Výtvarník Josef Bolf: Nechci se dívat na umění jako na arteterapii

Pamatujete si svoje sny? 

Někdy víc, někde míň, někdy mi zůstane jenom takový dojem. Když jsem se psychoanalýzou zabýval víc, tak jsem si jich určitě i víc pamatoval – člověk se musí dostat do určitého módu, aby se na to soustředil, jinak se ztrácejí v šumu, ruchu dne.

Co se vám zdálo dneska?

Že jsem měl jít do nějakého hradu na oslavu a zasekl jsem se u jezera, kde byly zvláštní velké ryby. Kolem mě procházeli lidé menšího vzrůstu, ale nebyly to děti. Všechno to bylo v takovém zvláštním světle. Ale i do toho se mi asi už připletlo spoustu vjemů ze dne.

Jak moc sny ovlivňují vaši tvorbu? 

Určitě jsou její součástí, ale nechci je ilustrovat. Nemám ambice je do obrazů doslovně převádět. Ovlivňuje mě spíš princip toho, jak si na sny vzpomínám, než ty sny samotné.

Jaký svět vlastně zobrazujete?

Svět, jemuž sám úplně nerozumím. Je to mix racionálních úvah, odkazů a věcí, které vznikají intuitivně v rámci tvůrčího procesu ovlivněného právě třeba těmi nejasnými představami o vzpomínkách…

Co jsou zač ty osoby, které váš svět na obrazech obývají? 

Často jsem o nich v uvozovkách mluvil jako o spolužácích. Dneska už je vnímám jinak. Nejsou to reálné vzpomínky, vytvořil jsem je až ve chvíli, kdy jsem je maloval. Je to spíš moje představa o lidech. Lidé mladšího věku se na mých obrazech objevovali vždy – asi z představy, že když je člověk mladší, je také různým věcem otevřenější; to se věkem může zhoršovat.

Stejně jako jiní malíři, i vy rád využíváte princip toho, že se osoby dívají z obrazu pryč. Víte, na co, nebo na koho se dívají? 

Nevím. A to mě na tom přitahuje. Jsem rád, když tam je něco, co je i pro mě samotného neznámé.

Často do jejich hlav umísťujete jakési volné prostory, díry nebo možná prostupy do jiných světů. Kam se skrze ně dostáváme – nebo co kvůli nim v paměti chybí?

Řekl bych, že je to odkaz na to, co si v hlavě vytváříme – vytváříme vzpomínku na základě obrazů, které vidíme, když sníme, spíme, vytváříme si představu o budoucnosti a jediné, z čeho jsme vyvázaní, je prožívání současnosti. Ta se těžko zachycuje. To jsou ty vteřiny, to neustálé teď. Odkazuju tím na to, že život je prostě kreativní proces. Svět si vytváříme všichni, nejenom ti, co se kreativitou zabývají profesně.

Obraz Krabice v hlavě, 2017, zdroj: DOX

A čím je ten kreativní proces specifický pro vás? Vnímáte ho jako způsob sebepoznání?

Asi sedm let jsem docházel na psychoanalýzu, ale uvědomil jsem si, že během ní jsem o svých obrazech vlastně ani moc nemluvil. Ale určitě se v nich jisté události, které jsem si během psychoanalýzy uvědomoval nebo prožíval, objevovaly. Nechci se však dívat na umění jako na arteterapii – terapii jsem prožíval někde jinde, ne přímo při malování.

Nicméně je pravda, že během malování si člověk spoustu věcí uvědomuje, ale ne v jasně racionálním, uchopitelném sloganu, nedá se to jednoduše říct větou. Vnímání je daleko komplexnější. Že se to pak snažíme dosadit do slov, je už naše selekce. Některé termíny mají pro každého jiný význam – když například někomu matka ublížila, vnímá to slovo matka úplně jinak než někdo, kdo ji měl rád. Slovo není vším a jednou z věcí, které mě právě drží u práce, kdy něco zobrazuju, je právě to, že mi svět a jeho vnímání zkrátka přijde komplexnější.

Byla pro vás umělecká profese tedy jasná volba? 

