brak a Ars Poetika, v Praze jsem velký literární festival postrádala. Svět knihy, i přes veškerou snahu, zůstává stále spíše veletrhem a svátkem nakladatelů. Na Fallu oceňuju možnost se na tři dny ponořit do literatury. Oceňuju dramaturgii, která se nezaměřuje jen na osvědčená jména, ale klidně i na autory, kteří jsou známí u sebe doma, ale v Česku je třeba je teprve představit. Líbí se mi místo konání – řada akcí probíhá ve vzducholodi Gulliver nebo v kavárně či na dvoře – a pestrost. Vedle filozofických diskuzí o literatuře a umělé inteligenci si návštěvník může poslechnout i slam poetry nebo se setkat s některým výtvarníkem. Festival má taky řadu vzdělávacích programů, což běžný návštěvník neocení, ale je to skvělá investice do budoucna, protože tak vychovává další generaci čtenářů.
2) Největším zklamáním pro mě bylo, že letos již neotevřelo Café Fra. V této malé kultovní kavárně se už deset let scházeli básníci a spisovatelé všech generací a směrů. Pod vedením básníka a dramaturga Petra Borkovce tu proběhly stovky mimořádných čtení, setkání a diskuzí. Pro mnohé mladé autory bylo Fra místem, kde poprvé vystupovali před veřejností, a později bezpečným prostorem, kde mohli kdykoli jen třeba nabrat dech. V kavárně mohl člověk koupit knihy stejnojmenného vydavatelství, slyšet nejnovější literární drby nebo si jen přes den vypít svoje espresso. Na jaře před Fra rozkvétaly ty nejkrásnější sakury v Praze. Ačkoli se v hlavním městě konají měsíčně desítky literárních akcí na nejrůznějších místech, odvažuju se tvrdit, že Café Fra nic nenahradí.
Café Fra se uzavřelo v srpnu 2023 po devatenácti letech společného setkávání. Fotografie ze srpna 2023, autor: Ondřej LipárJan Jaroš
filmový publicista
1) Je s neuvěřením, jak působivé dokážou být filmy i sto let po svém vzniku. Zásluhou distribuční společnosti Film Europe jsme mohli spatřit kolekci nejvýznamnějších německých němých filmů, které byly mimořádné i v okamžiku tvůrčích přehmatů (jak se třeba ukázalo u Langových sci-fi velkofilmů Metropolis a Žena na Měsíci). Zato díla Friedricha Wilhelma Murnaua jsou živé a stále oslovují, ať již zabrousily do sociálního dramatu nikoli kolektivního a revolučního, nýbrž ponořeného do rozpoložení jednotlivce (Poslední štace), nebo položily základy upírského hororu (Nosferatu, symfonie hrůzy).
Schopnost vyprávět prostřednictvím obrazových sdělení s minimem vysvětlujících mezititulků, důraz na herectví podřízené potřebám příběhu a teprve podle nich stylizované do žádoucí podoby, kameramanské mistrovství při vytváření žádoucího časoprostoru, to vše fascinovalo tehdy a poutá i dnes. Když kupříkladu letos vznikla nová (americká) verze Nosferata, snadno u ní postřehneme, že vizuální čarování se mění v pouhou mondénní schválnost, protkanou nadbytečnou upovídaností.
A z českých filmů? U osvědčených tvůrců zaznamenávám jen promarněné příležitosti dospět k něčemu smysluplnému (Výjimečný stav, Konec světa, Hello Welcome). Některá díla jsou společensky jistě potřebná (Vlny, Amerikánka, Zápisník alkoholičky, Světýlka), ale sotva se zapíšou mezi umělecky svrchované počiny. Větší naději snad skýtají debutanti (Mord, Od marca do mája…).
