Libuše Jarcovjáková a uznání. Bylo to trošku jinak, než se to teď vypráví

Než konkrétněji pohlédnu na film o Libuši Jarcovjákové a na její výstavu v Národní galerii, otevřu knihu Plasy 1981 a zacituji z ní: „Přátelství. Atmosféra sounáležitosti a přátelství, která spontánně v Plasech vznikla, vydržela dlouho a její důsledky pociťuji dodnes.“ To je část odpovědi Jarcovjákové na otázku, co pro ni znamenala účast na kolektivní výstavě, která se stala legendou a jednou z nejpodstatnějších fotografických akcí v normalizačním Československu. Otázku pro publikaci Plasy 1981, kterou na památku oné přehlídky vydalo roku 2009 nakladatelství Torst, položila účastnicím a účastníkům té výstavy kunsthistorička Anna Fárová, jež expozici v Plasech u Plzně v jednaosmdesátém roce kurátorovala.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Věhlas té přehlídky překročil hranice státu zejména směrem do Francie, neboť odtamtud na vernisáž přijelo několik významných tvůrců včetně legendy světové humanistické fotografie Henriho Cartiera-Bressona a tamní tisk o ní publikoval několik obsáhlejších textů – na rozdíl od tuzemských novin a časopisů (Fárová totiž byla signatářkou Charty 77). Expozice v Plasech přitom autorsky vycházela ze dvou sérií komorních výstav, které se pod názvem 9 a 9 & 9 konaly na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v předsálí pražského Činoherního klubu. A jednou z autorek této série byla Libuše Jarcovjáková. Ostatně tehdy jsem se coby student seznámil s jejím dílem právě při návštěvě výstavy v Plasech; její snímky dělníků z pražské tiskárny se mi navždy zapsaly do paměti. Mnohokrát jsem je měl v minulosti před očima coby referenční syrovou dokumentaristickou výpověď.

Fotografie z filmu Ještě nejsem, kým chci být, foto: Libuše Jarcovjáková / Aerofilms

Takhle detailně připomínám Plasy 1981 proto, že nynější tvrzení Libuše Jarcovjákové, která sama pronáší ve filmu a jež jsou pak recyklována v četných mediálních charakteristikách, totiž že půlstoletí čekala na to, než ji někdo uzná za fotografku, je sice efektní, ale nepřesné, zavádějící. Anna Fárová byla v Československu vnímána jako největší kurátorská autorita v oboru fotografie a její věhlas a dosah byl bez přehánění mezinárodní. Má-li Jarcovjáková na mysli, že tehdy stála stranou tuzemské publicity, pak je nutné a spravedlivé dodat, že takto stranou stála drtivá většina jen trochu nečesaného fotografického dokumentu; ostatně kniha Plasy 1981 je plná jmen a fotek, které za normalizace neměly šanci na publikaci. Mimochodem, na nynější pražské výstavě stojí v doprovodném textu k oddílu z osmdesátých let mimo jiné toto: „Libuše proplouvá z jednoho prostředí do druhého. Všude je doma. V hospodě U Rytíře, v bistru na Újezdě, ve vietnamských ubytovnách na Zeleném pruhu. Odpoledne na skok u doktorky Fárové.“

Kromě toho ve filmu Ještě nejsem, kým chci být sama Jarcovjáková vypráví o tom, jak se v druhé polovině osmdesátých let v Japonsku jako fotografka prosadila. Pravda, prosadila se především v komerční sféře, coby fotografka módy, nikoliv svou volnou tvorbou, svými intimními snímky. Že to autorka ve svém sebeobraze příliš nerozlišuje, je trochu problém, ale dá se to vysvětlit a pochopit její osobní zkušeností a psychickým ustrojením včetně dlouholetého pocitu, že celkově stojí tak nějak mimo.

Ale selhání je to bohužel u těch a od těch, kteří se nyní na dodatečném úspěchu a uznání Jarcovjákové podílejí. Bylo by totiž poctivé dodat, že ten typ tvorby, jímž v Praze žijící fotografka poslední roky dobývá Evropu, začal být umělecky obecně a plně akceptován teprve v posledním zhruba čtvrtstoletí, kdy se – z důvodů, jež tady není prostor probírat – zásadně rozšířila tolerance pro to, co může být na festivalech a v galeriích přijímáno jako autentická umělecká fotografická výpověď. (Tím spíš vyniká cit Fárové, která Jarcovjákovou před více než čtyřiceti nepřehlédla.) Čistě fakticky vzato je v tomhle skutečným přeborníkem kyjovský voyeur Miroslav Tichý (1926–2011) se svými rukodělnými, zbastlenými foťáky a šmíráckými snímečky žen na koupališti či na ulicích. Tohle byl skutečný outsider, nikoliv fotografii na FAMU studující Jarcovjáková…

