Malíř Hynek Martinec: Časy pro umělce se změnily. I Londýn je plný trendů a určité cenzury
Už krátce po škole se uchytil na britské výtvarné scéně. Do tamějšího i českého povědomí se zapsal především hyperrealistickými obrazy inspirovanými starým uměním nebo fotografiemi. Dnes je ve středním věku a současný stav výtvarného provozu, ale i obecnější stav společnosti nahlíží dost kriticky. Hynek Martinec.
Téměř sedmnáct let žijete v Londýně, předtím jste pobýval v Paříži. Proč právě tato města?
Když jsem v roce 2005 absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění, podvědomě jsem věděl, že chci jít ven. Už během studia jsem absolvoval dvě stáže, jednu v Londýně a jednu v New Yorku. Táhlo mě to do zahraničí. Od roku 2004 jsme už byli součástí Evropské unie, takže cesta po Evropě byla daleko snadnější. A v létě 2005, když jsem skončil studia, se mi ozval jeden známý z Paříže a pozval mě k sobě do ateliéru. Jel asi na tři nebo čtyři měsíce do Indie a nechal mě a Zuzku, moji partnerku, v pařížském ateliéru bydlet a tvořit. To byl takový první výstup z České republiky.
V Paříži jste nakonec zůstali déle než ty čtyři měsíce…
Zalíbilo se nám tam, takže jsme zůstali, našli jsme si nějaké bydlení, ateliéry. Stěhovali jsme se asi na tři různá místa. Mezitím jsem namaloval portrét Zuzky, který potom vyhrál cenu v National Portrait Gallery v Londýně.
Díla ze shortlistu ceny BP Young Artist Award pro umělce do třiceti let v roce 2007. Zleva: David Lawton: Stephen, Johan Andersson: Tamara, Hynek Martinec Zuzana v pařížském studiu, Paul Emsley Michael Simpson. Foto: National Portrait Gallery / PA Images / Profimedia
Hynek Martinec (* 1980)
Narodil se v Broumově. Od dětství tam vnímal Dientzenhoferovu architekturu a malbu českého baroka. Jako jedenáctiletý uspěl ve výtvarné soutěži v Náchodě. Malíř, který byl porotcem soutěže, mu nabídl školení v realistické malbě. Vzápětí docházel i k jinému malíři, který ho zasvětil do abstraktního umění. Absolvoval Střední odbornou školu výtvarnou Václava Hollara v Praze. Pak přešel na Akademii výtvarných umění v Praze, do ateliéru klasických malířských technik prof. Zdeňka Berana. Během studii, které zakončil v roce 2005, absolvoval stáž na Middlesex University v Londýně (2002) a šestiměsíční stáž v Cooper Union v New Yorku (2004).
Po absolutoriu AVU odešel nejprve do Paříže a následně do Londýna. V Británii žije od roku 2007, kdy obdržel cenu BP Young Artist Award pro umělce do třiceti let udělovanou National Portrait Gallery a zároveň i BP Visitor Choice za portrét Zuzana in Paris studio (2006–2007). Roku 2020 získal britské občanství, v Londýně žije s partnerkou Zuzanou Jungmanovou, která vede Czech School Without Borders (kam dochází děti z tamní české komunity), a s dcerou Agnes.
A díky vítězství v téhle soutěži jste se rozhodl s partnerkou přestěhovat z Paříže do Velké Británie?
Ano, to byl základní zlom, proč jsme se rozhodli se Zuzkou odjet do Londýna. První dva roky, před finanční krizí v roce 2008, to byla ještě úplně jiná doba; z dnešního pohledu to pro umělce byly až neskutečně vstřícné časy. Taky si myslím, že lidé z „Eastern Europe“ měli tenkrát na Západě relativně otevřené dveře. Hodně dobře se prosazovali třeba polští umělci. Ale to vše se změnilo…
Souvisí to třeba i s brexitem?