2) Drtivá většina současné světové tvorby prokazuje, že skutečně vzrušující, podnětná a plně oslovující díla vznikla tak někdy před půlstoletím, od té doby vévodí a vkus určují jedině epigoni, někdy na sebe upozorňující jen bezbřehým cynismem a bořením jakýchkoli zábran, nejčastěji však spoléháním se na osvědčené postupy, protože vynaložené stovky milionů by se přinejmenším měly vrátit. V české kotlince se pak už drahnou řadu let šíří rádoby líbivý mor nazývaný romantická komedie. Distributoři jsou zjevně ochotni sešrotovat jakékoli plevy, aniž by hledali kvalitnější zrno. Pouze z letošní produkce lze vyjmenovat znepokojivé množství odstrašujících příkladů: Aristokratka ve varu, Superžena, Franta mimozemšťan, Sladký život, Prázdniny s Broučkem, Láska na zakázku, Poklad, Radost na dosah, Léto s Evženem. A to jsem ještě neviděl nejnovější vánoční položku nazvanou V dobrém i zlém…
Z filmu Metropolis, foto: Film EuropeJiří Koukal
vedoucí redaktor digitálního obsahu webu ČT art
1) Na jaře se mi v pařížské Fondation Louis Vuitton podařilo spatřit velkou retrospektivu Marka Rothka. I když jsem z nemnoha předchozích setkání s jeho obrazy tušil, že to bude zážitek, výsledek předčil veškerá očekávání. Každé jedno z vystavených pláten ve mně vyvolávalo silné emoce, pokaždé trochu jiné a ne vždy příjemné. Kolik smutku lze vyjádřit pouhou barvou? Nic lepšího letos vidět nešlo.
2) Rekonstrukce pražských „Kostek“ od Karla Pragera, sídla IPRu (Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy) a oblíbeného CAMPu (Centra architektury a městského plánování) se připravuje již několik let a od počátku je jasné, že půjde o vzorovou – a tedy i nákladnou – opravu výjimečné stavby z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nyní, když je projekt hotov a jeho realizátoři jsou vysoutěženi, rozhodli se členové pražské vládní koalice v čele s radním Zdeňkem Kováříkem, který mimo jiné nechal svévolně odstranit sochu Stůl Čestmíra Sušky z Mariánského náměstí, že finance na rekonstrukci Kostek v rozpočtu na příští rok nenajdou. Nechci ani domýšlet veškeré scénáře, které to pro fungující městskou budovu v památkové zóně otevírá, ale už nyní je jasné, že o Kostkách ještě uslyšíme.
Z výstavy Marka Rothka v pařížské Fondation Louis Vuitton, zdroj: 1998 Kate Rothko Prizel & Christopher Rothko – Adagp,Paris, 2023Martin E. Kyšperský
zpěvák, skladatel (kapela Květy), producent
1) Zemřel Oldřich Janota, který byl pro mne opravdovým zjevením: experimentátor, hitmaker, duchovní osvícenec, básník a vtipálek. A to téměř půl století! Těsně před smrtí natočil tři gramodesky. Nachystal je k vydání a odešel. Když je poslouchám, tak jen žasnu, jak něžná krása to je. Sežeňte si je, dokud jsou!
2) Nesmírným zklamáním je pro mne fakt, že Brno přišlo o svoje nejkrásnější kino, protože Scala je stále zavřená, velký sál zeje prázdnotou kvůli problémům se statikou, které město nemíní řešit. Je to strašná škoda. Byl to prostor, kde se vzdělávali a bavili lidé. Studenti se skvěle starali o jeho provoz. Největší ostuda posledních let.
Oldřich Janota v roce 2010 na Open Air Music Festivalu Trutnov, foto: ČTK / Jiří Janda
Olga Lomová
sinoložka, pedagožka
1) Největším kulturním zážitkem roku 2024 byla pro mě retrospektiva poválečného modernismu na Tchaj-wanu v Muzeu historie v Tchaj-peji. Překvapilo mě, jak suverénně a po svém vstupovali tchajwanští malíři volně sdružení ve skupinách Fifth Moon a Ton-fan do dialogu s nejnovějšími směry západního umění. Dobové fotografie a filmové záběry dokreslovaly to, co vystupovalo z vystavených děl – potřebu svobody, radost z experimentu a hledání nových cest.
