Věcný pohled na to, co sbírky slavné britské galerie Tate vlastní od umělců, jež mají za české

Britská galerie Tate je pro řadu návštěvníků spojena výhradně s ikonickou budovou Tate Modern. Ta je však jedním ze čtyř výstavních prostor, které galerie spravuje. Tím nejstarším je Tate Britain, navazující přímo na odkaz jejího zakladatele, Henryho Tatea, průmyslníka a sběratele zbohatnuvšího na výrobě cukru. Tento boháč nabídl roku 1889 svoji kolekci britského umění devatenáctého století národu a poskytl prostředky pro první Tate Gallery. 

Od té doby se dotyčná výstavní a sbírkotvorná instituce rozšířila i do jiných ostrovních měst. První „dceřiná galerie“ se otevřela v květnu 1988 – to byl zahájen provoz Tate Liverpool. V červnu 1993 ji následovala Tate Gallery, St Ives v přímořském městě na jihozápadě země. A jako zatím poslední a nejznámější odnož se zrodila londýnská Tate Modern, zaměřená, jak je z názvu zřejmé, především na umění 20. a 21. století. Ve zrekonstruované budově dřívější elektrárny Bankside Power Station, spojena s protilehlým břehem mostem Millennium Bridge, byla otevřena v květnu 2000. Hned v následujícím roce se stala nejnavštěvovanějším muzeem moderního umění na světě. Od té doby se drží mezi třemi nejnavštěvovanějšími „turistickými atrakcemi“ Londýna. 

Velmi pestrá sestava

V roce 2016 bylo otevřeno nově přistavěné křídlo budovy, za jehož realizací, stejně jako za rekonstrukcí a přestavbou původní budovy elektrárny, stojí architektonické studio Herzog & de Meuron. Ačkoliv jsou její stálé expozice přístupné veřejnosti zdarma, je spočítáno, že galerie každoročně generuje městu Londýn zisk v průměru kolem 100 milionů liber (částky v tom kterém roce se pochopitelně různí; během „covidových let“ byla návštěvnost nižší a vloni se nevrátila na předpandemická čísla).

Tate je tedy od svého vzniku vedena jako instituce založená na vlastní kolekci, kterou spravuje jako celek. K počátku roku 2023 to činilo téměř osmdesát tisíc děl. Svoji kolekci instituce definuje takto: „Tate spravuje národní sbírku britského umění od roku 1500 po dnešní dny a mezinárodního moderního a současného umění. Britské umění je zastoupeno umělci vybranými pro jejich místo v historii a vývoji spíše než pro jejich národnost samotnou. Sbírka nadále rozšiřuje své fondy moderního a současného umění z celého světa.“

Mária Bartuszová: Složená postava, 1965, sbírka Amy Goldové a Bretta Gorvyho, foto: Tate Modern

Velmi pestrá sestava

Přesné určení národnosti umělce a umělkyně tedy není pro sbírku směrodatné; ostatně často je – vzhledem k dějinám – i poněkud komplikované. Zvláště pak tehdy, když se umělec/umělkyně narodil/a během turbulentního dvacátého století. Na můj dotaz, kolik se nachází ve sbírce českých autorů a autorek, jsem obdržela seznam s vysvětlením, že jde o umělce, kteří jsou řazeni jako čeští na základě toho, že se narodili v oblasti dnešní České republiky.

Seznam zahrnuje celkem 74 děl od pětadvaceti jmen – dvaceti mužů a pěti žen. Nezřídka však u nich nejde o „zcela“ českou státní příslušnost – například hned první jméno ze seznamu, John Korner (1913–2014), je dohledatelné spíše jako John Michael Anthony Koerner; tento na Moravě narozený muž strávil notnou část života v Kanadě. Nebo filmový režisér Harun Farocki – ačkoliv se roku 1944 narodil v Novém Jičíně, jeho matka byla Němka a otec indického původu; po válce vyrůstal v Indonésii, roku 1958 se rodina vrátila do Německa, přesněji řečeno do toho „západního“, tedy do Spolkové republiky Německo. 

