Nebyl to Američan ani Robert Capa. Příběh Endreho Friedmanna je k vidění v jeho rodné Budapešti
Jestli je někdo příkladem toho, jak si vytvořit zcela nový životní příběh, je to Robert Capa. Maďar, který si v Paříži vymyslel postavu úspěšného amerického fotografa – a už navždy žil jeho život. Expozice v jeho rodné Budapešti, nazvaná prostě Fotoreportér, jeho tvorbu i životní peripetie představuje zdařile. Kontroverzi okolo jeho ikonického snímku ovšem zamlčuje.
Vytvořit divácky vtahující fotografickou expozici v době vizuálního přehlcení není vůbec jednoduché – a to ani v případě, že vystavené fotografie v sobě nesou silné sdělení, jsou řemeslně zvládnuté nebo ukazují zlomové okamžiky dějin. Všechny tyto parametry fotografie Roberta Capy bezpochyby splňují. Ovšem až kurátorská práce Gabrielly Csizek a architektonické řešení Zsolta Szécsiho připravily půdu pro zajímavou (a zároveň někdy lehce matoucí) diváckou zkušenost.
Nejpropracovanější, a pro člověka znalého práce Roberta Capy možná nejzajímavější je jedna z úvodních místností, která představuje „méně známého Capu“. Jistý Endre Ernö Friedmann se narodil 22. října 1913 v Budapešti do krejčovské rodiny; jeho matka pocházela z východoslovenských Veľkých Kapušan. Měl rád zimní sporty, ve škole byl průměrný, často neplnil domácí úkoly, propadl z matematiky. Na střední se začal angažovat v levicovém hnutí, účastnil se demonstrací na podporu dělníků a slušných mezd.
Jistý Endre Ernö Friedmann se narodil 22. října 1913 v Budapešti do krejčovské rodiny, foto: ČT art – Kateřina Zemanová Zkouška dospělosti
Poté, co se jednoho červencového dne roku 1931 setkal s rekrutem komunistické strany (do níž nakonec nevstoupil), ho příslušníci policie autoritářského horthyovského režimu zatkli. Do parády si ho prý vzal přímo policejní detektivní inspektor Péter Hain, který na policejním ředitelství řídil vyšetřování proti komunistům. Z vězení se údajně dostal díky známostem rodičů, jiná verze praví, že příští slavný fotograf dostal na vybranou: Buď opustí Maďarsko, anebo bude půjde do vězení. Osmnáctiletý mladík pár dnů po této události odjel do Německa.
V Berlíně začal studovat novinařinu. Protože peněz neměl nazbyt, pracoval ve fotografické agentuře DEPHOT – nejdříve jako asistent ve fotokomoře, později jako fotografický učeň. V listopadu 1932 ho vyslali do Kodaně, odkud jako jeden z mála přivezl fotoreportáž z přednášky Lva Trockého. O rok později se v Německu ovšem dostal k moci Adolf Hitler a Endre Friedmann odcestoval do Paříže. A tam se zrodil Robert Capa.
Listopad 1932. Fotoreportáž Endre Friedmanna z přednášky Lva Trockého, foto: ČT art – Kateřina Zemanová Kde se vzal, tu se vzal – Američan!
Bylo to v roce 1936, co na kus hotelového dopisního papíru napsal své matce, že si odteď říká novým jménem. „Dalo by se skoro říct, že jsem se znovu narodil,“ stojí v dopise, „ale tentokrát to nikoho nebolelo“. Jméno si změnila i jeho přítelkyně, kterou v Paříži potkal. Z německé Židovky Gerty Pohorylle se stala Gerda Taro.
Oba tak učinili zejména kvůli financím – proslulý americký fotograf Robert Capa zkrátka vydělával víc než začínající Maďar. Jestli příjmení Capa vzniklo z přezdívky ze střední školy, kdy Endremu přezdívali „žralok“ (v maďarštině cápa), nebo jestli ho inspirovalo jméno amerického režiséra Franka Capra, není jisté. Důležité bylo, že to znělo velmi „americky“.
Gerda Taro v Barceloně v roce 1936, foto: ČT art – Kateřina Zemanová
Dále už jsou příběh a fotografie Roberta Capy světoznámé. První velký válečný konflikt, který Capa i Gerda Taro fotografovali, byla španělská občanská válka. Tam Capa pořídil jeden ze svých ikonických snímků: Padajícího vojáka (v roce 1937 jej otiskl časopis LIFE). Právě kolem tohoto snímku panují kontroverze – fotografie by měla zobrazovat republikánského vojáka Federica Borella v momentě jeho smrti. Nebyla však situace fotografem zinscenovaná? Tahle otázka není na výstavě vůbec položena. Celá zdejší „přehlídka“ tak zůstává oslavou geniálního fotografa bez kritičtějších kontextů nebo otazníků.
Fotografie Padajícího vojáka v časopisu LIFE, foto: ČT art – Kateřina Zemanová
Španělská občanská válka byla pro Capu zlomová ještě jednou událostí: Jeho partnerka Gerda Taro přišla o život nedaleko španělského města Brunete, když se auto, v němž se zřejmě vracela pro další kinofilm, srazilo s republikánským tankem. Robert Capa byl zrovna na cestě do Paříže, aby vyjednal cenu jejich fotografií.