Beru to jako řetěz událostí. Pro mě byl rok 2012 vrcholem takové anglické prestiže, kdy ještě měla globálnější přesah, a to kvůli olympiádě v Londýně, která byla hodně pozitivní, takový vzkaz Anglie do světa. Atmosféra byla fenomenální. Konalo se hodně uměleckých projektů, všichni se snažili. Mám pocit, že ale už roku 2013 nastává v Londýně změna… Ono je to však globální, těžko se dá říct, že se to začalo lámat pouze v Anglii. Začínají teroristické útoky, imigrace, do toho skotské referendum. Premiér Cameron slibuje, že můžeme zkusit referendum o vystoupení Británie z Evropské unie, protože to nemůže být žádný problém. Potom se to těžce podcenilo. Ukázalo se, že rozhodly vylhané argumenty. Dneska se za to sklízí ovoce a řekl bych, že hodně trpké. Ale zase: je to i globální proměna. Nicméně Anglie se svojí politickou vývrtkou střelila do nohy. Třeba o tom budeme za třicet let mluvit úplně jinak. Ale teď, osm let od brexitové kampani, se Anglie neskutečně proměnila.
Jaké jsou podle vás hlavní příčiny oné změny?
Jak jsem řekl, jde o celosvětový fenomén. Řekněme, že na přelomu let 2009/2010 byla díky nástupu internetu, který zesiloval, ale nebyl ještě tak závislý na reklamách a algoritmech, obrovská svoboda v projevu. Rovněž letecká doprava byla snadná, respektive bezstarostná. Dneska daleko spíš víme, že například kvůli ekologickým otázkám se věci musí řešit jinak. Před nějakými těmi patnácti lety byl asi vrchol současného kapitalismu.
Hynek Martinec: (vlevo) Zuzana In London; 2011-2012, akryl na plátně, 130 × 110 cm. Vpravo: Zuzana 1848; 2012, akryl na plátně, 244 × 184 cm. Repro: archiv umělce
Tehdy jste nenarážel na žádné bariéry, třeba jazykové a kulturní? Studoval jste například francouzštinu, než jste odjel do Paříže?
Nestudoval. Až tam jsme chodili na kurzy, ale cítil jsem, že to není na celý život. My se do Francie dostali trošku omylem. Nebyl to záměr. Ale zpětně to považuji za hrozně důležitý moment. Paříž mi přijde úžasná na přemýšlení, na filozofování, na uvažování o tom, co člověk chce. To bych doporučoval lidem kolem dvaceti, bydlet tam třeba rok, protože energie je tam úplně jiná. V něčem svobodná, fascinující. Londýn je takový pracovní. Každý se tu musí nějak zaparkovat a jet na maximum. Londýn je kvůli angličtině více globální, ale třeba i počasí je jiné – a má to vliv.
Proč jste tedy v Paříži nezůstali?
Já bych tam i zůstal, mě se tam tvořilo úplně úžasně. Počasí, kultura, všechno skvělý. Měl jsem tam jediný problém: integrace byla extrémně složitá. Přiznávám, moje francouzština byla slabá, ale i tak. Viděl jsem tamější obrovskou hradbu. Vytušil jsem, že bych v Paříži musel žít třeba třicet let, a teprve potom bych se dostal k nějakým možnostem. A to mě nelákalo. S Londýnem už jsem měl nějaké zkušenosti a soutěž s portrétem Zuzky to úplně otevřela. Troufnu si říct, že mi ušetřila třeba pět let zdejšího života. Už jsem se nemusel představovat, najednou to hned šlo. Lidi se se mnou rádi bavili. I proto, že společnost byla vůči imigraci daleko otevřenější, než je teď. Jako když přijedete do nějakého obchodu a můžete si vše v klidu vybrat a nakoupit. Takže jsme ihned začali, hned jsem dostával zakázky.
Hynek Martinec: Paris; 2007, akryl na plátně, 50 × 50 cm. Repro: archiv umělce
Za jak dlouho jste se opravdu etabloval?
