Pavel Karous: O umění ve veřejném prostoru má rozhodovat ten, kdo není na výplatních páskách developerů

Vizualizace návrhu instalace motýlů od Davida Černého na budovu OC Máj v Praze, zdroj: Instagram Klubu za starou Prahu

Potvrzuje kvalitu díla ve veřejném prostoru to, když si dílo hojně fotí turisté?

Je jasné, že když developeři a vlastníci nemovitostí protlačí do každého bedekru a letáčku v infocentrech například sochu Lilith nebo takzvanou Hlavu Franze Kafky, která ve skutečnosti je poutačem na obchodní dům, turisté si to budou fotit, stejně jako si budou fotit třeba postavy v kostýmech ledních medvědů na Staroměstském náměstí. O kvalitě umění to nic nevypovídá.

Lilith Obří socha Lilith od Davida Černého na fasádě obytného domu Fragment v pražském Karlíně, foto: ČTK – Vít Šimánek

Sochař David Černý dnes spolupracuje povětšinou s politiky a developery, názor odborné veřejnosti ho nezajímá, kunsthistoričkám říká úřednice a ve velkých médiích se ho vždycky zastane pár jeho přátel. Neztělesňuje nyní to, proti čemu v devadesátých letech tak vehementně protestoval?

David Černý se stal klasickým představitelem toho, čemu se pejorativně říká „režimní umělec“. Ti za minulého režimu také vzešli z revoluce, někteří měli dokonce antifašistickou minulost, ale za normalizace se z nich stalo to, co z Černého nyní: umělci dávno za tvůrčím zenitem, zato s čilými kontakty na mocenskou a mediální garnituru, které využívají ve svůj prospěch a proti svým konkurentům. Ukázkou nadbíhání médií Černému může být to, že mě kontaktovali z České televize, jestli bych se nemohl Davida Černého potom, co se ztrapnil v přímém přenosu, zastat a promluvit na jeho obhajobu, „když to má teď tak těžké“. Tenhle telefonát ukazuje nevyváženost, která v mediálním prostoru vůči osobě Černého existuje. Důkazem je i selhání moderátora Událostí, komentářů Daniela Takáče, který adekvátně nereagoval na urážky vůči kunsthistoričce Marii Foltýnové a Černého oslovoval Davide.

Události komentáře s Davidem Černým a Marií Foltýnovou
Sochař David Černý a kurátorka umění ve veřejném prostoru Marie Foltýnová v Událostech, komentářích z 19. dubna 2024, zdroj: ČT

Podezření z nevyváženosti médií vůči Černému dokládá i následující fakt: tenhle rozhovor měl původně vyjít jinde, respektive nejprve i vyšel, ale záhy byl stažen – z ne úplně jasných důvodů. Pak jsem se z různých stran dozvěděl, že David Černý je kamarád s některými redaktory a šéfredaktory a podle toho publicita kolem něj i vypadá. Osobně jsem se s takovými praktikami dosud nepotkal. Vy s podobným jednáním máte nějaké zkušenosti?

S tímhle typem subtilní cenzury se setkávám poměrně často. Když jsem vydal knihu o hotelu Praha, stávalo se mi, že se mi ozvali nějací novináři, že by o bourání hotelu napsali. Jakmile zjistili, že za bouráním stojí tehdy nejbohatší Čech Petr Kellner, ihned se zase stáhli se slovy: „Já se nenechám vyhodit z práce kvůli článku o designu a architektuře…“. Není to tak dávno, kdy se mi ozvali, abych udělal přednášku pro Post Bellum ve Skautském institutu na téma, které bych chtěl. Navrhnul jsem téma „divoká privatizace 90. let a další zločiny transformace“, což odmítli. Členem dozorčí rady a významným sponzorem Post Bellum, jehož stěžejním projektem je Paměť národa, je privatizátor Mostecké uhelné a dnes majitel Kunsthalle Praha Petr Pudil.

Vizualizace obchodního domu Máj po rekonstrukci budovy podle kanceláře Amadeus Real Estate, zdroj: webová stránka společnosti

Zaznamenáváte tento typ cenzury i jako umělec?