Z výstavy v Taipei Fine Arts Museum. Autorský kolektiv Joy Ho, Joanna Ho a Writing FACTory a jejich grafický román New Earth No. 3069, repro: se svolením autorůViktorie Melicharová
publicistka
1) Pro mě to byl jednoznačně dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být o fotografce Libuši Jarcovjákové. Filmařce se zde podařilo pouhým sledem fotografií a zdařile frázovaným voice overem z úryvků z deníků Jarcovjákové vytvořit vizuálně i narativně natolik poutavý snímek, že pro tvorbu této fotografky dokázal nadchnout i diváctvo, jež se s její tvorbou a jménem dosud nesetkalo. Nejsilnější pro mě bylo sledování pádu berlínské zdi z „druhé strany“ – z tehdejšího západního Berlína, kde Jarcovjáková na konci osmdesátých let žila. V porovnání s aktuální výstavou v pražské Národní galerii dokázal dokument Tasovské odvyprávět životní osudy Jarcovjákové s mnohem větším přesahem, který mi umožnil se k jejímu dílu i životu dostat mnohem blíž. Velmi citlivým dovětkem byl i rozhlasový cyklus Osudy, kde svůj životní příběh vypráví sama Jarcovjáková.
2) Určitým zklamáním pro mě byla současná instalace v Kunsthalle Praha od japonské umělkyně Chiharu Shioty žijící v Berlíně. Kunsthalle podle mě obecně bojuje s okázale velkolepou dramaturgií vzhledem k prostoru, kterým disponuje. Již úvodní výstava Kinetismus: 100 let elektřiny v umění z roku 2022, věnovaná kinetické energii, pro mě byla důkazem toho, že takové množství instalací, které se navíc různě hýbou, blikají a vydávají zvuky, není zkrátka možné narvat do tak malého prostoru. A v podobném duchu se nese i současná expozice Neklidná duše. Výstava se nachází ve čtyřech sálech a tomu odpovídá i celkový počet instalací – jsou všehovšudy čtyři, což je i vzhledem k ceně běžného vstupného (320 korun) trapně málo. Výstava by si zasloužila mnohem více kontextu i informací, obzvláště vezmeme-li v potaz, že český divák neměl dosud šanci se s tvorbou Chiharu Shioty setkat.
Z instalace Chiharu Shioty v Kunsthalle PrahaTomáš Motl
programový ředitel ČT art
1) Byly to nervy. Když přijeli do Prahy Bamberští symfonikové, aby tu na Výstavišti spolu s Českou filharmonií a pod vedením Jakuba Hrůši zahráli Mahlerovu 7. symfonii, kterou na stejném místě sám autor ve světové premiéře dirigoval v roce 1908, nevěstilo počasí vůbec nic dobrého. Černé mraky, vítr, bouřka a zářijové povodně za rohem. A do toho prohlášení hudebníků, že pokud jim na nástroje spadne byť jen jediná kapka, zvednou se v přímém přenosu a odejdou z pódia pryč. No zkrátím to. Pršet začalo, ale naštěstí ne tak moc, a ty provazy kapek v kuželech reflektorů a větvě ve větru dodávaly dramatické Mahlerově hudbě neuvěřitelnou kulisu. Zážitek ve 4D, za nějž si v kině připlatíte. Tady to bylo v ceně.
2) Není už moc hvězd, které mě provázely životem a já jsem je ještě neviděl a neslyšel na vlastní oči a uši. Bruce Springsteen patří mezi ně, a když ohlásil koncert v Letňanech, bylo jasné, co budu letos 28. května dělat. Člověk míní, zpěvákovy nemocné hlasivky mění. Zklamání? Možná silné slovo, ale smutek určitě. Smutek říznutý nadějí, neb The Boss prý přijede o rok později. Tak mě, šéfe, nezklam podruhé.
