Kurátor Ondřej Horák: Galerie, tak jak jsme je znali, jsou přežitek. Už nestačí jen čekat, že někdo přijde na výstavu

Jste spoluautorem právě vysílaného cyklu Galerie… kde byste je nečekali. Najdou se ještě nějaká další místa, kde byste galerii nečekal, která se do seriálu nevešla?

Najdou. Je jich ještě hodně, což je dobrá zpráva o vývoji kulturního prostředí u nás. Velký ohlas mělo třeba Centrum současného umění EPO1 u Trutnova. To jsme bohužel do dokumentu zahrnout nestihli. Podnětným byl také projekt studentů brněnské pedagogické fakulty – objevují zastrčené galerie v Brně a nabízejí veřejnosti procházku Tour de Galleries po zapomenutých nebo už nefungujících galeriích.

Stojí všechny galerie za náš čas?

Před patnácti lety bych vám asi odpověděl jinak, ale teď bych řekl, že kvalita galerií, stejně jako způsob jejich komunikace, se tak zásadně proměnily, že drtivá většina za návštěvu stojí. Galerie zvládají docela dobře vysvětlovat, proč je máme, co v nich můžeme vidět, jak k umění přistupovat. Vždycky mi vadilo takové to automatické chození do galerií, ať už se školou, nebo s rodiči, hrozně mě to nebavilo a bral jsem to jako povinnost. Teď se z návštěvy galerie stal příjemně strávený čas, který může inspirovat a – jak často říkám – umění vám může změnit život, takže galerie za náš čas určitě stojí.

Jak přesně nám může umění změnit život?

Může ve vás probudit něco, o čem jste nevěděli, dát vám odvahu, může vás udělat kreativnějšími, než jste, můžete se skrze něj vzdělávat, dozvídat se nové věci. Pro mě byly vždycky nejpřitažlivější právě  příběhy – nejen o dílech samotných, ale také o jejich tvůrcích. Zažil jsem i situace, kdy umění pomohlo lékařům, právníkům, šéfům velkých koncernů k tomu, aby se ve svém životě posunuli, a věřím, že to samé by platilo například pro lidi bez domova, pro seniory nebo odsouzené ve věznicích. Umění má zkrátka ozdravnou schopnost.

V Českém rozhlase jste řekl, že vás umění vystavené v galerii až tolik nezajímá. Co je pro vás tedy na galeriích zajímavé, když to není umění? Proč o nich natáčet pořad?

Když zbystříme, můžeme umění objevovat všude. Když jsme se teď měli spolu potkat, orientačním bodem byla socha, která se nám sice nemusí líbit, ale určitě nás nenechá lhostejnými. Takové umění mám rád. Galerie je v jistém smyslu přežitek. Je to něco, co automaticky přijímáme už skoro dvě stě let, takže je možná na čase začít si klást otázku, co to galerie je, co má znamenat a co má dělat.

Pro mě to určitě není prostor, kam se jen mají instalovat díla, která máme obdivovat. Galerie by měla být daleko progresivnějším místem: měla by se snažit interagovat s různými komunitami, aktivně vzbuzovat veřejný zájem a vstupovat do veřejného prostoru, do škol, do soukromého sektoru… Pasivní přístup „přijďte za námi do galerie“ už prostě nestačí.

Ale to se nevylučuje s konceptem galerie jako místa, kde se umění prezentuje a uchovávají se v něm sbírky.

Galerie jsou často sbírkotvorné organizace, to je jedna z jejich nezastupitelných rolí. Umění mají sbírat a starat se o to, aby se zachovalo pro další generace. Ale i s tím lze aktivně pracovat. Když jsem byl zaměstnaný v galerii, poprvé jsme otevřeli depozitář sbírek veřejnosti. Chtěli jsme s lidmi mluvit o tom, jak vzniká výstava, protože mi přišlo fér, aby to všichni věděli. K tomu jsem jim ovšem potřeboval ukázat právě i depozitář, aby dokázali pochopit, co dělá kurátor nebo člověk, který se o díla stará. Když jen automaticky přijímáte nějaká označení profesí, buď si pod nimi nic nepředstavíte, nebo je ta představa chybná. Taková nedorozumění by se nemusela stávat, kdyby měl každý nějaké povědomí o tom, co kdo v galerii dělá.

