Podmanivý filmový debut Od marca do mája objevuje krásu v jednoduchosti
Do kin přichází celovečerní debut slovenského tvůrce působícího v Česku, Martina Pavola Repky. Jeho portrét pětičlenné slovenské rodiny Od marca do mája získal Zvláštní uznání poroty sekce Proxima na letošním karlovarském festivalu. V bezchybně vybalancovaném snímku se zdánlivě nic neděje, přitom je plný života – v kontextu českých vztahových dramat a komedií jde o nečekanou změnu.
Začíná jeden z dnů na počátku jara, příroda se probouzí ze zimních dřímot. Manželé Kováčovi jsou už vzhůru. Jejich tři děti – Alžběta, Eliáš a Michaela – ještě spí. Dveře do zahrady zůstávají otevřené. Slunce pomalu stoupá nad obzor. Matka něžně budí potomky. Pak jednoho po druhém vyprovází z domu. Nic neobyčejného, rutina opakující se nejspíš den co den. Celá sekvence, kterou by filmař pospíchající za nějakou akcí zhustil do pár desítek vteřin, trvá osm minut. Až pak se objevuje titulek s názvem.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Ve filmovém vyprávění musí být přítomny konflikty, překonávání překážek, změny stavu, velí scenáristické příručky. Martina Pavola Repku (* 1995) v jeho celovečerním debutu více zajímají prchavé momenty, kdy se věci nemění, nýbrž prostě jsou. Nevypráví skrze drama. Pozoruje, zkoumá, nechává vyniknout nuance a atmosféru každodenních situací. Podstatný je pro něj samotný proces, nikoliv to, k čemu směřuje. Po boku postav zůstáváme proto, abychom s nimi mohli zažít jejich běžné ráno. Délka záběrů, které často pokračují i po odchodu herců, nám umožňuje přivyknout danému prostoru, postupně se v něm zabydlet.
Jako poslední z domu odchází Eliáš se skateboardem. Nechává za sebou otevřené dveře i zahradní branku. Nezavřené dveře, brány a branky představují vizuální leitmotiv filmu. Můžeme je chápat jako symbol vřelosti obou rodičů, kteří nikomu neřeknou ne, i jako předtuchu toho, že se dospívající děti zakrátko osamostatní a domov opustí.
Obava z „prázdného hnízda“ a rozdělení zatím ještě sjednoceného, vícegeneračního světa, je implicitně přítomna již v úvodním dialogu rodičů a průběžně se vrací slovem i obrazem. Matka s otcem vícekrát sledují, jak se od nich potomci kamsi vzdalují, případně v záběru vidíme buď jen některé ze sourozenců, nebo pouze dvojici dospělých postav.
Mikrokosmos jedné rodiny
Alžběta si našetřila na šaty, které se jí líbí, jenže pořád váhá, jestli si takový výdaj může dovolit. Rodina evidentně není bohatá. Peníze však představují jen jednu z výzev, s níž se Kováčovi ve všednodenním provozu potýkají, ne ústřední motiv. Repka nenatočil drama se sociálním přesahem. Pozornost moudře zúžil na mikrokosmos jedné rodiny. Zviditelňuje to, s čím se dokáže ztotožnit většina diváků, univerzální humanistické hodnoty, ne politické a kulturní rozdíly. Pokud film vypovídá o napjaté finanční situaci, pak víc okolnostmi své výroby – čtyři roky vznikající snímek byl realizován s minimálním rozpočtem a mnozí členové štábu, režisérovi přátelé, na něm pracovali bez nároku na honorář.
Hlubší pravdu Repka odkrývá tím, že se dívá a naslouchá. S pochopením, jemným humorem, bez předsudků.
Od rodičů se postupně odpoutává i Eliáš. Stále víc času tráví mimo domov. Někdy na úkor školy. Chodí do skateparku a za přítelkyní, zřejmě jeho první láskou. Nejstarší Míša si zas čas od času půjčí tátovo auto a někam odjíždí. Není důležité kam, nýbrž to, jak odjezdy v průběhu tří měsíců ovlivní rodinnou dynamiku. Rodiče mají o děti starost, přirozeně. Radí jim, co si obout na rande, nebo jak vyměnit motorový olej, ale v jejich aktivitách je neomezují. Nedělají problémy z maličkostí. Zřejmě si uvědomují, že až se dvě dcery a syn vydají vlastní cestou, neztratí se. Dali jim dobré základy.
Film neproblematizuje ani zjištění, že matka čeká čtvrtého potomka. Jde zkrátka o další životní skutečnost, kterou je třeba přijmout. Tak jako proměny přírody. Proto je časový rámec vyprávění vymezen jednak počátkem jara, jednak prvním trimestrem. Neplánované těhotenství, které by v konvenčnějším dramatu bylo zdrojem napětí, tady vede k posílení rodinné harmonie. Když si otec prohlíží fotky z ultrazvuku, vypadá spokojeně. Ženu při tom láskyplně chytá za ruku, dává jí bez zbytečných řečí najevo, že s ním může počítat. S klidem a pochopením na informaci o dalším sourozenci reagují i děti.
Dobře rozvětvený strom
Z pozorného vykreslení vztahů přitom vyplývá, že chápavé reakce celé rodiny nejsou idealizací – postavy mají i stinné stránky, občas neposlouchají, ztratí trpělivost nebo zvýší hlas. Jedná se spíš o důsledek výchovy a vnitřního nastavení. Pro hrdiny Repkova filmu je přirozené chovat se férově a být k sobě citliví. Když Bety cestou do samoobsluhy ztratí stoeurovou bankovku, tíží ji svědomí a modlí se ke svatému Antoníčkovi, jak to dělává její máma. Míša bere matku poprvé na sushi a trpělivě jí vysvětluje, jak má syrovou rybu jíst. Je při tom stejně klidná jako otec, který Eliáše v jiné scéně školí v zavírání dveří.
