Výtvarník Jan Poupě: Moje obrazy sice mají řád, ale nejsem úplně trpělivý autor

Na své aktuální výstavě Grotta názvem odkazujete na architektonický prvek umělých jeskyní, známých z renesančních a barokních zahrad. Proč právě na ten?

Grottu chápu jako umělý přírodní úkaz. A symbolicky až „romanticky“ svoji tvorbu připodobňuji ke snaze syntetizovat přírodu. Alespoň se přiblížit její komplexnosti včetně souhry plánovaného s náhodným či přesného s nepřesným. Obrazy by měly být komplexní struktury řízené vlastním řádem. 

Když se například díváte na strom, má jasně rozpoznatelný charakteristický tvar, siluetu. Když přijdete blíž, vidíte podrobnější uzpůsobení koruny, kmene, větví, to, jak strom rostl… Ale můžete jít stále blíž a objevovat uzpůsobení listu až po jednotlivé žilky na listech. To je pro mě pomyslný ideál v interpretaci díla. Snažím se, aby obrazy bylo možné vnímat z dálky jako celistvé kompozice, posléze šlo rozkrývat jejich konstrukci i prostor, při pohledu zblízka pak vnímat jejich materiál a strukturu v jednotlivých tazích štětce. 

Dalším důvodem názvu výstavy je, že zahradní grotta, tvořená umělým kamenem, vnáší určitou náhodnost a nepřesnost do jinak přesně navržené architektury. V tom spatřuji analogii k jednomu z klíčových momentů mých obrazů: Na jednu stranu jsou přesně geometrické, na stranu druhou jsou dílem spíše exprese. Nejsem úplně trpělivý autor – v obraze se ve výsledku projevuje i můj expresivní charakter společně s množstvím naakumulovaných chyb, způsobených nemožností splnit tak složitý úkol. Vznikají plánovaně „náhodné“ důležité detaily, z nichž se obrazy skládají: spousty drobných průsvitů podkladové vrstvy, posunutých přechodů, které tvoří stíny. 

Z nynější Poupětovy výstavy Grotta v Galerii Kvalitář, foto: archiv autora

Vaše malby mají abstraktně-geometrické vyznění přecházející až do optických klamů. Důležité rovněž bývají instalace a koncept výstavy. Jak byste čtenáři či divákovi přiblížil svoji tvorbu?

Jedná se o zaujetí prostorem a perspektivou. Iluzemi, jak zobrazit na dvojrozměrném plátně prostor a vytvořit novou situaci v prostoru. To, co mě inspiruje, je přitom velmi jednoduché: vzpomínka na pohled do údolí, na přehradu, do vápencového lomu, pohyb vzlétajícího letadla při pohledu z okna. Využívám různé běžné metody, jako je axonometrie, perspektivy s jedním, dvěma, třemi a více úběžníky, principy, které se využívají v kartografii nebo v různých technických grafech. Pracuji s tím, jak obrazy čteme. Posloupnost vnímání plochy v kombinaci s repetitivními prvky mi rovněž dovoluje určitou práci s časem.  Stejně tak přistupuji k instalaci: Vnímám, jak obrazy ovlivňují okolní prostor a jak divák výstavou prochází. Například většina metod perspektivy není možná bez definování pozice pozorovatele, a pokud tuto techniku uplatníte v obraze, tak návštěvník galerie si podvědomě stoupne přesně na toto místo. Tím se dostáváme skrze práci na obrazech k ovlivňování prostoru a práci s prostorem.

Z výstavy Neuralscape v olomoucké Galerii Telegraph, rok 2022, foto: Matěj Doležel

Jste prezentován jako malíř, přitom ve svých obrazech nezřídka tematizujete trojrozměrný prostor. Proč je vám tedy blízké médium plátna?

Pracuji s mnoha různými technikami jak prostorovými, tak grafickými či digitálními. V obrazech se však pro mě protnulo několik aspektů. Především v obrazech přemýšlím. Je to mé nejbližší médium, formulovat myšlenky v něm je pro mě nejpřirozenější. Důležité také je, že obraz je určitým způsobem vnímán a ustálen coby médium, ale to, jak k němu přistupuji, ovlivněn současnými zobrazovacími metodami, vytváří tenzi. Mám za to, že právě tato „tenze“ je tím, co oslovuje diváka. V tvorbě nikdy nebudu sociálně konkrétní, přesto si myslím a doufám, že pokud budu pracovat dostatečně citlivě a pozorně, současný stav společnosti se do obrazů otiskne. 

Z výstavy Neuralscape v olomoucké Galerii Telegraph, rok 2022, foto: Matěj Doležel

Dříve jste zmínil, že se často pohybujete mezi architekty. Spolupracujete s nimi na zakázkách?

Ano. Má žena je architektka, můj bratranec je architekt a mám hodně architektů mezi přáteli. Sám architekturu obdivuji, baví mě o ní přemýšlet a inspirovat se jí. Několikrát jsem spolupracoval s ateliérem Aulík Fišer architekti, s. r. o. na dílech pro lobby administrativních budov. Takovéto realizace jsou vždy výzvou. Architekti musí s umělcem spolupracovat od začátku velmi úzce, což právě tento ateliér chápe a umí. Dá se posléze uvažovat, jaký význam má dílo pro prostor, potažmo pro budovu, a kam může dané místo posunout. 

