iVysílání uvádí: Náhled do výběru z bohaté dokumentární tvorby Jana Špáty

Ve Špátově tvorbě je silně zastoupena sociální problematika. Často se týká v tehdejší době opomíjených nebo tabuizovaných témat, jako jsou příběhy vězňů nebo životy lidí s hendikepem či se smrtelným onemocněním. Filmař zde hraje roli zpovědníka nebo psychoterapeuta, naslouchá a zprostředkovává většinovému divákovi psychickou a společenskou situaci lidí z okraje. Nezastavuje se přitom u jednotlivce, ale poukazuje tím na celospolečenský nebo systémový problém. Odsouzení nahlíží do mysli viníků smrtelných dopravních nehod, kteří si odpykávají trest v nápravně výchovném ústavu v Horáčově. Před kamerou nevystupují žádní drsní kriminálníci nebo otrlí vrahové, ale obyčejní lidé, kteří způsobili smrt jiného člověka. Špáta ukazuje jak tragédie otřásla jejich životy a uvrhla je do doživotního vězení, jehož bachařem je svědomí a pocit viny.

Celý snímek je k vidění v iVysílání ČT

Annu Kubovcovou ze snímku Vstaň a choď postihla jiná tragédie, v dětství přišla kvůli nepozornosti rodičů o obě ruce. Přesto vychovala tři děti, je nezávislá na okolí a je veřejně činnou osobou, která vyzdvihuje společenskou prospěšnost inkluze hendikepovaných lidí. Špáta nevytěžuje emoční potenciál těžkého životního příběhu hrdinky, namísto toho přináší portrét inspirativní osobnosti, která nabourává společenské stereotypy a snaží se tím přispět ke zlepšení života znevýhodněných obyvatel.

Nezdolný zápas s těžkým osudem a snahu zlepšit fungování systému můžeme spatřit i v Carpe diem. Špáta tentokrát nenatáčí o inkluzi lidí s tělesným postižením, ale o inkluzi smrti. Latinské slovní spojení, které znamená „užívej dne“, v rozhovoru s pacienty onkologie nabírá nových rozměrů. Společnost přišla o ritualizovanou podobu smrti, v době vzniku snímku osmdesát procent lidí umíralo v lékařských institucích, za plentou, v bezpečné vzdálenosti od okolní společnosti, jako by smrt byla nakažlivá choroba. Carpe diem vrací „neviditelnou“ smrt před naše zraky a na příkladu lidí s rakovinou, kteří jsou stejní jako my, ukazuje, že se dá žít i v její blízkosti.

Celý snímek je k vidění v iVysílání ČT

Tématu smrti, utrpení a lásky se věnuje z jiného úhlu portrét hudebního skladatele Variace na téma Gustava Mahlera. Špáta měl hudbu tohoto pozdně romantického génia v oblibě, proto zaznívá v řadě jeho snímků jako Odsouzení, Vstaň a choď nebo Mezi světlem a tmou. Mahler je také jedinou nežijící osobností, o níž jeho pražský obdivovatel natočil dokument. Trojjediný portrét rozervané romantické duše, která trpí přetlakem emocí a tvůrčího potenciálu, Špáta přibližuje třemi způsoby, obrazem, hudbou a slovem, skrz subjektivní vidění tří umělců, grafika a fotografa Jaroslava Krejčího, hudebníka Jana Klusáka a dirigenta Václava Neumanna + hostinské Aloisie Kratochvílové z Mahlerova rodného Kaliště u Humpolce. Hudební životopisný snímek se dotýká stejných témat, jako Špátovy sociologické sondy. V příběhu skladatele se v katarzním spojení nachází utrpení, smrt a láska. Protichůdné elementy se setkávají v absurdní nadsázce, i v monumentalitě nadosobního celku, který má duchovní přesah. „Není malého ani velkého, trestu ani odměny, jen všemocný pocit lásky, který nás prosvětluje svým blaženým bytím.“

Pro stát, anebo pro lidi?

Státní aparát si u Špáty objednával propagační nebo osvětové filmy, ale dokumentarista zakázku pojal tvůrčím způsobem a možná i trochu subverzivně do ní vkládal další vrstvy a témata. Roku 1975 se vydává do Portugalska, aby natočil karafiátovou revoluci, jíž vyvrcholil pád Salazarova autoritářského režimu. Kromě záplavy rudých karafiátů, vlajek se srpem a kladivem a všudypřítomné revolucionářské hymny Grândola, vila Morena si Špáta všímá ideologicky netečné každodennosti obyvatel rybářské vesnice, která žije mimo revoluční kvas. Do Portugalského dubna, který má primárně pojednávat o revoluci, vpašovává etnografické a cestopisné prvky.