Pro mě bylo důležité, abych se prosadil jako umělec, ne jako portrétista. Abych nedělal výhradně zakázky, což by finančně nebylo špatné, v zemi, která je i teď naplněna portrétováním. Umím si představit, že to může fungovat velice pěkně. Ale to nebyl úplně můj cíl. Spolupracoval jsem s několika galeriemi a začal jsem postupně pronikat na uměleckou scénu. Vyžadovalo to orientaci, protože galerijní prostředí je zcela jiné než to portrétní, kde jsem začínal. Takový přechod není snadný: musíte mít jasno, kudy a kam chcete jít, a doufat, že se na vás nabalí galeristé, sběratelé, veletrhy…
Výhradně portrétní etapa byla zhruba ohraničená roky 2007 až 2011. Pak jsem chtěl změnu, chtěl jsem z portrétování vystoupit. Dal jsem si dva roky na to, abych vytvořil souborné dílo. Mezitím jsem se seznámil se svým budoucím galeristou z Parafin Gallery. Plně se koncentrovat na svobodnou tvorbu jsem se ovšem začal až v letech 2014 až 2015. A nyní se nacházím v momentě, kdy chci vše nějak restartovat. Tenhle rok pro sebe považuji za důležitý a tranzitní. Zatím se však nechci víc prozrazovat…
Jaké máte zkušenosti s českým publikem?
Je zajímavé, jak moje obrazy působí v každém prostředí odlišně. Když je vystavím tady, publikum reaguje jinak než v Česku. Kulturní odkaz je úplně jiný.
Hynek Martinec: Madrid Airport; 2007-2008, akryl na plátně, 2 × 80 × 80 cm. Repro: archiv umělce
Kde je to pro vás příznivější?
Mentálně se cítím být svobodnější samozřejmě v Londýně, vnímám, že tady mám větší, otevřenější prostor pro tvorbu. S českou kulturou mám zvláštní vztah: mentálně extrémně blízký, ale zároveň mě někdy pohlcuje, a je to pak složitější.
A jak vnímáte uměleckou kritiku?
Nejlepším mým kritikem je Zuzka, zná moje dílo vcelku a dokáže mi trefně poskytnout zpětnou vazbu. Problém je, že už nežijeme v době, kdy by působil nějaký významný kritik, kterému bychom naslouchali a vedli o tom, co napsal nebo řekl, nekonečné diskuze. Jistě, scházím se s některými umělci, vedeme dialog, ale to je takové kolegiální.
Co se veřejné reflexe týče, pohybujeme se v malých kritikách, nebo jak to říct. Prostě ve vyjádřeních víceméně jemného charakteru. Protože Londýn je rád tolerantní. Dneska běží spíše o náznaky. O anglickou gentlemanskou dohodu. Když se člověk v tom jazyce pohybuje, dokáže si domyslet, co je fakticky řečeno, zda je to pozitivní, anebo negativní. Zatímco v české kultuře se pohybujeme v přímé konfrontaci. Řekl bych, že jde o jeden z klíčových rozdílů mezi českou a anglickou kulturou.
Máte nějaké pravidelné podporovatele?
Mám jednu mecenášku nebo patronku, kterou znám od roku 2002. Pochází z Islandu a díky ní jsem dost propojený s tamní kulturou, dělám tam instalace a práce. Za dobu, co ji znám, se z ní na anglické scéně stala důležitá sběratelka, a já měl to štěstí, že jsem byl jeden z prvních umělců, které začala podporovat. Dnes podporuje řadu výtvarníků i galeristů, pořádá večírky ve svém novém bytě, je to taková Peggy Guggenheim. Má schopnost propojovat lidí, výtečně se orientuje.
Hynek Martinec: Performance Kilián Ignác D., Island 2016. Foto: Milan Hulek
Máte takové vztahy, respektive sběratele i v Česku?
Taky, ale soustředím se na Anglii. Zpočátku jsem měl představu, že budu spolupracovat v obou táborech. Nejprve to i nějak šlo. Ale potom jsem zjistil, že je hrozně složité dvojkolejnost udržovat. V Česku se teď rýsují nějaké projekty, ale děje se spíše tak, že to vzniká skoro samovolně. Ovšem záleží mi na tom, to je bez diskuze, chci v rodné zemi vystavovat.
A musím dodat, že čeští sběratelé za posledních dvacet let udělali neuvěřitelný pokrok v tom, co sbírají a jak sbírají. Troufnu si říct, že teď jsou na evropské úrovni v tom smyslu, že nesbírají pouze české umělce, ale i tady nakupují skvělá jména. To nebývalo.
Jak je na tom anglická sběratelská scéna?
