Historička umění Machalíková: Z tématu apokalypsy se vytrácí dříve přítomný rozměr naděje

Jak dlouho příprava poměrně rozsáhlého „apokalyptického“ projektu trvala?

Koncepce začala vznikat počátkem roku 2022. Aktuální téma vyplynulo ze situace po pandemii koronaviru a vypuknutí války na Ukrajině. Umělci se v různých epochách Apokalypsou inspirovali v situacích ohrožení, ale zároveň je to téma spojené s hledáním východiska, s nadějí. Z toho vyplynul i náš přístup. Vybrali jsme díla napříč historií a záměrně jsme je umístili v sevřeném prostoru Masných krámů. Zajímalo nás, jakou dynamiku díla dostanou. A to je, myslím, na výstavě zajímavé a méně obvyklé, že staví do kontextu díla od středověku téměř do současnosti, nejmladší je tu obraz Jana Vytisky Čerti Apokalypsy z roku 2017.

Pohled do výstavy „… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ Apokalypsa a umění v českých zemích, kterou v Masných krámech instalovala Západočeská galerie v Plzni, foto: ZČG

Expozice představuje zhruba sto třicet děl ze čtyřiceti institucí. Jak složité bylo domluvit zápůjčky?

Četné zápůjčky byly důvodem, proč bylo třeba začít s přípravami s relativně velkým předstihem. Některé instituce potřebují ještě před zapůjčením díla ošetřit. V průběhu příprav se také ukázalo, že některá díla, zejména barokní sochy a obrazy, často umístěné přímo v církevním prostředí, není kvůli jejich stavu již možné převážet.

Co přináší publikace oproti výstavě navíc?

Kromě toho, že se textově věnuje jednotlivým výtvarným dílům a rozebírá jednotlivá apokalyptická témata, obsahuje podrobný historický exkurz Kateřiny Kubínové o samotné knize Janovo Zjevení, o tom, jak byla v průběhu staletí různě interpretována a jak se odrážela ve výtvarném umění. Sleduje rovněž význam onoho biblického textu v dějinách, včetně toho, jak byl ideologizován i zneužíván. Typicky bylo běžné nepřátele ztotožnit s falešným prorokem, s apokalyptickou šelmou; opakovaně se naopak objevovali hlasatelé, předpovídající konec světa.

Pavla Machalíková při zahájení výstavy „… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ Apokalypsa a umění v českých zemích v Západočeské galerie v Plzni, foto: ZČG

Zmínila jste, že se k tématu Apokalypsy uchylovali umělci v těžkých dobách. Ale podíváme-li se hlouběji do historie, to téma bylo v církevním umění využíváno docela běžně, jako projev zbožnosti.

Samozřejmě, že řada apokalyptických motivů byla frekventovaná ve středověkém umění i samostatně. Apokalypsa byla hojně čtená, opisovaná, ilustrovaná. Zapsala se tedy do povědomí, takže některé motivy už si ani s tímto textovým zdrojem nespojujeme. Jedná se třeba o zpodobnění Krista jako beránka, první a poslední písmena řecké abecedy alfa a omega, trůnícího Krista v mandorle či Poslední soud. Další z motivů, apokalyptická žena ve slunci, se prolnul s ikonografií Panny Marie na nebe vzaté, takzvané Assumpty, a posléze Panny Marie neposkvrněného početí, takzvané Immaculaty.

Zlom ve čtení Apokalypsy postupně nastal v 18. století, kdy se stále častěji začalo uvažovat o souvislosti apokalyptických výjevů s aktuální společenskou situací. V 19. století, kdy obecně ve výtvarném umění náboženské motivy ustupovaly, je patrné hledání nového čtení apokalyptických témat. Tato etapa vlastně vrcholí s první světovou válkou, jejíž hrůzná zkušenost naplnila dobovou představu o apokalypse na tomto světě. Pro výtvarné umění a apokalyptickou ikonografii to byla zlomová doba.

Josef Liesler: Apokalypsa, 1945, ze sbírky GASK. Z výstavy „… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ Apokalypsa a umění v českých zemích, kterou v Masných krámech instalovala Západočeská galerie v Plzni, repro: ZČG

Ano, jeden celý oddíl výstavy je věnován válečným výjevům. Lze je automaticky řadit k apokalyptickým tématům?

