Fotografky Shotby.Us: Vždy si necháváme prostor pro improvizaci
Za svou komerční tvorbu letos získaly už podruhé ocenění Czech Grand Design. Ve svých fotografiích vytvářejí barevné a hravé světy plné odkazů. Nyní duo Lenka Glisníková a Karolína Matušková, které vystupují pod pseudonymem Shotby.Us, vystavuje do 23. června svoji volnou tvorbu v Ateliéru Josefa Sudka v Praze.
Vaše fotografie jsou hodně barevné, flashované, výrazné. Přesto se na výstavě odkazujete na práci Josefa Sudka, která na první pohled šla zcela opačným směrem. Co je pro vás tím pojítkem?
Karolína: Mám pocit, že to bylo dané samotným místem Sudkova ateliéru, které bylo zásadní už pro způsob, jakým jsme tvořily. Braly jsme to jako tvůrčí prostředí, v němž on pracoval na komerčních zakázkách i na volné tvorbě. I když jeho poetičnost a měkké svícení jsou dost rozdílné od naší vizuality, nějak nás to ovlivnilo. Bylo to navázání na místo, vytvoření si vlastního venkovního ateliéru v zahradě, kde jsme šly proti Sudkovi ostrým jarním sluncem a záblesky. Takže odkaz je v tom samotném místě, v jisté časovosti.
Lenka: Výstava je vysloveně dělaná pro Ateliér Josefa Sudka, takže jsme chtěly, aby tapeta, první fotografie, byla vidět okny už ve chvíli, kdy člověk na místo přichází. A zatímco pro Sudka byly zásadní pohledy z okna ven, my chtěly otočit ten pohled i dovnitř. Líbí se nám zrcadlení zahrady uvnitř a venku.
Karolína: Zároveň je v těch obrazech i historizující odkaz, moment negativu, který nás navrací k analogové fotografii a materiálu. Vnímám to hodně jako přechod mezi minulostí a současností.
Lenka: Ty fotky nejsou příliš postprodukované, i když to tak třeba nevypadá. Snažily jsme se vše vytvořit fotoaparátem. Jedna třeba hýbala fotoaparátem, druhá zátiším nebo třeba světlem. K vrstvení dochází už při procesu focení. Takže jsme se to celé snažily vyrábět dost analogově, i když to vypadá postprodukčně.
Text k výstavě začíná její kurátor Miloslav Vorlíček takto: „Jemnost a křehkost. Hra a rozpoložení. Experiment a chyba. To už dnes nejsou negativní prvky tvorby, naopak v současném umění je vyhledáváme a někdy dokonce už i vyžadujeme.“ Vaše fotky na mě však vždy působily tak, že v nich na chyby není místo, že je všechno do detailu promyšlené a dotažené. Jak to tedy je?
Karolína: Experiment je základním pilířem naší tvorby. Řídíme se intuicí, ale vědomě pracujeme s určitými významy, když se odkazujeme třeba k historickým epochám nebo k jiným kontextům. Snažíme se to takhle zdravě vyvažovat. Je to hravé pole: můžeme do nějaké míry ujet, ne vždy si věci dovysvětlovat, ale zároveň u všech rozhodnutí víme, proč jsme je udělaly. Třeba projekt Nekonečná návštěva se pohybuje až na pomezí editorialu, kde jsme přesně věděly, proč která postava ve scéně něco dělá.
Lenka: Mám ještě pocit, že když v tom jsou angažovaní další lidi a není to pouze o nás dvou, tak plán sice máme, třeba na sedmdesát procent, ale vždy necháváme prostor pro improvizaci. Aby člověk nechtěl jen naplnit to, co si předem řekl, protože by to byla nuda. A taky plán od stolu je jedna věc, ale umět se nacítit na to, co člověku pod rukama vzniká, je věc druhá. S tím se snažíme pracovat, nechat si míru improvizace, která výsledku zanechá určitou živost.
Shotby.us
Fotografické duo tvoří Lenka Glisníková s Karolínou Matuškovou, specializuje se na módní fotografii a design. Tvůrčí tandem pracuje na pomezí volného a užitého umění. Obě fotografky se setkaly během studií v ateliéru Tvůrčí fotografie pod vedením Michala Kalhouse na Fakultě umění v Ostravě a dále absolvovaly magisterské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Alexandry Vajd a Martina Kohouta. Autorky vycházejí ze své zkušenosti s fotografií, přičemž se neomezují pouze na toto médium. Pro jejich tvorbu je dále příznačná fotomontáž, tvorba videí a site specific instalací. Na základě zdařile komponovaných komerčních zakázek a editorialů získaly už dvakrát ocenění Czech Grand Design v kategorii Fotograf/ka roku: poprvé v roce 2021 a podruhé letos.