V říjnu vystoupil Bruce Springsteen ve Filadelfii, ale v Praze to v květnu nezvládl. Snad příště! Foto: ČTK / AP / Star ShooterDaniel Mukner
literární kritik, redaktor nakladatelství
1) Z české prózy, kterou sleduji nejvíce, mě letos potěšily převážně debuty. Skvělá je prvotina Emmy Kausc Narušení děje, odvážný, neotřelý a těkavý text o jednom fatálním vztahu, cizinectví, o Londýně a v neposlední řadě o otázce, jak o všech těchto tématech vyprávět. Také Dorota Ambrožová napsala vynikající debut, do centra své novely Poslední léto postavila vypravěčku, která mezi patnáctým a devatenáctým rokem tápe, co se sebou, a tak zkouší mnohé. Je potěšující, že tento vypravěččin stav není zapříčiněn žádným traumatem z minulosti, jako to známe z podobných tuzemských knih, a především stojí za pozornost, jak suverénně debutující prozaička píše. To lze říct také o Kristině Hamplové, která svou novelu Lover/Fighter okořenila papouščím masem, popkulturními narážkami a přesnými každodenními postřehy. Zábavnější knihu jsem letos nečetl.
Letos zaujal i debut Doroty Ambrožové Poslední léto, repro: Euromedia Group – Listen
Jan Němec
spisovatel, šéfredaktor časopisu Host
1) Asi největším zážitkem pro mě byl svatováclavský koncert rakouského varhaníka Franze Dansagmullera v kostele v Mikulově. Jsem si skoro jistý, že to jméno nikomu nic neřekne, a chápu, že jako tip je to mizerné. I Google má problémy něco smysluplného vyplivnout! Nic zvláštního jsem si od toho večera nesliboval, ale bylo to krásné, přesně tak, jak nečekané věci bývají. Zejména interpretovy vlastní skladby – současná varhanní hudba je podceňovaná nika. Slyšel jsem letos i berlínské filharmoniky, no ale mikulovské varhany mě kdovíproč odhodily dál.
2) Zklamáním pro mě bylo dění kolem brněnského kina Scala. To bylo kvůli potížím se statikou sálu uzavřeno už v červnu loňského roku, celý letošní rok se řešilo, co s ním bude dál. A pokud vím, nevyřešilo se nic. Horký brambor si přehazuje město, kterému dům s nejlepším brněnským kinem patří, a Masarykova univerzita, která kino provozuje. Nový film Pedra Almodóvora Vedlejší pokoj (ten měl mimochodem taky blíž ke zklamání roku než k zážitku roku) jsem teď nedávno sledoval z lehátka ve Scalce, jak provozovatel kina nazval improvizované promítání na schodech. Vtipné to je, důstojné moc ne.
Z filmu Pedra Almodóvara Vedlejší pokoj, foto: Vertical EntertainmentJulia Pátá
filmová a hudební publicistka
1) Silných kulturních zážitků a pamětihodných momentů letošní sezóna nabídla mnoho. Neustále se ale vracím ke květnovému koncertu americko-kanadské experimentátorky claire rousay se supportem slovenské umělkyně, zakladatelky labelu Řehole a producentky Adriány Vančové alias timmi v prostorách Vily Štvanice. Zatímco timmi ve svém setu předvedla monumentální droneovou meditaci, ke které se vrátila i během vystoupení na poslední edici festivalu Lunchmeat, rousay uvedla desku sentiment rozvíjející dřívější experimenty s popovými postupy. Důvěrnou atmosféru se rousay snažila navodit intimní scénografií připomínající fiktivní pokoj a bezprostřední komunikací mezi ní a publikem, které na místě zahrnovala do procesu živé produkce tracků. Čest promotérské činnosti kolektivu Heartnoize, kterým se mimo rousay letos do Prahy podařilo přivézt jména jako ML Buch, Bendik Giske, Nu Jazz, Lankum nebo Jenny Hval.