Mária Bartuszová ve svém ateliéru; Košice, 1987, repro: Tate Modern

A jaká další „česká“ jména tedy seznam obsahuje? Kromě výše uvedených jsou zastoupeni Jiří Valoch, František Drtikol, Miloň Novotný, Jindřich Štyrský, Wolfram Menzel (narodil se v Mariánských Lázních, ve světě je známý jako německý informatik a matematik), Josef Hiršal, Erhard Karkoschka (ten je ovšem běžně veden jako německý hudební skladatel), František Kupka, Jacob Bornfriend (to byl slovenský malíř židovského původu, narodil se ve východoslovenském Zborově), Ota Janeček, Oto (Otto) Gutfreund, Stanislav Kolíbal, Jiří Kolář, Václav Hollar, Markus Lüpertz (liberecký rodák uváděný jako německý malíř), Jiří Kovanda, Pavel Büchler a Martin Ferdinand Chvátal (v Británii se  příjmení tohoto hanáckého rodáka, který strávil dva roky v Londýně, kde portrétoval mimo jiné krále, píše Quadal). Z umělkyň to jsou Vera Spencer (narozená roku 1901 v Praze, ale od třicátých let působila v Británii), Mária Bartuszová (slovenská sochařka narozená v Praze), Lucia Moholy (německy mluvící fotografka židovského původu narozená roku 1894 v Praze), Běla Kolářová a Markéta Luskačová. Počet děl je však daleko více rovnocenný, i když díla mužských autorů převládají – celkem je jich od nich ve sbírce 42, od ženských autorek 32. Tento stav odráží politiku Tate z posledních let, která má za jeden z hlavních bodů doplňování výstavního programu i sbírek o tvorbu dříve marginalizovaných autorek.

Převažují fotografie a ostrovní kotvy

Co dalšího nám seznam „českých“ autorů a autorek odkrývá? Často v něm narazíme na jména lidí, kteří se do Velké Británie v určitý okamžik života odstěhovali, působili tam nebo ještě i působí. V minulosti to byly kupříkladu Vera Spencer a Markéta Luskačová; Pavel Büchler je emeritním profesorem na Manchester School of Art. Narozen roku 1952, je pouze o rok starší než nejmladší zastoupený umělec ve sbírce – Jiří Kovanda, od něhož galerie vlastní tři díla. Nejstarším je Václav Hollar (v seznamu jako Wenceslaus Hollar) s jedním leptem z roku 1647; Hollar v Anglii strávil značnou část života a v Londýně i zemřel.

Dále je patrné, že mezi médii převládá fotografie. Početně je díly v „české“ tabulce nejvíce zastoupena fotografka Markéta Luskačová se šestnácti snímky. Následována je rovněž fotografem Miloňem  Novotným s deseti díly. Od sochařky Márii Bartuszové vlastní Tate sedm děl, od Běly Kolářové, výtvarnice, která pracovala i s fotografií, má ve sbírkách kusů šest. U některých jmen je jasné, že primárně nešlo o výtvarné tvůrce (Menzel, Karkoschka). 

Pohled na část instalace v Tate Modern s fotografiemi z workshopů pro slepé a zrakově postižené děti, které v Košicích v letech 1976 a 1983 uspořádal s díly Márie Bartuszové kunsthistorik Gabriel Kladek, foto: Michaela Banzetová

U autorů či autorek s vyšším počtem zastoupených exemplářů lze také většinou dohledat nedávnou výstavu v dané instituci: Lze si například vybavit výstavu Markéty Luskačové v Tate Britain v roce 2019, performance Jiřího Kovandy v Tate Modern roku 2007 či vloni zahájenou (a letos 25. června končící) retrospektivu Márii Bartuszové. Pokud jde o zastoupení ve stálých expozicích, tak v nich byla poměrně dlouho vystavena busta od Otto Gutfreunda v Tate Modern, jediné dílo od tohoto autora ve sbírce. 

Co dalšího lze ještě z listu vyčíst? Vypovídá o preferencích galerie a jejích kurátorů? O tom, co považují za hodné zařazení do sbírky, o jménech, jež se jim zdají být s ohledem na kontext britského umění relevantní? Nebo o možnostech získání děl za příznivých podmínek? Lze v seznamu zahlédnout například to, že je mnohem těžší získat díla české moderny, anebo naopak spíše fakt, že je ze strany Tate menší zájem či priorita je vlastnit? 

Odpovědi na tyto otázky jsou pravděpodobně často „někde uprostřed“. Vzhledem k tomu, jak dlouho sbírka vzniká, je možné, že i takto rozsáhlá a významná instituce podléhá populárním proudům. A zcela jistě ji limitují i finanční možnosti. Viditelná stopa je daná od počátků sbírky – a to spojitostí řady autorů a autorek s britským uměním. Nemusí tak jít nutně o záznam preferencí a vkusu jednoho národa, nýbrž daleko spíše jedné z nejvýznamnějších sbírkotvorných institucí světa. A to také není málo.

Příště se podíváme, co „českého“ vlastní londýnské Design Museum. 

Autorka je historička umění a umělecká publicistka.