Malíř Lubomír Typlt: Agresivita se nerodí ze dne na den, v někom prostě je. To mě děsí

Kdybyste si v mládí nerozkousl ret při dělání kliků s výskokem, byl by z vás trumpetista? Nebo by malování pořád hrálo hlavní roli?

Určitě by ze mě trumpetista nebyl. Zpětně viděno, neměl jsem velký interpretační talent a asi by tomu nepomohlo ani to, kdybych měl zdravý ret. Každopádně to byla určitá výhybka, protože mi to umožnilo plně se koncentrovat jenom na jednu věc.

Nicméně dlouhodobě se koncentrujete na dvě věci – na malování a na psaní textů pro kapelu WWW Neurobeat.

Bylo by mi hrozně líto, kdybych opustil kapelu kvůli tomu, že už nejsem interpret. Jenomže v okamžiku, kdy se kapela WWW kolem roku 2000 rozpadla, její tvůrčí a rozhodovací mechanismus byl složitej, bylo to takové manželství mezi pěti lidmi. Pro mě znamenal rozpad kapely obrovskou úlevu, měl jsem výčitky, že jedním z důvodů toho konce bude můj odchod do Německa. Nakonec se to ovšem všechno sešlo nějak přirozeně… A stejně přirozeně jsme se později s Ondřejem (Ondřejem Anděrou – frontmanem kapely a hudebním producentem, pozn. red.) zase dali dohromady. Začali jsme tvořit s vědomím, že pokud se pohádáme ve dvou, dá se to nějak přejít nebo dovysvětlit.

Výstava Levitace Lubomíra Typlta ve Ville Pellé, foto: Tomáš Souček

A hádáte se?

Občas ano, ale to je normální tvůrčí proces; každý do toho vnáší něco osobního. Něco, za čím si stojí, a ten druhej má samozřejmě právo mu to zbořit. Ale když se nám daří udělat něco společně, tak je to potom dvojitá radost, protože vznikne něco, co nás přesahuje.

Jak vám tvůrčí proces funguje při malování? Hádáte se sám se sebou?

Při malování člověk sám se sebou a se svými pochybnostmi komunikuje neustále. Nestačilo by mi, kdyby byl obraz jenom tak virtuózně namalovaný, musí na něm být boj. I proto nepřichází v úvahu, abych zaměstnával nějaké další nádeníky, kteří by na mém obraze pracovali, potřebuju tvůrčí proces. Obraz jako pouhý výsledek, artefakt… to by mě nezajímalo.

Říkáte, že vaše typická „divoká“ barevnost obrazů vznikla už během studií, ze snahy odlišit se. Znamená to, že váš běžný, civilní svět tuhle barevnost postrádá? Vnímáte ho jako běžný člověk?

Samozřejmě, že vnímám svět jako každý normální člověk. Že umělec má vrozené nějaké jiné vnímání barev, to hlásali fašisté třeba u expresionismu; chtěli tím doložit, že jde o zvrácenost, o oční vadu. Což není pravda. Umění se odehrává v mozku, ve vědomí.

Takže si barvy do svého vytvořeného světa musíte dosadit, vymyslet si je?

Přesně tak. V určitém stadiu už fungují naprosto přirozeně, ale za jejich rozložením je určitý systém, který i já někdy hledám. Mám nějakou představu, ale právě až vizualizací se ten systém zhmotňuje. Obraz se nedá vymyslet s tužkou v ruce, musí se vymyslet na plátně.

Malujete sice pestrobarevné obrazy, přesto mi ale evokují otázku: Co vám nahání strach? Vyčteme to z nich?

Nahání mi strach to, co všem ostatním. Někdo své obrazy maluje tak, aby se jich vyhrocená společenská, politická, nebo ekologická situace vůbec nedotkla. To je pro mě nepřijatelné. Chci, aby se do mých obrazů doba otiskla, jenomže je to vidět možná až s odstupem. Bezčasému umění se přibližuje geometrická abstrakce, ta se časově tak dobře zařadit nedá, ale můj záměr je, aby se čas do umění promítal.

A proto jste s geometrickou abstrakcí přestal?

Trápil jsem se u toho. Měl jsem pocit, že sice dělám něco, co je dobrý, ale můj talent je v přirozené malbě větší, nebo stejně závažný, jenomže geometrickou abstrakci můžu v budoucnu někomu zadat. Stačí předat plány a on už ten obraz udělá za mě. Nebyl by tam žádný rozdíl. Figurální obraz za mě nikdo nenamaluje, to nejde.

Potřebujete se do obrazu promítnout?

Přesně tak, jedinečnost, nezaměnitelnost rukopisu je jeden z nejdůležitějších aspektů. Obraz třeba od takového Daniela Richtera prostě poznáte na sto metrů. Okamžitě víte, že to namaloval on.

