Malá záhada: Galerie MXM, zazděný poklad a kry paměti

Je to vlastně pouze příběh o náhodě, která neexistuje, a o jednom poctivém nálezci. Ale je to také nečekaná výprava do minulosti českého výtvarného umění, a tak trochu i detektivka z řádu „odložených případů“, kdy vyšetřovatel přeskakuje mezi krami neúplné paměti.

Vše začne jednu lednovou neděli v Praze na Smíchově. Tehdy se Roman Novák, zaměstnanec Hornbachu a ve volném čase malíř, rozhodne navštívit jiného malíře, Jana Eipella, na pražském Barrandově. Na ulici ho zaujme likvidační četa, která do přistaveného kontejneru vynáší obrazy. Spontánně se je rozhodne zachránit. Za šest set korun na „povinných platbách“ se dostane do vyklízeného domu a zde ve sklepě nachází další díla. Nakonec si odnese několik desítek maleb, kreseb a fotografií. U jedné grafiky hned ví, že je od Petra Nikla. Další identifikuje podle signatur. Začne autory kontaktovat přes Facebook. Nález zaujme hlavně Petra Lysáčka, který se s ním jako první setká osobně. A je to právě on, kdo mu sdělí, že suterénní prostor v domě svého času užíval jako ateliér vizuální umělec Jiří David. A zároveň přijde s hypotézou, že Svoboda patrně narazil na práce uskladněné zde dnes již neexistující galerií MXM.

Mladším čtenářům značka MXM už nejspíše nic neřekne. Svého času však byla renomovaným brandem. Když v roce 1991 vznikala, symbolizovala nové naděje zdejší výtvarné scény, že progresivní umělecké tendence najdou publikum i kupce. A třebaže v jejím vedení již rok nato musel nahradit tragicky zesnulého zakladatele Tomáše Procházku jeho švagr Jan Černý, fungovala dalších deset let a nepolevovala ve snaze podporovat kmenové autory i nová jména. Do první skupiny patřili například Jan Merta, Jiří Kovanda, Petr Písařík či Jiří David. Výstavy zde však měli jak členové v té době již známých Tvrdohlavých, tak – o roky později – studentské skupiny Luxsus a PodeBal. Je nemalou zásluhou MXM, že do širšího povědomí vstoupila jména jako Milena Dopitová, Petr Pastrňák, Ján Mančuska nebo František Matoušek. Schopnost dopátrat se toho, co je živé a aktuální, se přitom dařila i díky úzké spolupráci s teoreticko-kurátorským tandemem Jiřím a Janou Ševčíkovými a jejich mladšími kolegy Martinem Dostálem a Markem Pokorným. Vystavovat v MXM prostě znamenalo hodně – a to i díky jisté názorové radikálnosti a „vybíravosti“.

Pohled do výstavy Jiřího Davida Nahý navíc smutný letec (Post coitum triste)v Falerii MXM (1995), foto: archiv VVP Praha

Petr Lysáček na první pohled poznal, že díla pocházejí právě od autorů patřících k okruhu této galerie. A potvrdilo se to i v případě dvou kreseb, jejichž identifikace zabrala nejvíce času. Ukázalo se, že jde o práce rakouského umělce Michaela Kienzera. A ten v MXM vystavoval v roce 1992. Na základě těchto indicií Lysáček usoudil, že se obrazy ocitly na Smíchově v červnu 2002, kdy galerie odvážela umělecká díla ze svého sídla v Nosticově ulici na Malé Straně. Brněnskou výstavu proto Lysáček nazval 15 let natvrdo, podle patnácti roků, po které podle něj obrazy čekaly na objevení. V textu k ní shrnuje své závěry: „Pražský galerista Jan Černý se rozhoduje ukončit svou intenzivní a úspěšnou dráhu vedení galerie MXM a jeden z jeho předních umělců Jiří David opouští svůj smíchovský ateliér. O dva měsíce později připlouvá do Prahy tisíciletá voda. Dramatická situace přináší mnohým do životů kotrmelec. V ateliéru zůstávají díla, která zrovna nikdo nepostrádá. Po přibližně dvouleté squaterské anabázi je smíchovský dům majitelem v přízemí zazděn.“ Jenže při trochu bližším zkoumání se ukazuje, že Lysáčkova hypotéza má své mezery.