I přes volnost, kterou mi architekti dopřávají, se snažím budovu a okolí vždy pochopit a vytvořit dílo, které bude mít souvislost s daným místem, aby umístění mělo svůj důvod. Beru v potaz pohyb lidí, perspektivy, odkud bude dílo vnímáno a funkce daného prostoru i funkce jeho částí. Vytvořil jsem tak ve spolupráci s Janem Aulíkem objekt pro pražskou Palmovku Park Libeň i velkoformátový obraz pro Bořislavka centrum. Nebo ve spolupráci s architektonickou kanceláří Nacházel architekti jsem vytvořil obraz pro jednu příměstskou vilu. Všech takových spoluprací si vážím.

Jan Poupě: Těžba prostoru IX., 2021, olej na plátně, 110 x 170 cm, foto: Tomáš Souček

V období po maturitě jste prý v opuštěných továrních halách sprejoval na zdi zvířata. Vycházíte ze streetartového prostředí?

Vnímám to jako součást svého tehdejšího životního stylu. S kamarády jsme často procházeli městskou periferii a vyhledávali opuštěné domy, továrny, lomy, procházeli jsme se kolem dálničních nadjezdů. Přitahovala nás atmosféra těchto míst, zvláštní bezčasí a neutěšenost vyloučených industriálních nebo tranzitních lokalit. Ostatně, fascinuje mě to dodnes. Hlavně to jiné měřítko. Tato místa nejsou určena pro lidi. Ocitáte se v jiném světě, v němž je pěší pohyb – a tedy i vy coby chodec – obtížný či nežádoucí. Vše je koncipované pro pohyb nákladních aut, vlaků…

V opuštěných lokalitách je to ještě zajímavější, protože nevíte přesně, co se tam odehrávalo. Nacházíte pouze fragmenty, z nichž si to domýšlíte. Streetart se vyskytoval kolem nás stejně jako divoká zvířata, která zde žila. To, co jsem vytvářel, byl derivát toho, co jsem vnímal.

Jan Poupě: skici k obrazu Proudění pro budovu na pražské Bořislavce, 2021, foto: archiv autora

Studoval jste u Jiřího Sopka, výrazné malířské osobnosti své generace. Stáž jste absolvoval u Jiřího Příhody a Silke Otto-Knapp. Co vám studium na pražské akademii dalo?

Občas o tom přemýšlím a časem měním názor na to, co bylo důležité. V tuto chvíli si myslím, že právě genius loci a setkávání s lidmi. Měl jsem tehdy pocit, že mě škola spíš brzdí, než posouvá, ale zpětně studium shledávám jako velmi prospěšné. Umožnilo mi více vnímat atmosféru a lidi a poctivěji procházet své úvahy. Koncentrovat se na tvorbu názoru, hodnot a vlastního vizuálního archivu. 

Jan Pupě: Konstrukce vlnění, 2023, olej na plátně, 110 x 170 cm, foto: Tomáš Souček

V roce 2014 jste obdržel Cenu kritiky za mladou malbu. Co se za těch skoro deset let změnilo? Kam jste se podle vás posunul?

V tvůrčím životě čas plyne jinak. Tvorbu vnímám jako kontinuum. Jeden obraz se učí a navazuje na předchozí. Nový obraz posune všechny minulé o kousek dál. Vždy, když mám pocit, že jsem udělal pokrok, zvýším na sebe nároky a zase se vrátím trochu zpět prověřit, zdali jsem něco nemohl udělat lépe. Obrazy, na kterých pracuji, vznikají v řádech týdnů a měsíců. Série v řádech let, a stále je vnímám jako otevřené. 

Jan Poupě: detail z objekt Proudění v olomoucké Galerii Telegraph, rok 2022, foto: Matěj Doležel

A na čem pracujete teď?

Nechci nic konkrétního říkat dopředu, možná z pověrčivosti. Rád bych, aby plány vyšly. Mohu říci, že pracuji na obrazech na zahraniční výstavy, veletrhy a připravuji další výstavu v Praze. Mám také rozpracované různé experimenty, které možná někdy dovedu do fáze, kdy je budu moci prezentovat, možná také ne. Považuji za důležité, abych se při práci na obraze nebo objektu něco dozvěděl, naučil, posunul se… 

Jan Poupě: z výstavy Proudění v pražské MeetFactory, rok 2016, foto: archiv autora

Jan Poupě (* 1988) 

Narodil se v Praze, kde v letech 2004–2008 absolvoval Střední i Vyšší uměleckou školu Václava Hollara. Roku 2014 absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění, konkrétně v Ateliéru malby I. Jiřího Sopka (během studia absolvoval stáž v Ateliéru intermedií II. Jiřího Příhody a v ateliéru hostujícího umělce u profesorky Silke Otto-Knapp). V témže roce obdržel Cenu kritiky za mladou malbu (pro umělce do třiceti let). Samostatně vystavuje od roku 2012. Předloni v olomoucké Telegraph Gallery představil kolekci Neuralscape, nyní v pražské Galerii Kvalitář má výstavu nazvanou Grotta.