Výstava Levitace Lubomíra Typlta ve Ville Pellé, foto: Tomáš Souček

Na druhou stranu – geometrický obraz od Zdeňka Sýkory taky poznáte hned.

No, kdybychom se podívali na ty strukturální obrazy, které dělal ještě před liniemi, věřím, že bych vás nachytal. Nebyl sám, kdo v té době takhle tvořil. Samozřejmě si i v geometrické abstrakci můžete najít vlastní cestu, to se zrovna Sýkorovi podařilo.

S vaším učitelem Jiřím Načeradským jste měli, pokud se nepletu, velmi blízký vztah, odkázal vám i své barvy. Co jste se od něj naučil, co vám předal – dá-li se to popsat slovy?

Byl to extrémně inspirativní malíř. Zaznamenal jsem ho, když měl výstavu v pražském Domě U Kamenného zvonu, to bylo chvíli po revoluci. Poslouchal jsem hudbu, která byla docela radikální, třeba Laibach, a měl jsem pocit, že Načeradský v tom umění představuje, dejme tomu, punk. Byl opravdu tak ostrý, že mě to úplně fascinovalo. Ta nespoutanost, to bylo něco, co jsem u českých malířů, třeba kromě Sopka, neviděl. Nezaujme vás jenom vizualita, nějaká estetická kvalita, jeho obrazy jsou samy výpovědí.

Když se naskytla příležitost u něj studovat, byl to pro mě splněnej sen. Je docela vtipné, že mě s mými prvními obrazy mrtvých koček vyhodil. Přišel jsem za ním na konzultaci a on řekl: „Pane Typlte, sbalte si ty obrazy a jděte s nimi pryč.“ Ale byl to takový borec, že se mi za to na příští hodině omluvil. Řekl, že o tom přemejšlel, že mi je dvacet a že tu už žádnej komouš není, a přesto maluju depresivní obrazy… Jenomže oni za komunismu nikam nemohli. Takže do té deprese nesměli upadnout. Má u mě velkej respekt za to, že v sobě našel sílu omluvit se dvacetiletýmu klukovi. Pak už chápal, že ten obraz neberu jako výraz mě samotného, nějaké mojí deprese, ale že je to vyjádření jevů, které se člověk snaží vytěsnit, nevidět je.

Kluk smějící se oběšené kočce, to je de facto obžaloba lidského násilí, které se často definuje už v mladém věku. Ve zprávách docela často vidíme dětské gangy, jak se rvou, někoho skopou – a ještě si to natočí na kameru…  To jsem ve svých obrazech řešil už tenkrát. Násilí nebo agresivita se nerodí ze dne na den, ale v některých lidech je prostě zakořeněná. To mě děsí.

Obraz K. s kočkou z roku 2003, zdroj: typlt.com

Motivy vašich obrazů je věc, na kterou se chci ptát, ale nevím, jestli vás vůbec zajímá interpretovat svoje obrazy slovy…

Pokud by se obraz dal interpretovat jednoduše jako sled dějů, slov a výkladů, vznikne z toho historický obraz: „Tady máme Jiřího z Poděbrad od Mikuláše Alše…“ Osobně hledám něco jiného. Proto ty situace nekonkretizuju, často na mých obrazech můžete vidět spíš reakci na situaci, která se děje za obrazem.

Právě – vaše postavy se často dívají někam pryč, a my nevíme kam. Vy to jako malíř víte?

Nevím. Ta stísněnost, kterou kvůli tomu divák cítí, není jasně definovaná, není to reakce na to, že by tam přelítl orel nebo bombardér. Hraju si s otevřeností fantazie. A právě když člověk úplně neví, proč se na obraze děje zrovna to, co se tam děje, může ho to k němu přitáhnout a chce se k obrazu vracet. Kdyby situace byla jednoduše popsaná, nebude to fungovat.

Tak to vypadalo například v padesátých letech, kdy se někteří malíři snažili reagovat na hrůzy druhé světové války a malovali třeba koncentráky. Jejich realita byla natolik hrůzostrašná, že veškeré klasické malířské způsoby naprosto selhávaly. Dalo se to však vyjádřit úplně jinak, třeba tak, jako to dělal Beuys – instalacemi. Umění je specifický jazyk. Nemůže být doslovný. Nemůže sloužit jenom vyprávění, to by pak byla pouhá ilustrace. Přeci nemusí odnikud vylézt bubák, aby všichni koukali, jestli je dobře udělanej; stačí, když do obrazu dostanete napětí.

Ústředním motivem na vaší aktuální výstavě ve Ville Pellé jsou dívky držící si vlasy, levitující nad dírou, nad propastí, která se je snaží vcucnout. To si mohou návštěvníci interpretovat různě. Co v té propasti číhá na vás?