Fotografie z filmu Ještě nejsem, kým chci být, foto: Libuše Jarcovjáková / Aerofilms

Dnešek však nepřeje nuancování, detailům, věcnosti. Důležité jsou emoce a story. S  tím také jak filmový dokument Kláry Tasovské, tak výstava v Národní galerii pracují, v tom jsou naprosto trendy. Ale jedním dechem se patří dodat, že přesto oba výstupy postupují inteligentně a esteticky promyšleně, napomáhají autorské výpovědi Libuše Jarcovjákové. V tom má tato nyní dvaasedmdesátiletá fotografka nemalé štěstí. A není náhoda, že režisérkou dokumentu o ní je žena mladšího středního věku a její stabilní výstavní kurátorkou je generačně obdobná Lucie Černá.

Téměř maximum možného poprvé

Dokumentární film Ještě nejsem, kým chci být na sebe poutá pozornost právem. Režisérka Klára Tasovská a střihač Alexander Kashcheev obrazově vsadili i při celovečerní stopáži na „pouhý“ sled fotografií a dokázali nejen vizuálně tah vyprávění udržet. Postupovali formou chronologicky řazených kapitol. Fotografka ve zvukové stopě čte věty ze svých deníků, čímž obrazu dodává informační kontext, hudba s dominancí elektroniky Olivera Torra atmosféricky podtrhuje existenciální váhu fotografčina svědectví. Kromě toho tvoří zvukovou stopu celé krajiny ruchů, které dojem z obrazů historicky i věcně a intimně konkretizují. Ještě nejsem, kým chci být je tak obrazově-zvukovou kompozicí s měnícími se tempy – s tichem, kdy fotografie téměř dýchají, ale i s tanečními pasážemi, kdy záběry „jedou“ v rychlém sledu, dokonce i stroboskopicky pulzují.

Tasovská & Kashcheev některé fotky, respektive jejich sledy rozhýbávají, ale vždy pouze střihem, nasazováním za sebe. Fotografie jsou jim hmotou, k níž zachovávají základní respekt, nepoužívají ji k efektním kreacím, které by dnešní technologie už umožnily – například že by se fotografie začaly „hýbat“, postavy z nich třeba vystupovat, nebo by se zachyceným výjevům dodala 3D obrazová plasticita. Vrcholem obrazové intervence je překrytí některých původně černobílých záběrů jednobarevným, tónovacím filtrem (fotky jsou pak třeba do modra). I po dvojím zhlédnutí filmu těžko přesně určit míru retušování a jiného technického vylepšování jednotlivých fotek. V titulcích jsou sice retuše zmíněny, ale na řadě záběrů jsou patrné nečistoty a kazy typické pro analogovou fotografii a ponechané tam pravděpodobně v zájmu autenticity.

Fotografie z filmu Ještě nejsem, kým chci být, foto: Libuše Jarcovjáková / Aerofilms

Libuše Jarcovjáková dala Kláře Tasovské při nakládání se svým archivem volnou ruku a filmařka podle mě velmi dobře pocítila a pochopila, že jádro dosavadní tvorby této fotografky tkví v období od konce šedesátých do začátku devadesátých let, kdy fotila černobíle, bloudila jak v sobě samé, tak po Praze a – po fiktivním sňatku, jenž jí umožnil vycestovat z Československa – i po světě. V té osobní neurovnanosti, v neklidné tvůrčí pulzaci, v maniodepresivních zhupech je totiž přítomna určitá postojová a povahová integrita a kontinuita. Posledních zhruba třicet let je pak v závěru zkomprimováno do sekvence, v níž je Libuše nejednou zachycena (často již na barevný materiál!) se svou přítelkyní, s níž fotografka žije od devadesátých let. Tato sekvence nastupuje ve filmu v pravý čas, neboť těsně před ní začíná Libušina bloudivost a zacyklenost působit v rámci vyprávění už přece jen monotónně. Tahle poloha zkrátka již naplnila svůj vypravěčský potenciál – a pokud by v tomhle duchu dokument pokračoval ještě deset patnáct minut, už by se v závěru sesul.

