Nechci být typem malíře, který obrazy vyrábí. Pořád chci objevovat, říká Daniel Pitín

Na stěnách Pitínova ateliéru v pražských Holešovicích visí kromě různých výstřižků a screenshotů z filmů i několik rozpracovaných obrazů. „Vypadají hrozně, ještě je na nich hodně práce,“ říká, když nalévá překapávanou kávu. I když je Pitínova malířská technika precizní, proces tvorby popisuje spíš jako dobrodružnou výpravu do hlubin paměti. Jeho díla jsou ještě pár dní k vidění v pražské galerii hunt kastner a na kolektivní výstavě Preparing for Darkness v Museu Kampa.

Setkáváme se docela po ránu. Jste ranní člověk?

Vstávám každý den před sedmou.

Pak jdete rovnou do ateliéru?

Nejprve odvedu holčičku do školky. V pracovní dny jsem v ateliéru do čtyř hodin. Chci si udržet režim. Ne, že bych pořád maloval, někdy pracuju na počítači, přemýšlím… Snažím se tu být, protože když jsem jinde, moc se rozptýlím.

Dívat se na vaše obrazy není úplně snadné – neustále je co objevovat, pracujete ve vrstvách, s narací, divák si musí spoustu věcí domýšlet. Jak mentálně náročný proces je to z hlediska tvorby obrazu? 

Procházím jednotlivými vrstvami vědomí, snažím se o tom přemýšlet z narativní perspektivy, ale taky chci být překvapený, potřebuji, aby se obraz dostal za mou prvotní představu. Někdy motiv díla naleznu až na plátně.

Třeba na tom rozpracovaném obraze za vámi byly nejdřív jen abstraktní objekty letící prostorem. To mi nestačilo, bylo to příliš formální. Za věcmi hledám příběh. Takže jsem začal pracovat se strukturou, do pozadí jsem umístil světlo a najednou mi to připomínalo filmovou scénu, na kterou se díváme ze zákulisí. A to už se podobalo tématu, s nímž dlouhodobě pracuju. Někdy namaluju, co jsem si představil, ale nedojde k žádnému vzrušení, k události, která by pro mě byla důvodem, proč obraz malovat. Možná i právě kvůli tomu není čitelnost mých obrazů jednoduchá. Některé věci naleznete jen tehdy, když se na obraz dlouho nebo spíše dlouhodobě díváte.

Kolik času se svými obrazy trávíte vy?

Veškerý čas. Často tu sedím a koukám na ně.

Jak dlouho vám pak zabere „samotná“ tvorba?

Na to není jednoduchá odpověď. To, co si vymyslím, jsem schopen technicky namalovat během týdne – i dřív, když na to přijde. Problém tkví v tom, že když na plátno dostanu to, co jsem si vymyslel, velmi často tím malba nekončí. Popravdě, ani se do toho často trefit nechci. Nechci být typ malíře, který vyrábí obrazy! Chci se účastnit procesu malby. Na některých obrazech tedy pracuju i měsíce. Na přípravu samostatné větší výstavy potřebuju minimálně sedm měsíců.

Artoulky: Hudební léto

Podívejte se na mapu Artoulek a vydejte se s námi na výlet!

Toulat se

A daří se vám stále něco objevovat?

Řekl bych, že ano – ne že bych neustále nalézal nový jazyk, ale daří se mi měnit perspektivy, svůj pohled na věci.

Vaše nejnovější obrazy se od těch starších odlišují zejména tím, že lidem berete tvář a nahrazujete ji geometrickými tvary. Proč?

Nepřítomnost něčeho je součástí mojí práce dlouhodobě. Vybíral jsem různé motivy z filmů a herce jsem přenášel do mnou vytvořeného prostředí. Je to hra s přerušováním příběhu a předem daných souvislostí. Obraz dvou lidí, kteří se objímají, v nás vyvolává předem dané emoce – víme, co od takového obrazu očekávat. Ale neuvědomujeme si, že tak v mysli pracujeme s tím, jak nás už vychovaly jiné obrazy. Tohle spojení rád přestříhávám a přemotávám. Takže i to, jak aktérům odebírám tváře, je porušováním souvislostí.

