Grafik Aleš Najbrt: Seriál Identita by mohl zvýšit povědomí o našem oboru
Sedmidílný seriál Identita – příběh českého grafického designu pokračuje dnes ve vysílání ČT art předposlední částí. Průvodcem v něm je Aleš Najbrt, jedna z předních tuzemských osobností oboru. V následujícím interview jsme se od seriálu dostali k úvahám o stavu české společnosti, a pak se zase vrátili k Identitě a k jejímu prozatímnímu ohlasu.
Jak byste představil svoji roli v Identitě?
Je trošku komplikovaná, protože nejsem profesí moderátor. Dělal jsem něco podobného poprvé. Autoři projektu mě oslovili, abych do toho šel, protože mám jisté zkušenosti s herectvím, které je ovšem žánrově zcela odlišné. Být moderátorem je specifická profese.
Neměl jste obavy ze střetu zájmů? Moderovat pořad o současném českém grafickém designu, který Identita mapuje i hodnotí, nešlo bez toho, aby nebyla zmíněna i vaše práce v tomto oboru.
To byl samozřejmě tenký led. Naše studio vytvořilo dost projektů na to, aby je šlo v takovém pořadu zcela pominout. Myslím, že jsme s režisérem našli řešení, aby se daný fakt vyladil a nebylo to moje PR. Uvidíme, jaké budou reakce.
Proč jste se tedy role moderátora nakonec ujal?
Protože se jedná o první podobný počin v rámci zdejšího televizního vysílání, kdy se prezentuje grafický design. Program ČT art se primárně prezentuje hudbou, divadlem, tanečními představeními a samozřejmě filmem, které jsou pro publikum atraktivnější. Grafický design často stojí na okraji zájmu a zároveň je vnímán jako vysloveně komerční sektor, i když je realita mnohdy jiná. Samozřejmě jsme užití umělci, designéři, často děláme práci na zakázku, ale na grafický design se lze podívat i z jiné perspektivy, než je komerční stránka věci.
V Identitě jsme chtěli dodat tomuto řemeslu větší společenský význam. Autorita oboru není veliká, což se netýká výhradně grafických designérů, ale i ilustrátorů, fotografů a jiných vizuálních oborů.
Jak se za takové situace uvažuje o koncepci seriálu? Na co ten pak má vsadit?
V první řadě nepředstavovat pouze současnost. Neměla by být řeč jen o designerech aktuálních generací, kteří tvoří dnes, ale ukázat i důležité historické osobnosti, které hrály významnou roli v celém vývoji. Český a československý grafický design, ať už vezmeme avantgardu, ale i pozdější dobu během komunismu, disponoval několika tvůrci, kteří se i při značných omezeních snažili o velmi kvalitní práci. Vrhli se na oblasti jako filmový plakát nebo knižní design. Kromě vhledu do historie oboru bylo důležité představit, kam všude grafický design zasahuje. Každý z nás je s ním v každodenním spojení, což si mnozí ani neuvědomují, anebo sice ano, ale vůbec to neřeší.
Kde vznikl ten dluh, že kvalitní vizuální a estetická pravidla zajímají pouze zlomek společnosti?
Možná se to nedá nazvat dluh. Je spoustu dalších oborů, které nikdo neprezentuje. Třeba věda, což je vzrušující oblast, kde vzniká spousta zajímavých věcí, a do médií se dostávají vědci daleko hůř, než třeba herci. Zároveň si myslím, že český grafický design má i autory, kteří jsou z hlediska grafického designu na nejvyšší úrovni v mezinárodním kontextu, a je dobré dát o tom vědět.
A jsou známí i za hranicemi?
To už méně. Existuje virtuální zeď mezi Východem a Západem. Pro Západ jsme byli atraktivní v devadesátých letech. Pak se to dost změnilo. Na konference nás z Česka příliš nezvou. Typografy ano, ti si kontakty dokázali vytvořit a jezdí na mezinárodní konference specializované na tvorbu písem. A také tam víc a víc designérů studuje a žije a jsou často úspěšní a stávají se součástí toho světa.
Jak si vede zdejší všeobecná vizuální úroveň v porovnání právě se zahraničím?
