Snímky Dany Kyndrové jsou neokázalým příspěvkem k diskuzi o devadesátých letech

Dana Kyndrová (* 1955) je dokumentaristkou klasického střihu, která vychází z tradic humanistického dokumentu. Autorsky však nikdy nebyla typem, jenž by výpověď stavěl na perfektnosti každého jednotlivého snímku, který by dokonale vyhmátl „rozhodující okamžik“, o němž mluvil legendární spoluzakladatel agentury Magnum Photos a čelný představitel humanistického dokumentu Henri Cartier-Bresson. Kyndrová tvořila v rozsáhlejších cyklech, kdy téma uchopovala panoramaticky, neintervenujícím pozorováním a obkružováním. Její tvorba stojí na neokázalé soustavnosti a pozorovatelské věrnosti a věrohodnosti. Věří „holému“ svědectví, jež bude zhodnoceno časem. Výstavní a souběžně i knižní projekt Devadesátky dokazuje, že tento přístup umí být produktivní.

Street party; Praha 29. srpna 1998. Z autorčiny výstavy Devadesátky v Leica Gallery Prague, foto: © Dana Kyndrová

Střízlivě viděno

Kolekce černobílých, analogově exponovaných snímků, plynoucích v námětově uspořádaných kapitolách, začíná veřejnými politickými shromážděními na počátku roku 1990 a končí souborem z pivních slavností z let 1997–2000. Na fotografiích vidíme kupříkladu spontánní antikomunismus a proamerickost obyčejných lidí, kteří se dostavili na některou z dobových slavností a demonstrací. Dnes účastníci oněch shromáždění z devadesátého roku na někoho možná působí se svými neumně napsanými transparenty a „viktorkami“ naivně, ale lidé na setkání s prezidentem Havlem či americkým prezidentem Bushem st. přišli rádi a dobrovolně, najednou to nebyla účast zastrašených občanů, kteří se báli postihu, kdyby se na prorežimní demonstraci nedostavili. Tehdy daleko větší část společnosti než dnes spontánně věřila a doufala v lepší příští. Včetně obnoveného skautského a sokolského hnutí či navrátivších se členů západního válečného odboje. A katolická církev v čele s papežem Janem Pavlem II., jenž přicestoval hned v devadesátém roce do Československa, se těšila autoritě nyní těžko představitelné.

Související článek

Sebevědomý pohled na devadesátá léta. Může být, ale tímhle způsobem?

• Josef Chuchma

To je však pouze jedna fazeta obrazu devadesátých let, který Kyndrová předkládá a jenž se vztahuje především k dění v metropoli. Důležité je, že autorka se vydávala s fotoaparátem do různých míst České republiky a zajímala se o regiony a prostředí, jež byly daleko více a bolestněji než Praha zaskočené náhlou společenskou změnou. Továrnám v někdejších Sudetech rychle docházel dech pod náporem otevřené ekonomiky a zahraniční konkurence. Zaměstnanci dřeli v technologicky zastaralých fabrikách a najednou nevěděli dne ani hodiny, kdy provozy, existující celé předešlé dekády jaksi samospádem, skončí – a co nastane pak… Když se Kyndrová dostala i do rodin na Ašsku či Chebsku a pozorovala tam každodenní chod, její svědectví se dost podobá těm, která v sedmdesátých a osmdesátých letech exponoval Jindřich Štreit v severomoravských vesnicích. Reálná všednost se totiž měnila velmi pozvolna.

Důl Mayrau; Kladno, 1994. Z autorčiny výstavy Devadesátky v Leica Gallery Prague, foto: © Dana Kyndrová

Drama se však v půli deváté dekády odehrávalo i nedaleko proreformně „našlápnuté“ Prahy, v Kladně, kde se zvonil umíráček tamním dolům a hutím. I tady se Kyndrová zdrženlivě a citlivě přiblížila lidem, kteří měli velmi daleko k „mejdanu“ devadesátek, jak je tato doba dnes ve vzpomínkách někdy vnímána (se sloganem „kdo pamatuje devadesátky, ten je neprožil“). Horníci a huťaři se ocitli mezi poraženými.

