Zastřelit tři lidi, koupit chleba a vajíčka. Lesní vrah je film, který hledá smysl
Do tuzemských kin nedlouho po snímku Manželé Stodolovi vstupuje další dlouho připravované drama o skutečném sériovém vrahovi. Ani Lesní vrah není klasický true crime thriller nebo detektivka. Radim Špaček a Zdeněk Holý natočili oddramatizovanou studii izolace, existenciální prázdnoty a života beze smyslu.
Podzimní les. Mimo obraz zpívají ptáci. Kamera se drží blízko země, snímá spadané listí. Pak na lesní stezce zdánlivě mimoděk objevuje kráčející postavu a napojuje se na ni. Muž v kanadách, později osloven jako „pan Viktor“ (jeho příjmení během filmu nezazní), jako by ani neměl být protagonistou. Připomíná náhodného kolemjdoucího, jednoho z mnohých. Do přírody nevyrazil za odpočinkem, nýbrž proto, aby spáchal sebevraždu. Nejprve sbírá odvahu ke skoku ze železničního mostu, pak se na kolejích alespoň párkrát řízne do zápěstí.
Viktor chtěl navázat na Olgu
Fakt, že se Viktor objevuje v záběrech způsobem, jako by v nich ani neměl být, je výmluvný. Evidentně máme co do činění s člověkem v mezní situaci, který nenachází v ničem smysl a neví, jak dál existovat. V diskontinuitním pásmu scén z jeho života, které následuje, často stojí mimo střed rámu, případně se ztrácí ve skupině jiných lidí čekajících na autobusové zastávce nebo jedoucích metrem. Opakovaně dochází k tomu, že po něm chvíli musíme pátrat pohledem. Někdy záběry začínají před jeho příchodem a trvají ještě chvíli po jeho odchodu.
Když Viktor pár dní – nebo týdnů, těžko určit – po neúspěšném pokusu o sebevraždu přichází do televize coby jeden z účastníků vědomostní soutěže, žena na recepci jej na seznamu hostů nemůže najít. „Nemám vás tady,“ sděluje muži, po němž je sice film pojmenován, ale který se v příběhu i ve vlastním životě nachází v pozici vedlejší postavy, ne-li komparzisty. Do budovy je nakonec vpuštěn. Kvůli eliptickému vyprávění, které množství informací vynechává, si můžeme jen domýšlet, kdo potvrdil jeho identitu, jeho existenci.
Skutečný „lesní vrah“ vyhrál v soutěži Chcete být milionářem? 320 tisíc korun, koupil si pistoli a střelivo a v lesích u Brna a Kladna zastřelil celkem tři náhodně vybrané lidi. Plánoval střílet také v pražském metru, ale krátce po oněch třech vraždách byl dopaden policií a odsouzen k doživotí. Ve vězení si sám vzal život. Film iniciovaný producentem Zdeňkem Holým a zrežírovaný Radimem Špačkem se rámcově drží uvedených faktů, zachovává chronologii událostí, neusiluje však o jejich přesnou rekonstrukci.
Vrah například jezdí „cvičně“ jinou linkou metra, než ve které hodlal spáchat svůj další zločin, a údajně tím dokončit to, s čím Olga Hepnarová začala. Reklamy v městské dopravě a jiné reálie neodpovídají počátku milénia, kdy se reálný příběh odehrál, a pořad, v němž Viktor soutěží, se zřejmě z autorsko-právních důvodů jmenuje Otázky za milion. Vše okolo – dikce moderátora, strnulost publika, zvukové efekty – zároveň působí zvláštně cize a uměle. Jde o nejméně přesvědčivou scénu jinak realistického filmu.
Zlověstná projekční plocha
Viktor je skoro pořád v pohybu, ať už pobíhá po lese a schovává se za stromy, nebo cestuje různými dopravními prostředky. Stále vykonává nějakou činnost. Film ovšem nenavozuje zdání, že děj někam směřuje, že se v něm vůbec odehrává drama. Scény jsou bez ohledu na jejich obsah podobně nenápadné. Střih nebo hudba nevytvářejí napětí. Zvědavost nepodněcuje ani stoický výraz herce Michala Balcara. Nelze z něj vyčíst, co se v nepřístupném muži odehrává, nedostáváme možnost se na něj jakkoli napojit.
Nejnápadnějším vývojem prochází styl, jakým rumunský kameraman Oleg Mutu zabírá ústředního herce. Čím sebevědoměji se „lesní vrah“ cítí s odjištěnou pistolí v ruce, tím víc se dostává z okraje širokoúhlých záběrů do jejich středu. Během střelby, a je jedno, jestli míří na terč, krávy nebo lidi, jim pak zcela dominuje. Získává kontrolu, sebevědomí, z vedlejšího hráče, kterého nikdo nezná, se stává hlavní postavou s děsivou mocí nad životy druhých. Taky zvukové stopě v těchto chvílích vévodí ohlušující výstřely jeho zbraně.
Podobně jako ve filmech označovaných termínem „vyprázdněná narace“ nebo „slow cinema“, se stává subjektem vyprávění (tedy tím, co nejvíc zaměstnává naši pozornost) proměnlivá formální strategie. Ani dominantní emoce Lesního vraha nevyplývá tolik z jednotlivých observačních obrazů, záměrně zploštělých scén ze života sériového vraha, jako z frustrující nemožnosti poskládat je do koherentního celku, který zodpoví všechny otázky a přinese nějakou katarzi.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Pozice Viktora ve vyprávění se sice v závěru mění, snad nachází určité smíření se světem a sebou samým, ale psychologicky zůstává stále stejně nečitelný. Co se mu asi honí hlavou, když si jde po vraždách do večerky koupit chleba a vajíčka? Pokud pro jeho počínání chceme najít nějaké vysvětlení, musíme mu přisuzovat své pocity a myšlenky, hledat paralely v životních situacích, kdy jsme sami překonávali existenční krizi, pátrali po smyslu.
Jde o odvážný, nedivácký přístup. Nebude fungovat na každého. Někdo potřebuje více záchytných bodů a namísto toho, aby prázdno zakoušel, jak bylo zřejmě záměrem, bude je pouze sledovat. V kontextu festivalových filmů posledních let nelze mluvit ani o velké originalitě. Holý se Špačkem spíš dohánějí trendy minulosti. Ukazují ovšem, a v tom tkví největší hodnota Lesního vraha, že vyprávění o skutečných zločinech nemusí sloužit jen k vyvolávání pomíjivých vzruchů nebo ujišťování diváků, že rovnováha bude obnovena.
Vrah bez osobnosti a důvodů je zlověstnou projekční plochou, díky níž v sobě sami můžeme objevit zárodky zla, jež občas vyrůstá z docela obyčejné touhy někým se stát.
Plakát k filmu, zdroj: Vernes
Lesní vrah (Česko, Slovensko, Polsko, Rumunsko, 2024, stopáž 78 minut)
Režie: Radim Špaček, scénář: Zdeněk Holý, kamera: Oleg Mutu, hudba: Marzena Majcher-Wojciechowska, střih: Jarosław Kamiński. Hrají: Michal Balcar, Jaroslav Mendel, Tomáš Drápela, Marie Horáčková-Turková, Andrei Toader, Eliška Hanušová Bašusová a další.
Premiéra: 25. dubna 2024.