Přijde mi zvláštní. Londýn je velká křižovatka, i když se teď vinou brexitu zmenšila. Umělci sem přijedou, ale zase odjedou. Angličtí sběratelé nejsou totožní s evropskými, běží o úplně jinou odrůdu. V Evropě je jedna fenomenální tradice, která se u nás přetrhla, ale nyní se ji daří vracet. A totiž ta, že když je někdo právníkem, doktorem nebo zastává jinou profesi, v níž se mu povede dobře se zajistit, je častým zvykem podporovat současné umělce. V Anglii tohle úplně nefunguje. Tady máte extrémně bohaté lidi, vrstvu, které musíte být součástí, a ti nakupují něco jiného než „běžné“ současné umělce. Mezi lékaři nebo právníky tady zdaleka není tolik sběratelů. Lidé, které právě vznikající výtvarné umění opravdu zajímá, na ně nemají peníze.
Díla Hynka Martince na jedné z výstav pořádané OHSH, Londýn 2023. Foto: archiv umělce
Čím je to dané?
Do jisté míry za to můžou muzea, která z umění dělají atrakci. Když se podíváte na National Portrait Gallery, která se po rekonstrukci minulý rok znovu otevřela, zjistíte, že knihkupectví zmizelo a je tam kavárna. Veliká kavárna. Obrovská kavárna. Na jednu stranu je skvělé, že se tam lidi můžou setkat, ale na stranu druhou: musíme lidi za každou cenu především bavit? Takový přístup má dalekosáhlý přesah.
Současné umění je extrémně své. Významný podíl na tom nesou sociální sítě, cenzura toho mainstreamu, který reprezentuje třeba Meta. Ocitáme se ve zvláštním procesu, kdy určité skupiny můžou kritizovat, a určité skupiny nesmí kritizovat – a pokud budou kritizovat, ihned budou napadeny.
To samé vytváří muzea, které podléhají trendům. Londýn je jich úplně plný. Překvapuje mě, že Londýn je sice relativně velké město, ale zároveň není schopný být nezávislý. Třeba bratři Chapmanovi, to by dneska nikdo nevystavil.
Připravujete teď nějakou výstavu?
Nedávno jedna skončila, a chtěl bych o tom říct něco víc, protože to souvisí s něčím pozitivním. Jak byl covid a lockdowny, nastal určitý útlum, protože se nemohly organizovat výstavy a vše se přesunulo do online prostředí. Teď jsme zpátky, ale online naši krajinu změnil. No a po období pandemie můj kamarád Henry Hussey a Sophia Olver založili OHSH project navazující na covidovou krizi. Po ní totiž následovala inflace, doba složitá pro sběratele, pro galerie. Henry a Sophia přišli s nápadem, že budou dělat výstavy v nomádském stylu. To znamená, že nebudou platit těžké nájmy, nebudou vyhazovat peníze někde v centru, nýbrž budou hledat místa, kterých je ve městech nyní hodně a jsou zdarma – v tom smyslu že máte velký dům a v něm se nachází prázdný prostor, protože se třeba připravují podmínky pro přestavbu. Oni najdou takovéto budovy a do nich instalují výstavy. Jednu budovu takto využívali na New Oxford Street tři roky. Obrovská okna, v centru, úžasná lokalita. A když o ten prostor přišli, za chvíli našli jiný.
Díla Hynka Martince na jedné z výstav pořádané OHSH project na londýnské New Oxford Street, rok 2022. Foto: Roger Harris
Umění má nejraději, když je svobodné, není korigované autocenzurami, politikou, trendy. Henry a Sophia vytvořili úžasnou síť kreativních lidí. Perfektně reflektují dobu. Pochopili, že odešla doba, kdy si založíme galerii a začneme prodávat. Dělají projekty, které jsou bez kalkulu. Když se od covidu dvojnásobně zvedly nájmy, co mají galerie dělat? Buď prodáváte Picassa, anebo musíte zavřít. Jistě, i mezi současnými umělci se vyskytuje pár lidí, kteří mohou prodávat za velké peníze, ovšem drtivá většina má ceny jinde – a to je pak flexibilita důležitá. V tomto vidím naději. Něco vzniká od undergroundu a prosazuje se dál a dál. Problém u klasických galerií je – i když jejich existence zůstává důležitá –, že mají svých patnáct až dvacet umělců a točí je pořád dokola. Henry a Sophie mají sice taky nějakých patnáct lidí, s nimiž spolupracují opakovaně, ale mezitím přidávají nová jména a zkouší, jak fungují. A jsou extrémně výkonní, dokáží udělat dva tři výstavní projekty měsíčně.