V jednom z dílů pořadu Galerie… kde byste je nečekali se zabýváte i spojením historických prostor a galerií. Jaká úskalí toto spojení přináší?

Pro mě je nejzásadnějším úskalím to, že se nejedná o prostory přístupné každému. Jízdárna na Hluboké, v níž sídlí Alšova jihočeská galerie, je prostorem zamýšleným pro koně a pro takové účely by fungovala skvěle. Ale když jste rodič s kočárkem, člověk na vozíku, nebo máte zlomenou nohu, musíte překonat ohromné množství bariér. Tyto prostory byly jako galerie vybírané často v padesátých nebo šedesátých letech, kdy se otázka přístupnosti příliš neřešila a galerie spadaly pod stát nebo kraj, který tolik neřešil jejich financování. V současné době to často je už neudržitelný model. Každý ředitel galerie vám řekne, že většina peněz jde na to, abyste prostor jenom vytopili a osvětlili. Jsem si jistý, že kdybychom dokázali stavět nové galerijní budovy s vhodnými parametry, tak se nám to v budoucnu vážně vyplatí.

O galeriích v historických budovách, zdroj: iVysílání, foto: ČT – Jiří Zerzoň

Takové podmínky nakonec nejsou příliš vhodné nejen pro návštěvníky, ale ani pro samotná díla z hlediska zachování klimatu, která potřebují…

Rozhodně. Už jen to, že díla máte vystavená třeba ve Veletržním paláci – ačkoliv ten dům mám moc rád –, stojí ohromné množství energie, která by se v budově vybavené dnešními technologiemi a vysloveně projektované pro galerijní účely nemusela vůbec vynakládat. V Česku však takový prostor chybí. I když se otevře nová galerie, například Kunsthalle v Praze, jde o přestavěnou továrnu, trafostanici, halu… Nicméně snahy o vytvoření galerie na zelené louce jsou. Teď se snad podaří v Českých Budějovicích postavit nové prostory pro Alšovu jihočeskou galerii. Tak uvidíme.

Není chvályhodné, že všechny tyto historické budovy mají využití a nechátrají?

Je. Ale nemyslím si, že je správná cesta ze všech takových budov dělat galerie. Například pražský Salmovský palác patřící Národní galerii je zkrátka činžovní dům se vším, co k činžovnímu domu patří – jsou to malé byty, v rohu jsou kamna, támhle je okno a támhle visí Gerhard Richter. V takovém prostředí prostě nedocílíte, aby do jednoho prostoru přišlo více návštěvníků a sdíleli spolu nějakou situaci. Je skvělé, že se ty budovy zachraňují, jen bychom pro ně možná mohli najít lepší využití, čímž rozhodně nechci říct, že bychom z nich mohli dělat hotely. Když by probíhal dialog s městem o tom, co by potřebovalo, možná by se zjistilo, že není třeba vždy volat do galerie: Našli jsme další volný dům. Pro galerie to do budoucna představuje obrovskou zátěž.

Dlouhodobě upozorňujete na to, že Veletržnímu paláci „něco“ chybí, abychom ho mohli srovnávat s výstavními prostory ve Vídni nebo v Drážďanech. Co to „něco” podle vás je?

Když bychom k Veletržnímu paláci přistupovali jako k prostoru, který je vhodným místem k vystavování umění – což reálně není –, tak to „něco“ vidím spíš jinde. Problém nevězí v tom domě, ale ve způsobu vedení Národní galerie. Souvisí to hlavně s tím, jak o ní přemýšlíme, jak s ní pracujeme. Tím, že se to dlouhodobě neřeší, krize se jen prohlubuje. Tady příliš optimistický nejsem.