Kvůli mému provokativnímu návrhu na sochu „revolučního beranidla na 17. listopad“ ve veřejném prostoru na Mariánském náměstí byla minulý rok ze své pozice odvolána jedna paní jen za to, že můj návrh standardní cestou přeposlala dál. V roce 2008 byla pouliční Galerie Artwall na několik následujících let uzavřena. Umělecká skupina Guma Guar totiž použila veřejných ploch galerie k tomu, aby parafrázovala politickou kampaň tehdejšího magistrátu za pořádání olympijských her v Praze, intervenovala do jejího vizuálního stylu a poukázala na případné korupční pozadí. Vedení města kritiku neuneslo a Galerii Artwall neprodloužilo smlouvu; plakáty pak někdo v noci přetřel. Takto bych mohl dlouho pokračovat. S cenzurou se umělci operující ve veřejném prostoru setkávají v posledních zhruba deseti letech poměrně často. Víc, než bychom si po zkušenostech z normalizace asi přáli.

Jak dostat do diskuze o umění ve veřejném prostoru více odbornosti a vkusu a méně emocí?

Především by do ní nesměli vstupovat zástupci developera nebo David Černý, kteří jsou v tom kterém projektu osobně a finančně zaangažovaní. Aby byla diskuze objektivní, měli by se k danému dílu vyjadřovat nezávislí odborníci, teoretici výtvarného umění, památkáři, kunsthistorici, sochaři a architekti, případně sociologové, historici a urbanisti. Nesmějí být ovšem na výplatních páskách zájmového developera. Pak by mohla být diskuze zajímavá a mohli bychom se něco nového dozvědět.

Pavel Karous v pořadu Volavky a predátoři
Pavel Karous v pořadu Volavky a predátoři (z roku 2022 v díle o korporátním umění) mluví o plastice otáčecí hlavy Franze Kafky od Davida Černého před obchodním domem Quadrio

David Černý ovšem v inkriminovaných Událostech, komentářích pronesl, že galerijní instituce nemá co zasahovat do diskuze, protože sama v Praze žádné sochy neinstaluje.

Tyhle argumenty by se daly snadno vyvrátit, kdyby k tomu v přímém přenosu, v němž na diskutující Marii Foltýnovou z Galerie hlavního města Prahy David Černý podpásově utočil, byl čas a prostor. GHMP v rámci svého programu Umění pro město nainstalovala v posledních letech množství kvalitních děl prostřednictvím transparentních soutěží. Jsou to často ovšem věci subtilní, inteligentní a konceptuálně náročné, možná proto si toho Černý nevšiml. 

A co říkáte na Černého argument, že hotové „Motýly na Máji“ ještě nikdo neviděl, a proto nelze soudit?

To, že nějaký kurátor naživo neviděl třeba slavnou sochu Chicagská fazole od Anishe Kapoora, mu beztak dává možnost a právo se k dílu vyjádřit a zahrnout je do svého studia a do svých závěrů. Černého argumenty nemají s odborností nic společného. To, že se kritiku své práce snaží rámovat jako boj „správné pravice“ a „špatné levice“, je také nesmyslný. Byrokratický aparát ani veřejné instituce přece nejsou apriori levicové, zvláště ne dneska, kdy máme levici v Česku – a v Praze zejména – marginální a není zastoupená ani ve vládě, ani ve vedení města. Příkopy jsou vyhloubeny spíše mezi stále arogantnějším mocenským či finančním hegemonem, kterého reprezentuje právě i David Černý, a odbornou veřejností.

Aleš Veselý: Brána do nenávratna Aleš Veselý: Brána do nenávratna, Památník Bubny, foto: archiv Pavla Karouse

Černý říká, že byl před čtyřmi lety za Johnem Eislerem a Martinem Rajnišem, autory obchodního domu Máj, a ukazoval jim svůj koncept „Motýlů“. A oba prý byli nadšeni. Neshodnete se tedy vlastně s Černým na tom, že „nejzajímavější realizace po roce 1989 jsou ty, které byly financovány ze soukromých zdrojů“?

Když zůstaneme u příkladu Prahy, je tomu spíš tak, že drtivá většina výtvarných realizací placených ze soukromých zdrojů pochází od Davida Černého. Ty ostatní, až na výjimky, jsou placené z městských nebo státních peněz. Za nejzdařilejší z nich považuju Bránu do nenávratna, tedy památník šoa od Aleše Veselého v Bubnech, nebo Lavičku Ferdinanda Vaňka – pomníček Václava Havla od Ley Dostálové a Petra Pištěka před Národní technickou knihovnou. Anebo sochu Noc, přezdívanou Benešův knírek, od Matouše Lipuse v parku na Vítkově, nebo Památník bezdomovecké osady Dýmová Hora od umělce pracujícího pod pseudonymem EPOS257.