Co číhá v propasti, to nikdo z nás neví. Kdysi jsem napsal do jednoho textu pro WWW něco v tomhle smyslu: „Jedu na výlet, beru si jen lehká zavazadla. A otázky, který si kladu nerad, co já vlastně budu celou dobu pod tou zemí dělat.“ Jsou to věci, které si nedovedete připustit, ale když je vtělíte do pána, který jede na výlet, může z toho být i docela humorná věc.

Sám nevím, jestli holky, které nad tou dírou levitují, do ní padají, nebo se nad ní naopak vznáší. Když řeknete, že tam padají, už je to autonomní myšlení, které se odehrává nezávisle na mně. Najednou ten obraz dýchá, žije.

Už před rokem 2000 se ve vaší tvorbě objevovaly motivy kol nebo konvic. A je to motiv, který vám zůstal dodnes. Proč máte tu potřebu ho stále malovat?

To je něco, co v umění hrozně funguje. Třeba německý umělec Günther Uecker si celý život vystačil s hřebíky. Kontinuálnost dovede vtisknout věci závažnost. Objekt s názvem Vodní elektrárna jsem vyrobil už v roce 2000, ale tenkrát nikoho nezajímal. Byl složený ze dvou na sebe sedáky položených školních židlí a několika konví vyrůstajících z nohou těch židlí – co je nahoře, je i dole. V podstatě šlo o kupu šrotu. Tak jsem ho nedávno nechal vyrobit z nerezu, má čtyři metry a každý ho najednou bere jinak.

Myšlenka Vodní elektrárny je pro mě extrémně důležitá a řekl bych, že i po dvaceti letech nezestárla ani o vteřinu. Jedná se o vyvážený, samonosný objekt. Ale potřebovalo to správné použití materiálu, musel jsem z toho udělat velkou venkovní sochu, protože v malém měřítku prostě nikoho nezajímala…

Ono to není tak, že by o to mělo zájem deset sběratelů najednou. Tenhle objekt jsem si mohl dovolit udělat až teď, protože když mi bylo dvacet, neměl jsem na to prostředky. Vyrobit tunu nerezu, za to byste měla opravdu velice dobrý auto. Já ho oželím a nechám vyrobit sochu, není to sázka na jistotu, je to spíš sázka na jiné médium.

Spoustu vašich obrazů na výstavě už má své místo v soukromé sbírce. Malujete i na zakázku?

Nemaluju.

Ale to první brečící mimino na zakázku vzniklo, ne?

To je pravda, to se nedalo odmítnout. Ale jinak na zakázku nemaluju – lidi vám slibujou hory doly, že si můžete dělat, co chcete, ale ve výsledku jsou zklamaný, protože měli nějakou představu, jenomže já se cizím představám odmítám podřizovat, musím si stát za tím, aby obraz byl dobrej.

Předloni jste v Hovorech na Českém rozhlasu řekl, že je v této zemi spoustu institucí, které na poli výtvarného umění fungují skvěle – kromě Národní galerie. V čem vnímáte tu brzdu, jak jste o ni tenkrát hovořil?

Národní galerie je sbírkotvorná organizace, a tedy nenaplňuje funkci, kterou by naplňovat měla. Na rovinu říkám, že mě uráží to, že tam nemám jediný obraz. A jestli tam jednou nějaký obraz bude, tak bude za ceny, které samozřejmě vzrůstají. Národní galerie by pro stát měla sbírat obrazy v pravý čas. To je služba, kterou by veřejnosti měla poskytnout a za niž je placená.

Přál jsem si, aby v Národní galerii byl můj obraz Křik. Myslím si, že by si to zasloužil. Jenomže nikdo z Národní galerie nepřišel, takže skončil ve sbírce Kunsthalle Praha, což mě těší. Třeba v tomhle případě Národní galerie zaspala. A proto tady jsou soukromí sběratelé, kteří její odpovědnost přebírají. Je to škoda, protože s ohledem na to, kolik je v Národní galerii kurátorů a jaký má rozpočet, dělá pro současné umění prachmálo. Měla by dělat retrospektivy umělcům, kteří de facto už odcházejí a žádné pořádné výstavy se nedočkali. Je to Národní galerie, není to instituce pro instituci, má sloužit národu, a to nedělá.

Takže se ta situace podle vás nijak nezlepšila?

