Začátek konce. Jaká je v pražské Národní galerii stálá expozice umění z let 1939–2021

Od počátku milénia nabízel pražský Veletržní palác svým návštěvníkům více než patnáct let stálé expozice v podobě, kterou navrhl někdejší ředitel Národní galerie Praha (NGP) Milan Knížák. Představovaly díla českých i zahraničních umělců od kořenů moderních výtvarných trendů až po současnost. Umožňovaly vracet se k důvěrně známým highlightům ze sbírek hlavního českého muzea umění. Tyto expozice měly i své stinné stránky. Jejich striktní rozdělení na české a „mezinárodní“ umění mělo třeba za následek, že díla českých Němců byla vystavena v jiném poschodí než tvorba jejich česky mluvících generačních souputníků, ačkoliv všichni žili v tomtéž státě.

O obměně dlouhodobých expozic ve Veletržním paláci se tudíž debatovalo docela dlouho. Po postupném uzavření Knížákových expozic se však příprava neúměrně vlekla, situaci neprospěly pandemie ani personální nestabilita po odvolání Jiřího Fajta z postu generálního ředitele. Zatímco expozice věnovaná umění první republiky si svou premiéru odbyla už koncem roku 2018, poválečné umění se do výstavních sálů Veletržního paláce vrátilo až teď.

Všichni spolu, ale jen někdo v popředí

Otevření nynější expozice znamená v první řadě návrat řady zásadních děl, která byla roky ukryta před veřejností. Ať už jde o Kleopatru Jana Zrzavého, obraz Herna: Svatý jedlík od Mikuláše Medka, Milence v krajině Fernanda Légera anebo o díla Kamila Lhotáka, Karla Nepraše či sester Válových, jejich opětovným vystavením končí dlouhodobá absence špičkových příkladů tvorby minulého století v sálech NGP. Protože už předchozí nově koncipované stálé expozice ve Veletržním paláci se odklonily od rigorózního časového členění na celá století, navazuje aktuální expozice tam, kde končí prezentace umění z doby první republiky. A to nejen časově, tedy přelomem let 1938/1939, nýbrž i personálně – výběrem protiválečné tvorby Josefa Čapka.

Z nové expozice Národní galerie Praha s názvem 1939–2021: Konec černobílé doby. V popředí obraz Jana Zrzavého Kleopatra II
(1942–1957), foto NGP – Jan Přecechtěl

Na rozdíl od expozice umění z prvorepublikového období, jejíž autorky – Anna Pravdová a Lada Hubatová-Vacková – se rozhodly vydat po stopách života na dobové galerijní scéně, se aktuálně otevřená expozice obrací dovnitř Národní galerie. To znamená, že Michal Novotný, Eva Skopalová a Adéla Janíčková se při jejím uspořádání rozhodli obejít bez externích zápůjček, zato se kromě vzniku samotných uměleckých děl systematicky zajímali rovněž o to, jak a kdy se daná díla dostala do sbírek NGP. Při procházení minimalisticky bílou výstavní architekturou Dominika Langa a Jana Brože tak u každého z vystavených děl najdeme i štítek inspirovaný lístkem z kartotéky, na němž mimo jiné stojí, v jakém roce galerie exponát získala a zda šlo o nákup či třeba o dar. To je důležité pro pochopení širších souvislostí, které odhalují, jak například dobovou výtvarnou scénu ovlivňuje aktuální kulturní politika.

Tak jako se inkluzivním směrem posunula s novou expozicí prezentace československého meziválečného umění, kam dnes patří i čeští Němci, vydala se týmž směrem expozice Konec černobílé doby. Svou novou emancipaci zde zažívá především kvalitní figurativní malba sedmdesátých a osmdesátých let, která u nás dosud nemá pevné místo v poválečném uměleckém kánonu. Jména jako František Ronovský, Jaroslava Pešicová nebo Petra Oriešková a jejich magický realismus, srovnatelný třeba s východoněmeckou lipskou školou, se ocitají v těsném sousedství děl Magdaleny Jetelové či Jiřího Sozanského, jejichž díla vznikala ve stejném období, zato se zcela odlišnými stylovými východisky.

