Šperkařka Klára Marie Bliss: Výhru v Czech Grand Design vnímám jako výzvu, aby design tvořil můj hlavní příjem
Klára Marie Bliss se narodila před pětadvaceti lety v Austrálii, pubertu strávila v Česku a vysokoškolská studia v Belgii. Se svou značkou Vona, v níž vytváří šperky inspirované mořem i bažinami, letos získala ocenění Czech Grand Design. Pro koho tvoří, jak hodnotí studium uměleckého oboru v zahraničí nebo co pro ni cena Akademie designu znamená, to jsou okruhy následujícího rozhovoru.
Vaše nyní oceněná kolekce nese název Banshee, což je mýtická bytost, která je do češtiny těžko přeložitelná. Co pro vás symbolizuje?
Miluju mytologii, je to pro mě něco ohromně inspirativního. Přijde mi, že když člověk řekne, že se inspiruje mytologií, tak to zní trošku ezo, má to fantasy nádech. Baví mě si s tím hrát. Navíc mě vždycky fascinovaly ženské reprezentace v mytologii, je tam hodně zákeřných postav, ať už zlé nevlastní matky nebo krásné, ale vražedné sirény. Banshee je hlučná a v tom je její síla. Navíc nemá tolik vizuálních reprezentací. Takže mě nějak tohle bažinaté prostředí inspirovalo a zároveň jsem si tam našla i odkaz na moře. Mám pocit, že z toho vyzařuje dobrý balanc mezi mořem a zemí. Jsou tam mušle, kameny, květy i fosilie. A zároveň to ukazuje hranici mezi tím, co je bažinaté a ošklivé – a co už je fashion. I díky tomu má kolekce hodně specifickou cílovku. Byla jsem nadšená z toho, jak rádi to lidi nosí, i když to není tak prvoplánově krásné, jako moje předchozí kolekce. Takže Banshee mi přináší štěstí, i když v mytologii představuje zápornou postavu.
Jak dlouho trvá příprava takové kolekce od prvního nápadu po moment fotky na Instagramu?
Mě vždy inspiruje literatura a tady mě hodně ovlivnil román Kirke od Madeline Miller. Už při čtení mi vznikaly v hlavě obrazy, které byly moje, neovlivněné něčím vizuálním. Zároveň jsem byla po studiích a pracovala u filmu, kde jsem se necítila tolik kreativně využita. Měla jsem velkou touhu něco vytvořit. Mám pocit, že u tvořivých věcí tohoto typu je důležité se do toho pustit a vidět, co vznikne. Takže to šlo najednou hrozně rychle. Během asi dvou měsíců to bylo celé hotové a online.
Přírodní prvky, dokonce právě i mořské motivy můžeme zahlédnout u českých šperkařek poměrně často. Napadá vás, čím to je?
Myslím, že máme obecně velký vztah k přírodě. Ve šperku i v módě tíhneme k organickým tvarům, což mi přijde super. Co se týče moře, tak nevím, jestli je to tím, že nám chybí, a proto si ho nosíme aspoň hezky při srdíčku na řetízku. Pro mě je to trochu nostalgie. Na dovolené s rodiči člověk pořád jenom sbíral mušle na pláži. Tyhle momenty jsou pro nás mnohem speciálnější než u lidí, kteří u moře vyrůstají.
Dříve jste v různých rozhovorech říkala, že za značkou Vona stojíte hlavně vy sama. Platí pořád, že děláte vše – od výroby přes focení až po samotnou propagaci?
Myslím, že to tak má hodně mých současníků. Trochu je to tím, že se tu značku bojím pustit někam dál. Vznikla jako naprosto osobní projekt a mám pocit, že na tomhle také opravdu stojí, jde ze mě. Samozřejmě, spolupracuji třeba s fotografy a pomáhá mi spousta skvělých lidí. Ale je pro mě těžké pustit prezentační stránku a hlavně Instagram. I když je občas otravné postovat, tak na jiných profilech okamžitě poznávám, když najednou tuhle roli přebere někdo jiný. Chci si prezentaci zachovat co nejdéle osobní a ryzí.
Představujete si, že jednou budete mít svůj butik v Belgii nebo v Česku? Tam už byste to asi musela trochu pustit…
To by byl ideální případ! I když vlastně nevím… V nějakém krátkodobém hledisku bych ráda měla šperky vystavené v nějakých pro mě sympatických obchodech. A už to mi přijde zvláštní: že člověk, s nímž nemám kontakt, přijde do obchodu a koupí si šperk a já u toho nejsem. V současnosti to opravdu všechno prochází mýma rukama, píšu vzkaz do každého balíčku.
Začínala jste u spodního prádla a korzetů. Co vás od šití přivedlo ke šperku?
Má to pro mě spojitost, že oboje zdobí tělo. Odívání vnímám jako zdobení, pro mě je to skoro stejná kategorie. Pro mě bylo v jednu chvíli hrozně odměňující vidět, kolik lidí různého genderu začalo nosit moje šperky a oblíbilo si je i víc než prádlo. Takže pro mě bylo přirozené, začít se tomu víc věnovat.