Má pro vás určitý význam i to, že některé postavy mají hlavu ve tvaru trojúhelníku, některé ve tvaru čtverce…?

To je čistě formální záležitost. Tvář mě na předchozích obrazech vždycky trochu rušila. Zajímalo mě, v jaké situaci se postava nachází, ale jakmile pracuju s portrétem, tvář na sebe začne vztahovat příběh celého obrazu. Ale já chci vypovídat ještě o něčem jiném. Proto jsem do svých obrazů vybíral herce, kteří už často ani nežijí. Potřeboval jsem se od těch postav odosobnit. I když nemají tváře, domnívám se, že i geometrický tvar může vystihovat charakter člověka.

Zůstávají pro vás filmy stále významnou inspirací?

Ano, ale snažím se v tom neustále posouvat. Na nynější výstavě v galerii hunt kastner jsou obrazy, které mohou filmové scenérie připomínat, ale dané scény jsem si vytvořil sám.

Vaše žena Adéla Babanová se rovněž věnuje umění, pracuje s filmovým médiem. Nakolik se ovlivňujete?

Nepřímo určitě. Člověka přirozeně ovlivňuje prostředí, v němž se nachází, ale snažíme se držet si hranice. Diskutujeme spolu, když cestujeme, vidíme ty samé věci a reagujeme na ně často podobně. V budoucnu bychom chtěli udělat pár společných výstav. Jedna by měla být v Plzni na konci příštího roku.

Ve videorozhovoru On Doubt jste řekl, že tím, jak jste se snažil o originalitu, jste sám sebe ztrácel. Co nakonec tvarovalo výtvarný jazyk, kterým dnes mluvíte?

To, že jsem se vykašlal na hledání jednoznačné originality ve smyslu „tohle přede mnou ještě nikdo neudělal“, začal jsem hledat téma a používal jsem k tomu všechny prostředky, které jsem potřeboval. Dovolil jsem si pracovat jak s klasickými postupy, tak s prvky informelu, s fotografickými efekty rozmlžení, s lepením papíru… Výtvarný jazyk minulosti jsem vzal jako nástroj a řekl jsem si, že ho můžu využívat, jak chci. To mě osvobodilo.

Mohl by vůbec malíř tvořit bez vnějších vlivů?

Na to asi nepřijdeme. Dokud člověk dýchá, vnější podněty ho ovlivňují. I když sedíme tady, v klidu ateliéru, působí na nás spousta barev, světlo, hluk, děje se tu řada věcí a nemá smysl se od toho izolovat. Ale dá se s tím pracovat. Kdyby člověk čerpal jen sám ze sebe, rychle se vytěží; je třeba se po čase obnovovat.

Loni jste vystavoval v New Yorku, titulním obrazem byl Stroj času, který pak zakoupilo pražské Museum Kampa. Do jak vzdálené minulosti svým mentálním „strojem času“ cestujete?

Jednou z vrstev mých obrazů je skutečně čas. Na poslední výstavě jsem ovšem začal tematizovat budoucnost. Představoval jsem si společnost, která nalezne – když to zjednoduším – džbánek a nebude vědět, k čemu jsme ho používali. A tak začne džbánek využívat úplně jinak, po svém. Tahle představa mě začala osvobozovat ze zátěže minulosti, z toho, že to, co teď tvoříme, může jednou znamenat něco úplně jiného, může to zcela zmizet, být znehodnoceno. Ale to neznamená, že bychom měli být pasivní a vykašlat se na to, jaká budoucnost nastane. Je to takové zamyšlení se nad tím, jak se z té úzkostné současnosti na chvíli nadechnout a získat naději, že se věci budou vyvíjet lépe.