Ta instituce od té doby, co byl Fajt odejit, nemá moc velké výsledky. Když chceme vidět zahraniční umění, musíme jet třeba do Vídně. Sem nám teď nikdo nic nepůjčí, protože jsme ztratili kontinuitu. Minulý rok jsem byl na Benátském bienále a česko-slovenský pavilon je tam zavřený kvůli tomu, že nejsou schopní opravit ani střechu, na kterou spadlo pár větví. Trestuhodné. Vždyť i čistě ekonomicky potřebuje každý stát vyprodukovat alespoň pár umělců, kteří budou mít v mezinárodním kontextu určitou váhu. Kdekdo ví, že Poláci mají Wilhelma Sasnala, Němci x úžasných umělců, Rumuni mají Adriana Ghenieho… To jsou jména, která na mezinárodním poli naprosto zdomácněla. V Česku se vyskytuje pár jmen, která jsou mezinárodně činná, ale je tomu tak díky mezinárodním institucím, což by tak být nemělo.

Vy výstavně činný jste. Je právě blížící se výstava něco, co vás přiměje k tvrdé práci?

Určitě. Třeba u téhle výstavy ve Ville Pellé byla jasně daná kritéria, že se tu nesmí opakovat nic, co bylo už jinde. Nové věci je vždycky těžké vymyslet, ale tady uvidíte ty chlapecké skupiny v úplně jiné barevnosti. Podařilo se mi ji najít, ale předcházel tomu extrémní tlak.

Zdá se, že na vás tlak funguje dobře.

Mám ho docela rád. Obdivuju lidi, kteří během normalizace nemohli vystavovat, a přesto tvořili, chodili do ateliéru, měli tu kázeň. Je těžké obhájit si před okolím, že se nevěnujete rodině, protože pořád malujete a nic z toho není. Když před sebou máte výstavu, všichni vědí, že vám musí dát prostor, takže o to je to jednodušší.

Stejně to funguje, když chodíte na výtvarnou školu. Jste donucení pracovat, protože na vás někdo kouká, kontroluje, jestli něco děláte. Během diplomek ze sebe vydáte maximum… Jenomže pak přijde období, kdy chodíte do ateliéru, ale nikdo za vámi nepřijde. To vydržíte tak čtyři pět let, a pak přestanete malovat. Stane se to osmdesáti procentům lidí, kteří absolvují výtvarnou školu. Nemáte ani korunu, nikdo vaše obrazy nechce a vy už nenajdete sílu pokračovat, takže se musíte přeorientovat. Dělat umění na profesionální úrovni, k tomu vede opravdu dlouhá cesta. Mně trvalo do pětatřiceti, než jsem si dovolil říct, že se uživím malováním.

Přestal jste někdy malovat?

Nepřestal, ale jeden rok se mi opravdu na všech frontách nedařilo a namaloval jsem asi jenom osm obrazů; pořád jsem jenom střídal ateliéry, bylo to náročné. Trošku jsem tu víru v sebe sama ztrácel, potom se to naštěstí radikálně zlomilo. Ale mám kolegy, kteří čekali, že něco přijde a nic nepřišlo, i když byli strašně talentovaní. Ustát nezájem, to je něco, co vás na škole nenaučí. Čekat deset let, než si vás někdo vůbec všimne, to je hodně demotivující a nikdo o tom nemluví.

Vy, figurální malíř, jste stál modelem – Miroslav Polách vás spolu s dalšími umělci, například Ivanem Pinkavou, ztvárnil na svých hyperrealistických malbách ze série The Descent of the Cross. Jaké pro vás bylo být na té druhé straně?

To byla taková kamarádská služba. Miroslav poprosil mě, Ivana Pinkavu a Ondřeje Anděru z WWW, abychom mu ten kříž nesli. Byl to opravdu velký zážitek, kříž byl hrozně těžký, focení, na základě něhož pak vznikla série, trvalo asi čtyři hodiny, lil z nás pot. Nakonec jsem si jeden z těch obrazů pořídil domů.

Klip k písni Stát WWW Neurobeat, zdroj: YouTube

Malíři často nedokážou, nebo to dělají neradi, převést své myšlenky do slov. Vy píšete texty pro WWW Neurobeat, vaše obrazy se často jmenují stejně jako písně. Jaké zhmotnění popisované situace je pro vás snadnější nebo pravdivější? Obraz, anebo text?

Je to rovnocenné. Nepíšu do šuplíku, takže na textech pracuju jen ve chvílích, kdy děláme na nové desce. To pak ze mě text vypadne i za půl hodiny, až mě to samotného překvapí. Nikdy bych nečekal, že se ten tvůrčí proces neděje pouze v malbě, v kresbě, ale i ve slovu. Nebyl to můj cíl, nechtěl jsem psát básnické sbírky. Texty jsou pro mě opravdu motivované tím, že se jednou objeví s hudbou na pódiu.

A vy posloucháte hudbu, když malujete?

V ateliéru jsem i deset hodin, to bych v tichu nevydržel. Jsem tam sám, venkovní svět by mě rušil, takže poslouchám hudbu. Když si pustím Prodigy, fakt mě to nabije, hudba mi dá zpátky sílu, kterou potřebuju.