Sériové vraždy krok za krokem. Nová série o Stodolových nezná míru
Mohlo by se zdát, že kauza manželů Stodolových byla po několika dokumentech a podcastech a nedávném celovečerním hraném filmu vytěžena. Nová dokumentární série Případ Stodolovi se nás na velkorysé ploše tří hodin a dvaceti minut snaží přesvědčit o opaku. Nejpodstatnější otázky, které vzbuzuje, se nakonec ovšem týkají budoucnosti tuzemské televizní dokumentaristiky.
„Po tom, co starou paní mučila, ji udeřila do hlavy válečkem, nakonec ji ubodala nožem přímo do srdce,“ pronáší mimo obraz mužský hlas s důrazem na každé slovo. Do toho vidíme hranou rekonstrukci popisovaného aktu prokládanou autentickými fotografiemi z místa činu. Následuje série morbidních detailů: hlava oběti s ucpanými ústy, váleček, nůž, pobodané tělo… Podobně křiklavé, vůči obětem a pozůstalým krajně necitlivé vykreslení reálných vražd, by člověk zřejmě čekal na Nově nebo Primě, které nahánějí hlavně sledovanost. Omyl.
Uvedený fragment pochází z druhé epizody seriálu Legendy kriminalistiky, jehož první řadu v roce 2017 odvysílala Česká televize. Pro velký divácký zájem následovaly v letech 2019 a 2022 další dvě série. Popsaný výjev se přitom nevymyká z celku. Mohli bychom vybrat prakticky libovolný okamžik libovolné epizody a nejspíš bychom viděli a slyšeli exkluzivní rozhovor s vrahem nebo podrobný popis toho, jak někdo někoho zavraždil.
Vrazi jako celebrity
První dva díly Legend kriminalistiky se věnovaly manželům Daně a Jaroslavovi Stodolovým, kteří v letech 2001 a 2002 zavraždili a oloupili minimálně osm seniorů a seniorek. Ostatní vrazi, z nichž pořady tohoto typu pomáhají dělat celebrity – viz taky série Bez lítosti na Primě nebo populární podcast Opravdové zločiny –, se museli spokojit s jedním dílem. Pro autory cyklu, manžele Danu a Mirka Vaňurovi, tím ovšem stodolovské téma stále nebylo vyčerpané.
Předmět doličný. Z dokumentární série Případ Stodolovi, foto Policie ČR / Voyo
A tak Vaňurovi pro Voyo připravili sérii nynější Případ Stodolovi, kde zločiny nechvalně proslulého páru pitvají hned v pěti třičtvrtěhodinových epizodách. Přesto nepřinášejí nic nového z hlediska formy ani obsahu. Pokud se Případ Stodolovi od Legend kriminalistiky něčím liší, pak paradoxně nepatrně vkusnějším využíváním důkazních fotografií. Rozkostičkované jsou oproti pořadu České televize i vyzývavé fotky Dany Stodolové.
Jinak ovšem Vaňura, který je režisérem, scenáristou i naším průvodcem po světě zločinu, neměl důvod měnit zaběhnutý modus operandi. Ten si ostatně osvojil jako spoluautor investigativních pořadů Občanské judo a Na vlastní oči na Nově a paralelně jej cizeluje v podcastu Kriminálka. Případ Stodolovi byl tak pro moderátora navazujícího nejen svou dikcí na odkaz Janka Kroupy a Josefa Klímy ve více ohledech návratem na místo činu.
Dana Stodolová při rekonstrukci jednoho z činů. Z dokusérie Případ Stodolovi, foto: Policie ČR / Voyo
Vaňura po dvaceti letech znovu prochází obcemi, kde Stodolovi žili a vraždili, aby píď po pídi, od prvního nalezeného těla po opětovné prošetření policejního postupu, kauzu zmapoval. A zpravidla jej doprovázejí operativci, kteří zaujatě líčí, kde ležela která mrtvola nebo jak uvažovali při vyšetřování. Pohled do zákulisí policejní práce je nejcennější složkou série. Vaňura těží z toho, že má mezi policisty řadu přátel. Jak prozradil ve Snídani s Novou, jedním ze záměrů bylo ukázat jejich dobrou práci. Vyšetřovatelé se s ním na oplátku dělí nejen o vzpomínky, které vesměs nejsou zpochybňovány, ale též o záběry z bohatého policejního archivu. Zrovna u Stodolových, kteří pokračovali ve vraždění i proto, že orgány (ne)činné v trestním řízení některá úmrtí uzavřely jako sebevraždy, to však není zrovna nejšťastnější přístup.