Výstava Preparing for Darkness, Vol. 8 v Museu Kampa, foto: Martin Šimral

Naději tedy spatřujete v budoucnosti?

Jednoznačně. Ale uvědomil jsem si, že budoucnost je tvořená ze střípků minulosti, z rozhodnutí, která děláme teď a tady. A to, co děláme teď, je předznamenáno pamětí, kterou automaticky přijímáme a předáváme ji dál. Jsou to mechanismy, které se snažíme změnit. Každá generace se snaží posunout generaci předchozí. Co je před námi ovšem nevíme, to je nekonečný prostor.

Co utváří nebo ovlivňuje vaši paměť?

Prostředí, v němž jsem se narodil, rodina, která mě vychovala, a něco, co mě přesahuje, co nespadá do těchto dvou kategorií, něco, co nemůžeme pochopit. Narážím na jistou víru, spiritualitu. Přesně si pamatuju na den, kdy jsem téma své vlastní paměti odkryl. Cestoval jsem na svůj první veletrh do Německa a tam jsem svoji práci nahlédl v kontextu tisíce jiných uměleckých děl. Uvědomil jsem si, že to, co dělám, je pouhým zrnkem písku. Po této zkušenosti jsem se začal vracet ke kořenům, začal jsem hledat to, co je pro moji situaci nejspíš typické a co nikdo jiný nemá. Jako dítě jsem zažil komunismus, vyrostl jsem v totalitní škole, přišla revoluce, obrovská společenská změna… A tak jsem začal malovat série obrazů, které se týkaly politických událostí v českém prostředí.

Jak na dobu komunismu vzpomínáte?

Nenesu si z ní žádná výraznější traumata, ale nutno říci, že šlo o období dětství v již volnější době před revolucí. Oproti dnešku jsme měli sice spoustu omezení, ale ta z hlediska dětské psychiky nemusí být vždy na škodu. Problematické bylo vzdělání, určitá atmosféra strachu a pocit viny, který si z té doby moje generace nese. Když jsem studoval střední školu po revoluci, školství se stále hledalo. Taky nebylo tolik možností cestovat, protože to pro nás bylo velmi drahé.

Někteří lidé ve vašich dílech spatřují vliv umělců z klužské školy. Sám jste v ArtCafé rozhlasové stanice Vltava řekl, že mezi vámi panuje jistá rivalita. Jak se projevuje?

Umělecký svět má někdy tendence vytvářet povrchní kategorie. Je těžké prorazit, vydobýt si postavení originálního umělce. Než se vám tohle povede, neustále vás k někomu přirovnávají. Ale malířství je podle mě podobné jako věda nebo filozofie: jeden reaguje na teze předchozího – buď je přijímá a rozvíjí, anebo jim oponuje. V horším případě je někdo napodobuje. Rivalitou jsem myslel pouze a jen to, že musím bojovat za to, aby mě lidi brali právě jako Daniela Pitína, a ne aby mě k někomu přirovnávali. Najít si vlastní jazyk byla spousta práce, ale i dnes se setkávám s porovnáváním. To mě sice na jednu stanu trápí, ale na druhou je mi to čím dál tím víc jedno. Jinak nemám problém s tím, že někteří kolegové mají větší úspěch. I když je otázkou, co úspěch vlastně je.

Mnozí vás jako úspěšného malíře označují. Cítíte se tak i vy sám?

Úplně se tak necítím, ale zase nemůžu říct, že žádný úspěch nevnímám. Úspěch je pravděpodobně to, že se můžu bez omezení zabývat svou prací a mám ji kde vystavovat. Zároveň je úspěch problematický v tom, že vždycky může být větší. To je trápení umělců, tak se od toho snažím oprostit… Asi by mě trápilo, kdybych neměl možnost malovat a musel řešit jiné, třeba finanční problémy. Nebo kdybych nedostával nabídky na výstavy. Nejde ani tak o to ukazovat svoji práci, ale člověk se výstavou zbaví myšlenek a věcí, se kterými v ateliéru půl roku sedí. Když odejdou, máte znovu možnost začít někde jinde a jinak.