Všechny rodinné vztahy nemusí být dysfunkční. Zní to banálně, ale v kontextu českých vztahových dramat a komedií, jímž nejpozději od normalizace vévodí postavy, které jsou plné zášti, lžou, podvádějí a pomlouvají se, jde o zjevení a velkou inspiraci. Laskavé interakce, nenápadné úsměvy, doteky, projevy péče, které prosvětlují i ty nejtmavší scény, od publika vyžadují jiný typ vnímavosti než hádky a křik. Možná i proto se Od marca do mája bude mnohým jevit jako film, v němž se nic zásadního nestane. Nejsou to však právě tyto zdánlivě samozřejmé chvíle mezi jednotlivými vzruchy a akcí, které společnost drží pohromadě?
Všechny rodinné vztahy nemusí být dysfunkční. Zní to banálně, ale v kontextu českých vztahových dramat a komedií jde o zjevení…
Autenticita výjevů, z nichž je film na způsob časosběrného dokumentu poskládán, je částečně dána jeho autobiografickým základem. Martin Pavol Repka něco podobného zažil v patnácti letech, kdy jeho matka znovu otěhotněla. Když pak metodou automatického psaní tvořil scénář, čerpal i z dalších situací odpozorovaných z vlastního života i ze životů svých bližních. Mohl tak mimo jiné rozvést některé motivy ze svého studentského dokumentu Za dňa ťa slnko nezraní, v němž reflektoval, jak se jeho dvě starší sestry chystají na vdavky a opuštění domova.
Od marca do mája je polyfonnějším útvarem bez jedné dominantní perspektivy. Každá z postav dostává prostor se projevit. Pozornost na úkor ostatních k sobě nestrhává ani nejzkušenější herečka v ansámblu, Zuzana Fialová. Svůj projev sladila s méně známými herci a neherci v ostatních rolích (představitel otce Jozef Abafi je například loutkoherec). K jejich souhře přispívá nadhled a bezprostřednost gest, jimiž vyjadřují lásku či porozumění. Ve společných scénách tvoří dohromady fungující organismus, jeden rozvětvený strom, a pomáhají navodit klíčový pocit domáckosti.
Kamera Tomáše Šťastného je stejně nepředvádivá jako herecké výkony. Delší statické záběry jsou samy o sobě neutrální. Podobně jako ve filmech italského režiséra Ermanna Olmiho, jimiž se Repka inspiroval. Ožívají až díky pohybu postav. Opakování určitých kompozic, například čelní pohled na vstupní dveře domu nebo na venkovní vrata, pomáhají vyprávění ukotvit, vnést do chaosu života pravidelnost a řád. Pro postavy je takovým pevným bodem víra, představující pro ně stejně obvyklou součást jejich existence jako lokše s marmeládou.
Z náboženství Repka nedělá žádnou exotiku, nestrhává k němu víc pozornosti, než jakou mu věnují Kováčovi, jejichž vnímání a prožívání je pro estetiku filmu určující. Občas je k navození intimity mezi postavami použit detail, jindy se kamera drží vpovzdálí a nechává členům rodiny prostor na zpracování bolestivých emocí.
Mraky zase odplují…
Repka k fikčním hrdinům přistupuje jako k reálným lidem. Svým filmem pro ně vytvořil podobný safe space, jaký oni vytvářejí a udržují u sebe doma. Laskavost a ohleduplnost, které poznal u vlastních rodičů, režisér takto předává dál postavám, potažmo divákům. A činí tak s podmanivou neokázalostí. Z volně plynoucího, přitom rytmicky i kompozičně dotaženého filmu netrčí snaha něco sdělovat, na něco upozorňovat. Hlubší pravdu Repka odkrývá tím, že se dívá a naslouchá. S pochopením, jemným humorem, bez předsudků.
Lze se ptát, nakolik je minimalistický trend současného českého filmu, do něhož spadá i tvorba mnoha Repkových kolegů (Brutální vedro, Hello, Welcome, Kdyby radši hořelo, Lesní vrah, Mord, Noční klid), dán obtížným sháněním peněz na osobité autorské projekty. I pro Repku jsou hlavním zdrojem obživy reklamy, ne hraná tvorba. V případě Od marca do mája ale příběhový a formální asketismus, projevující se i absencí hudby, nevyznívá jako pouhá produkční nutnost. Věrně odráží to, jak a čím postavy žijí.
Kováčovi dokážou se sebou samými a svým nejbližším okolím mírumilovně koexistovat i díky schopnosti nacházet krásu, ba posvátnost v jednoduchosti. Kromě Boha věří i v přirozený běh událostí. Ani ztráta, kterou ve filmu později zažijí a jež předznamenává nevyhnutelný odchod dětí z domova, pro ně není fatální. Vědí, že všechno má svůj čas a že i mraky, které v závěrečné scéně na chvíli zakryjí měsíc v úplňku, zase odplují pryč a život poběží svým tempem dál.
Plakát k filmu, zdroj: Perfilm
Od marca do mája (Česko, 2024, stopáž 85 minut)
Scénář a režie: Martin Pavol Repka, produkce: Tomáš Pertold, střih: Benjamín Kolmačka, kamera: Tomáš Šťastný, hudba: Richard Mašata. Hrají: Zuzana Fialová, Jozef Abafi, Natália Fašánková, Jana Markovičová, Damián Humaj.
Premiéra: 28. listopadu 2024