Společně pracujete zejména na komerčních zakázkách. Teď tu na výstavě vidíme volnou tvorbu. Jak se vám spolu „volně tvoří“? Cítíte v tom nějaký rozdíl oproti komerci?
Karolína: Řekla bych, že to funguje stejně. Máme vytvořený společný dialog, který přechází od volných věcí až do užité fotografie. Tady to bylo nové v tom, že jsme se mohly uvolnit a třeba i vycházet ze zkušeností právě ze zakázkové tvorby. Každá občas vykročíme a uděláme nějaký osobní projekt, ale někdy se daná myšlenka projeví spíše ve společném projektu, protože jde třeba o téma, které společně řešíme. Chceš to, Leni, nějak doplnit?
Lenka: Ne, myslím, že jsi to řekla hezky.
A jak si samy rozdělujete, co je osobní projekt, a co je ten společný? Je tam vždycky jasná hranice?
Karolína: Je tam hodně intuice a děje se to nějak organicky, přirozeně.
Lenka: Nad tím právě vůbec nepřemýšlíme, což je dané i tím, že spolu pracujeme několik let a že jsme si vytvořily nějaký nový jazyk. Není to ani moje, ani Káji, je to naše. Takže by bylo nemístné, aby jedna z nás použila tento jazyk pro své vlastní účely.
Karolína: Jo, máme to tak společné, že je pak těžké rozlišovat kdo, co, kde, jak.
Letos jste už podruhé vyhrály v Czech Grand Design. Co to pro vás znamená?
Karolína: Byl to pro nás šok. Jsme za to vděčné a máme z toho radost. Když jsme tu cenu získaly poprvé, hodně nám to pomohlo, což jsme si uvědomily vlastně až s postupem času. Do nějaké míry nás to ukotvilo, protože jsme nabyly vědomí, že to, co děláme, má určitý ohlas a dozvuk.
Lenka: Rozdíl je v tom, že když jsme to vyhrály poprvé, byly jsme ještě ucha. Zrovna jsme vyšly z UMPRUMky. Sice ten rozestup od první ceny není tak velký, ale máme pocit, že jsme nabraly nějaké zkušenosti a jsme trochu ostřílenější, máme větší nadhled. Podruhé nám to ocenění přineslo trochu uvolnění, že si můžeme dělat, co chceme. Dodá to určitou sebejistotu, už se člověk tolik nenechá stresovat okolím.
V rámci Česka máte poměrně unikátní a snadno rozpoznatelný styl. Měly jste s tím u nějakého klienta problém, že to na něj bylo moc? Nebo už máte natolik pevné místo, že to nikdo nerozporuje?
Karolína: Určitě se nám něco takového stalo. Každý projekt je jiný a vzniká za jiných podmínek. Těší nás, když nám klient dopřeje volnost, ale zároveň taky rády navážeme na již danou koncepci a tu společně rozvíjíme. Máme rády volnost i hranice, ale je dobré si s klientem hned na začátku vyjasnit o jaký typ vztahů se jedná.
Lenka: Tím, že jsme si toho vědomé, snažíme se průběžně kontrolovat očekávání klienta a dodávat poměrně přesnou představu o tom, kudy by se výsledek měl ubírat. Ale děláme i jednoduché věci. Teď jsme fotily menší kampaň pro Alex Monhart a skončilo to tak, že jsme fotily jenom lidi na bílém pozadí. A byla to pro nás zábava, protože jsme byly najednou oproštěny od vymýšlení scén a soustředily se výhradně na energii fotografovaných lidí.
Jaká je vaše meta ve fotografii?
Lenka: Banální – abych měla radost z tvorby.
Karolína: Aby nás to naplňovalo a nadále nás to krmilo novou energií. Protože být neustále kreativní je náročné. Takže asi hledat nové impulzy, co nás budou posílat dál.
Lenka: Lákavé je prorazit v zahraničí. Občas nám může přijít líto, že jako Česko jsme v něčem opravdu izolovaní a odtržení od zbytku západní Evropy. Nedosáhneme určitě na kampaně, jako kdybychom byly fotografkami ve Francii nebo ve Švýcarsku. Ale na druhou stranu v tom štěstí nespočívá. Máme radost, že se tady na designové scéně můžeme s lidmi naživo potkávat a něco společně budovat. To je velká hodnota.
Karolína: Právě. Není záruka, že kdybychom šly do zahraničí, tak nám to přinese obdobnou radost a svobodu. U nás se to celé stalo tak hezky přirozeně, že je důležité si to udržet.