To je však opak současného trendu zpomalování, nerůstu: méně výstav po delší časový úsek…
Nemluvím o muzeích, kde je to jinak, totiž tak, jak naznačujete. Ale v komerční galerii výstava většinou trvá měsíc, šest týdnů. Zatímco OHSH project nemá problém udělat výstavu na dva týdny. Generují tím kontakty, víc žijí v přítomnosti. Lepší, než být otrocky závislý na finančních tocích. Přesto věřím, že se jim to jednou velice zhodnotí.
Vystavoval jste s nimi?
Ano, už třikrát. A tento rok určitě ještě něco proběhne. To je taková svobodná práce, hrozně mě baví. Není to tak, že to musí být za každou cenu prodejné. Znám se s Henrym hrozně dlouho, sám je umělec. Říkal, že chce dělat jen dobré výstavy, a to mi stačí. Někdo řekne, že chce dělat výstavy, protože chce prodávat. Někdo řekne, že chce dělat výstavy, protože se chce společensky orientovat.
Hynek Martinec, foto: Roger Harris
Vraťme se k vaší tvorbě. Máte nějaké své dílo, které je vám bližší, než jiné?
Ono se to pořád vyvíjí, nicméně řekl bych, že mám tak čtyři obrazy, u kterých si myslím, že se u nich povedlo něco navíc. Nějaká nepopsatelná energie. Pamatuji si, jak vznikaly, a pak mě překvapilo, že je v nich obsažena nadstavba, která se nedá korigovat. Buď to tam je, nebo není.
Které obrazy to jsou?
Je tam jeden portrét dcery Agnes, která leží na podlaze. Pak tam bude ten portrét Zuzky. Pak tam bude jedno zátiší s mrtvou srnkou. Ten je zásadní, řekl bych. Pak tam bude i portrét mého táty. Asi bych mohl pokračoval, ale tahle čtyři plátna bych jmenoval v první řadě.
U portrétů rodinný příslušníků si člověk dokáže spojit, proč jsou pro vás něčím výjimečné. Ale jak je to se zátiším se srnkou?
Srnka vznikla, když jsem přestával dělat ty portréty. Bylo mi zrovna třiatřicet let.
Kristova léta.
Přesně. Prožíval jsem je celkem dost silně. Ostatní roky moc ne, ale tohle byl podstatný zlom. Přitom to zátiší vzniklo vyloženě náhodně. Když jsem byl zrovna v Čechách, přijel jeden bratranec, který je myslivec a měl zastřelenou srnku v kufru auta. Požádal jsem ho, jestli bych si ji na chvíli nemohl půjčit, než ji rozřeže. Vytvořil jsem si improvizované zátiší a vyfotil je. V originále se oko srnky už neleskne, ale ještě se třpytí. Vlastně odchází. Najednou se na úlovek začali slézat mravenci, jen hodinu dvě po zastřelení. Rozklad začne hrozně rychle. Ale to byste musela vidět v originále… Tento obraz jsem neprodal, i když je to strašně nepraktické, je hodně veliký. Taky nastínil nějakou moji etapu, monochromní období různých zátiší.
Baví mě vytvářet mosty mezi tradicí a současným uměním. Ctím klasickou Evropu, to, co dala světu – barokní nebo renesanční zátiší a krajiny. Pro mě je nejdůležitější navazovat na to. Není to tak, že bych se do takového dialogu nutil, je pro mě přirozený a zásadní. Je to i tím, že žiju a pracuju v Londýně, kde je přítomna spousta kultur a každý si sem přináší to své z místa, kde se narodil. Proto odkaz na klasickou Evropu.
Obraz Hynka Martince Občan na výstavě Vanitas v pražském Centru pro současné umění DOX; květen 2021. Výstava ukazovala smrt a umírání jako jeden z významných námětů současného výtvarného umění. Foto: ČTK – Kateřina Šulová Zátiší se zastřelenou srnkou se jmenuje Every Minute You Are Closer to Death. Jsou pro vás názvy děl obecně důležité?