Po třiceti čtyřech letech od revoluce naše estetické cítění ve společnosti není pořád tam, kde by mělo být. Kontinuita byla komunismem drsně přerušena a doteď to má konkrétní důsledky. I dnes nejednou vidíte, jak si lidi malují domečky nažluto a na zářivě zelenou. Když jdete po ulici v Dánsku, Anglii nebo Německu, nevidíte takový vizuální smog, přehnané množství informací, které na vás útočí jako v České republice.
Není na vině i revoluční přelom směrem ke konzumní estetice, nadto spojený s technologickým vývojem počítačů, kdy se řemeslo dostalo do ruky laikům?
Potřeb vizuální komunikace vzniklo po revoluci strašně moc a kvalitních designérů, kteří obor skutečně vystudovali, bylo a pořád ještě je málo. V tom vidím jeden z důvodů současného stavu. Samozřejmě, že v devadesátých letech zdejší estetiku ovlivnil nástup digitálních technologií. V našem oboru začali pracovat lidi z IT, kteří se naučili ovládat softwary a zjistili, že tím jde vydělat nějaké peníze. Dodnes hodně lidí přichází do oboru se zcela jiným vzděláním. Byť škol přibývá – Plzeň, Ústí nad Labem, Brno, Ostrava – pořád je absolventů nedostatek. Když se podíváme na počet absolventů grafického designu ze zemí jako je třeba Holandsko, jedná se o stovky studentů. Právě do Holandska se třeba můžete podívat, jak by u nás teď asi vypadala vizuální komunikace, kdyby tady nebyl bolševik. Historie československého prvorepublikového grafického designu je totiž významná, srovnatelná třeba právě s dobovou holandskou produkcí.
Knižní grafik a typograf Martin Pecina a režisér Jakub Skalický při natáčení seriálu, foto: archiv ČT Existují základní pravidla, které nám mohou pomoci se v estetické kvalitě zorientovat?
Lidé se často ptají, v čem to první je lepší, než to druhé. Některé věci lze slovy vysvětlit, protože je to do očí bijící, ale spoustu věcí vysvětlit nedokážu. K tomu musíte mít vycvičené estetické cítění. Když se s nějakým designerem na něco podíváme, ani nemusíme nic říkat a oba víme, že je to blbý, ale laik to často nevidí. Vnímání věcí je ovlivněno tím, co kolem sebe vidíte. Postupně se to nicméně zlepšuje. I klienti přicházejí s tím, že jejich konkurence má hezké vizuály a ty jejich zaostávají. Ale jen tohle trvalo dvacet let! Musíte přijímat kvalitu a pěstovat v sobě vizuální cítění a vnímání estetických věcí kolem sebe.
Podstatné je podotknout, že se obory ovlivňují navzájem. Architektura, design, volné umění, vše se to podílí na celku. Co se týče zdejšího estetického vnímání, nevidím budoucnost černě, naopak. Ovšem čekal jsem, že vývoj bude rychlejší. Už strašně dlouho tady řešíme nesmysly.
Právě. Nemají podobné problémy i architekti?
Mají. Je pro ně obrovsky obtížné přesvědčit zadavatele, že stojí za to riskovat. Nejen my, ale spousta lidí v byznysu i jinde mluví poslední dobou o odvaze. Ve společnosti obecně chybí odvaha. Málo lidí chce riskovat, a to je podle mě velký problém současné české společnosti. Zkoušet nové věci, dělat i chyby, ale posunout se dál. V naší práci vše souvisí se zadavateli, s jejich vkusem a třeba i egem. To zásadně ovlivňuje výsledky naší práce, protože mi něco vytvoříme, ale oni to musí schválit. Je to o kvalitním dialogu.
Vezměte si veřejné stavby. V České republice se od revoluce nepostavilo téměř nic výjimečného, když budu mluvit o Praze. Teď se situace možná začíná trochu měnit, ale podívejte se na nejhlasitější reakce ve společnosti. Ať už se to týká Kaplického knihovny, Vltavské filharmonie a teď aktuálně Hlavního nádraží. Ať se nám to líbí, nebo ne, je třeba dát profesionálům prostor, aby mohli tvořit, nechat rozhodnutí na odbornících, na komisích. Vždycky budou někteří lidé říkat, že se jim něco nelíbí. Podívejte se do minulosti, jak to bylo s Eiffelovou věží, s pražským Obecním domem. To je v přirozenosti lidí, ale je třeba tyto bariéry překonávat.