Téměř maximum možného podruhé

Výstava v Národní galerii, instalovaná ve Veletržním paláci, je s filmovým portrétem komplementární. Dokument a retrospektiva do sebe zapadají, doplňují se, v nejedné zastoupené práci se logicky shodují, v doprovodných textech, jejichž autorkou nejspíš bude kurátorka Lucie Černá, je pochopitelně na řadě míst v er-formě převyprávěno to, o čem fotografka sama hovoří v Ještě nejsem, kým chci být. Práce s barevným tónováním se objevuje i tady včetně toho, že na barevných podkladech jsou vytištěné některé z doprovodných textů (a tento princip s barvou je rovněž uplatněn v knize o pražském T-Clubu, která v minulých týdnech Jarcovjákové vyšla).

Pohled do „japonské“ části instalace výstavy Libuše Jarcovjákové ve Veletržním paláci Národní galerie Praha, foto: ČT art – Josef Chuchma

Architektka výstavy Anna Matoušková s vymezeným prostorem ochozu v mezaninu Veletržního paláce pracuje velmi tvárně, elegantně, snaží se jej rytmizovat, zintimnit, zpestřit, na podlahu položila kvádry k posezení potažené reprodukcemi fotografií od autorky. Střídá podklady, na něž jsou práce umístěny: vedle barevně odlišených panelů či panelů, jejichž podklad tvoří tisk obrovsky zvětšené fotky, používá průhledné plastové stěny, na něž exempláře nalepila v početných řadách. V tomto dominuje plastová stěna s desítkami a desítkami autoportrétů v pohlednicové velikosti z různých dob a prostředí; zájemce tu má připravené schůdky, aby případně zblízka nahlédl autoportréty v horních řadách stěny.

Co lze považovat poněkud za výsměch, především ze strany Národní galerie, a dlužno bohužel podotknout, že se tak děje v jejím zavedeném stylu, to je tvrzení na webových stránkách, že výstava je instalována v mezaninu a v Malé dvoraně. V té se totiž nachází osiřelá megazvětšenina jednoho autoportrétu, jinak dvorana sirobná jako (skoro) vždycky. Jde daleko spíše o upoutávku, než o organickou součást expozice.

Ve srovnání s autorčinou retrospektivou před pěti lety v Arles, která byla hlavní výstavou tamějšího proslulého fotofestivalu, nedosahuje však nynější sestava té intenzity a sevřenosti, jakou měla v sakrálním prostoru na zhruba pěti stech metrech čtverečních kostela svaté Anny v centru jihofrancouzského města. Příčina neleží pouze v tom, že mezanin „Veletržáku“ není zrovna vstřícný prostor, i když vliv na to má nepominutelný.

Autoportrét, 1984. Z výstavy v Národní galerii Praha, foto: Libuše Jarcovjáková

Druhý aspekt podle mě tkví ve vývoji tvorby Jarcovjákové. V posledních desetiletích hledala nový výraz. Jeden čas fotila mobilem, i když měl mizerné rozlišení: tuhle etapu na výstavě reprezentuje několik fotografií nemocné autorčiny maminky, o niž se se sestrou staraly v letech 2010–2012. Pak se zase Libuše vrátila k analogu, k focení na filmový materiál, a to vesměs barevný. Když z této dokumentace vyjmeme autoportréty a zůstanou nedávné snímky z cest a jiné náhledy na okolní svět, tak jde až na výjimky o práce, jež nedosahují sugestivnosti někdejších záznamů. A panel s několika velkoformátovými autoportréty z bazénu je zbytnělý, i když mu lze rozumět jako jakémusi dialogu na dálku se snímky maminky, která je vyfocena při mytí v koupelně, a podoba matky a dcery je evidentní. (Oba panely však v instalaci nejsou bezprostředně vedle sebe).

Shrnuto: Libuše Jarcovjáková se dočkala ve zralém věku zasloužilého uznání. Při nynějších četných mediálních výstupech zůstává jako člověk vzácně normální. Jenže „oficiální“ uznání s sebou téměř zákonitě přináší tlak uměleckého provozu a trhu. V jejím případě to obnáší potřebu vytvořit poněkud zjednodušující příběh a ten multiplikovat. A pak samozřejmě tlak na produkci a prezentaci. Takže se vystavuje i něco, co vzniklo letos či vloni, od čeho není odstup a ve výsledku to rozmělňuje celkový dojem z díla. Jeho jádro je cenné mimo jiné tím, že vznikalo jako zpověď někoho neprominentního, někoho, kdo se ve vlasti mohl realizovat pouze na okraji, fakticky v poloundergroundu, a přece zas a znovu bral fotoaparát do ruky.

Plakát k filmu Ještě nejsem, kým chci být, repro: Aerofilms