Libuše Jarcovjáková je nyní vytěžovaná tolik, až to jde proti smyslu jejího díla

Mediální zásah životního a tvůrčího příběhu Libuše Jarcovjákové (* 1952) nabyl letošní podzim podobu kobercového náletu. Vedle tuzemské premiéry filmu Ještě nejsem, kým chci být a retrospektivy v Národní galerii vyšlo v médích množství materiálů, jež se zhusta sobě navzájem podobaly jako vejce vejci, neboť v zásadě jen převyprávěly to, o čem fotografka hovoří v dokumentárním snímku Kláry Tasovské. K tomu nutno připočíst řadu interview, která Jarcovjáková poskytla. A pro Český rozhlas Vltava namluvila pětidílné vzpomínky do pořadu Osudy.

Sledovat debatu

Komorní výstava nazvaná Fotografka, instalovaná ve Fotograf Gallery, se svým způsobem veze na vlně „jarcovjákování“. Jednou její částí je desítka barevných, do červena laděných fotografií z cyklu Pokoje a postele, přičemž devět snímků visí na stěně v „běžné“ velikosti (asi tak dvacet krát třicet centimetrů) a jeden záběr je vytištěn do velkoformátové plachty přes celou stěnu jednoho z výklenků, čímž získává energii dráždivého dekoru. Jenomže oněch devět fotek instalovaných v řadě a zasazených do decentních bílých rámů rovněž zůstává dekorem, ovšem bez energie té plachty. Řada prací Jarcovjákové totiž získává na silné výpovědní a specifické estetické hodnotě právě až v určitém celku, díky kontextu. Ale představená devítka fotografií zůstává pouhým náhledem.

Pohled do výstavy Libuše Jarcovjákové Fotografka v pražské Fotograf Gallery, foto: Radim Hořelka

Kurátorka Lucie Černá píše, že autorka v Pokojích a postelích už od osmdesátých let zaznamenává místa, kde přespává. „… vystavené fotografie zobrazují jak detaily pokojů, tak samotné místo spánku. Zároveň je ale pro Libuši důležité nesoustředit se pouze na danou situaci. Součástí série jsou tak také fotografie zobrazující situace předcházející příchodu do pokoje. Je to jako sledovat krátký film zobrazující detail cesty někoho, kdo se chystá ke spánku, ale je neustále vytrháván zajímavými detaily reality kolem sebe,“ interpretuje Černá. Zastoupené práce však na „krátký film“ prostě nevydají.

Na protější stěně je instalováno několik desítek černobílých záběrů, jež Jarcovjáková exponovala ve spolupráci právě s Lucií Černou, svou kurátorkou, editorkou a manažerkou. Jsou na nich v různých úhlech, polohách, situacích a výřezech „momentkově“ nafocené Jarcovjákové knihy Evokativ, Supersonico a T-Club, které Černá dramaturgicky a produkčně připravila. Jde tedy o svého druhu metafotografie, ale taky by se to dalo označit za malou domů, ne-li za sebezalíbení.

Exemplář z nepojmenované kolekce černobílých snímků na stěně pražské Fotograf Gallery; z výstavy Libuše Jarcovjákové Fotografka, foto: Josef Chuchma

Dále je v galerii instalováno několik málo solitérů, z nichž ten největší, velkoformátová černobílá fotografie ženské postavy z roku 1992, je prezentován jako vysloveně prodejní exemplář (cena devadesát tisíc korun). V podzemním sále ve smyčce pak běží video se stroboskopicky problikávajícími fotografiemi, které nikdy nemáte šanci spatřit, vždy jde o pouhý záblesk, o tušení, co by na snímku asi tak mohlo být; to celé podkresleno mírně extatickou klubovou elektronickou hudbou.

Chce být právě tou?

„Výstava s názvem Fotografka nabídne nový pohled na její fotografickou i knižní tvorbu a přiblíží její jedinečný přístup k fotografii,“ stojí na stránkách Fotograf Gallery. O žádný nový pohled nejde. Respektive jde: jde o pohled vysloveně tržní, prodejní. Výstavu připravila komerční platforma Fotograf Contemporary, která je s Fotograf Gallery místně i personálně spjatá. Však také součástí anotace jsou tyto věty: „Fotograf Contemporary nabízí výběr děl Libuše Jarcovjákové k prodeji a zároveň při této příležitosti vydává limitovanou edici vybrané fotografie právě ze série Pokoje a postele. K dispozici je pouhých sto kusů klasické ‚limitky‘ komorního formátu cenově dostupné pro širší veřejnost.“

Pohled na snímky z cyklu Pokoje a postele na výstavě Libuše Jarcovjákové Fotografka v pražské Fotograf Gallery, foto: Radim Hořelka

Zmíněný dokument Kláry Tasovské klade již svým titulem Ještě nejsem, kým chci být nepřímou otázku, kým tedy protagonistka být chce a zda to vůbec ví. Na takové tázání a pochybování není nikdy pozdě, a to ani v pozdním věku. Řada, možná většina lidí se mu raději vyhýbá, i když v hloubi duše tuší nebo ví, že nežije tak, jak by žít chtěla či mohla. Je-li nynější relativní sláva včetně tržního zhodnocování tím, čím Libuše Jarcovjáková naplňuje to, „kým chce být“, na to si musí odpovědět sama. Ale pro mě osobně, jako pro toho, kdo autorčino dílo sleduje desítky let a ctí jeho nekonjunkturální základ, na němž stojí, totiž onu výsostně osobní zprávu o autorčině způsobu existence v době normalizace i nějaký čas poté, je výstava Fotografka nechci říct zklamáním, ale prostě protržně koncipovaným produktem, umělecky zbytnou položkou.

Paradoxem současné monetizace jména Libuše Jarcovjákové je to, že věhlas jejího díla založilo autorské svědectví o existenci, kterou z těch lidí, kteří si její díla dnes chtějí a mohou zakoupit, by sotva někdo byl ochoten podstoupit; možná by se mu v reálu fotografkou reflektovaný způsob života přímo hnusil. Tenhle paradox se samozřejmě zdaleka netýká pouze Jarcovjákové, nýbrž je organickou součástí trhu s uměním…