Z nové expozice Národní galerie Praha s názvem 1939–2021: Konec černobílé doby. Vzadu dílo Veroniky Šrek Bromové Interview (1995), foto NGP – Jan Přecechtěl

Ještě dráždivější bude pro některé návštěvníky způsob, jímž se kurátorský tým rozhodl prezentovat díla socialistického realismu. Na rozdíl od předchozí expozice, v níž byly příklady socialistického realismu vyčleněny do odděleného prostoru na způsob kabinetu kuriozit, se podobná díla teď dostala do těsného sousedství kanonických prací Fernanda Légera i komunistickým režimem utiskovaného Pavla Brázdy, vzniklých ve stejné době. S využitím architektonického řešení, které výmluvně a doslovně staví do popředí právě Légera a Brázdu, se však podařilo prezentovat šíři dobové umělecké tvorby, aniž by docházelo k překrucování toho, jaké místo v dějinách umění jednotlivá díla mají.

Jedna výprava nestačí

Jasně strukturovaná a přitom dostatečně široce otevřená procházka dějinami umění ze sbírek NGP po roce 1939 vede až do začátku nynějšího milénia. V oddíle o „dluzích minulosti“ se například chvályhodně tematizují bílá místa sbírek i dodatečné nákupy západoevropského umění z doby, kdy se z logických důvodů do sbírek instituce ve východním bloku nemohlo dostat. Vystavené je tu především Auto Josepha Beuyse, jež za ředitelování Milana Knížáka vzbudilo poprask nejen kvůli pořizovací ceně (patnáct milionů korun), ale i kvůli vehemenci, s níž Knížák nákup prosadil.

I když se kurátorský tým rozhodl expozici dovést až do roku 2021, v závěrečné části se přehlednost nevyhnutelně rozmlžuje. Je to dáno zčásti nesystematičností, s níž vinou nedostatku financí NGP získávala v posledních letech nová díla, zčásti prostým vědomím, že k zodpovědnému zhodnocení každé historické etapy je třeba mít odstup. Silným zastoupením filmu a pohyblivého obrazu v poslední části jako kdyby kurátoři doháněli absenci nových médií v oddílech věnovaných době před rokem 1990, kde se i fotografie objevuje pouze v roli dokumentace uměleckých akcí a performancí. Závěrečná část tak o samotné NGP vypovídá více než o aktuální scéně. Ale pokud si tým Sbírky moderního a současného umění NGP právě tohle uvědomuje, a minimálně tuto závěrečnou část čas od času obmění, nemusí to být na škodu.

Fotbalový míč s hřebíky (1968–1969) Bohumila Štěpána z nové expozice Národní galerie Praha s názvem 1939–2021: Konec černobílé doby, foto NGP

Ať už se to stane, anebo ne, už po první návštěvě expozice 1939–2021: Konec černobílé doby je zřejmé, že jedna výprava nemůže stačit a je dobré si ji brzy zopakovat. Čtveřici expozic ve Veletržním paláci sice nespojuje jednotný výklad dějin umění, ale i díky tomu si tady každý může na vlastní kůži zažít, z kolika různých úhlů se dá na uměleckou produkci (a tu novodobou obzvlášť) dívat. Ve světě muzeí se dneska už moc často nepoužívá označení „stálá expozice“ a je jasné, že ani ve Veletržním paláci aktuální expozice nezůstanou nastálo, respektive dlouhé desítky let. Možná už v dohledné době se bude mluvit o tom, jak by měly vypadat expozice následující. Ale do té doby nabízí Veletržní palác cestu od konce 18. století až do současnosti a na ní spoustu skvělého umění, za nímž se stojí za to vracet.

Reportáž z nové expozice v Národní galerii pro Události v kultuře ČT ze 4. června 2023, repro: web ČT art