Třeba slavné lepty Jacquese Callota Velké útrapy ze 17. století bývají řazeny k apokalyptické tematice, autor v nich zachytil hrůzy třicetileté války. Tendence spojovat obecně Janovo Zjevení se soudobou neutěšenou situací prostupovala staletími. Zajímavým podnětem pro vykládání Apokalypsy v současném významu byl jeden z textů Isaaca Newtona, konkrétně Observations upon the Prophecies of Daniel, and the Apokalypse of St. John, což představovalo impuls i pro výtvarníky. Aktuální politické události, převraty, války, to vše mohli vnímat jako naplnění proroctví.

V Masných krámech můžeme vidět výběr slavného apokalyptického cyklu Albrechta Dürera z konce 15. století. V jakém politickém a společenském klimatu jeho dřevořezy vznikaly?

Dürerův záměr vydat samostatně Apokalypsu byl ovlivněn oblibou německých obrázkových Biblí. Politickým významům jeho díla se v publikaci věnuje kolegyně Sylva Dobalová, zmiňuje například, že Dürer věřil v příchod konce světa, a tudíž se mohl cítit povolán tento obtížně srozumitelný text vyložit v obrazech. Podle některých badatelů zakomponoval do díla utopickou vizi o nastolení nového světového řádu skrze vládu Maxmiliána I. Habsburského.

V 19. století došlo k „objevu“ německé středověké grafiky, a oblíbili si ji romantici: Apokalyptičtí jezdci Albrechta Dürera se tenkrát stali populární předlohou. Umělci skrze tento motiv často znázorňovali obavu z válečných hrůz, a to až do 20. století. Na válečné konflikty odkazuje plejáda děl, například Apokalyptický jezdec Maxe Švabinského z roku 1944 nebo exponát Zdeňka Kratochvíla, který zpodobnil jezdce s hákovým křížem na helmě. V souvislosti s druhou světovou válkou je zajímavé, že v nacistické ideologii byl Albrecht Dürer vzýván jako představitel německé kultury, v této době také vycházela jeho Apokalypsa v rámci větších souborů jeho děl.

Pohled do výstavy „… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ Apokalypsa a umění v českých zemích, kterou v Masných krámech instalovala Západočeská galerie v Plzni, foto: ZČG

V těsné blízkosti ukázek z Dürerova cyklu jste umístil cykly z meziválečné éry – od Jana Konůpka a Jindřicha Štyrského. Jaké byly motivy či souvislosti vzniku u těchto děl?

Někdy byly ilustrace Apokolapsy spojeny s luxusními vydáními tohoto textu, jako to bylo například v případě Jana Konůpka, který ilustroval Apokalypsu na objednávku brněnského nakladatele Arne Sáňky. Téma korespondovalo s Konůpkovým duchovním zaměřením. Na druhou stranu Jindřich Štyrský se netajil svým negativním postojem k náboženství a k církvi. Zjevení Janovo ho nicméně fascinovalo. Cyklus kreseb Apokalypsa publikoval z vlastní iniciativy v časopise Kvart.

Ještě bych v této souvislosti zmínila velké grafické listy Jana Koblasy ze šedesátých let, jimiž autor doprovodil konkrétní kapitoly Knihy Zjevení, ovšem abstraktním pojetím. Jeho ke zpracování apokalyptického tématu vedla neutěšená společenská situace, kdy sám po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy získal azyl v Německu a všechny zinkové desky jeho Apokalypsy za ním propašoval jeho kamarád.

Přinesly vám přípravy publikace a výstavy nové poznatky?

Když jsme dělali průzkum materiálu, bylo až překvapivé, jak velké množství prací se s Apokalypsou pojí ve výtvarném umění 20. století. Souvisí to samozřejmě se zmíněnými válečnými konflikty. Ale také se zájmem řady umělců o Apokalypsu jako text o zániku a obrodě světa, s nímž se řada z nich chtěla po svém vyrovnat.

