Slovenská národní galerie se probouzí k životu stálými expozicemi i podporou práv queer lidí. Na jak dlouho?

Slovenská národní galerie vznikla v roce 1948 a už tehdy získala za své sídlo barokní budovu takzvaných Vodních kasáren na dunajském nábřeží v centru Bratislavy. Tedy lépe řečeno to, co z budovy kasáren zbylo po realizaci úprav dle regulačního plánu z počátku čtyřicátých let dvacátého století. Za své tehdy vzala polovina areálu včetně průčelí a do té doby uzavřené nádvoří se nově otevřelo do nábřeží.

O urbanistickou rehabilitaci prostoru se v šedesátých letech postaral až architekt Vladimír Dedeček, když zvítězil v soutěži na rozšíření areálu, po němž instituce volala brzy po zahájení svého provozu. Dedeček dokázal zacelit „zub“ v uliční čáře dunajského nábřeží, a přitom zachovat otevřenost nádvoří, které láká kolemjdoucí k návštěvě galerie. Jeho budova takzvaného Přemostění, rozpínající se mezi historizujícím Esterházyho palácem na jedné straně a modernistickým činžákem na straně protější, se rázem stala nejen nejvýraznější částí areálu Slovenské národní galerie, ale posléze také jednou z ikonických staveb slovenské poválečné architektury. Jak se ovšem ambiciózním a inovativním stavbám někdy stává, ani budova Přemostění nedokázala sloužit příliš dlouho. Již po pětatřiceti letech od otevření byla v roce 2012 společně s výstavními sály Vodních kasáren uzavřena kvůli havarijnímu stavu a veškerý provoz galerie se musel přesunout do stísněného provizoria Esterházyho paláce. Na znovuotevření Slovenské národní galerie se poté čekalo celých deset let.

Uliční pohled na zrekonstruovanou budovu Přemostění Slovenské národní galerie, foto: SNG – Martin Deko

Architekty modernizace a dalšího rozšíření galerie se stali Martin Kusý a Pavol Paňák, kteří se pokusili najít rovnováhu mezi rekonstrukcí stavby tak, jak ji zamýšlel Vladimír Dedeček, a realizací vlastní představy o tom, jak by měly vypadat galerijní prostory v jednadvacátém století. Jakkoli celý areál působí po architektonické stránce zdařile, velké rozpaky po znovuotevření Slovenské národní galerie vzbudil fakt, že její výstavní prostory zely prázdnotou. Bratislava tak zažila stejnou situaci, jakou Praha pamatuje po znovuotevření Uměleckoprůmyslového musea. Otevření prvních dvou stálých expozic ohlásila Slovenská národní galerie až na letošní léto: k vidění jsou od konce června a představují slovenskou modernu a sakrální umění.

Pozoruhodná expozice slovenské moderny

Expozice moderního umění v pojetí kurátorky Kataríny Bajcurové představuje bezpochyby to, co lze ve Slovenské národní galerii očekávat jako jeden z vrcholů návštěvy: malby Ľudovíta Fully a Mikuláše Galandy, dvou hegemonů slovenské moderny, ale také třeba expresionismus Arnolda Petera Weisze-Kubínčana, obrazy Konštantína Bauera blízké stylu německé nové věcnosti, folklorem políbený surrealismus Imra Weinera Kráľe a mnoho dalšího. K vidění je i zvukový dokumentární film Zem spieva Karla Plicky, jenž předtím, než se stal spoluzakladatelem pražské FAMU, založil první filmový obor v Československu na bratislavské Škole uměleckých řemesel, nejprogresivnější československé škole umění a designu. K vidění jsou také díla slovenských fotografek a fotografů, která zaujmou například kontrastem folkloru a industrializace – dvou protichůdných identit meziválečného Slovenska.

Pohled do nové stálé expozice Moderna ve Slovenské národní galerii, foto: SNG – Martin Deko

Právě zevrubný pohled na svébytnou slovenskou větev československé moderny může být zážitkem i pro české publikum, jakkoli ani na slovenskou výtvarnou scénu nezapomíná už několik let stará expozice První republika v pražské Národní galerii, kterou připravily kurátorky Anna Pravdová a Lada Hubatová-Vacková. Bratislavská Moderna se na rozdíl od ní soustředí na umění vzniklé uvnitř slovenských hranic a zahraničním uměním (včetně toho českého) expozici jen drobně doplňuje. Důvod lze přitom hledat také v odlišné historii pražské Národní galerie a Slovenské národní galerie, neboť v Bratislavě nelze sáhnout do vlastních depozitářů po takovém množství špičkových zahraničních děl. Nabízí se proto otázka, zda by expozice ve svých poněkud stísněných prostorách nefungovala lépe, kdyby se přeshraničních ambicí vzdala úplně.

