Koncentrace na detail, unikání celku. Ságlova kniha je pro tuhle dobu symptomatická

Před deseti lety prezentoval Jan Ságl v Leica Gallery Prague výstavní průřez svým dílem pod názvem Deset stran jedné mince. Vyšel k ní stejnojmenný katalog/kniha. Jádrem nynější publikace Šel sem se psem, která má příbuzný formát a téhož spolunakladatele (Karla Kerlického – KANT), jsou práce, které fotograf vytvořil od té doby.

Titulní soubor Ságl uvozuje slovy: „Když nemůžeš do světa (ani do sousedního okresu), může malý svět k tobě (do mobilu).“ Kolekce bezmála třiceti snímků vznikla v letech 2020–2024, spouštěčem k ní byl covidový čas se svými restrikcemi. Fotograf vycházel na procházky (nejspíš se svým psem, ostatně je s ním vyfocen na přední předsádce publikace) a snímal během různých ročních období florální motivy: listí, rozličné plody na větvích i popadané na zem, traviny, křoviny, stromy. Jestli tak činil s mobilem či s fotoaparátem v ruce, je technicky vzato vlastně lhostejné, na tiskové reprodukci se to nepozná.

Z cyklu Autun, 2018. Z knihy Jana Ságla Šel sem se psem. (Autun je historické město ve Francii, region Burgundsko-Franche-Comté, má asi patnáct tisíc obyvatel.), foto: Jan Ságl

Více než kdy jindy u Ságla převažují detaily a variace. A tím spíš to platí o souběžně vznikajícím souboru The Garden is Open (2020–2023), jejž fotograf vybavil těmito větami: „I když tě zavřou za plotem, máš svoji vnitřní duchovní zahradu, kam žádný establishment nemůže. Jen ji umět otevřít.“ Onu zahradu zde reprezentují „vnory“ do květin. Z několika centimetrů snímané (asi režim makro) sytě barevné květy a pestíky vytvářejí až abstraktní útvary, a o to víc tehdy, když fotograf nechá v popředí květy rozostřené a objektiv zaostří na traviny v pozadí. Červeně vybarvených květů je tu však v úhrnu nadbytek, navzájem se v celkovém dojmu vytlačují.

Vloni Ságl nafotografoval tři cykly u přímořských obcí – jednou byla německá Dagebüll, druhou chorvatská Savudria, třetí pak francouzská Saint-Pierre-la-Mer. Zaměřoval se na výseky dna po mořském odlivu, kdy v písku „na suchu“ zůstává různá fauna i flora (Dagebüll), na naplaveniny cizorodých, nepřírodních materiálů a na tvarosloví rostlinstva (Savudria) či na ptačí stopy v sypké půdě (osm fotografií ze Saint-Pierre-la-Mer doprovodil poněkud infantilním názvem Stopypipipipi…). Zase: počet těch obrazových variací by zasluhoval určitou redukci. Ale budiž. Koncepčně je však docela zvláštní, že části s novými pracemi Ságl předsadil tři strany jakýchsi svých maxim či mouder a nazval tu slovní snůšku Honza stěky. Hned druhý „štěk“ zní: „Nejbližší je nejlepší. Bližší je lepší, než vzdálené.“ Ovšem když si knihu projdete, zjistíte, že její značnou část paradoxně tvoří práce exponované ve vzdálených krajích.