Jsou. Je to až podivné. Pro mě je to doklad toho, jak jsem uvažoval, když jsem dílo vytvářel. Nad čím jsem v těch okamžicích přemýšlel. Když si to přečtete, může vám to dát směr. Ale nejsem typ autora, který visí na tom, aby každý obraz měl závaznou interpretaci. Ovšem pokud se mě zeptáte, vždycky mám k dílu příběh. Dokážu vysvětlit, co je na něm co. Jako název tohoto zátiší. Každého se dotýká. Každou minutou jsme blíže k smrti, což je brutální i banální. Víme to, ale nevíme, co s tím dělat. Každou minutou tomu tak je. Každou vteřinu, každý časový úsek. Což je neuvěřitelné.
Téma smrtelnosti se u vás v různých obdobách opakuje…
Tyto věci reflektuje každý, ale každý po svém. Někdo to hodí do ironie, někdo to položí do vážnější polohy, někdo to vytěsňuje. A to mě právě zajímá, jak na to lidi reagují. Třeba když jsem dělal portrét Agnes. Byly jí čtyři nebo pět let, což je doba, kdy děti ještě jsou tabula rasa; vzápětí, říká se, nastává zlom. Než nastane, přijímají lásku úplně všude, kde se ocitnou. Třeba jdou do galerie a nic nekritizují. Chtěl jsem vytvořit obraz, kde toto zůstane. To nejčistší, božskost. Všichni jsme jí prošli, byli jsme absolutně čistí. To je fenomén dětství. Když já dávám dobro, dobro se mi vrátí. Když dám negativní energii, musím očekávat, že přijde zpět. Přemýšlel jsem, jak to zachytit. Tak jsem Agnes namaloval se zavřenýma očima. Ještě se nachází ve svém dětském světě. Ale už tam jsou podivné věci, socializace: odkaz na pop, na komerční svět, na náboženství. A vpravo nahoře je přítomen její spirit, to je základ – spirit. Pro mě je to takový záznam člověka.
Obraz má název You Will Bury Me. Jaký je k němu příběh?
Agnes se narodila tady v Londýně. Zuzka byla v nemocnici přes noc na pozorování, já tam rychle asi v pět ráno přijel. V osm hodin ráno se Agnes narodila. A mě fascinovalo, že jak se narodila, tak jsem ji podvědomě, v soukromí, přivítal: „Vítám tě. Jseš na světě.” Zázrak. Tam si to člověk uvědomí. A když tohle proběhlo, hned mi blesklo hlavou „You will bury me.“ Žijete pro něco a nevíte proč, a najednou spadne klapka a hotovo, není před a po. Najednou to dává smysl a jsem s tím ztotožněný. To byl její vzkaz. Smysl života není zastavovat ho, ale naopak.
Hynek Martinec: You Will Bury Me, 2021; olej na plátně, 200 × 200 cm. Repro: archiv umělce
Máte tento obraz u sebe?
Ne. To je moje trauma, koupila ho jedna sběratelka ze Švýcarska. Vysadil jsem na něj i vyšší cenu, ale ona ji akceptovala. Doteď mě prodej mrzí. Strašně. Výstava, na níž se prodal, vznikla hrozně rychle. Byl to jeden z posledních obrazů, co jsem před jejím otevřením namaloval. V tom tkvěl problém. Kdybych plátno mohl mít ještě půl roku v ateliéru, neprodal bych je. Sice se nachází v dobré sbírce, ale i tak.
Plánujete se do budoucna věnovat i jinému médiu než malbě?
Používám hodně počítač na manipulaci, ale nepracuji vyloženě s AI, například že bych si nechal generovat obrazy. Byť jsem zkoušel, co to dokáže. Na AI mě zajímá, že si vybírá z nějaké databáze podle svého. I my jako lidé máme dějiny, nějakou jejich znalost nosíme v hlavě a v podstatě každý den si z toho něco vytahujeme. AI pracuje také tak. Má v paměti obrovskou síť historických věcí, z nich vybere a potom to pospojuje a nějakým způsobem napíše větu nebo něco. Jsem tedy novým technologiím otevřený, ale mám za to, že malba a kresba přetrvají. Přijde mi, že jsou to média nejvíc autentická. Nevidím důvod, proč se jich zbavovat. Ať přijde jakákoliv technologie, tak tohle nevymaže.