Samostatnou kapitolu výstavy tvoří inspirace Apokalypsou v básních a textech českých undergroundových umělců. Ty připomíná literárně hudební linka, která výstavou prochází. Ze stropu jsou spuštěné texty Ivana Martina Jirouse, Josefa Vondrušky nebo Pavla Zajíčka záměrně tak, že sugerují labyrint textu, a procházející divák o ně může až zavadit. Právě sevřenost komunity undergroundu je podobná pronásledované komunitě raných křesťanů, kterým Jan patrně svou Knihu Zjevení adresoval. Také Ivan Martin Jirous označoval za nejvýraznějšího apokalyptika undergroundu výtvarníka, básníka a hudebníka kapely DG 307 Pavla Zajíčka. Hrozivé výjevy sugeruje třeba jeho báseň Apokalyptickej pták, posléze zhudebněná The Plastic People of the Universe a užitá také jako audiodoprovod výstavy.

Pohled do výstavy „… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ Apokalypsa a umění v českých zemích, kterou v Masných krámech instalovala Západočeská galerie v Plzni, foto: ZČG

Když jsme spolu stály v expozici právě mezi undergroundovými básněmi, u obrazů Zbyška Siona a Jana Vytisky, obklopené hudbou, zapůsobilo na mě silně ono prolínání jednotlivých historických etap. V těsném sousedství je vystavená zlatá barokní monstrance. To se propojuje i tak, že Ivan Martin Jirous byl zároveň historik umění a věřící člověk…

Na té monstranci je Panna Marie Immaculata, tedy bez dítěte, a vidíte tady hada, jemuž šlape po hlavě na znamení překonání hříchu. Kolem hlavy má svatozář s dvanácti hvězdami. Tento symbol pak přešel do moderního umění, jak si můžete všimnout na obrazu Augusta Brömseho, kde je v náznaku Panna Marie s dítětem nad krajinou ve světelné září. Na obraze Václava Boštíka už vidíme jenom ten kruh dvanácti hvězd symbolizujících Pannu Marii.

Ještě bych se k onomu prolínání etap vrátila. Jak podle vás díla z různých období vedle sebe fungují?

Mám dojem, že se ukázalo, jak měli umělci schopnost skrze toto téma vystihnout určitou dobovou situaci, přestože výtvarný projev se samozřejmě proměňuje. A to napětí mezi zkázou a nadějí je myslím také přítomné v dílech napříč historií. Do zajímavého kontrastu se nám tu dostala nejrůznější díla, například slavný cyklus Toyen Schovej se, válko, jímž autorka reagovala na druhou světovou válku, a pětice obrazů Tomáše Svobody z devadesátých let minulého století, která vznikla v návaznosti na válku na Balkáně.

V jiné části expozice jsme umístili díla, která vizi pozemské krajiny ničené apokalyptickými hrůzami spojují s krajinou zdevastovanou a ohroženou lidskou přítomností. Například nedávné plátno Josefa Bolfa Zbytek dnů zachycuje výsek ponuré šedavé krajiny, kde se přírodní zkáza mísí se zbytky lidské civilizace. Tato díla propojuje představa toho, co bývá obecněji označováno jako apokalyptická krajina. Autoři do těchto obrazů promítali mnohdy i vlastní válečnou či jinak deprimující zkušenost. Velmi sugestivní je plátno Věry Novákové z počátku padesátých let Po konci; je na něm pár procházející prázdnou rozpraskanou krajinou a na náhrobku v pozadí je latinský nápis, v překladu: „Zde leží všemohoucí člověk rozumný“. Je to silný odkaz na pocit deziluze způsobený bezvýchodnou společenskou i osobní situací, ale současně na naději upíranou do budoucnosti a naznačenou prostřednictvím přeživší dvojice lidí.

Václav Tikal: Přistání v Apokalypsii, 1944, ze sbírky Galerie moderního umění v Hradci Králové. Z výstavy „… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ Apokalypsa a umění v českých zemích, repro: ZČG

Jaké aktuální téma spojené s Apokalypsou jste si osobně našla během přípravy výstavy a knihy?

Myslím, že v dnešním světě zaniká aspekt naděje, s Apokalypsou vždy spojovaný. V přeneseném významu, v němž chápeme pojem „apokalypsa“ dnes, je přítomný zmar, katastrofa, zkáza. Ale původní význam tohoto řeckého slova je zjevení. Zjevení Janovo je završeno obrazem nového a lepšího světa, obrazem nebeského Jeruzaléma. V souvislosti s přípravou výstavy a publikace jsme si znovu potvrdili, že toto téma bylo trvalé a výtvarným uměním opakovaně připomínané.