Když před vámi leží konkrétní úkol, máte základní pravidla, která je nutné brát jako dogma?
Mohu mluvit za sebe a za nás jako studio. Snažíme se pracovat tak, že se v první řadě zajímáme o samotné téma. Nejdřív používáme hlavu, až potom ruce. Považuji za velmi důležité si nejprve formulovat, pro koho to je, co má ta vizuální práce vyvolat, komu klient co nabízí, čeho chce dosáhnout. Ve výsledku je jedno, zda jde o filmový plakát, nebo se bavíme o firmě prodávající třeba sportovní boty. Základní principy jsou podobné, následné využití může být u jednotlivých projektů zcela odlišné.
Tros Sketos, kterou tvoří herecké muzikálně-umělecké trio (zleva) Jaroslav Róna, František Skála a Aleš Najbrt; Palác Akropolis, Praha, 7. prosince 2014, foto: ČTK – Vít Šimánek V Identitě glosuje mezitím již bohužel zesnulý grafik Zdeněk Ziegler, že grafický design může někdy trochu souviset s uměním. Jak to vidíte vy?
Typicky lakonická poznámka Zdeňka Zieglera. Dívám se na to podobně, tedy tak, že jen ti nejlepší v oboru se dostanou k tomu, že možná dělají trochu umění. Dnes je podle mě problém, že na školách jsou studenti nejednou vychováváni k tomu, že mají větší chuť být umělcem, než designerem, který slouží řemeslu. Základem grafického designu totiž zůstává, že nejde o volné umění. Klient s vaší představou musí souznít. Když mu vysvětlíte, že je hlupák a že to musí za každou cenu udělat podle vaší umělecké představy, ten vztah a projekt nebude fungovat. A když ho jen ukecáte, tak on celou vaši práci za tři roky změní, nebo s vámi další projekt prostě nebude realizovat. Nechci říkat, že musíte přistoupit na kompromis, to vůbec, ale musíte to dělat tak, aby vše fungovalo. V momentě, kdy jste opravdu dobrý designér, můžete vytvořit výsledek, který překračuje i to řemeslo.
Nynější grafický design musí umět hovořit řečí přístupnou i na sociálních sítích. Jak byste novou dynamiku v oboru popsal z pohledu autora, který aktivně v oboru tvoří již čtyřicet let?
Webové stránky, aplikace, reklama, inzerování, upozorňování na produkty, služby přes bannery, sociální sítě… Přitom to vše existuje pouze krátce, jen několik let! Tištěných věcí razantně ubývá, za což grafici možná nejen mojí generace nejsou rádi. Ta nostalgie po papíru, po hmatatelnosti věci je přirozená, ale v současnosti tento princip ubývá. Tak to prostě je.
Čím se ve svém uvažování o práci inspiruje?
Úplně vším. Dělám si několik let deníky, říkám si lepič. Moc nekreslím, nejsem ten typ. Jsem spíš sběratel všemožných artefaktů, například vstupenek, vizitek nebo etiket. Je to mapování, kde se pohybuji, s čím jsem byl konfrontovaný a je tam i spousta ošklivosti. To mě baví a bavilo mě v Divadle Sklep, kde se hodně stavělo na legraci z pokleslosti.
Jaký by měl mít grafický designer profil? Co by měl znát? Co by měl umět? O co by se měl zajímat?
To je těžké. Byl jsem překvapen tím, že údajně někteří mladí lidé dnes tvrdí, že nepotřebují nic vědět o výtvarném umění 20. století, protože mají své myšlenky a svoje pocity, a to jim přece stačí. Já si naopak myslím, že všechno je důležité, jde o to co nejvíc poznat, intenzivně vnímat i jinakosti, a tímto si vytvářet vkus. Kupříkladu tím, že se učíte kreslit podle reality, že studujete písmo, lépe pochopíte principy, vztahy, proporce a díky tomu si vytváříte rejstřík dovedností.
