Aby se Lucia Moholy prosadila, nezbylo jí, než být vytrvalá, otužilá, inteligentní, ostrá

Kdo se jen trochu zajímá o avantgardní tendence v umění první poloviny minulého století, ten ví, že jméno maďarského výtvarníka a fotografa Lászla Moholy-Nagye je v této souvislosti pojmem. Mladá Židovka Lucie Schulz se v roce 1921 za tohoto muže provdala. O osm let později se vztah rozpadl, k rozvodu de iure došlo roku 1934. Každý šel svou cestou. Moholy-Nagy sklízel slávu (až do své smrti v roce 1946), zatímco pražská rodačka, která si křestní jméno korigovala na Lucia a příjmení Moholy si ponechala, kráčela klikatou cestou. Fotografovala, psala, organizovala, zapojila se do výzkumu fotomechanické reprodukce informací pro knihovnické a jiné účely. Nezbývalo jí než být – jak se dnes s oblibou říká – flexibilní. A kromě jiného byla nucena bojovat za svá autorská práva. K tomu se ještě dostaneme…

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Formativní Bauhaus

Výstavní a knižní projekt Exposures (tedy ve smyslu několikerých odhalení či osvitů) je důkladnou probírkou tvorby a aktivit Lucii Moholy (1894–1989). Výstava čítající více než šest stovek exponátů nejrůznějšího druhu je komponována chronologicky; v knize, která obsahuje řadu kapitol od různých pisatelů či pisatelek, je chronologie o něco volnější, tam jsou zdůrazněny tematické bloky.

Lucia Moholy: Jugoslávie, 1932, foto: Elysée, Lausanne. Lucia Moholy © OOA-S 2024

Ve velkorysé a technicky precizní instalaci, která ovšem – vzhledem k rozsahu – vyžaduje od diváctva čas a soustředění, se před očima postupně skládá obraz poctivé a schopné „dělnice“, která se za první světové války přesune z české metropole do Německa, tam v novinách a v nakladatelstvích pracuje jako redaktorka, ostatně tímto řemeslem zajišťuje živobytí pro oba i nějaký čas po sňatku s Moholym-Nagyem. S ním také v roce 1923 přijíždí do uměleckého učiliště Bauhaus, jež nejprve sídlí ve Výmaru a od roku 1926 v Desavě. V Bauhausu Lucia fotograficky dokumentuje stavby této jedinečné instituce i umělecké předměty, které v ní vznikají.

Související článek

Libuše Jarcovjáková a uznání. Bylo to trošku jinak, než se to teď vypráví

• Josef Chuchma

Takto by se ve výčtu následných aktivit a míst dalo po vzoru výstavy pokračovat, ale zastavme se u Bauhausu a vůbec dvacátých let minulého století, neboť tato instituce a doba mají v kariéře Lucii Moholy velmi dlouhý dojezd a dodnes jsou předmětem badatelského, potažmo diváckého zájmu nejen ve vztahu ke jmenované tvůrkyni. Celý projekt Exposures, jenž vznikl ve spolupráci s Fotostiftung Schweiz ve Winterthuru, kam se přesune počátkem příštího roku, v souladu s duchem dnešní doby emancipuje a doceňuje tvorbu Lucii Moholy. Obecněji řečeno: zhodnocuje dílo tvůrkyně, která byla velmi dlouho vnímána v dějinách avantgard jako ta druhá, jako ženský doprovod ve světě, jemuž dominovali muži-tvůrci.

Lucia Moholy: Gisela Schulz, kolem roku 1929, foto: Bauhaus-Archiv, Berlín. Lucia Moholy © OOA-S 2024

Exposures tedy postupuje v základní shodě s nynějším korigováním dlouho dominantních kunsthistorických narativů i laických představ, ale nečiní tak aktivisticky, nýbrž věcně, skrze předměty doličné: fotografie, reprodukce různorodých dokumentů včetně dopisů (i s českým historikem fotografie Petrem Tauskem), autorčiných článků, knih a tak dále. Výstava a kniha dokládají, že Lucia Moholy vykonala v Bauhausu, kde přitom působila v profesně nerovném postavení a pouhých pět let, mohutný kus práce.

Giorgio Hoch: Bez názvu (Lucia Moholy), kolem 1980, foto: © Giorgio Hoch

László Moholy-Nagy je chápán jako jeden ze stěžejních meziválečných tvůrců fotogramů, tedy fotografických obrazů vzniklých nikoliv ve fotoaparátu, nýbrž osvitem fotopapíru v temné komoře, na nějž jsou v určité kompozici položeny různé předměty či materiály. Z dostupné dokumentace je však patrné, že Lucia měla na těchto experimentech svůj podíl. Jiná, podstatnější věc je (a projekt Exposures ji zdůrazňuje), že negativy fotografií staveb, jež tvořily areál Bauhausu, a předmětů, které v učilišti vznikaly, si po peripetiích způsobených nástupem nacismu přivlastnil architekt Walter Gropius, zakladatel a ředitel Bauhausu. Ačkoliv u těchto snímků bylo autorství nesporné, Moholy se léta marně domáhala spravedlnosti; Gropius s fotografiemi i publikačně nakládal, jako kdyby byly jeho majetkem. Teprve po právních tahanicích, v nichž Lucia prokázala značnou neústupnost, vydal aspoň část negativů.

