Esej: Jak se z Mé vlasti stal národní symbol a z Bedřicha Smetany bezmála „otec vlasti“?
Na letošního 2. března připadá dvousté výročí narození Bedřicha Smetany. Jeho cyklus symfonických básní Má vlast se postupně stal národním symbolem, ostatně právě on zahajuje každoročně přední festival Pražské jaro. Čím si ta skladba zasloužila mimořádné postavení?
Diváci, kteří letos 12. května večer přepnou na program ČT art, budou tradičně svědky zahájení festivalu Pražské jaro cyklem symfonických básní Má vlast. Děje se tak ve Smetanově síni Obecního domu již desítky let, v den výročí Smetanova úmrtí. Jde o jednu z největších hudebně-politických událostí moderních českých dějin.
Má vlast zní ovšem i při mnoha jiných příležitostech. Druhá symfonická báseň cyklu, Vltava, má status bezmála druhé české hymny. Jeden hudbymilovný cizinec, dnes již občan České republiky, mi vyprávěl, že při ceremoniálu udílení státního občanství očekával hymnu Kde domov můj, namísto ní však zazněla Vltava. Ta už také nějakou dobu zní v letadlech Českých aerolinií (ČSA) po přistání v Praze. A když hasiči z celé republiky přijeli v červnu roku 2018 do hlavního města, prý aby „vzdali poctu československému státu“, stříkali vodu z mostů a náplavek do Vltavy a k tomu jim vedle hymny zněla stejnojmenná Smetanova skladba. Zájem veřejnosti byl ohromný – divačky a diváci lezli na cokoliv, jen aby dobře slyšeli a viděli.
Video k Hasičské vodní fontáně na oslavách stého výročí vzniku Československa 2. června 2018. Samozřejmě za doprovodu Smetanovy Vltavy, foto: ČTK / Michaela Říhová, zdroj: YouTube Kdo by Smetanovu Vltavu neznal a onoho červnového dne byl svědkem toho, jak za jejích tónů a za zájmu desetitisíců přihlížejících dopadají masy vody do stejnojmenné řeky, odjede s vědomím, že ta hudba pro našince asi mnoho znamená. Na vlastní kůži jsem na linkách ČSA po přistání v Praze a po rozeznění Vltavy zažíval pocit domova. Ta melodie z reproduktorů mi jej nejen přivodila, ale současně si tím upevnila svou identitu symbolu. V tomto smyslu se i ti, kteří melodii pro přistávání v Praze vybrali, stali spolutvůrci tohoto fenoménu. Kam sahají jeho kořeny?
Prezident Petr Pavel s manželkou Evou Pavlovou na loňském zahájení 78. ročníku hudebního festivalu Pražské jaro v Obecním domě, foto: Roman Vondrouš On stvrdil naši velikost!
Výjimečné postavení Mé vlasti úzce souvisí se smetanovským mýtem v širším smyslu. Když naše země slavila smetanovské výročí před sto lety, všechny české listy na den umělcova narození – 2. března 1924 – vydaly sváteční smetanovské číslo. Jejich úvodníky vyprávějí o národním hrdinovi, dokonce o mučedníkovi. Ten prý prakticky „z ničeho“ vytvořil jedinečnou národní hudbu, prostou jakýchkoliv cizích vlivů, která však snesla porovnání s tím nejlepším v zahraničí. Ta hudba se prý napájela z nitra české duše a náš lid k ní proto vždy cítil přímo intimní pouto. Oslavné texty tvrdily, že Smetanovi v tvorbě toho díla nemohly zabránit ani útoky nepřátel, ani choroba (v roce 1874 ohluchl, později jevil známky duševního onemocnění). Svým uměním stvrdil, že Češi jsou hodni zařazení mezi vyspělé národy. Tento mýtus, formulovaný už poněkud střízlivěji, přetrvává v nějaké míře dodnes.
Ke kořenům tohoto mýtu se ve své knize Bedřich Smetana: Myth, Music, and Propaganda (Bedřich Smetana: Mýtus, hudba a propaganda, 2017) vypravila americká muzikoložka Kelly St. Pierre. Ukazuje, jak už za Smetanova života lidé sdružení kolem Umělecké besedy, kupříkladu estetik Otakar Hostinský či hudební publicisté Václav Vladimír Zelený a Václav Juda Novotný, soustavně budovali skladatelův kult. Jeho dílo spojovali s nejvyššími národními a kulturními hodnotami a propagovali je, seč mohli.
Na začátku 20. století přebral štafetu kruh kolem Zdeňka Nejedlého, muzikologa a pozdějšího komunistického politika. Ten až do své smrti (1962) výrazně ovlivňoval nejen českou hudební vědu, nýbrž veřejný diskurz. Teprve poté se otevřely dveře k jiným pohledům.
Důkaz toho, že je kult Bedřicha Smetany coby národního symbolu stále živý. Předseda české vlády Petr Fiala, vlevo od něj starosta Litomyšli Daniel Brýdl a vpravo předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen se sešli ve Smetanově rodném bytě v Litomyšli před společným jednáním během zasedání české vlády a Evropské komise u příležitosti zahájení českého předsednictví v Radě EU, 1. července 2022, foto: ČTK / David Taneček Slyšeli ji jen nemnozí
Muzikologové, mezi nimi Marta Ottlová a Milan Pospíšil, začali kriticky zkoumat do té doby nezpochybnitelné konstanty. Ve vztahu k Mé vlasti byl převratný text jejich kolegů Vladimíra Lébla a Jitky Ludvové z roku 1981. Pokusili se v něm cyklus vrátit do kontextu doby, v níž vznikal. Ukázali mimo jiné, že literární program, který cyklus doprovází a líčí, co hudba v každé ze symfonických básní zobrazuje, odrážel dobové pojetí vztahu Čechů k jejich domovině včetně hojných odkazů na pověsti o kněžně Libuši a na husitské hnutí. Navíc upozornili, že jako celek se Má vlast, čítající nějakých sedmdesát minut hudby rozdělené do šesti vět, nestala okamžitým hitem. Prosazovala se postupně. Kromě jiného proto, že v prvním desetiletí po své premiéře (první souborné provedení cyklu se uskutečnilo roku 1882) byla Má vlast jako celek velkou výzvou pro interprety i posluchače.