Z mého pohledu bylo nejkvalitnější dílo Davida Černého zaplaceno právě z městských, potažmo státních peněz, a to prostřednictvím městského spolku Spacium v roce 2005 v Liberci. Tehdy Černý v Liberci ztvárnil autobusovou zastávku, která je alegorií na český stereotypní pohled na Sudety. Liberecká realizace má tvar obřího historizujícího jídelního stolu, na němž při pohledu shora najdete kompozici předmětů spojených právě s Libereckým krajem. Vytvořil situaci evokující nostalgii severních Čech, a chytře a podnětně tak reagoval na genius loci Liberce. Veřejná zakázka a transparentní nakládání s penězi na výtvarné umění prospělo i jemu. Vytvořil dílo, které má svou místně specifickou logiku. Jeho pozdější díla pro soukromníky tento intelektuální rozměr postrádají.

Socha Davida Černého Zastávka Socha Davida Černého Zastávka v Liberci, foto: ČTK – Libor Sojka

Filozof a publicista Petr Fischer ke kauze řekl v podcastu 5:59: „Buď soukromé peníze mohou cokoliv, anebo jsou vedle ti komunisti, ti úředníci, kteří by chtěli rozhodovat. A to je právě špatně.“ Jak se z téhle patové situace dostat?

Petr Fischer, stejně jako já, zastává postoj, že se mezi těmito póly debaty musí vyjednávat a diskutovat, najít kompromis, určit, co je natolik důležité pro společnost, že to překračuje zájem soukromého vlastníka. Příkladem může být i koncept památkové péče, který u nás existuje od poloviny 19. století a který bychom měli uplatnit i na kulturní památku OD Máj.

Inspirace pro plastiky ve veřejném prostoru ze Západu: dílo Stefana Souse, Spolkové zpravodajské služby (BND) v Berlíně, foto: archiv Pavla Karouse

Čím si vysvětlujete, že i v roce 2024 je David Černý někým, kdo dokáže opanovat mediální prostor? Je to jen tím, že se kamarádí s pár vlivnými žurnalisty? To se tady od revoluce neobjevil nikdo jiný, o kom bychom se v souvislosti s uměním ve veřejném prostoru měli bavit? A není to opět i selhání kulturních institucí, které by měly přicházet s vlastní vizí?

Česká společnost zamrzla v devadesátých letech a nevyvíjí se. Politická reprezentace téměř výhradně vychází z tohoto období. Zeman a Klaus, Babiš a Fiala… i Černý jsou produkty toho období. Po třetinu století stabilní patriarchální gerontokracie tak donekonečna reprodukuje i v mediálním prostoru sama sebe. I v tom se nacházíme ve fázi, která se velmi podobá konci normalizace. Pod takovou politickou a mocenskou reprezentací musí nutně selhat i kulturní instituce.

Stačilo by se podívat na to, jak vypadá kvalitní systém státní kulturní politiky na osazování nových výtvarných děl ve veřejném prostoru na Západě, například KAB (Kunst am Bau) v Německu, KÖR (Kunst im öffentlichen Raum) v Rakousku nebo Pourcent artistique ve Francii, KORO v Norsku. V tu chvíli bohužel silně pocítíme železnou oponu nejen v platech, v sociálním zabezpečení, v kvalitě potravin či v úrovni veřejné diskuze a v profesionalitě médií, ale právě i v kulturní politice.

Autor je publicista.
Pavel Karous Pavel Karous, foto: archiv Pavla Karouse

Pavel Karous (* 1979)

Sochař, pedagog a publicista. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde poté působil jako odborný asistent v Ateliéru skla. Dlouhodobě se věnuje dokumentaci a popularizaci výtvarného umění z období reálného socialismu, k němuž připravil knižní katalog Vetřelci a volavky (2013) a s režisérkou Rozálií Kohoutovou také stejnojmenný dokumentární film (2008). Od roku 2018 připravoval a moderoval pořad Vetřelci a plameňáci, zaměřený na současné umění v městské krajině. V roce 2022 vytvořil pro ČT art osmidílný video pořad Volavky a predátoři.

Související