Dejte míru šanci a odneste si kousek nebe, vybízí výstava Yoko Ono v Tate Modern

Možná ve vás jméno Yoko Ono vyvolá automaticky vzpomínku na skupinu The Beatles. Respektive na její zánik, z něhož byla tokijská rodačka dlouho obviňována. V posledních letech byla publikována řada textů usilujících o její rehabilitaci. Často je v nich připomínáno, jakým způsobem bývala Yoko Ono médii vykreslována: Mizogynní nálepky střídaly rasistické a obecně nelichotivé výrazy. Líčena byla jako vychytralá, stará zlatokopka (narodila se o sedm let dříve než Lennon), nebo ošklivá opice, která geniálního hudebníka zcela ovládala. Takové charakteristiky by se dnes již mohly zdát jako archaické či směšné vykopávky, kdyby se bohužel v některých médiích neobjevovaly i teď.

I proto je důležité mít možnost si udělat na tvorbu Yoko Ono vlastní názor. Londýnská výstava nazvaná Yoko Ono: Music of the Mind a trvající do 1. září poskytuje záznamy jejích nejznámějších performancí, jako je FLY (film v detailech sledující mouchy na nahém ženském těle) nebo Cut Piece (návštěvníci byli vyzváni, aby odstřihávali oblečení z těla Yoko Ono do té fáze, dokud nebude zcela obnažená). Jsou to zásadní díla performance art druhé poloviny minulého století. Zároveň však jsou pouze jedním dílkem komplexní umělecké tvorby. Pro řadu návštěvníků je tak výstava vůbec první možností vidět díla Yoko Ono pospolu a být s nimi v interakci.

Název instalace vychází z autorčiny touhy simulovat imaginaci – jak sama říká, jediný zvuk, který pro ni existuje, a svými díly se jej snaží v lidech vyvolávat, je music of the mind, tedy hudba mysli. V dalším ze svých citátů (jichž je expozice záměrně plná) myšlenku upřesňuje: „A dream you dream alone is only a dream. A dream you dream together is a reality.“ (Volně přeloženo: Sen, který sníte sami, je pouze snem. Sen, který sníme společně, je realitou.) K tomuto principu se v expozici opakovaně vrací. Jak ukazují jednotlivá díla, tato myšlenka ji provází od počátku dnes tak impozantní kariéry. Již při své první samostatné výstavě v newyorské AG Gallery (psal se rok 1961) představovala malby a kresby, které vyžadovaly spoluúčast návštěvníka; instrukce byly uvedeny vždy u díla. Jak Yoko Ono vzpomíná, výstavu tenkrát navštívil třeba i umělec Isamu Noguchi, jehož si vybavuje, kterak šlape na dílo s názvem Painting to Be Stepped On v páru klasických elegantních zori sandálů. Verze téhož díla je nyní umístěna na podlaze výstavní místnosti v Tate Modern.

Průchod výstavou, zdroj: Tate Modern

Vím, co dokáže válka

Opakující se apel na společné vědomí připomíná jeden z nejzásadnějších a nadále pokračujících projektů umělkyně – totiž kampaň za celosvětový mír. Ačkoliv londýnská výstava je suverénní prezentací Yoko Ono, její vztah k Johnu Lennonovi zde není potlačován, což by v případě mírových aktivit umělkyně ani dost dobře nešlo. Takže nechybí záznam jejich slavného postelového happeningu z roku 1969. Promítán je na velké plátno v části expozice věnované dílům tematizujícím snahy o mír. Zvukovou kulisu tvoří dotazy novinářů, odpovědi novomanželského páru a píseň Give peace a Chance, jejíž chytlavý refrén zní dnes znovu naléhavě.

V téže místnosti jsou umístěny stolky s bílými šachovými sety, které si mohou návštěvníci zahrát, Skutečně, na jednobarevné, reliéfní desce nejsou tradiční bílé a černé figurky, nýbrž výhradně bílé a bílé. Hra je stále možná, nicméně – jak to komentovala ředitelka Tate Modern Karen Hindsbo – geniálnost díla spočívá v tom, že po chvíli hry si přestanete pamatovat, proč jste ten který tah udělali a hra přestane dávat smysl. Což je vynikající odkaz na válečné vřavy všude na světě.

Sama Yoko Ono má osobní zkušenost s válečným konfliktem. Podobně jako jiné děti její generace v Japonsku, i ona byla za druhé světové války, z důvodu bezpečnosti, přesunuta z města na vesnici. Zde však byl nedostatek jídla, takže s bratrem často koukali na nebe a představovali si všechny své oblíbené pokrmy. Téma oblohy má proto pro Yoko Ono značnou symbolickou hodnotu. Jeho spojení s válkou a nadějí ukazuje v díle Helmets (Pieces of Sky) z roku 2001. Skrze něj Yoko Ono vyzývá návštěvníka, aby si vzal kousek nebe v podobě jednoho dílku puzzle, přičemž dílky jsou nasypány v helmách (původně německých vojáků) zavěšených od stropu v různých výškách. V těsné blízkosti se pak nachází další dílo s tématem oblohy: Televize, na kterou je promítáno reálné nebe nad Tate Modern.

Z výstavy Yoko Ono: Music of The Mind v londýnské Tate Modern: Yoko Ono a John Lennon během Bed-In for Peace, Amsterdam, 1969, foto: Ruud Hoff, zdroj: Tate Modern

Nejsi bez vlivu

Yoko Ono kontinuálně, skrze celou výstavu, prezentuje způsoby, jak se návštěvník či návštěvnice může aktivně zapojit a zanechat zde svoji stopu. Lze například obkreslit vlastní stín na plátno a spojit se tak se všemi předchozími. Nebo přibít hřebík. Či zanechat kresbu ve speciální „modré“ místnosti.

Expozice je zakončena velice jednoduchým, a přece až překvapivě intenzivním společným happeningem. Vyzývá návštěvníky, aby popsali svoji maminku a následně zanechali vzkaz nalepený na zdi. Mohou ponechat i její obrázek; a opravdu: Na nyní již zcela zaplněné stěně je k vidění i několik barevných snímků. Jakkoliv se přitom může zdát tato myšlenka banální a patetická, výsledkem je pravý opak: Jednoduché kresby a věty připomínají zásadní vztah života každého člověka, který je formativní, ať je už jakýkoliv. Některé vzkazy odhalují i změny, jimiž vztah k matce prochází, a jeho komplexnost (jeden ze vzkazů zní: „Pamatuji si tě, i když tvoje vzpomínka na mě odchází“).

Jednoduchá myšlenka v důsledku dobře zrcadlí snahu Yoko Ono o to, abychom pochopili, že každý z nás má možnost ovlivnit svět svým individuálním jednáním. A že každý z nás působí na své bezprostřední okolí svými činy, ať již vědomě, nebo nevědomě, ať pozitivně, či negativně. I pro ty, kteří se na výstavu nedostanou, je připravena před vstupem (či východem) možnost se zapojit do kolektivního happeningu. Na zde umístěné stromy lze zavěsit své přání, které můžete napsat na připravené cedulky. Symbolicky tak umělkyně nabádá zamyslet se nad tím, co je naším konkrétním snem, a společně se jej snažit proměnit v realitu.

Z výstavy Yoko Ono: Music of The Mind v londýnské Tate Modern: Yoko Ono drží Glass Hammer, 1967, foto: © Clay Perry