Vaše obrazy většinou odejdou úplně, už se k vám nevrací – vždy se prodají…

Možná odcházejí až moc. Najednou jsme si uvědomili, že nemáme žádnou rodinnou sbírku, že nemám moc obrazů pro děti… Jako chybu taky vnímám to, že jsem si nenechal obrazy ze starších období. Je dobré vidět, co jsem tenkrát řešil, a poučit se z toho. Kdyby se to dalo vrátit, snažil bych se nechat si z každé série nějaký obraz. Jenže jsem obrazy vždy dokončoval dost natěsno, tak tak jsem dodělal výstavu, takže jsem na ni musel použít všechny věci…

Ale nemusel jste je všechny prodávat, ne?

To je problematické – když děláte výstavu v Americe, galerie má s převozem děl obrovské náklady. Asi by to dohodnout šlo, ale galerie z toho nebývají moc nadšené a stojí to nějaká vyjednávání. Zároveň je tu i zájem sběratelů, aby se k nějaké nové práci dostali. Pokud si tedy obraz chci nechat, lepší je ho vůbec neukazovat.

Pociťujete tlak kvůli tomu, že je o vaše díla tak velký zájem a často jsou prodána ještě před tím, než výstava vůbec začne?

Chtěl bych říct, že ne, ale asi nejsem schopen vystopovat, zda je tomu tak doopravdy. Určitá forma zájmu je samozřejmě i pozitivní. Jistý tlak asi pociťuju, ale snažím se, aby nebyl určující.

A co je pro vás určující? Co je pro vás tou skutečnou hodnotou díla?

Radost a vzrušení z práce. Nechci sem chodit jako člověk, který prostě jde splnit úkol, dokončit obraz jen proto, že ho po něm někdo chce. V mých očích to hodnotu díla neshazuje, ale mě osobně to prostě nebaví. Přitahuje mě experimentování s procesem práce, hledání nových věcí – i když to zvnějšku tak vypadat nemusí. Na druhou stranu musím držet nějakou kontinuitu, nemůžu u každého obrazu zkoušet něco zcela nového. Potřebuju hlavně vidět, že se na plátně setkávám s určitou událostí, že se tam něco probouzí, že se tam něco odehrává.

Daniel Pitín v ateliéru, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Maloval jste někdy na zakázku?

Když jsem dostudoval AVU a neměl jsem peníze, dvě zakázky jsem vzal. Dopadlo to katastrofálně. Hrozně jsem se s tím pral a klienti pak nebyli spokojeni. Nemám nic proti tvorbě na zakázku, ale pro mě je to hrozná nuda.

Co visí na stěnách u vás doma, když to nejsou vaše obrazy?

Ale dva tam máme, moje žena mi občas něco zabaví, tak si to pověsíme. Jsou to malé obrázky, takové nekonfliktní. Máme taky pár obrazů od přátel umělců a něco z devatenáctého století. Jinak nejsem obklopen obrazy. Ono je to problematické. Jeden můj obraz máme naproti posteli a každé ráno, když se probudím, říkám si, jestli v tom rohu ta červená má být, nebo nemá! Proces práce tak pořád pokračuje… Cizí obrazy nemám potřebu takhle korigovat.

Ale s tou svojí červenou v rohu pořád v míru nejste.

Vzpomínám si, že už když jsem to maloval, byl tam takový problematický moment – tu červenou jsem změnil už v procesu práce, ale v tom okamžiku se celá kompozice zhroutila. Takže jsem to zase vrátil zpátky. Obrazy nejdou předělávat donekonečna, protože bych v nějaké fázi začal malovat jiný obraz, takže si to zakazuju. Nicméně každé ráno tím trpím…