Takové pocity nespravedlivého odsunutí na vedlejší kolej téměř jistě nesdíleli účastnice a účastníci Playboy party v pražském hotelu Atrium, kde je fotografka v roce 1994 pozorovala přece jen s mírnou ironií a snad i údivem. Tím se výstava i kniha přesouvají k divokému a poživačnému konzumerismu prvního polistopadového desetiletí. Následují záběry z erotických show, na nichž se před širokou veřejností provozovaly dnes asi už těžko přijatelné věci. A závěr souboru tvoří snímky z pivních slavností. Čpí z nich opilství účastníků, určitá bezuzdnost. To je podle mě nejslabší část celého souboru, tady cítím určitou autorskou zlomyslnost a tendenčnost, ostatně Kyndrová tuto kapitolu nenazvala věcně (jak to učinila u předešlých kapitol), nýbrž sloganem Dobré pivo, ženy hezké. To jsou dary země české…

Play Boy Party; Praha, 1994. Z autorčiny výstavy Devadesátky v Leica Gallery Prague, foto: © Dana Kyndrová

Kdy méně je (ale také není) více

Dana Kyndrová tedy devadesáté roky nevelebí, ale ani neodsuzuje, nahlíží je v jejich nejednoznačnosti a rozporuplnosti. Z jejích fotografií je dnes patrné, jak země a její občané byli poškozeni, nepřipraveni a zmateni. Euforie se týkala pouze určitého výseku společnosti. Kyndrové svědectví není opatrnicky vyvážené, je prostě realistické, což znamená, že autorka nezavírala oči před tím či oním jevem. To lze ocenit tím spíš, že fotografka v předešlých dvou desetiletích dokumentovala „rituály normalizace“, jak zní název jedné z jejích předchozích knih, a rozhodně nenáležela k lidem, jimž se příčil zdejší polistopadový vývoj.

Ještě něco k formě, respektive prezentaci Devadesátek. Nabyly dvojí podoby. Výstavní soubor prezentovaný nyní v Leica Gallery Prague čítá devadesát zvětšenin a je to vzhledem k prostorové dispozici výstavní síně poněkud přespočet; exemplářů mohlo být tak o deset až dvacet méně ve prospěch propracovanějšího nakládání s formáty zvětšenin; dalo se s nimi pracovat dynamičtěji. Jako by však právě tohle bylo Kyndrové proti mysli – její klid a důkladnost mají i svoji odvrácenou stranu, totiž určitou monotónnost výstavní instalace. Ačkoliv se v knize nachází asi o čtyřicet reprodukcí víc a grafickou úpravu provedenou přímo nakladatelem Karlem Kerlickým lze označit za konzervativní, plynutí reprodukcí nevytváří dojem „natlačenosti“ prostě proto, že na každé tiskové stránce se nachází pouze jedna fotografie.

Slavnosti chmele a piva; Žatec, 1996. Z autorčiny výstavy Devadesátky v Leica Gallery Prague, foto: © Dana Kyndrová

Šťastným řešením rovněž je, že popisky, někdy i rozsáhlejší (obsahují kupříkladu informaci o osudu dotyčné továrny), tvůrci umístili až na konec knihy a neruší obrazy, nezahlcují stránky písmem. Tahle volba však současně byla i nutností, neboť kniha je česko-anglická a pod fotkami, na nichž jsou zachyceny transparenty či jiné nápisy, se v dolní části stránek nalézají (v decentní sazbě) jejich překlady.

„Já na těch fotografiích z devadesátých let nic nesoudím, nic nepřikrášluju, ani nekarikuju. Jenom ukazuju, jak to bylo a co se stane, když je dlouho společnost pod zámkem a pak se z té klece vypustí. Nemusí to být pěkný pohled, ale vždycky je to lepší, než žít v kleci.“ Těmito větami končí interview, které Dana Kyndrová poskytla týdeníku Echo. V první z těch vět má autorka pravdu. Ovšem smutek zaměstnanců, kteří jsou „na odpis“, poněvadž pracují v zaostávajícím, krachujícím provozu, není věc výhradně transformující se společnosti, která dlouho žila „pod zámkem“, v kleci. Stačí připomenout britské dělníky v éře Margaret Thatcherové či americké dělníky deptané globalizací v takzvaném rezavém pásu. Ale to je poznámka vlastně na okraj, která chce ještě jednou docenit, že v Devadesátkách nejsou přehlíženi „ponížení a uražení“.

XII. všesokolský slet, Praha, 1994. Z autorčiny výstavy Devadesátky v Leica Gallery Prague, foto: © Dana Kyndrová

Právě neideologicky motivovaná, poctivá dokumentaristická pozornost vůči zapomenutým, centrem přehlíženým koutům společnosti je obecně důležitá. A Devadesátky nás logicky přivádějí k otázce, zda i v přítomném desetiletí někdo jezdí po Česku s fotoaparátem a usiluje zdokumentovat, jak žijí ti, jimž se dnes daří, ale i ti, kteří všechno proklínají. Ochomýtá se dneska někdo s fotoaparátem třeba kolem hutníků z firmy Liberty Ostrava, a. s.? Tak jako se kdysi Dana Kyndrová ochomýtala v Aši, Chebu či Kladně…?