Když chcete porušovat určitá pravidla, měl byste nejdřív řemeslo ovládat. Dnes se často porušují v našem oboru pravidla, někteří si s tím vyloženě hrají, to třeba vidíte v nových písmech, kde se porušují základní typografická pravidla. To je dobře tehdy, když se do toho pouští někdo, kdo ví, co dělá a co porušuje.
A co manažerské schopnosti?
Když tvoříte grafický design, jste konfrontován s chytrými lidmi z byznysu, s majiteli firem, setkáváte se s řediteli muzeí, galerií, s filmovými tvůrci. Ti všichni se většinou nenechají ovlivnit prostým argumentem, že jste spokojeni se svou představou o projektu, na němž s nimi spolupracujete. Musíte tyhle inteligentní a náročné lidi o svých idejích přesvědčit. To je součást naší práce.
Podle mě na školách grafického designu kulhá právě tento aspekt profese. Studenti by se měli učit, že budou potřebovat smlouvy, musí vědět, že je nutné pracovat s právníky, že budou muset mít účetního, nebo si sami věci zařídit, spočítat, odevzdat daně. A samozřejmě komunikovat s klienty, pokud dělají užité umění.
Je zdejší prostředí konkurenční? Když tvrdíte, že se v oboru pohybuje stále málo lidí…
To víte, že ano. V každé oblasti grafického designu se můžete potkat s jinými grafiky nebo studii. Když děláte výstavy, pracujete pro galerie, nebo tvoříte knižní design. Samostatnou kategorií je tvorba korporátní identity pro velké klienty.
Trailer k seriálu Identita, zdroj: YouTube V čem?
Dříve firmy oslovovaly jednotlivce, kteří měli za úkol vytvořit celý manuál společností, firem. To se změnilo. Freelancer designeři, pracující sami s jedním počítačem, z toho postupně vypadli, protože při dnešních požadavcích na rychlost, kvalitu a velký objem práce a znalostí nemohou něco takového zvládnout a klienti to už většinou vědí. V Čechách existuje několik studií, jako je to naše, tedy takových, které disponují nejen technickým zázemím, ale také znalostmi této specifické práce. Neměl byste zákazníkům utrácet peníze za zbytečnosti, ale za věci, které jim budou sloužit, aby to nebyla jen omalovánka v manuálu.
Osobně jsem byl dost ovlivněn holandským studiem Dumbar, s nímž jsme spolupracovali na jednom velkém projektu. Potvrdilo se mi u nich, že může fungovat rozkročení mezi corporate identity a kulturními zakázkami. Tudy jdeme po celou existenci našeho studia. Vzájemně se mohou obě oblasti v naší práci ovlivňovat a také to je důležité z ekonomického hlediska. Musíte vnímat realitu. Je jasné, že za knihu nedostanete takové honoráře, ale je nutné se snažit, aby byly větší. Vše je otázka nabídky a poptávky. Ano, někdo něco vytvořil za dva miliony a někdo za dvacet tisíc. Žijeme ve svobodné společnosti. Je to na každém z nás, ale musíme si pomáhat. Když se mě někdo zeptá, netajím se tím, kolik jsme za zakázku dostali, a rád poradím, aby i on si řekl o důstojný honorář za kvalitní a často náročnou práci.
Ale to je přece jeho rozhodnutí, proč na to přistoupil. Taková výstava je pro něj určitým kreditem do budoucna a jeho význam může růst. Je to na každém, jakou cestou se rozhodne jít. Ale pravda je, že kultura je u nás podhodnocená a finance chybí všude.
Narážel jsem na to, že grafický design svým užitým charakterem má standardní proces financování. Ve volném umění tomu tak není.
Tak to se zcela mýlíte. Co to je standardní proces financování? Myslím, že to grafičtí designéři s honoráři také nemají jednoduché. Chápu, že instituce má malý objem peněz, který následně rozčleňuje. Ale abych řešil, že jsem si za svou práci něco řekl a umělec připravil celou výstavu a nemá za to žádný honorář? To není takhle jednoduše srovnatelné. Samozřejmě, že také děláme kompromisy, protože určité práce prostě chceme dělat, ale nejde to pořád.