2) Zklamání? Spíš zažívám pokračující rozčarování z institucionálního zanedbávání péče o kulturní památky a postupného zániku prostorů pro alternativní kulturu, které jsou ranou pro charakter a komunitní život města. Také mě mrzí, že si Nicolas Cage nestřihnul roli hraběte Orloka v nejnovějším Nosferatuovi.
Claire Rousay, zdroj: Facebook muzikantkyJanis Prášil
filmový publicista
1) Rok 2024 přinesl filmový a výtvarný dvojportrét české fotografky Libuše Jarcovjákové, zahrnující dokument režisérky Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být a fotografickou výstavu děl Jarcovjákové, za níž stojí kurátoři Lucie Černá a Michal Novotný a která je k vidění ve Veletržním paláci do konce března příštího roku.
Film zachycuje vizuální a vypravěčskou dvojjedinost fotografií a představuje tvůrčí dialog mezi Jarcovjákovou a Tasovskou. Režisérka sestavila snímek ze tří tisíc fotografií a pokreslila ho hlasem autorky, která čte ze svých osobních deníků. Slovo, obraz a pohyb propojila do jedinečného multimediálního celku, jehož výtvarná a výpovědní hodnota oslovuje publikum napříč zeměmi a kulturami.
Výstava je také dialogem, tentokrát mezi fotografií a prostorem. Architektka Anna Matoušková zavěsila fotografická díla na průhledné panely. Fotografie nechává prostupovat barevně nasvíceným prostorem a prostor zase fotografiemi, což odpovídá charakteru tvorby Jarcovjákové, která vyvěrá z interakce s prostředím. Vstupujeme nejen do galerie fotografií, ale i do galerie života jednotlivce i společnosti.
Zásadní složkou filmu i fotografické výstavy je historická a společenská rovina. Život a tvůrčí dráha Jarcovjákové jsou prodchnuty dobou a režimy. Svobodu nalézá na okraji, mimo hlavní proud, v romské, vietnamské či queer komunitě nebo mezi zaměstnanci tiskárny. Periferie není jen setkáním se svobodou, ale i s osobní, společenskou, historickou a kulturní identitou.
Fotografie z filmu Ještě nejsem, kým chci být, foto: Libuše Jarcovjáková / AerofilmsMichal Prokop
hudebník
1) Dlouho jsem přemýšlel, co mě nejvíc dostalo v tom letošním roce. Nakonec to nebyla žádná hudba, ale filmový dokument Můj otec, kníže, natočený Lilou Schwarzenberg o jejím otci, který jsem viděl v České televizi. Skvělá sonda do politiky, historie i rodinných vztahů. Nevím, jestli mě to tak oslovilo proto, nebo naopak přesto, že jsme se s Karlem Schwarzenbergem znali a po jistou dobu se pravidelně vídali, ale tak naprosto jinak natočený profilový dokument než často na našich obrazovkách vídáme, stojí za pozornost.
Karel Schwarzenberg s dcerou Lilou ve filmu Můj otec, kníže, foto: Archiv ČTJan Prušinovský
režisér a scenárista
1) Filmy: Zóna zájmu, Občanská válka a Stovky bobrů. Seriály: Colin from Accounts a Fallout. Koncerty Tinariwen a Sleaford Mods.
2) Podezřelé rušení pořadů, nesystematické změny v nastavení systému schvalování pořadů nových, obrovský odliv kvalitních pracovníků, postupná normalizace České televize.
Jak vypadá život ve vile, která se nachází v blízkosti koncentračního tábora? Z filmu Zóna zájmu, foto: AerofilmsOlga Sommerová
dokumentaristka
1) Gustav Mahler: Symfonie č. 8 Es dur, „Symfonie tisíců“ – zahajovací koncert sezóny FOK ve Smetanově síni byl velkolepým hudebním zážitkem, na němž se podílelo kromě orchestru pět sólistů, Český a Slovenský filharmonický sbor pod taktovkou Tomáše Braunera a dva dětské sbory. „Představte si, jak celý vesmír začíná znít a dunět. To už nejsou lidské hlasy, nýbrž kroužící planety a slunce,“ napsal po dokončení díla Gustav Mahler. Ohromující zážitek odměnilo obecenstvo bouřlivým potleskem vestoje.