Z cyklu Istra, 2017. Z knihy Jana Ságla Šel sem se psem, foto: Jan Ságl

Jestliže tedy publikace Šel sem se psem obsahuje část s novými pracemi, znamená to, že jsou v ní přítomny i práce ne-nové, starší, již známé? Ano. Svazek je otevřen několika ukázkami ze Ságlovy černobílé tvorby ze šedesátých let, kdy byl součástí alternativního výtvarného a hudebního hnutí. Tuto kapitolu jeho focení detailně podala „bichle“ Tanec na dvojitém ledě (2013). Připomenuta rovněž byla v průřezové knize Deset stran jedné mince. V ní byl rovněž zastoupen soubor z roku 1973 Domovní prohlídka – na velkoformátový černobílý materiál autor nasnímal pražský ateliér, který užíval spolu se svou ženou, výtvarnicí Zorkou Ságlovou. I tento cyklus je v letošní knize zastoupen, ale v daleko méně výmluvném tvaru než v předešlé publikaci. A můžeme pokračovat: znovu jsou zařazeny práce, které Ságl v druhé půli osmdesátých let experimentálně nasnímal technologií Polachrome – nynější ukázky se potkávají s těmi, jež jsou rovněž otištěny v Deseti stranách jedné mince. Ale to není vše: některé byly poprvé knižně reprodukovány již v autorově svazku Krajina (1995), tam nikoliv pod názvem Polachrome, nýbrž Křížov.

Jistá ztráta soudnosti při koncepci knihy – a absence zdravé oponentury – se projevuje koneckonců i v autorském slovním doprovodu. Z Honza štěků už bylo citováno. Tucet záběrů z francouzského historického města Autun, který vytvořil v roce 2018, autor otevírá větou vysázenou na samostatnou stránku: „Tady už konzumní mejdan skončil ještě před covidem.“ Snímky z Autunu však nejsou dokumentární sondou do zaostávajícího regionu, jenž prochází hospodářským úpadkem, nýbrž jde o výtvarné záběry s více obrazovými plány či se zacílením na architektonické detaily. Slovní razance se tady s vizualitou nepotkává, varovný prst autor zdvihá – a nejen na tomto místě – velmi násilně, obsah do fotografií zbytečně dotlačuje.

Z cyklu Alsace, 2024. Z knihy Jana Ságla Šel sem se psem (Alsace čili Alsasko je region ve východní Francii, na západním břehu horního Rýna, v sousedství Německa a Švýcarska), foto: Jan Ságl

Slovenský kurátor Michal Lazorčík (* 1985), který pracuje v Galerii Klatovy / Klenová, v úvodním textu ke knize Šel sem se psem vůbec nebere v potaz, respektive nezmiňuje předchozí autorovy publikace, což by – vzhledem k tomu, co zde ke kompozici nynějšího svazku bylo naznačeno – zmínit měl. Slovem Lazorčík neobjasní, proč jsou některé fotky publikovány tady i v předchozí Ságlově monografii. A opakovaně tvrdí, že píseň Walking the Dog, která Ságla inspirovala k názvu knihy, pochází od Rolling Stones. Nikoliv: kapela sice jmenovanou píseň v roce 1964 nahrála, ale v roce 1963 ji složil a interpretoval muzikant Rufus Thomas (a kromě Rolling Stones skladbu natočila řada dalších muzikantů).

Pro mě osobně zůstává dokumentárně nejcennější Ságlovou publikací již zmíněný Tanec na dvojitém ledě, více než pětisetstránkový špalek černobílých snímků, jež v Humpolci narozený fotografický samouk exponoval v prostředí českého undergroundu v letech 1967 až 1976. A za obrazově nejčistší, co do výběru zastoupených prací nejkompaktnější, považuji jeho celobarevnou monografii Krajina. Kniha Šel sem se psem jako kdyby ve svém celku odrážela roztěkanost doby svého vzniku, potřebu zkratkovitých gest a nesnesitelnou snadnost digitálního variování. Někdo by možná řekl, že přece i tímhle tvůrce drží prst na tepu doby, že je to určitá hodnota. Nejsem si jist, jestli zrovna naslouchání těmto trendům má Ságl zapotřebí. Tím spíš, když v knize opakovaně deklaruje svůj anti-establishment postoj.

Jan Ságl má energii, vehemenci a vůli – a stále mu „to“ vidí. Ale co se tvarování výsledného knižního tvaru týče, schází mu koncentrovanost, schopnost syntézy. To ani tak nesouvisí s věkem, ale nejspíš daleko více s náturou a s tím, že si to autor chce udělat po svém. Ve výsledku si tím ubližuje.

Obálka nejnovější Ságlovy knihy. Graficky ji upravil sám nakladatel Karel Kerlický, repro: KANT