V prvním díle série Galerie… kde byste je nečekali jste kontroverze kolem peněz a minulosti majitele Kunsthalle Praha, které provázely její otevření, shrnul větou: „Projekt vzbuzoval a vzbuzuje velkou pozornost.” Měla by se veřejnost zajímat o zdroje peněz, z nichž jsou některé galerie financovány?

Asi ano. Ale veřejnost má mít vliv hlavně na galerie, které jsou státní nebo je spravují kraje. Sám jsem pracoval v galerii, a když jsme protestovali proti způsobu výběru nové ředitelky, byli jsme na hodinu vyhozeni. Šlo o politické rozhodnutí, které vzbudilo značnou kontroverzi. (Ondřej Horák odešel spolu s dalšími pracovníky z Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře v roce 2011. Šestice zaměstnanců poukázala na nevysvětlení údajného plagiátorství při zpracování projektu, s nímž se Jana Šorfová hlásila na místo ředitelky GASKu, pozn. red.)

Kunsthalle, galerie 8smička nebo DOX jsou v zásadě soukromé galerie a já jsem rád, že na české scéně jsou, protože svým programem pomáhají v rozvoji jak umělecké scéně, tak společnosti. Kontroverzi kolem Kunsthalle samozřejmě vnímám, ale myslím, že je na každém, jestli do této galerie zavítá, nebo ne. Do našeho dokumentu jsem ji vybral proto, že je příkladem kvalitní práce s industriálním prostorem.

První díl dokumentární série Galerie… kde byste je nečekali o galeriích v industriálních budovách, zdroj: iVysílání, foto: ČT – Tomáš Martínek

V podcastu humpolecké 8smičky – zóny pro umění jste řekl, že byste raději vyráběl pořad o umění pro Novu, než pro ČT art. Přesto jste se na několika pořadech pro ČT art podílel. V čem je to jiné? Je kanál typu ČT art více svazující?

To jsem samozřejmě řekl s velkou nadsázkou. U komerčních stanic hodně záleží na tom, kolik vás sleduje lidí. Česká televize je veřejnoprávní médium a její pořady jsou služba veřejnosti, proto tu není takový tlak na sledovanost. Ale já jsem zvyklý prosazovat věci někomu navzdory. Když vyprávím o umění skupině dětí, vím, že je musím zaujmout. Na ČT art si náš pořad ovšem pustí jen lidi, které umění už zajímá.

… ale ty taky musíte zaujmout. Nebo ne?

To ano, ale nemusíte se zas tak snažit o to, aby si pořad o umění vůbec pustili. A to je něco, co by bylo vhodné vtáhnout i do výtvarného umění, protože obecně nemám rád věci, které jsou vnímány privilegovaně. Chtěl bych, aby bylo umění dostupné široké veřejnosti, ne abychom ho vnímali elitářsky.

V čem škodí umění jeho přílišná intelektualizace?

Nevím, jestli mu škodí, ale – možná to taky znáte – když se něčemu intenzivně věnujete, může se stát, že zapomenete na původní motivaci, proč to děláte a pro koho to děláte. Ta motivace „pro koho to dělám“ je pro mě zásadní. Pracuju jako kurátor a připravuju výstavy. Teď například máme výstavu o lidském těle v Atriu na Žižkově a od začátku ji koncipujeme tak, aby návštěvník, který do prostoru přijde, nenašel jen díla na stěnách. Připravujeme výstavy tak, aby každý návštěvník mohl do výstavy vstoupit, aby ji mohl spoluvytvářet.

Ondřej Horák se podílel také na dokumentárním cyklu ČT art Průvodce výtvarným územím. První díl se věnoval Krištofovi Kinterovi, zdroj: iVysílání

Je těžké k tomu návštěvníky přemluvit?

Právě že není! Česká společnost je však poněkud specifická. V zahraničí to vůbec není problém, protože lidi jsou zvyklí už od školy přijímat věci tímhle způsobem. Nebojí se přijít a zeptat se, jak to funguje, jak se zapojit. Tady se to tolik neděje.