Fotografie, můj osud
I po smrti Gerdy Taro, se kterou se nikdy docela nesmířil, Capa fotografoval válečné konflikty: Druhou čínsko-japonskou válku (1937–1945) a druhou světovou válku (jeho fotografie z vylodění v Normandii inspirovaly Stevena Spilberga při vytváření „rozmazané“ vizuality filmu Zachraňte vojína Ryana). V té době spoluzakládal proslulou fotografickou agenturu Magnum. Dokumentoval každodenní život i napjatou situaci v Izraeli v letech 1948–1950; šest týdnů v roce 1947 strávil s Johnem Steinbeckem v Sovětském svazu; v roce 1948 fotografoval poválečnou situaci v Maďarsku.
Později se začal věnovat fotografování společenských událostí, koňských závodů, nočních klubů po Evropě, modelek, herců a umělců. Často je zachycoval i na barevný film.
Ernest Hemingway se svým loveckým psem, Idaho, USA, říjen 1940, foto: ČT art – Kateřina Zemanová
Stejně jako jeho partnerce Gerdě Taro, i jemu se stalo osudným focení. Roku 1954, v posledním roce indočínské války, Capa odjel do Vietnamu, kde nahrazoval jiného reportéra časopisu LIFE. Dokumentoval francouzské vojáky, zdevastované vesnice, a přestože jej velitel jednotky varoval, že se nacházejí v minovém poli, chtěl podle svého nejznámějšího motta „pokud vaše fotografie nejsou dost dobré, nejste dost blízko“ z bezprostřední vzdálenosti zdokumentovat postup vojáků. Kolem třetí hodiny odpoledne stoupl na minu. Bylo mu čtyřicet let.
Poslední černobílé fotografie Roberta Capy, foto: ČT art – Kateřina Zemanová
Zamotán do pavučin
Podrobné chronologické vyprávění Capova příběhu, doplněné ve správnou chvíli jeho fotografiemi, je hybatelem toho, proč se do jeho životního příběhu lze dobře ponořit. Bohužel chvíli před koncem výstavy se tato zdařilá linka ztrácí.
Ocitáme se v jedné z dalších tematických místností, která ovšem poněkud postrádá smysl. Capův život znovu rekonstruuje, čteme tak informace, které známe ze začátku výstavy, zároveň se dozvídáme detaily o jeho osudném posledním fotografování – k němuž se ovšem v sálech teprve dostaneme. Tyto „výstřižky“ z Capova života jsou navíc rozpuštěné do „pavučin“ vzdáleně připomínající myšlenkové mapy. Ani chronologii, ani smysl jejich rozmístění se z toho vyčíst nedá. Sice má každá z těchto malých kartiček číslo, které napovídá, jak by asi měly jít za sebou, ale každé z čísel je v jiné části místnosti. Zatímco by se tu Capův život měl propojit do jasných souvislostí, případně by tu byl prostor pro doplnění chybějících detailů, instalace působí především chaoticky. A nepřidává jí ani fakt, že některé z kartiček jsou umístěny do nesmyslně vysokých, nebo naopak nízkých poloh. Čtení to značně znesnadňuje. To je nakonec problém v podstatě celé výstavy.
„Výstřižky“ z Capova života jsou navíc rozpuštěné do „pavučin“ vzdáleně připomínající myšlenkové mapy, foto: ČT art – Kateřina Zemanová A je to škoda, protože se tu útržkovitě dozvídáme momenty z Capova života, jimž se ve zbytku expozice už nevěnuje detailnější pozornost. Například o jeho snu stát se filmovým režisérem. V roce 1946 pracoval jako asistent produkce a v té době si ve filmu i sám zahrál – egyptského sluhu ve filmu Irvinga Pichela Temptation.
Robert Capa si zahrál i ve filmu – egyptského sluhu ve filmu Irvinga Pichela Temptation, foto: ČT art – Kateřina Zemanová
Stojí to tedy za výlet?
Co jistě ocenit lze, je fakt, že kurátorka s fotografiemi pracovala tak, aby vyniklo jejich sdělení, aby měly dostatečný – ničím nerušený – prostor, ale zároveň, aby ukázaly šíři využití a prezentace tohoto média. Výstava tak nesestává pouze z fotografií zarámovaných do černých rámů (což je nijak nepřekvapivá stálice, kterou se nic nezkazí). K vidění jsou rovněž pracovní kontakty z negativů (z přednášky Lva Trockého), výtisky časopisu LIFE, fotografie se také promítají na stěnu, což podtrhuje zdařilá architektura výstavního prostoru…
V části věnované Capově fotografii v novinách si lze „vyzkoušet“ proces vyvolání fotografií na digitální obrazovce nebo si „zahrát“ na obrazového editora a fotografie na stěně pomocí posuvníků libovolně přeskládat. Ač to jsou nepříliš objevné aktivity, které zřejmě většina návštěvníků přeskočí, oceňuji, že se kurátorka pokusila do expozice vnést tematický interaktivní prvek.
Za výlet do Budapešti Capova expozice Fotoreportér rozhodně stojí, ostatně i jako jedna z dalších výstav v druhém patře Robert Capa Contemporary Photography Center: Hvězdy polární noci. Maďarská fotografka Esther Horvath od roku 2015 dokumentuje lidi a výzkum arktického klimatu na nejsevernější mezinárodní výzkumné stanici. Zajímavější než působivé aranžované fotografie jsou v tomto případě zejména příběhy jednotlivých lidí a náplň jejich tamní práce.
