Tvůrce pohyblivých obrazů bohužel červený koberec nečeká, říká kurátorka Sandra Baborovská

Tento týden výstava Myslet filmem vrcholí – končí v neděli 18. února. V pátek od 17 hodin startují komentované prohlídky za účasti některých autorů, od 19 hodin je na programu v tamějším koncertním sále DJ-set Brigitte Noir. Kurátorka výstavy Sandra Baborovská v následujícím rozhovoru vysvětluje, co ona pod titulním souslovím rozumí nebo jak se oblast „pohyblivých obrazů“, což je u kurátorky druhé frekventované sousloví, vyvíjí.

Jak byste laikovi vysvětlila rozdíl mezi normálním filmem, experimentálním filmem a tím, čemu říkáte pohyblivý obraz?

Ty hranice se vzájemně prolínají a stírají. Ostatně jedním z doprovodných programů naší výstavy byly i projekce v kině Ponrepo, kde se promítaly filmy Jana Kulky a Martina Ježka, kteří experimentují s analogovou filmovou projekcí a zkoumají základy filmového média. Mezi umělci věnujícími se pohyblivému obrazu je rozptyl od těch, kteří pracují jen a pouze s klasickým filmovým materiálem, tedy se světlocitlivou surovinou, až po tvůrce, kteří používají výhradně digitální, nemateriální záznam.

Autoři zúčastnění na výstavě Myslet filmem usilují právě o vědomé nakládání s možnostmi filmové řeči, o tematizování jistých schopností této řeči, nejde jim o natočení „běžného“ hraného nebo dokumentárního filmu.

Miroslav Krobot v jedné z epizod celovečerního experimentu Tomáše Svobody Jako z filmu (vyrobeno 2016, veřejná premiéra 2017). Z výstavy Myslet filmem, foto: GHMP

Ať už tomu budeme říkat film nebo pohyblivý obraz, na valné většině výstav s těmito exponáty se potýkám s jedním problémem – s diváckým diskomfortem. U exponátu třeba stojí napsáno: video/film, stopáž deset nebo taky třicet minut. A vy u toho máte stát nebo sedět na nepohodlné lavici bez opěradla nebo na nepohodlných skládacích židlích. Takovéhle exponáty si dáte dva tři a vaše pozornost jde dolů, zatímco únava nahoru. Má se tohle vůbec vystavovat v galeriích?

Rozumím. Sama jako divačka nemám ráda dlouhé filmy v galerii, odmítám si sednout na nějakou lavici, vzít si sluchátka a dívat se – nevydržím u toho, nemám z toho žádný emocionální zážitek. Právě tomuhle jsem se snažila vyhnout, na výstavě Myslet filmem nejsou sluchátka, ani sklápěcí židličky. Myslet filmem chce být o prvcích, z nichž se film jako takový skládá: tma, světlo, zvuk, střih, materialita, scénografie, vrstvy příběhů. A to bez poučování, dlouhých textů a dlouhých stopáží. Nebylo ani mojí ambicí, aby návštěvník v plné míře zhlédnul všechny exponáty od začátku do konce; šlo mi o vytvoření jakýchsi podprahových i informačních polí, z nichž každé akcentuje určitou složku většího celku, jímž myslíme film jako takový. Divák si v Domě U Kamenného zvonu může možná lépe uvědomit, jak v něm jednotlivé složky filmu, samy o sobě, jsou schopny vytvořit určitý vjem a vyvolat určitý pocit. Galerijní prostředí jsem chtěla potlačit a vtáhnout diváka do prostoru filmu.

Pro vás je slovo videoart poněkud oldschool, poznamenala jste bez dalšího vysvětlení v jednom rozhovoru. Z jakého důvodů je podle vás ten termín přežilý?

Už jen to slovo video… Nevím, proč by se v současnosti mělo používat v souvislosti s pohyblivým obrazem. Mimochodem, máte doma ještě video?

Myslíte videopřehrávač na kazety? Ten už nemám, mám blu-ray přehrávač. Ale to je vedlejší. Když si však vezmu do ruky jakýkoliv mobilní telefon a chci nahrávat obraz, tak je tam volba buď foto, nebo video. Tak proč je u vás slovo videoart v „klatbě“?

Mně videoart evokuje hlavně sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století, především proslulé manžele Vasulkovi. (Pozn. red.: V Brně existuje od roku 2018 Centrum umění nových médií – Vašulka Kitchen, které pečuje o odkaz brněnského rodáka Woodyho Vasulky, který žil od šedesátých letech v USA a stal se spolu se svou ženou Steinou jedním z průkopníků videoartu.) Kdežto vizuální umělci, kteří používají pohyblivý obraz dnes a které sleduji a vybrala jsem je do výstavní sestavy, usilují převážně o profesionální tvorbu v tom smyslu, že například angažují profesionální zvukaře, kameramany, střihače a hudební skladatele. Provozují profesionální natáčení.
Musím se v této souvislosti vrátit do roku 2009, kdy jsem do Galerie hlavního města Prahy nastoupila. Tehdy jsme uskutečnili setkání filmařů a výtvarníků, přesněji vizuálních umělců, kteří se vyjadřují pohyblivým obrazem, a snažili jsme se moderovat dialog mezi těmito dvěma světy. Měla jsem tehdy pocit, že ačkoliv se ty dvě „komunity“ vyjadřují navenek podobně, nemají si vzájemně mnoho co říct. A po tom setkání výtvarník Ján Mančuška rozčíleně vytýkal určitou neprofesionalitu těm vizuálním umělcům, kteří natáčejí sami, v jednom člověku. On sám rok předtím s profesionálním štábem natočil třináctiminutový film Odlesk, který je součástí nynější výstavy. A Odlesk podle mě nestárne, považuji jej za svého druhu vizionářské dílo.

