iVysílání uvádí: Stopy krajiny výtvarníka Jana Jedličky
Před osmdesáti lety se narodil malíř, grafik, fotograf a autor několika uměleckých filmů Jan Jedlička, který vyvíjel techniky, jimiž je možné zachytit i těžko postřehnutelné proměny odehrávající se mezi přírodou a civilizací. Na iVysílání je nyní až do 15. listopadu k vidění jeho dokumentární portrét.
Výtvarník Jan Jedlička (18. 10. 1944) pocházel z umělecko-lékařské rodiny (jeho pradědečkem byl malíř František Ženíšek), která jej podporovala ve výtvarném směřování. V sedmnácti letech se dostal na Akademii výtvarných umění, kde se spolu s dalšími malíři jako jsou Vladivoj Kotyza nebo Mikuláš Rachlík zabýval aktualizací symbolismu a surrealismu. Rozhodnutí opustit v roce 1969 Československo jej přivedlo do Švýcarska, kde se zpočátku uplatňoval jako ilustrátor a restaurátor. Z domova si nesl nejen znalost němčiny, ale také jistou „cechovní hrdost“ spočívající v erudici a zároveň respektu k řemeslu a preciznosti.
Ve Švýcarsku, kde se musel vypořádat s novou realitou života v cizí zemi, se zaměřil na grafické techniky a na fotografii, které mu vyhovovaly pro jejich observační charakter. Sám se ocitl v roli pozorovatele, který se snaží proniknout do nového světa. Součástí jeho rukopisu se pomalu stávala až umanutá trpělivost, s níž se přibližoval danému prostředí.
Dokumentární portrét Petra Záruby z roku 2020 nazvaný Jan Jedlička: Stopy krajiny, který je nyní dostupný do 15. listopadu na iVysílání, zastihuje Jedličku v italském kraji zvaném Maremma, kam výtvarník poprvé vstoupil roku 1978, a s touto krajinou spojil na následujících čtyřicet let svůj tvůrčí život. Vždy, když zde pobýval ve staré vile svých přátel, procházel se po bývalých mokřadech a plážích, a přitom přenášel jedinečné výjevy v krajině na papír, opouštěl tento kraj s vědomím, že se do něj po čase opět vrátí s čerstvýma očima i myslí. Nehledal vyústění, ale pokračování, jak sám v dokumentu říká. Aby lépe místní kraj zachytil z hlediska proměnlivosti v čase, kombinoval různé techniky a média – kresbu, akvarel, fotografii, zemní pigmenty, mezzotintu, sítotisky a nakonec i film.
Na počátku devadesátých let se rozhodl experimentovat s filmovým časosběrem a výsledkem byl jeho první, přes dvacet minut dlouhý snímek Echo-Vocis Imago (1992), na nějž o devět let později navázal filmem Interno (2001). Ústředním bodem obou děl byl postupně chátrající dům, kde dříve Jedlička pobýval a tvořil. Scény z těchto středometrážních autorských filmů, rozpoznatelných pro svou obrazovou měkkost a lyričnost, jsou použity i v dokumentu Jan Jedlička: Stopy krajiny.
Malba Jana Jedličky použitá v dokumentu, foto: archiv ČT
Na italském pobřeží Jedlička ovšem podlehl také kouzlu místních lidí, které mohl pozorovat při jejich každodenních činnostech. V roce 1999 natočil na video krátký snímek Le Cuoche (1999) o dvougenerační italské rodině kuchařek, jež provozují restauraci v zapadlé části Toskánska. Tomuto důsledně výtvarně komponovanému dokumentu dominuje rytmus pracovního dne žen rámovaných po vzoru vlámských mistrů jakoby z pozice nenápadného, ale zúčastněného pozorovatele.
Zárubův dokument se soustředí na tvůrčí období spojené s italskou Maremmou a na návrat do Čech, který pro bývalého emigranta znamenal pokus o pokračování v dosavadní práci v zemi, již opustil před dvaceti lety. Jak napovídá název snímku, důraz je kladen na vztah ke krajině a nutně (i vzhledem k délce snímku) je redukována další část Jedličkovy tvorby, která se váže k pozorování lidských aktérů pomocí objektivu mimo italskou Maremmu či středočeskou pánev.
Jan Jedlička: Grigio, zdroj: archiv ČT
Jako fotograf a filmový tvůrce Jedlička uplatnil svou vnímavost, schopnost splynutí s prostředím a humor i v tématech, která se vztahují spíše k člověku a společnosti. Na počátku milénia natočil během svého rezidenčního pobytu v nově zbudovaném konferenčním středisku Centre for Global Dialogue nedaleko Curychu hned dva krátké filmy. Po celý rok měl jako již etablovaný umělec dokumentovat tento moderní komplex architektů Marcela Meiliho a Markuse Petera, jak je postupně zabydlován personálem i návštěvníky.
Součástí zadání byl zákaz zaznamenávat tváře hostů a jejich rozhovory. Omezení však přetavil v konceptuální metodu spočívající v práci s odlesky. Odsud také vzešel název souborného projektu Reflections, jehož součástí byly fotografie, kresby, katalog i snímky Air (2001) a 16 Sketches of Dialogue (2002). Pravidla záznamu umožnila natáčet číšníky, zahradníky nebo uklízeče. A tak je sledujeme při práci, často jak sami pozorují své hosty, jejichž přítomnost k nám doléhá jen pomocí odrazů a zastřených konverzací.
Jan Jedlička: Cerchio, zdroj: archiv ČT
Tyto autorské filmy a videa byly v letech 2020–2022 přijaty do péče Národního filmového archivu, kde byly za účelem zpřístupnění digitalizovány a jsou dostupné ve veřejné databázi Videoarchiv. Díky tomu již byly představeny domácímu i zahraničnímu publiku v rámci retrospektivních výstav (GHMP, Kunsthaus Zug), na filmových festivalech (MFDF Ji.hlava, Schmalfilmtage) a rovněž v archivním kině Ponrepo. Tvorba Jana Jedličky je tak znovu a znovu prožívána různorodým publikem, které se s ní setkává poprvé i opakovaně, a přesto pokaždé jinak.