Abychom mohli postoupit ke slíbené detektivce, je dobré přiblížit, na co přesně Roman Novák narazil. Ivana Voseckého a Petra Písaříka reprezentují obrazy z 90. let, za které by se nemuselo stydět žádné české muzeum. Jedna z Písaříkových prací je v podstatě závěsný objekt ze železa a asfaltu, pochází z roku 1993 a patří k nevelkému počtu dochovaných artefaktů z doby, kdy se Písařík stavěl na vlastní nohy po rozpuštění skupiny Pondělí. Od Mileny Dopitové, další z bývalých členek této skupiny, byly zachráněny zvětšeniny ze známé série Chewing Gums (1993) – detaily použitých žvýkaček se stopami zubů a slin. Bohužel stav těchto děl je velmi špatný. Úplně v pořádku naopak jsou originály černobílých fotografií od Jaroslava Róny. V roce 1992 jimi doprovodil prózy Georgese Bataille Příběh oka a Matka, kteréžto vydání je unikátním a v tomto případě i zdařilým pokusem ilustrovat knihu fotografiemi. Petr Nikl, další člen skupiny Tvrdohlaví, je zastoupen sice pouze jednou, ale zato charakteristickou grafikou s motivem žiraf vrostlých krky do kamenného obelisku. Z většího počtu Kienzerových černobílých abstraktních kreseb si Svoboda mohl odnést pouze dvě, které díky rámu přestály léta v nepříznivých podmínkách. Jedna práce na papíře, malba přes fotokopii, pochází od Petra Lysáčka. Nejpočetněji zastoupený je ovšem Jiří David.

Obraz Jiřího Davida z poloviny 80. Let, repro: Kafara

A je to právě množství a zvláštní charakter Davidových obrazů, co hypotézu o „pokladu z MXM“ komplikuje. V jeho případě se totiž jedná o menší malby zjevně mladičkého autora, který v labyrintu 80. let teprve hledá vlastní výtvarný názor. Vlastně není divu, že podle Nováka nebyl Jiří David hned s jistotou schopen poznat, že je autorem všech těchto obrazů. A zjevně nejsou uměním, které by vystavovala či s nímž by obchodovala MXM.

To potvrzuje i bývalý galerista Jan Černý, dnes jednatel společnosti Artex, firmy specializované na přepravu uměleckých děl. Ukázky jiných děl poznává, nevzpomíná si ovšem na to, že by kdy Davidův prostor užíval k jejich uskladnění. „V době těsně před povodní, která fakticky ukončila činnost MXM, jsme sice odváželi celé depozitáře z Kampy, ale všechno šlo do ateliérů Jirky Davida a Jakuba Špaňhela na Václavském náměstí. V galerii zbyly pouze dokumenty a bohužel i část fotodokumentace,“ říká s odkazem na Lysáčkův text a povodeň, která zničila cenné archivy galerie.

Stejně tak Jiří David si nevzpomíná na jakýkoliv důvod, proč by MXM na Smíchově něco skladovala. „Když jsem ateliér opouštěl, asi jsem tam opravdu něco zanechal,“ říká o svých obrazech, ale zároveň opakovaně uvádí, že se ze sklepního ateliéru stěhoval již někdy kolem roku 1989. Po těch letech ani nemůže David potvrdit či vyvrátit, zda se případně jednalo o část jeho soukromé sbírky – tedy o dary od umělců, které si do už nepoužívaného sklepa uložil sám. Jako pravděpodobné se tedy zdá, že Novák sice skutečně narazil na díla autorů z okruhu galerie MXM, avšak namíchané s ostatky Davidova dávného ateliéru. Vzhledem k datacím děl je ovšem možné, že se na Smíchov nedostala v roce 2002, ale o několik let dříve. Avšak kdo a proč je do suterénu uložil, zůstává záhadou. Patnáct, ale také možná dvacet let natvrdo čekala, aby se k nim dnes nikdo nehlásil.

Roman Novák s Petrem Lysáčkem mají chuť nález vystavit ještě na dalších místech. Zároveň jsou připraveni obrazy vrátit autorům. Novák se totiž nepovažuje za jejich vlastníka. Je pouze rád, že je zachránil. Jenže od některých je již dostal, jiní jako Petr Písařík a Ivan Vosecký zvažují, že si je sice zpátky vezmou, ale nabídnou mu za ně jinou práci. Zdá se tedy, že poctivý nálezce bude odměněn a doma si jednou rozvěsí vlastní malou sbírku umění. Někdy se prostě vyplatí vlézt do kontejneru.

15 let natvrdo. Skupinová výstava umělců zaniklé pražské galerie MXM. Autoři: Milena Dopitová, Petr Nikl, Jiří David, Jaroslav Róna, Ivan Vosecký, Petr Písařík, Michael Kienzer a Petr Lysáček. Kulturní fara – Kafara, Fryčajova 78/16, Brno-Maloměřice a Obřany. Brno. Výstava trvá do 2. listopadu.