Melková a Gormley v Rudolfinu. Co s tím, když se vaše tělo rozpíná prostorem

Česká kulturní veřejnost poznává sochaře Antonyho Gormleyho přinejmenším od poloviny devadesátých let, kdy jeho jméno zpopularizovalo udělení prestižní britské Turner Prize. Jeho dílo však nemusí znát pouze zprostředkovaně či z výjezdů do zahraničí. V živé paměti může mít například jeho práce v Klášteře sv. Anežky, kde je v roce 2018 prezentovala Národní galerie, nebo samostatnou výstavu Present / Přítomnost o rok později v Galerii současného umění a architektury v Českých Budějovicích.

Antony Gormley, Present / Přítomnost, Galerie výtvarných umění a architektury – Dům umění v Českých Budějovicích, 2019, foto: Jan Mahr

V Rudolfinu tak nejenže narazí na variantu členění prostoru tenkými ocelovými pruty, již před pěti lety viděla právě v jihočeské metropoli, ale také může nabýt dojmu, že se vlastně potkává se „starým známým“. Očekávání od opětovných setkání se pochopitelně liší od rozechvění z neznáma, která provází první schůzky. O Gormleym se naštěstí ví, že i po letech známosti dokáže vybudovaný vztah prohlubovat o nové vrstvy a pointy, takže jde vždy o setkání hodnotné. V Rudolfinu k tomu navíc získal dosud největší plochu a mohl tak uplatnit svůj pověstný cit pro monumentální měřítko.

Antony Gormley, foto: Galerie Rudolfinum – John O’Rourke

Antony Gormley (* 1950)

Světově uznávaný britský sochař, autor instalací a uměleckých děl ve veřejném prostoru, která zkoumají vztah lidského těla k prostředí. Gormleyho dílo bylo vystavováno po celé Velké Británii i na mezinárodní úrovni. V roce 1994 získal Turnerovu cenu a v roce 2014 byl při každoročním novoročním ceremoniálu povýšen do rytířského stavu.

Jedinečnost „jeho“ aktuální výstavy ovšem spočívá také v partnerském dialogu s českou architektkou Pavlou Melkovou. I když ne tak docela. Melková a Gormley už spolupracovali před rokem 2022, kdy vyšla jejich společná kniha, v níž se Gormleyho plošné práce na papíře prolínají s Melkové poezií. Největší neznámou rudolfinské výstavy, jež si v názvu vystačila pouze s uvedením jmen vystavujících, proto bylo, jak se tyto dvě osobnosti se vzájemnou interakcí popasují v prostředí galerie. Výsledek naneštěstí nelze hodnotit výhradně pozitivně.

Kniha Gravitační pole nevyslovitelného, kterou vydala Pavla Melková s Antonym Gormleyem před dvěma lety, foto: Galerie Rudolfinum

Přístup zvolený pro přímou vzájemnou komunikaci dobře objasní už vstup do prvního výstavní sálu. Originály kreseb publikovaných v knize v něm obklopují zvětšené verše v českých a anglických ekvivalentech, provedené na stěnách černými řezanými písmeny ve vysokých svislých sloupcích. Výška sálů galerijního prostoru z devatenáctého století jako by si řekla o monumentalizaci Melkové úsporných lyrických reflexí, což ovšem paradoxně vedlo k potlačení intimity, jíž se knize dařilo zprostředkovat. Gormleyho kresby pochopitelně zvětšovat nešlo. Zůstaly proto komorními či nanejvýš středně velkými protějšky veršů. Texty hustě pokrývající stěny se kvůli tomu nebývale agresivině prosazují na úkor řídce rozmístěných výtvarných děl. Mrzí to zejména kvůli Gormleyho nejmenším pracím. Například miniatury, v nichž jednoduchým překrýváním černých ploch vznikají temné hlubiny prostoru, totiž patří k nejsilnějším.

Těžko říct, co všechno vedlo autory ke shodě, že takové řešení je pro zóny vzájemného kontaktu tím nejlepším. Melkové básně to každopádně ke sdělení nevyžadovaly. Jsou osobními reflexemi, lapidárně zhmotňující autorčiny vnitřní stavy, prožitky a imaginace, mnohdy výrazně obrazné a odkazující na reálie „mimo galerijní prostor“. V kontrastu s Gormleyho díly zastupují kontakt s vnějším světem, zatímco Britovy práce se více upínají k prostorám Rudolfina. Společná témata, jimiž jsou různé aspekty vztahů mezi člověkem a „jeho“ prostředím, tak řeší každý po svém, aniž by se od sebe úplně odpoutali.

Architektka Pavla Melková, foto: Galerie Rudolfinum – Marie Votavová

Pavla Melková (* 1964)

Praktikující architektka, která se současně věnuje také umělecké literární a výtvarné tvorbě či teoretické a pedagogické práci. Všechny tyto její činnosti směřují jedním směrem, a sice k vytváření a ovlivňování prostředí našeho života. Jejím stěžejním zájmem je způsob, jakým lidé vnímají prostředí a jakým lze tuto znalost promítnout do jeho tvorby. Pavla Melková je autorkou řady knih, například Humanistická role architektury (2016), Hrana (2020), Architektura reciprocity (2020), Vnímání prostoru (2021) či Tanec zvířeného listí (2022) a spoluautorkou oceňovaných staveb, například Památníku Jana Palacha ve Všetatech, Bastionu XXXI U Božích muk či rekonstrukce Evangelického kostela na Smíchově.