Jaroslav Stodola v dokumentární sérii Případ Stodolovi, foto: Policie ČR / Voyo
Čtyři z pěti epizod nekriticky přejímají výklad operativců, kteří ke své práci kupodivu nemají výhrady. Dozvídáme se o sběru důkazů, výsleších svědků, o vyhodnocování hypotéz. Ne všechny výroky míří k věci. Protagonisté z paměti často s podivuhodnou lehkostí vytahují zbytečné detaily. Když se dozvídáme skoro o každém pohybu, který Jaroslav Stodola učinil v domě, kam jej policie přišla vyslechnout, série parametry nabírá absurdního dramatu, v němž se mluví jen proto, aby se nemlčelo.
Srovnatelně nuznou relevanci mají vzpomínky paní z místního hostince, podle níž byl Stodola „takovej hodnej“, nebo páru, který vrahy málem (!) svezl autem, když stopovali u silnice. To podstatné by šlo zhustit do hodiny. Natahování délky hromaděním zbytečných informací je nicméně běžným postupem také v zahraničních true crime sériích, jejichž úspěch se Voyo snaží replikovat. Diváci lační krve a spravedlnosti takto u obrazovky prosedí víc času. Vypadá to, že šlo o hlavní důvod, proč Případ Stodolovi vzniknul.
Děsivější než si kdo dokázal představit
Série sice láká na senzační odhalení, ale nedojde k němu. Oproti filmu Manželé Stodolovi od Petra Hátleho nenabízí ani neobvyklý úhel pohledu. Největší potenciál pro překvapení v sobě nese linka s Danou Stodolovou. Zatímco jejího bývalého manžela Vaňura navštěvuje ve vězení coby starého známého, vede s ním rozhovory a popisuje, jak zestárnul a zešedivěl, Dana zůstává nedostupnou figurou, která skrývá tajemství „děsivější než si kdo dokázal představit“.
Jedna z epizod končí ukázkovým „cliffhangerem“ slibujícím, že autor příště v base navštíví také druhou polovičku vraždícího páru. Ze sériové vražedkyně se tudíž stává atrakce, lákadlo udržující u natahované série naši pozornost. K setkání nakonec dojde bez přítomnosti kamer a nevyplyne z něj nic podstatného. Akorát se dozvíme, že Dana vypadá skvěle a cítí se být nevinná. Hlavní odměnou pro členy jejího fanklubu, pokud nějaký existuje, je v poslední epizodě Danina aktuální fotka.
Trailer k sérii Případ Stodolovi, zdroj: YouTube Podobnými příklady neetické exploatace skutečných zločinů a vrahů, která popírá všechny poučky mediálních analytiků, psychologů a sociologů z posledních dekád, je série prošpikována od prvních minut. Evokativní popisy toho, jak Stodolovi své oběti podřezali žíly, jsou prokládány (rozostřenými) záběry mrtvol a pomalými nájezdy na tváře vrahů. Vkus, citlivost nebo smysl pro míru nejsou k mání. Hlavně nabídnout vzrušení.
V případě Stodolových se série pokouší alespoň o povšechnou psychologizaci, byť při jejich zlidšťování nezachází stejně daleko jako seriálový hit Metoda Markovič: Hojer, který velmi důsledně vedl k lítosti nad sadistickým sériovým vrahem a kanibalem. Případ Stodolovi takto smělý (nebo nedomyšlený) není. Vaňura volí slova podtrhující nelidskost činů, jichž se manželé dopustili, a nedovoluje jim vystoupit ze škatulek zrůdných vrahů.
Zatímco Manželé Stodolovi od Petra Hátleho ukazovali zlo v jeho nicotnosti a banalitě, a také poodhalovali, jak těsně je propletené s chudobou, domácím násilím nebo patologickými vztahy, série od Voya se většinu času drží staré dobré démonizace. Snáz se na ni kouká. Vrazi zde představují anomálii, monstra z jiného světa, která s naší spořádanou každodenností nemají nic společného. Zdá se proto zbytečné nad jejich činy přemýšlet v širších souvislostech.
Lépe nedopadly ani oběti, jimž je zpravidla věnováno pár nicneříkajících slov. Bezprostředně po informaci, že na jednu ze zavražděných si místní pamatují jako na milou ženu, následuje chladnokrevné konstatování, že ji Stodola „svázal, mučil a škrtil“. Explicitní popis toho, co Dana provedla osmdesátileté seniorce, je pro změnu – jako ve špatné komedii – proložen výpovědí syna pozůstalé, který říká, že by podrobnosti zločinu raději znát nechtěl.