Je to klišé, ale když jsem byl malý, říkali mi, že hezky kreslím. K těm výtvarným aktivitám jsem tíhl vždycky. Pak jsem chodil na střední průmyslovou školu grafickou, kde jsem studoval restaurování knih a papíru. A ke konci jsem začal víc malovat. Bylo to přirozené. Ale je zajímavé, že když jsem se po spoustě letech vrátil na sídliště, kde jsem po babičce zdědil garsonku, našel jsem tam nějaké sešity a vůbec nevím, jestli jsem obrázky v nich kreslil já, nebo můj brácha. Talent má spoustu lidí, ale záleží, jakou cestu pak následuje. Já zkrátka chtěl artikulovat něco, co nešlo jednoduše popsat.

Vím, že jste maloval kulisy u filmu, ale vlastně nevím, jestli jste někdy skutečně restauroval knihy.

Chvíli jsem pracoval ve státním ústředním archivu. Ke knihám jsem se úplně nedostal, restauroval jsem správní listiny z dvacátých let. Nicméně když se na to období dívám zpětně, dostal jsem se do styku s iluminacemi knih a ty jsou třeba právě na té poslední výstavě hodně citované.

A co vaše díla? Ta už někdy bylo nutné restaurovat?

Stalo se, že se poškodila při transportu. Takže už i jejich restaurování jsme řešili.

Často mluvíte o tom, jak vás ovlivnil výbuch Černobylu a hrozba s tím spojená. Cítíte podobné obavy i dnes? Nebo se ty dospělácké strachy od těch dětských liší?

To bylo spojené i s tím, že o Černobylu jsme v té době neměli vědět v podstatě vůbec. Ani rodiče o tom tenkrát neměli moc informací – dnes je naopak informací příliš. Pamatuju si, jak jsme viděli nějaký americký film, který byl o invazi Rusů do Ameriky a byla tam použita jaderná bomba. Lidem pak odpadávala kůže z těla. Tyhle věci člověka ovlivnily, ale bylo to asi méně racionální, než je to teď. O nebezpečí se zkrátka mluví jiným způsobem než tenkrát.

Změnilo se vaše vnímání dětství a dospělosti s tím, jak se vám narodily děti?

Určitě. Než se vám narodí děti, jste to jenom vy, ale pak už to jsou i ony. To vnímání světa se rozšíří.

Mimochodem – vaší partnerkou je malířka Jana Vojnárová. Jak vypadá soužití dvou malířů? Inspirujete se navzájem?

Baví nás si o malování povídat, občas jdeme spolu na výstavu, ale velká část našeho života je prostě běžný provoz. Nemáme společný ateliér, Jana ho má v Dejvicích, kde bydlíme, a já tady, na Starém Městě. Určitě vykrádám víc já ji, než ona mě. (Smích.) Tento rok spolu budeme vystavovat, nicméně soustavně spolu pracovat jsme ještě nezkoušeli.

Teď už v paneláku nežijete, ale ve vašich obrazech jsou panelové domy stále živě přítomné. Změnilo se vaše vnímání panelákové architektury od doby, co jste v ní vyrůstal?

Pořád mě fascinuje rozlehlost prostoru. Na spoustě míst ještě není ten organismus úplně dodělaný, protože jim došly peníze. Když jsem na pražském Jižním Městě vyrůstal, přes den tam byly v podstatě jenom děti, takže to celé sídliště působilo opravdu opuštěně. I zvuk je tam specifický, zvláštně se od těch baráků odráží… Změnilo se to, že teď už nezobrazuju nějaké konkrétní sídliště, konkrétní barák.

V DOXu vystavuje obrazy malých formátů. V čem je pro vás menší formát specifický? Vyžaduje větší pozornost při tvorbě stejně jako při jeho vnímání?

Ze začátku to byly odstřižky z pláten nebo jsem si na to dělal skici, které potom pokračovaly ve větších obrazech. Ale pak se můj přístup začal měnit – zjistil jsem, že jim věnuju možná i více pozornosti, jenom jinak, často je musíte více promýšlet. A právě to pro mě bylo strašně přitažlivé.

Když jsem se ptala kurátora DOXu Otto M. Urbana, jak působí vaše obrazy na něj, řekl že se v dílech nebojíte dotknout i té temnější stránky lidské existence, ale jejich celkové vyznění je i přes jejich melancholičnost pozitivní, protože se vždy někde objeví světlo. U vás ta jejich pozitivní stránka taky převažuje?