Giorgio Hoch: Pohled do výstavy Lucia Moholy, Galerie Renée Ziegler, Curych, 1981, foto: © Giorgio Hoch

Nakonec se dočkala

Kromě fotografií architektury a předmětů však Moholy souběžně fotografovala lidi. Exposures obsahuje plejádu pozoruhodných, kompozičně a technicky zvládnutých portrétů; častokrát jde o osobnosti dnes zpola či téměř úplně zapomenuté, ale Lucia výtečně portrétovala třeba právě i Gropia. Koneckonců po přestěhování do Londýna, kam ve třicátých letech utekla před nacisty, se živila jako umělecká fotografka. Pohybovala se v okruhu kulturní komunity Bloomsbury, kam náležela kupříkladu modernistická spisovatelka Virginia Woolfová, nedaleko jejíhož bydliště se v centru britské metropole také usadila. Pak ovšem ty domy zpracovalo německé bombardování…

Lucia Moholy: Edith Tschichold, kolem roku 1926, foto: Fotostiftung Schweiz, Winterthur, Lucia Moholy © OOA-S 2024

Na konci třicátých let, když si kulturní svět připomínal sté výročí vynálezu fotografie, Moholy publikovala „příruční“ knihu Sto let fotografie 1839–1939, v níž tuto disciplínu inovativně nahlížela ve společenských souvislostech.

Kunsthalle Praha kromě reprezentativní monografie vydala u příležitosti výstavy i překlad této dnes klasické práce, což je skvělé. Moholy v sobě dlouhodobě spojovala praktickou fotografku, teoretičku a recenzentku (velmi dobře vládla slovem). K tomu musíme připočíst její výzkum v oblasti dokumentační, v podstatě vědecké mikrofotografie. S každým dalším výstavním panelem se před návštěvníkem retrospektivy otevírá další fazeta této houževnaté osobnosti, která v sobě spojovala názorovou a postojovou radikalitu a pracovní soustavnost.

Lucia Moholy: Pohled z okna Lucie Moholy, Desava, 1926, foto: Fotostiftung Schweiz, Winterthur. Lucia Moholy © OOA-S 2024

Jako někdo, kdo ušel pozoruhodnou cestu a nese v sobě cennou historickou paměť, začala být Lucia Moholy vážněji vnímána až kolem své osmdesátky, čili v sedmdesátých letech minulého století. V polovině následující dekády o ní v (západním) Německu vychází první kniha, kterou vydává německo-italský mecenáš umění Egidio Marzona (jeho archiv a sbírka, zacílené na avantgardu, jsou dnes přístupné v Drážďanech). Fakt, že byla fotografkou a ženou, nebyl bez významu a odráží v sobě dobové předsudky a limity.

Pohled do výstavy v Kunsthalle Praha, foto: © Vojtěch Veškrna

Výstava tvrdí, že ještě počátkem osmdesátých let se v Curychu, na jehož okraji Moholy od konce padesátých let žila, fungovala jediná galerie zaměřená na současné umění (jiné zdroje tvrdí, že v Curychu takové galerie existovaly dvě). Právě v ní, v Galerii Renée Ziegler, měla v roce 1981 Lucia komorní přehlídku, která v dané instituci byla vůbec první fotografickou výstavou! Rolf Sachsse, autor jednoho z příspěvků v katalogu/knize Exposures, pak vzpomíná, že když v roce 1985 vešlo ve známost, že je to právě on, kdo píše monografii o této nezávislé tvůrkyni, „vyvolalo to pobouření mnoha publicistů a publicistek“, neboť jak může o „ikoně feminismu“ (tak tehdy začala být Moholy vnímána) psát do té doby málo známý muž?! Je však užitečné mít na paměti kontext: ve Švýcarsku bylo celostátně zavedeno volební právo žen až roku 1971 (viz třeba na kanále Film Europe uváděný hraný film z roku 2017 Ženou z boží vůle). Postoje tudíž nemohly nebýt zjitřené a vyhrocené.

Jedním z kurátorů výstavy Exposures je pražský rodák Jan Tichý (* 1974), dnes docent na School of the Art Institute of Chicago, sám také umělec. Do instalace provedl několik intervencí vztažených k životu a dílu Lucii Moholy. Jde o decentní vizuální poznámky, které se v nejmenším netlačí do hlavního příběhu, jehož odvyprávění prostě stojí za to.