Strach i floskule na každém kroku
Samostatnou estetickou kategorii představuje Vaňurův sugestivní mimoobrazový komentář, překypující obraty jako z druhořadé hard boiled detektivky: „…kriminálka se octla ve víru šokujících událostí“, „strach byl cítit na každém kroku“. Ve stejném duchu se nesou i jeho rozhovory přímo v terénu. „Je to přes dvacet let,“ pronáší jeden ze vzpomínajících. „Ale určitě je to pořád stejně těžký,“ zní Vaňurova návodná reakce. Holá fakta jsou zas a znovu zastiňována emocemi, které se autor snaží vměstnat do každé sentence.
Rekonstrukce zločinu z dokusérie Případ Stodolovi, foto: Policie ČR / Voyo
Nejspíš i kvůli této honbě za senzací, působící jako pozdrav z devadesátek, dává Vaňura v poslední epizodě prostor neprofesionálnímu spekulování o další vraždě, kterou mohli Stodolovi spáchat. Paradoxně jde o stejnou epizodu, která se konečně zaměřuje na slona přešlapujícího od začátku série v místnosti – na neprofesionalitu středočeské policie. Ostrá kritika se ovšem nekoná. Po třech hodinách (sebe)chvály by stejně nezněla přesvědčivě. Je sice naznačeno, že došlo k jistým pochybením, ale jedním dechem zazní, že spolu policejní okrsky perfektně kooperovaly a že nikdo rozhodně nechtěl nic kamuflovat. Byla to jen lenost. Jediným viníkem, na kterého série ukáže prstem, je okresní soudkyně. Jinak se o přešlapech mluví neurčitě.
Ačkoli Vaňura ve Snídani s Novou mluvil také o chudobě, ze které se opět stává závažný společenský problém a možný motiv pro vraždu, ze samotné série není patrná žádná ambice poukazovat na systémovou nespravedlnost. Jen tím nejprimitivnějším způsobem naplňuje zatím nenasycenou poptávku po tuzemských vraždách. Zpracováním jde o pásmo televizních reportáží, akorát s delší stopáží a vyššími výrobními náklady, které se projevují začleňováním záběrů z dronů a častějšími výlety do různých koutů republiky.
Novinář, scenárista a režisér Mirek Vaňura, foto: Voyo
Major Zeman stále žije
Peníze jsou rovněž důvodem, proč se skupině Nova zřejmě bude čím dál častěji dařit přetahovat tvůrce dlouhodobě spjaté s Českou televizí. Tereza Kopáčová (Metanol, Ochránce, Smysl pro tumor) pro Voyo aktuálně připravuje Studnu, sérii inspirovanou případem známým z legendární stejnojmenné epizody Třiceti případů majora Zemana. Své novinky na Nově nebo Voyu brzy představí Jan Hřebejk, Jiří Strach nebo dokumentaristka Barbora Chalupová.
Dvěma pilíři dokumentární tvorby na Voyu by přitom dle jeho zástupců (Michal Reitler, Erika Hníková) měly být právě true crime série a portréty slavných osobností. Když jsou vrazi navíc celebritami, máte dva v jednom, chce se cynicky dodat. Zřejmě nás proto čeká víc sérií jako Případ Stodolovi. Nešlo by o důvod ke znepokojení, kdyby existovala záruka stabilního zázemí pro jiný typ produkce.
Česká televize, zápasící kvůli stagnující výši koncesionářských poplatků s financemi, ale svádí rovněž boj o diváky a relevanci. V oblasti dokumentární tvorby si obojí čím dál nápadněji snaží udržet krátkými formáty, cestopisnými, popkulturními, sportovními, které podle hlasů samotných dokumentaristů a dokumentaristek neumožňují pořádně rozehrát zvolený námět a představit hlubší souvislosti.
Existuje proto obava, zatím mírná, ale nikoliv neodůvodněná, že by se česká televizní dokumentaristika mohla smrsknout na díla, která spolehlivě budí smích, zhnusení či dojetí, ale neotevírají okrajová témata, jako je například život seniorů s nízkým důchodem, a nepřispívají ke zcitlivění společnosti.
Plakát k dokumentární sérii Případ Stodolovi, zdroj: Voyo
Případ Stodolovi (Česko, 2024, 5 epizod, celková stopáž 3 hodiny 20 minut)
Scénář a režie: Mirek Vaňura, Dana Vaňurová, kamera: Kamil Meluzín, hudba: Miroslav Vobořil, střih: Viktor Malina. Průvodce: Mirek Vaňura.
Premiéra: 15. března 2024 na Voyo.