Nejde mi o to devalvovat práci grafického designera. Jde mi o to, aby práce byla důstojně zaplacena i tehdy, když totéž hledisko vztáhneme na výtvarné umění, kde tomu tak často nebývá.
Teď vám nerozumím. Znám umělce mé generace, ale i mladší, kteří mají vysoké ceny za svá díla. A vedle nich jsou ti, kteří třeba nic neprodají. Každý je úspěšný natolik, nakolik se dokázal prosadit, což ještě nemusí znamenat, že je dobrý umělec. Není to tak, že grafický design je na tom z finančního hlediska lépe než výtvarné umění. Naše honoráře jsou pořád relativně nízko, protože duševní práce je něco, co stále není v naší společnosti dostatečně ohodnoceno. A všechno u nás ovlivňuje fakt malého trhu.
Když se ovšem vychová kulturní obec, je možné se duševní práci věnovat za důstojné peníze. A čím víc se zvedne poptávka po větší kvalitě, tím důstojnější budou mzdy pro kulturní pracovníky. Nemyslíte si?
Když napíšete knihu, tak nemůžete automaticky očekávat, že vám někdo za to dá vysoký honorář. Mohou vám ho dát jen tehdy, když se vaše kniha bude dobře prodávat. Bavíme se dnes často o statusu umělce a já to do jisté míry chápu, protože vidím, jak se dotují třeba zemědělci. Proč tedy nemůžeme dotovat umělce? Podpora kultury od státu je samozřejmě důležitá a nutná, nicméně stále bobtnající grantový systém vytváří umělý svět odtržený od reality.
O čem tu mluvím, to se pochopitelně netýká zdaleka pouze umělců, jedná se o problém celé společnosti, která to bude muset řešit. Už dnes nemá z hlediska sociálního státu, kde brát. Když se podíváte, jak vysoké jsou mandatorní výdaje, tak zjistíte, že vláda má jen nepatrný prostor k operativnímu rozhodování…
Od pořadu o grafickém designu jsme se dostali dost daleko… Zpět k Identitě. Jaký bude následující život projektu? Sedmi epizodami to, pokud se nemýlím, nekončí.
K tomu asi nejsem zcela kompetentní. Vím, že se připravuje výstava v Muzeu Kampa i kniha o grafickém designu. Paralelně se natočil film o grafickém designu, ale detaily zatím neznám.
Na začátku rozhovoru jsme mluvili o edukačním účelu Identity a o pozici grafického designu. Máte signály, že by ten seriál mohl přispět k lepšímu povědomí o oboru a k určitému zvýšení jeho prestiže?
Jestli a jak to ovlivní společnost, to si netroufám říct. Srovnejte si, kolik diváků sleduje StarDance a kolik Identitu. Ale možná se na ni dívají lidé, kteří mají v moci něco změnit. Těžko odhadnout. Ohlas ale seriál má, lidé na něj reagují, což je pozitivní.
Aleš Najbrt, foto: ČT
Aleš Najbrt (* 1962)
V rodné Praze nejprve absolvoval grafickou průmyslovku, následovalo studium u profesorů Milana Hegara (Speciální ateliér knižní kultury a písma) a Jana Solpery (Ateliér knižní grafiky a písma) na VŠUP. Od roku 1984 vytvářel propagační design aktivit divadelní Pražské pětky (kromě toho byl členem Baletní jednotky Křeč a později i Divadla Sklep, jež náležely do uskupení Pražská pětka). V letech 1990–1993 byl art directorem společenského týdeníku Reflex a vedle toho (1992–1995) coby šéfredaktor a art director připravoval exkluzivní velkoformátový časopis Raut. V roce 1994 s Pavlem Lvem založili Studio Najbrt, které dnes patří mezi tuzemsku špičku svého oboru. Je členem ekvilibristického dua Thomas & Ruhller, formace Tros Sketos a zpěvákem M.T.O. Universal Praha. V profesním životě má Aleš Najbrt zapsánu řadu výstav – ať sólových, tak kolektivních, dále ceny za knižní úpravy či za filmové plakáty. Od roku 1995 navrhuje vizuální styl pro MFF Karlovy Vary. Je autorem několika písmových abeced.