Národní divadlo v Brně a Divadlo Spejbla a Hurvínka vytvořilo podle libreta Patricie Částkové a hudby Bedřicha Smetany v režii Hany Mikoláškové opus Hurvínek prodává nevěstu. Inscenace přibližuje dětem i jejich rodičům ikonickou operu Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta prostřednictvím slavných loutkových postaviček Spejbla, Hurvínka, Máničky a Žeryka, v níž vystupují sólisté brněnské opery společně s pětičlenným orchestrem. Obdivné uznání si kromě celého týmu zaslouží loutkovodič a interpret hlasů Spejbla a Hurvínka, třiadvacetiletý Martin Trechta.
Šéfdirigent Tomáš Brauner dirigoval zahajovací koncert sezóny FOK, Symfonii tisíců Gustava Mahlera, foto: FOKMartin Šrajer
filmový kritik
1) Při vší úctě k tvůrcům a tvůrkyním všech skvělých filmů a seriálů, které jsem letos viděl, nejsilnějším zážitkem, z hlediska ozvučení, osvětlení, kamery i režie, pro mě byl fenomenální koncert Nicka Cavea a Bad Seeds v pražské O2 aréně. Krása a vznešenost.
2) Kulturním zklamáním letošního roku je pro mě pokrytectví velké části umělecké scény, v Česku i zahraničí, která se proti některým válečným zločinům vymezuje velice hlasitě, zatímco tváří v tvář desítkám tisíc mrtvých lidí v jiné části světa strká hlavu do písku, případně – hůř – masakrování civilního obyvatelstva zlehčuje, omlouvá a legitimizuje.
Nick Cave v pražské O2 aréně, foto. Andy Von Pip / Zuma Press / ProfimediaAntonín Tesař
filmový a komiksový kritik
1) Hodně podnětů k přemýšlení mi letos dal počin nakladatelství Mystery Press, které poprvé v češtině vydalo zásadní dílo žánru fantasy – výběr z textů Michaela Moorcocka z cyklu Elric of Melniboné. Je to série, která inspirovala řadu dalších děl napříč různými médii, od Sapkowského Zaklínače po seriál Rod draka. Tenhle obří počin v českém překladu ale vyšel ve velmi omezeném nákladu a bez širší distribuce. Ve finále je to ryze kousek pro sběratele, který je sice rozhodně záslužný, ale bude mít minimální dopad na veřejnou debatu o žánru. Nijak to nekritizuji, naopak, naprosto to chápu – vydavatelé sami píšou, že Moorcock je u nás obtížně prodejný autor a že vydání ve větším nákladu by se jim nejspíš nevyplatilo. Spíš je zajímavé si uvědomit, jak moc fragmentarizované je české knižní prostředí. Do té míry, že na jednu stranu je možné Moorcockovu klasiku přeložit a vydat, ale zároveň je nemožné ji dostat k širší veřejnosti. Z hlediska člověka, který o fantastické literatuře píše, je to schrodingerovská situace – kniha sice vyšla, ale zároveň je neviditelná. Uvidíme, jestli se z toho stane na českém trhu dlouhodobější trend. Na druhou stranu mi letos udělaly radost knihy od českých kulturních publicistů – Hudba srdce od Karla Veselého, Suchý a Šlitr: 1959–1969 od Pavla Klusáka, Ještě jeden level od Ondřeje Trhoně i Velmi pozdní odpoledne od Kamila Fily. Ukazuje se, že i když kulturní publicistika u nás čím dál víc skomírá, je tu možnost pustit se do velkých studií knižního rozsahu.