Za to možná trochu může i sterilita našeho galerijního prostředí, kterou bedlivě střeží kustodi…

I to se dost mění, i když jsem taky zažil scény s kustody, které bych rád vymazal ze své paměti. Nicméně, rozhodně bych neřekl, že to byla jenom jejich chyba. Na tom se podílí i kurátoři a celé vedení té které galerie. Dřív převládal přístup, že výstava končí vernisáží. Jenomže tou to všechno teprve začíná! A to je mindset, který je nutný v galerii prosadit. A musí se s tím počítat od začátku, už třeba v rozpočtu výstavy. Například v Atriu jsme udělali objekt, do kterého můžete vlézt. A samozřejmě počítáme s tím, že se zničí, takže v rozpočtu výstavy rovnou máme vyčleněné peníze na to, abychom ho mohli každé dva týdny opravovat. To, co ukazujeme v našem seriálu, je prostorová změna. Galerie už dnes mají běžně kavárny, bookstore; technické zázemí je kvalitní, ale to, s čím jsme stále ještě pozadu, je právě práce s návštěvníky během celého trvání výstavy.

Z natáčení dokumentárního cyklu ČT art Galerie… kde byste je nečekali v Centru současného umění DOX, foto: ČT – Tomáš Martínek

Ale leží tohle výhradně na bedrech galerií? Jak by vlastně vypadal ideální svět, kde by popularizačních uměleckých aktivit nebylo třeba a výchova k vnímání umění by byla samozřejmá? Kde je třeba začít?

Právě v té výchově dětí. Před patnácti lety jsme spolu s dalšími, kteří pracovali jako lektoři v galeriích, zakládali platformu Máš umělecké střevo?. Jako lektor v galerii máte šedesát minut na to, abyste něco předal. Na to však potřebujete příjemce – a jeho osobní zapojení vychází hlavně z toho, co už ví. Když přijde skupina, která je otevřená, chce se ptát a nediví se, že se na výstavě nachází třeba i video, komunikace se extrémně promění. Zvýšení počtu takto aktivních příjemců se dá dosáhnout jedině tak, že změnu ve vnímání umění budeme prosazovat už od škol – od základních až po střední.

Liší se situace v Praze a ve zbytku České republiky?

Hrozně moc, bohužel. V centrech, nejen v Praze, je situace dobrá, ale v malých městech a vesnicích je dostupnost umění špatná. Se svou knížkou Proč obrazy nepotřebují názvy jsem objížděl spoustu škol. Když jsem se dětí v Praze zeptal, kdy byly naposledy v galerii, odpověděly mi, že to bylo před třemi týdny. Když jsem se ptal dětí v malé obci, v sedmé třídě mi řekly, že nikdy. Důvod je jednoduchý – nejbližší galerie je třeba sedmdesát kilometrů daleko a není čas tam jet. A i kdyby čas byl, pak musíte vysvětlit rodičům, proč děti zameškají výuku… Právě proto je třeba, aby i v menších městech byly kvalitní galerie. Nesmí se stát, že když už navštívím galerii, najdu tam výstavu grafik a kustoda, který není nadšený, že mu tam přišlo třicet dětí. Z toho může vzniknout tak negativní zážitek, že už se do galerie možná nikdy nepodíváte.

Pomohlo by, kdyby galerií bylo více?

V tom problém nevidím. Problém vězí spíše v komunikaci. Třeba existují i jiné způsoby, jak dostávat umění do škol, nejen skrze návštěvy galerií. Vždycky se mi líbila mobilita věcí, do škol lze přijet i s nějakým edukačním programem. Ale to rovněž musí vycházet z galerií, ty to musejí chtít. Nelíbí se mi, když instituce jenom sedí. Je potřeba, aby vyšla ven a klepala lidem na dveře.

Kurátor Ondřej Horák, foto: ČT – Tomáš Martínek