Ano. Člověk má různé dispozice a podle toho je dáno, jak se na obraz dívá a taky, co si z něj vybírá. A to z různých důvodů – buď je vám to nepříjemné a chcete se s tím vyrovnat, nebo vám přijde, že se v tom skrývá potenciál, tajemství. Temné moje obrazy byly i proto, že jsem dlouho používal tuž. A ta je prostě černá. Ale protože pracuju se škrábanými obrazy, tak když tu černou plochu proškrábnu, objeví se světlo. Navíc myslím, že se světlo může objevovat i v tom, jak obrazy nazíráte. Umění je totiž jak v našich představách, tak v materiálním světě. Tím je unikátní.

Kurátor výstavy Melancholie vnějších mezí Otto M. Urban (nalevo) a malíř Josef Bolf, foto: ČTK – Michal Kamaryt

V dokumentu Orbis Artis Jaroslava Brabce jste řekl, že se střízlivosti nic nevyrovná. Přesto – je něco, k čemu byly ty chvíle nestřízlivosti, o kterých jste nemluvil v pozitivním světle, ku prospěchu?

Minimálně se vám může narušit koherentní vnímání reality, což je v umění pořád významný moment. Dojde vám, že to, co vnímáme, nemusí být jenom takhle, ale může to být i jinak. Je možné, že ta realita je daleko větší a širší. Ve skutečnosti, to, co vidíme, je pouhý výsek toho, co jsme schopni vnímat.

Spolu s Jakubem Hoškem a Nik Timkovou vedete na pražské AVU ateliér Malba 3. Že pedagog ovlivňuje v nějakém směru své studenty se dá předpokládat, ale ovlivňují vaši studenti nějak i vás?

Určitě. Myslím, že i seriál Krajní meze, který se stal inspirací pro název mé aktuální výstavy, někdo ze studentů zmínil v ateliéru. Když jsem studoval já, velké téma bylo smrt malby. Ta nepřišla, malba pořád funguje – ale úplně jinak, než jsem si představoval. A to mi přijde skvělé.

Studenti mě taky ovlivňují v tom, že jsem možná i díky nim schopen svá východiska a úzy, které bych pokládal za nedotknutelné, vnímat více v čase. Oni mají zase úplně jiné kánony, prožívají jiné věci. Je dobré uvědomit si, že je to prostě dobová záležitost. Nemusí to být jenom tak, jak to vidím já. Víc si uvědomujete šířku umění. To, že obrazy mých studentů vypadají úplně jinak, než bych si představoval, je popravdě strašná úleva. Protože je to živé.

V červnu tohoto roku, poměrně velká část kulturní veřejnosti podepsala petici namířenou proti AVU, Národní galerii a Ceně Jindřicha Chalupeckého. Jak jste tuto petici vnímal vy – nejen jakožto umělec, ale i jako zaměstnanec jedné z dotčených stran? 

Bylo to nepříjemné. V té petici bylo mnoho nepravd, které byly zavádějící, někdy až na hranici trestního oznámení. Chápu, že někdo má pocit, že umění má vypadat tak, jak by chtěl on, ale to je omyl. S tím lze fungovat pouze v rámci velmi omezeného prostředí. A těžko se to dá brát vážně ve chvíli, kdy kolem sebe máte otevřený svět. Navíc je mimo, že by vláda měla zasahovat do institucí, které by měly být samosprávné. Samozřejmě – ty instituce mají spoustu problémů a jejich výstupy někdy mohou vypadat pomateně… Ale je mi líto, že to podepsalo spoustu lidí, kamarádů, kterých si vážím. Na druhou stranu, přešuměly tři měsíce…

… a nic se nestalo. 

Naštěstí.

Malíř Josef Bolf ve svém pražském ateliéru – u ikonické stěny, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Josef Bolf (* 1971)

V devadesátých letech studoval na Akademii výtvarných umění u Vladimíra Kokolii, Jiřího Načeradského a Vladimíra Skrepla. V letech 1996–2002 byl spolu s Jánem Mančuškou, Janem Šerýchem a Tomášem Vaňkem členem umělecké skupiny Bezhlavý jezdec. Získal ocenění Umělec roku 2010. Kromě nezaměnitelných obrazů je autorem také několika komiksů a krátkých loutkových filmů.