Celý snímek je k vidění v iVysílání ČT

Zajímavého kontrastu mezi oficiální událostí a životem místních obyvatel si všímá i v Atletických variacích. Řecko roku 1982 hostilo lehkoatletické mistrovství Evropy. Špáta zachycuje vrcholné sportovní výkony, vypjaté emoce, dřinu a disciplínu v protikladu s dovolenkovou ležérností turistů. Rekordní skoky, hody a sprinty nabývají absurdní samoúčelnosti v opozici k rytmu všedního života, pracovní rutině uklízeček, soukromého štěstí svatebčanů či mrtvých chobotnic na pultech místního trhu.

Do fascinujícího, groteskního, či absurdního kontrastu moderního a archaického, rychlého a pomalého, oficiálního a civilního se Špáta pouští i na domácí půdě. V zakázce ministerstva obchodu a turismu Praga viva utíká od turistického spotu k experimentu a filmové eseji a českou metropoli vyobrazuje jako fascinující mraveniště. Každý jednotlivec je součástkou gigantického mechanismu, dílkem ve velké lidské koláži, tak jako na spartakiádě.

Neobvyklou volnočasovou Prahu představuje i Matějská pouť. Eskamotéři a šikovní manipulátoři lákají malé i velké návštěvníky na nezávazné setkání s vlastním strachem. Tobogány, střelnice, horské dráhy a strašidelné domy jsou jakousi nadsázkou skutečného světa, coby panoptika pro dospělé, kteří se ztrácí v reji kolektivní karnevalovosti.

Celý snímek je k vidění v iVysílání ČT

Bolavá venkovská lyrika

Vesnice ve Špátových snímcích funguje jako protiklad civilizačního chaosu a soutěžení. Zimní pastorále, Žije pro radost nebo Molto cantabile ukazují idylické obrázky venkovského, průzračně přehledného života naplněného smysluplnou přítomností přírodních cyklů, rituálů a lidových tradic.

Avšak snímek Mezi světlem a tmou, oceněný na festivalech ve Finsku, Lipsku nebo Švýcarsku, ukazuje venkov, který má blíže spíš ke Špátovu ranému snímku Respice finem z roku 1967. Jak fotograf, tak Špáta, kteří společně cestují po Jesenicku, mají společnou potřebu hledat lyriku v tamějších drsných podmínkách.

Oceňovaný portrét dnes mezinárodně uznávaného dokumentárního fotografa Jindřicha Štreita, který byl nejprve učitelem a poté zaměstnancem státního statku (jím se stal poté, co byl za svou tvorbu podmínečně odsouzen) ukazuje venkov špinavý, chudý, naturalistický. Štreitův portrét z roku 1990 Mezi světlem a tmou je zároveň Špátův poslední snímek natočený na filmovou surovinu. Vznikl krátce po revoluci, v době, kdy se dokumenty přestávají hrát v kinech a přechází na televizní obrazovky v podobě videa a později digitálních technologií.

Celý snímek je k vidění v iVysílání ČT

Posun za čtvrtstoletí

Dokument Největší přání byl Špátův debut. Vznikl roku 1964 formou veřejné ankety a prozkoumával názory mladých lidí na svět kolem sebe či pohled na svou budoucnost. Roku 1989 vzniklo Největší přání II, v němž tvůrce uvádí do souvislosti názory mladých generací, které od sebe dělí čtvrt století. Napříč generacemi zůstávají stejné sny o ideálním partnerovi nebo partnerce, o hezkém bydlení, rodině, dětech a kariéře. Na soumraku socialismu se však do odpovědí mladých propisuje téma svobody a touhy po společenské změně: padají slova o nedůvěryhodnosti systému, který se stal synonymem lží a vyprázdněných frází a sám se zdiskreditoval, ale spolu s ním i starší generace, pro něž se socialismus stal nástrojem k uskutečňování soukromých cílů.

Poslední scéna Největšího přání II se odehrává 17. listopadu 1989, přímo na pražské Národní třídě, mezi davem demonstrantů a příslušníků policie, kteří se štíty vytváří zátaras. Špáta se i policistů ptá na jejich největší přání a namísto odpovědi se mu dostává příznačného mlčení. Podobně dramatické i absurdní situace nalezneme napříč celou jeho tvorbou, ve které se lidská společnost, sevřená protichůdnými tlaky, podobá sportovnímu utkání, masopustu, panoptiku, chirurgickému sálu nebo demonstraci.