Cyril Dobrý ve snímku Radku Brousila Can You Still Feel the Butterflies (2021). Film tvoří pátý díl volného výstavního cyklu Light Underground – ten je nyní v Domě U Kamenného zvonu souběžně instalován s výstavou Myslet filmem, foto: GHMP

Sblížily se za uplynulých patnáct let světy „tradičních“ filmařů a tvůrců „pohyblivých obrazů“?

Bohužel jen trochu. Sice víc než dřív, dnes mohou třeba studenti UMPRUM navštěvovat předměty na FAMU a naopak, ale uplatnění a postavení obou těch disciplín zůstává zatím úplně jiné, a to rozhoduje. A nezapomeňte, že součástí filmu je i červený koberec, takže symbolická společenská reflexe statutu filmaře a vizuálního umělce je v lecčems odlišná. Týká se to samozřejmě i honorářů.

Dá se pohyblivým obrazem uživit?

Díla některých umělců, kteří nyní vystavují na výstavě Myslet filmem, jsme zakoupili, ostatně GHMP je první tuzemskou výtvarnou institucí, která už před časem pohyblivý obraz začala soustavněji sbírat. Vím, že v Česku existují i soukromí sběratelé audiovizuálních děl. A osobně si myslím, že sběratelství pohyblivého obrazu má velkou perspektivu, v některých zemích je už ostatně víceméně běžné. Existují totiž takzvané edice: autor vytvoří řekněme tři certifikované kopie daného díla na prodej a jedna autorská mu zůstane. Není to tedy tak, že by ze své podstaty snadno multiplikovatelné dílo bylo libovolně rozmnožováno.
Ale abych odpověděla na vaši otázku: na soustavné uživení tenhle druh umění u nás zatím není. Většina vystavujících se pohybuje někde „blízko filmu“, například učí na vysokých uměleckých školách nebo pracují ve filmovém průmyslu jako architekti, zvukaři, střihači…

Když se digitální díla kupují do sbírek, nezanedbatelná je otázka schraňování. O data je třeba se starat, zálohovat je, hard disky dost rychle stárnou a data z nich mohou zmizet. Jak k tomu přistupujete?

Kolegyně Jitka Hlaváčková, která má v GHMP na starosti sbírku nových médií, se tím zabývá. Řeší právě i to, na jakých nosičích, v kolika kopiích a kde se data uchovávají. Když jsem do galerie před patnácti lety nastoupila, byly tím nosičem vypalované DVD disky, dneska to samozřejmě nestačí, kromě externích hard disků máme data i v cloudu.

Ano, za uplynulých patnáct let se technologické prostředky vyvinuly natolik, že je to vlastně celá epocha. Jak se tvorba pohyblivého obrazu za tu dobu proměnila? K jakým posunům dochází?

Když vezmu úplně nejsoučasnější projevy umělců pracujících s pohyblivým obrazem, tak jsou silně propojené s mobilními telefony, s jeho formátem, youtubovou estetikou, tekutostí a rychlostí, která je s tím spjatá a uplatňuje se například při distribuci na sociálních sítích. Mají formát mobilního telefonu. Vytrácí se materialita filmu. Ale to se nevylučuje s tím, že tvůrci pohyblivých obrazů jsou často řemeslně profesionálnější, než jejich předchůdci, jak ukazuje třeba netflixově laděné audiovizuální dílo Jakuba Jansy The Garden of Problems.

Jakub Jansa: Club of Opportunities, epizoda 7, Shame to Pride (2021). Pohled na dílo, které je analyzováno v katalogu-knize Myslet filmem, jež vyšla k nynější stejnojmenné výstavě, foto: GHMP

Nicméně vyjma Jansy není ona „tiktokizace“ na výstavě ještě úplně patrná. Takže se nabízí otázka, jestli je váš výběr do značné míry generační.

Nejmladší z vystavujících, zmíněný Jakub Jansa, je „revoluční“ ročník osmdesát devět, učí na FAVU, je konfrontován, a tím pádem i ovlivňován dvacetiletým studenstvem, takže v jeho díle se ty nejnovější trendy v určitých ozvucích objevují. Ale je pravda, že skladba autorů – zastoupená například Zbyňkem Baladránem či Tomášem Svobodou – zejména v druhém patře výstavy je mně generačně také hodně blízká, protože se nacházím někde mezi nimi. To jsou tvůrci, kteří nastoupili v druhé půli devadesátých let a projevili se třeba ve skupině Bezhlavý jezdec, kterou v šestadevadesátém roce založili Tomáš Vaněk, Jan Šerých a Ján Mančuška. Je to do značné míry zakladatelská generace, kterou lze těžko pominout a z níž vědomě i nevědomě vycházejí i nastupující generace.

Vidíte nějaký tematický posun v oblasti, o níž tu po celou dobu mluvíme? Zjišťujete, že různí umělci, třeba i nezávisle na sobě, nyní akcentují určitá témata?

Frekventovaná jsou témata ekologie, sociální nerovnosti a fluidní identity. To trvá již delší dobu, ale v posledních letech jsou zpracovávána odvážněji a radikálněji, než dosud. Padají hranice toho, co se může a nemůže říkat nebo ukazovat, zejména ve věci osobní identity. Nastupující generace uvažují svobodněji a uvolněněji, než třeba moje generace. A to je dobře, protože ve společnosti stále existují určitá tabu.

Kurátorka Sandra Baborovská v instalaci výstavy Myslet filmem, foto: ČT art – Josef Chuchma