Kdy nastal ten přerod?
Vkradlo se to tam docela brzy. Doplňovala jsem o šperky už to spodní prádlo, třeba jsem udělala z odstřižků ze stužek náušnice. Pro mě bylo v rámci focení důležité, aby to bylo ucelené. Abych nemíchala svoje korzety například s náušnicemi od jiného designéra a nezpůsobovalo to zmatek. Vyhovovalo mi, že je to celé moje vize. Postupně se to začalo vyrovnávat, až šperky zvítězily.
Viděla jsem tam i komerční stránku. Moje prádlo a korzety byly hodně artové kousky, šperky jsou naopak víc nositelné. U oděvů je to stran materiálu, technicky i časově náročné. Mám ráda piplačky, nabírání látek a různé vychytávky. Takže i tím to bylo hodně drahé a nevím, jestli by si to trvaleji nacházelo publikum.
Narodila jste se v Austrálii, dospívala v Čechách a studovala v Belgii. Jak vás to ve vaší umělecké dráze ovlivnilo?
Ovlivnilo mě to určitě charakterově. Ve špercích víc než v prádle, protože pracuju třeba s mušlemi nebo perlami, nějak se vracím k Austrálii. Ale tím, že jsem tam žila jako dítě, tak si ji pamatuju hrozně zkresleně, je to pro mě v podstatě fantazijní kraj. Myslím, že tím mi to právě dodává inspiraci. V Belgii jsem byla zase konfrontována s úplně jiným vkusem. Jsou mnohem víc strozí. Mám pocit, že Češi mají větší folklórní DNA a tendenci využívat řemeslných technik ke zdobení, třeba krajky. To tam tolik nefiguruje. Myslím, že výsledkem mého vkusu je balanc mezi těmihle třemi světy.
V Antverpách jste studovala oděvní design a kostýmní tvorbu. Jak na studia vzpomínáte?
Bylo to hodně zaměřené na divadlo, což bylo super, protože brácha dělá divadlo a já mu v minulosti pomáhala s kostýmy, takže jsem k tomu měla blízko. V Belgii je však hodně bizarní divadelní scéna, takže mám pocit, že se mi to při studiích nějak obrátilo a od divadla jsem se oddálila. První inscenací, kterou jsem viděla, byl Hamlet, kde kladli velký důraz na trochu incestní vztah mezi Hamletem a jeho matkou. A po představení jsem zjistila, že jsou to v reálu opravdu matka se synem. Bylo to takové hodně alternativní, dejme tomu… A po pár podobných představeních jsem si od toho divadla potřebovala odpočinout. Móda a šperky se staly něčím, kde jsem se cítila komfortně a mohla něco nového objevovat.
Dokázala byste svoji zkušenost srovnat třeba se zkušeností svých známých vrstevníků v Česku?
Myslím, že hodně velký rozdíl byl v tom, že na UMPRUM nebo AVU probíhají intenzivní přijímací zkoušky a ty ateliéry jsou pak malé. Nás bylo v prvním ročníku třináct, takže velká skupina, která se postupně zmenšovala. Do druhého ročníku nás prolezla už jen polovina, k diplomce jsme se dostali čtyři. Takže každé klauzury znamenaly velký stres.
Přemýšlela jste, že byste se do Česka po svém aktuálním úspěchu vrátila?
Přemýšlím nad tím, jestli už mám dost stěhování, nebo bych to naopak ještě někde nehecla. Hodně mě láká třeba Itálie, protože má obrovskou historii, co se týče řemeslnosti, zároveň tam mají zase úplně jiný vkus a vlivy a zajímalo by mě, jak by se to potkalo s mojí tvorbou. Po Česku se mi stýská. Zažila jsem tu nejdůležitější roky formující osobnost a vkus. Takže pořád přemýšlím, jak to zorganizovat, abych tu mohla trávit více času.
Co pro vás ocenění Czech Grand Design znamená?
Czech Grand Design sleduju dlouho a vůbec jsem nečekala, že to přijde tak brzo. Webovku mám teď rok a měsíc, takže jsem v šoku, že se to stalo takhle rychle. Strašně si toho vážím, protože jsem si nebyla jistá, zda šperk je pro mě ten správný směr. Hodně lidí se totiž pořád ptá, proč už nedělám prádlo, proč nedělám oděv, proč to nemám všechno víc fluidní… Pro mě je to potvrzení, že jsem na správné cestě a že i v Česku jsem nějak vnímaná. Neznám se tu s designéry moc osobně, takže jsem ani neměla pocit, že mám prezenci na české scéně. Takže to je takové nakopnutí dopředu.
V současné době se neživím jenom šperkem, takže pro mě je zvláštní, že tady vyhrávám cenu a zítra jdu prodávat do obchodu. Mám proto pocit, že jsem trochu imposter. Jak si můžu říkat, že jsem designérka, když se musím živit jinak? A tohle ocenění mi dodává víru, vnímám to jako výzvu, aby se z toho stal můj hlavní příjem.