Stejně tak se při množství vystavených děl zdá být kontraproduktivní expozici rozšiřovat o intervence z poválečného umění nebo panely s dočasnou expozicí. Množství děl ve výstavním sále totiž způsobuje, že instalace místy připomíná staré francouzské salóny, kde obrazy visí natěsnané v několika řadách nad sebou a expozice pak v divácích vyvolává dojem zahlcení. Pokud by se však do budoucna mohla nadechnout a dostala velkorysejší prostory, je už její současné pojetí příslibem, že Slovenská národní galerie má na to nabízet publiku velmi kvalitní setkání s místními podobami moderního umění. Příjemným návštěvnickým bonusem je i online dostupný Atlas Slovenské národní galerie, který si může každý prohlížet prostřednictvím vlastního telefonu.

Pohled do nové stálé expozice sakrálního umění ve Slovenské národní galerii, foto: SNG – Juraj Starovecký

Madony lidových řezbářů v muzeu umění?

Podstatně méně přesvědčivě působí naopak expozice sakrálního umění. Už její samotné vymezení přitom ukazuje na značnou propletenost veřejných institucí a církve na Slovensku. Státní muzeum umění se pak v této situaci rozhodlo expozici ze sbírek gotického a barokního umění publiku představit nikoli na základě uměleckohistorické logiky, ale spíše způsobem, který by odpovídal formátu diecézních muzeí. Na jednu stranu jsou zde prezentována špičková díla slovenské gotiky, jen o pár metrů dál jsou ale vystaveny madony lidových řezbářů z 19. a 20. století. Je také škoda, že když už kurátoři Dušan Buran a Katarína Kolbiarz Chmelinová zvolili právě toto tematické rámování expozice, nezaměřili se více také na novodobé sakrální umění, jehož kvalita je sice mnohdy diskutabilní, o to zajímavější by však bylo setkání s jeho kvalitními příklady. Nejsympatičtějšími momenty expozice jsou tak především pokusy o zpřístupnění děl haptickým modelem či digitální infografikou nebo také dílčí snahy přiblížit divákovi galerijní instalací původní prostorové vyznění jednotlivých děl, které bývá u starého umění v muzeích často velmi zkreslené.

Ani otevřením dvou nových stálých expozic však Slovenská národní galerie prázdnotu svých výstavních sálů zdaleka nezacelila. Většina nově rekonstruovaných prostor je věnovaná intervencím, které díla ze sbírek galerie představují sice velmi kreativně, samy o sobě ale adekvátní náplň tak rozsáhlých prostor nemohou suplovat. Mezi nejpozoruhodnější a divácky nejatraktivnější momenty patří určitě fotogenická instalace Stana Filka v jednom z dlouhých výstavních sálů Přemostění nebo překvapivý vzájemný výtvarný soulad v dílech slovensko-maďarského impresionisty Ladislava Mednyánszkého a současného malíře Andreje Dúbravského.

Dočasná instalace Kristiána Németha The Time Is Now, autorské barevné fólie na oknech rizalitu Vodních kasáren, foto: SNG

Nejen v umělecké, ale i ve společensko-politické rovině pak lze ocenit, že i přes aktuální politické ovzduší na Slovensku mělo vedení Slovenské národní galerie odvahu připojit se k aktuálnímu solidárnímu vzepětí liberálních bratislavských kruhů a na celý letošní červenec vystavit třídílnou instalaci Kristiána Németha s názvem The Time Is Now. Instituce se touto instalací zcela explicitně hlásí k podpoře rovnoprávnosti queer lidí, v jejímž naplňování je Slovensko jednou z nejzaostalejších zemí Evropské unie; a připomíná rovněž dvojici obětí loňského teroristického útoku před barem Tepláreň.

S nově opraveným výstavním areálem, který zcela odpovídá současnému standardu, i stručně načrtnutými cestami budoucího výstavního programu vstupuje Slovenská národní galerie do nové éry. Jak bude tato éra nakonec vypadat, bohužel nezávisí jen na vedení galerie, ale především na budoucí kondici slovenské kulturní politiky. Té je totiž galerie jako státní instituce vydána na milost a nemilost. Při pohledu na aktuální volební preference jsou na místě spíše skeptická očekávání. Bude moci galerie například pokračovat i ve svém chvályhodném společenském angažmá?