Nová kniha Pavla Klusáka o éře Suchého a Šlitra mezi lety 1959 a 1969, foto: Host
Jiří Trávníček
literární vědec, editor
1) Mé ocenění patří nakladatelství Maraton, jeho edičnímu programu, vynalézavé dramaturgii i tomu, jak knihy připravují. Svými tituly nás Maraton učí poznávat hlavně náš středoevropský prostor a stejně tak to, co se děje na východ od nás. V dnešní době jde o aktivitu více než záslužnou. Za všechny aktuální tituly alespoň – jako pars pro toto – jeden: Taňa Pjankova: Věk rudých mravenců (přeložila Eva Reutová), silný a vrstevnatý román o ukrajinském holodomoru – zima a jaro 1933, tři postavy, jedna vesnice, zmar, zoufalství, hlad jako stav, alegorie i tak trochu jednající postava velké ničivé síly.
Přebal knihy Taňi Pjankové Věk rudých mravenců, zdroj: Maraton
Helena Třeštíková
dokumentaristka
1) Dva zážitky, oba na festivalu ve Varech: úžasný film Ještě nejsem, kým chci být Kláry Tasovské o fotografce Libuši Jarcovjákové a film Vlny s asi desetiminutovým potleskem po projekci. Dobu, kterou film zachycuje, jsem zažila, a tak jsem ho hlavně ke konci skoro probrečela…
2) Že se stále nevyřešilo navýšení příspěvků pro veřejnoprávní média. Argumenty proti jsou dost neuvěřitelné.
Filmová Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu ve filmu Vlny, foto: Dawson FilmsKlára Vlasáková
spisovatelka, scenáristka, publicistka
1) Asi nedovedu říct, který zážitek byl nejsilnější. Kulturní zážitky se vždycky proplétají s těmi zcela nekulturními. Tím, čím člověk zrovna prochází. Jestli je unavený. Jestli se dokáže soustředit. Jestli má prázdný žaludek. Několik let stará studie třeba ukázala, že soudci a soudkyně činí shovívavější rozhodnutí na začátku pracovního dne nebo po obědě. Celkový dojem je nakonec průsečíkem tolika proměnných, že se nedá spočítat. A přesto bych chtěla jednu akci jmenovat. Slovenský festival ArtWife v Liptovském Mikuláši. Konal se uprostřed léta a připadal mi jako malý zázrak. Dny plné diskuzí, čtení, performancí, koncertů – a všechno jako by se dělo samo od sebe. Přirozeně. S radostí, zaujetím a opravdovostí. Feministické hlasy, které nezněly uzavřeně, ale pokoušely se oslovit všechny. Hledaly způsob, jak nemlčet v době, kdy jsou vydobytá ženská práva znovu zpochybňovaná.
Momentka z festivalu Artwife, zdroj: web festivalu2) Výsledná podoba statusu umělce. Říct, že je minimalistická, by bylo diplomatické. Přesnější by bylo označit ji za úplně vykuchanou. Na případnou finanční podporu totiž dosáhnou jen ti, kdo nemají více než poloviční úvazek, kteří si v uplynulých dvou letech vydělali uměleckou tvorbou alespoň polovinu hrubých příjmů a nesmějí přesahovat průměrnou mzdu. Tím se však skoro celá literatura dostala mimo zřetel, protože podle dat jen 5 procent spisovatelů a spisovatelek má psaní jako pravidelný příjem a 4/5 píšících si psaním vydělají méně než 5 tisíc měsíčně.
Ministerstvo přitom mělo od oborových asociací a pracovních skupin k dispozici řadu materiálů, v nichž jsou obsaženy příklady ze zahraničí. Těch cest a možností byla celá řada: od úpravy plateb sociálního pojištění, aby tyto platby reflektovaly nepravidelnost příjmů, přes pomoc s nastartováním druhé kariéry třeba pro tanečníky a tanečnice po vytvoření rámcových smluv pro umělce a umělkyně. Nic z toho současný návrh bohužel neobsahuje. Tak doufejme, že příští rok přinese lepší uchopení celé otázky.