Výstava je koncipována v podstatě tak, že sály s kresbami a verši pravidelně přerušují místnosti věnované výhradně Gormleyho sochařským instalacím. Mluvit o nich jako o instalacích je přitom vhodnější než jako o sochách. Nelze je totiž oddělit od prostor, v nichž se vyskytují. To platí i pro jedinou figurální kompozici výstavy, řadu za sebou stojících figur Expansion Stations z roku 2014. Jejich základem jsou skeny autorovy vlastní postavy, které Gormley zjednodušil do sestavy různě velkých kvádrů a seřadil tak, aby se našim pohledům odkrývaly při postupném procházení sálem. Efekt vyplývající z tohoto rozmístění přitom dosahuje až „animačního“ rozměru, kdy od obvyklých lidských proporcí postupujeme k jakýmsi antropomorfním architekturám. Zároveň přitom vnímáme i jejich „expanzní“ charakter. Nabývají na objemu jako by byly nafukovány zevnitř. Z lidského těla jsou zdůrazněny jeho útroby a proces rozpínání do okolního prostoru. Jakkoliv měl Gormley v úmyslu do těla vnést princip expandujícího vesmíru, svádí tato transformační série v roce zasvěceném Franzi Kafkovi k až nebezpečně „samsovským“ asociacím.

Vztah mezi lidským tělem, architekturou a prostorem je ostatně leitmotivem Gormleyho výstavního podílu. Přestože je známý mnoha figurálními sochami (a často jejich mnohačetnými sousošími), v Rudolfinu kladl větší důraz na abstraktnější díla ze základních geometrických těles. Také u nich ale opakovaně přicházíme na to, že základní veličinou, se kterou se u nich počítá, je lidské tělo jako komplexní, vnímající celek. Například zbrusu nová prostorová instalace Orbit Field si vynucuje upravit směr a charakter pohybů při průchodu z jednoho konce sálu na druhý. Projít sestavou kovových kruhů není ani tak vyhýbání se překážkám jako hrou s obvyklou, rutinně prováděnou choreografií návštěvníků uměleckých muzeí. Namísto běžného ploužení se, přistupování nebo odstupování od exponátů zvedáme nohy v kolenou… a volíme méně či více komplikovanou cestu sálem, vždy ale trochu cik-cak a našišato. Při pohledu na světélkující architektonickou konstrukci Breathing Room IV [RIO] (2012) uvnitř zatemněného sálu lze zase zažít prostorovou dezorientaci, když za daných podmínek nejsme s to řádně odhadnout vzdálenosti stavebních prvků této konstrukce, tedy jak jsou od sebe daleko, jestli do ní lze vstoupit, nebo ji raději s respektem obejít. Dokud tedy místnost nezahltí ostré světlo, které lidský stín promítne do půdorysu konstrukce.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Ve všech svých prostorových dílech Gormley uskutečňuje s návštěvnictvem experiment, do něhož jsou zapojeny jejich těla a smysly. Nabízí přímou zkušenost s dimenzemi prostoru. Melková je oproti němu v komplikovanější situaci. Její poezie vyžaduje větší míru zapojení abstraktní představivosti. Zásadním faktorem proto zůstává, že přímými protějšky jejích veršů jsou takové kresby, v nichž Gormley své uvažování rovněž představuje v elementárních principech „interakce“, např. překřížení, prolnutí či zaklesnutí lidské figury do prostorových sítí. Pomáhá tak z Melkové poezie „osvobodit“ abstraktnější roviny, jež by jinak mohly zůstat zasunuté pod hladinou vnějších jevů a situací. A jak již padlo dříve, platí to i naopak, protože Melková vyvádí Gormleyho dílo z izolovaného prostředí galerie a spojuje ho s každodenními zkušenostmi.

Dialog Melkové s Gormleyem dopadl dobře. Diváctvu nabízí povícero klíčových dírek k odemknutí vztahů člověka a prostoru / prostředí. Vybízí ke zklidnění a k soustředění se na místa, kde se ocitáme a jejichž se stáváme součástí. Nepoučuje a není didaktickou pomůckou. Navzdory „zábavnosti“ některých Gormleyho instalací není zážitkovým „muzeem smyslů a iluzí“. Naopak by se dalo říct, že není lehce stravitelným soustem a od návštěvnictva žádá mimořádnou míru soustředění. A to nejen ke sdílení mezi vystavujícími, ale zejména k sobě samému. Na to, kde jsme, co tam zažíváme a čím se zde stáváme.

Antony Gormley / Pavla Melková

Kurátorky: Julia Tatiana Bailey, Pavla Melková

Výstava probíhá od 5. září 2024 do 5. ledna 2025 v Galerii Rudolfinum v Praze.