Lébl a Ludvová větší prosazení tohoto díla spojují až se vznikem České filharmonie v roce 1896 a také se jmenováním dirigenta Karla Kovařovice šéfem opery Národního divadla roku 1900. A kromě toho: před vznikem rozhlasu (1923) a první soubornou nahrávkou Václava Talicha, pořízenou roku 1929, mělo publikum velmi omezené možnosti, jak se s cyklem v jeho orchestrální podobě seznámit.
U příležitosti dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany vznikla i tato pamětní stříbrná mince ČNB v hodnotě 200 Kč, foto: ČTK / Josef Vostárek Tys prorok náš
Klíčovou roli na cestě k obecně přijímanému národnímu symbolu Mé vlasti sehrály obě světové války. Ta první přinesla nebývalé ztráty na životech, všeobecný nedostatek a narůstající nespokojenost s vídeňskou vládou. Smetanův cyklus posluchačům zprostředkovával z tohoto pochmurného světa únik a svým pozitivním závěrem i vidinu lepší budoucnosti. Zatímco před první světovou válkou zazníval cyklus v provedení České filharmonie průměrně pětkrát ročně, a to zejména v Praze, v průběhu války narostl počet provedení až k číslu 26 v roce 1917, přičemž filharmonie s ním zavítala do dvou desítek měst napříč Čechami, Moravou a Slezskem.
Když se krátce po vzniku Československa v roce 1918 vrátil do vlasti první prezident T. G. Masaryk, na jeho počest zazněla v Národním divadle (ND) nejprve Smetanova Libuše a o několik dní později Má vlast. Obě akce provázaly Smetanovu hudbu s nově vznikající státností, která ostatně přetrvává dodnes, a to nejen v prezidentské fanfáře.
Jedním z ikonických děl Bedřicha Smetany je i opera Prodaná nevěsta. Její silné národně-politické významy jistě dokresluje i tento snímek z představení, jež se konalo 5. září 1939 za účasti protektorátního prezidenta dr. Emila Háchy. Hrálo se v tzv. Prozatímním divadle v budově Karlínského varieté, kam se přestěhoval provoz z divadla Stavovského, které převzali Němci, foto: ČTK Se vznikem republiky se navíc proměnil portrét Smetany samotného. K jeho přízvisku „zakladatel moderní české hudby“ přibylo „otec myšlenky samostatného státu“. Již dříve se o Mé vlasti mluvilo jako o proroctví, ovšem po roce 1918 byl cyklus označen za naplněnou věštbu. První, kdo takto aktualizoval její výklad, byl zřejmě Zdeněk Nejedlý. Pro něho byl v Mé vlasti „náš národ a naše země svrchovanou svobodnou jednotkou, nad níž nevládne žádná moc cizí“.
Záhy se objevil výklad posledních dvou básní cyklu, Táboru a Blaníku, z úst předsedy Národního shromáždění Františka Tomáška během slavnostního shromáždění v ND, konaném 2. března 1924, v den stého výročí Smetanova narození. Podle Tomáška vojsko, které vyjede z hory na pomoc české zemi, bylo nově ztotožněno s československými zahraničními legiemi a jako důkaz posloužilo to, že některé pluky nosily husitská jména. V tomto pojetí už Smetana nezhudebňoval pouze ideál češství a lásky k vlastní zemi, nýbrž stal se z něho prorok a vůdce národa. Nový státní celek se tím napojil hned na dva historické mýty zároveň: mýtus husitský a smetanovský.
Se vznikem republiky se proměnil portrét Smetany samotného. K jeho přízvisku ,zakladatel moderní české hudby‘ přibylo ,otec myšlenky samostatného státu‘.
Právě stoleté výročí skladatelova narození znamenalo „vrchol smetanovského kultu“, jak tehdejší mohutné oslavy v mladém československém státě nazvala muzikoložka Olga Mojžíšová, která je v Národním muzeu kurátorkou fondu Smetana. Ony oslavy byly štědře financovány ze státních prostředků, významnou částkou přispěl osobně prezident Masaryk, který se některých akcí osobně zúčastnil. V hlavním městě zazněla Má vlast pod taktovkou Václava Talicha, jenž řídil spojené orchestry České filharmonie a Pražské konzervatoře čítající zhruba 125 hudebníků. Symbolická velikost díla se proměnila v monumentalitu orchestrálního zvuku. Česká filharmonie podnikla měsíční turné po Československu a překonala svůj vlastní rekord z roku 1917 – o sedm let později Mou vlast zahrála celkem jedenačtyřicetkrát.
Smetana se stal námětem několika významných soch či pomníků. Na této fotografii pracuje sochařka Hedvika Zaorálková na bustě skladatele Bedřicha Smetany pro zámecký park v Roztokách u Prahy. Psal se rok 1965, foto: ČTK / J. Capoušek Dobývání Moravy
Cyklus zněl i v podání dalších těles, profesionálních i amatérských. V Brně jej nacvičilo amatérské Orchestrální sdružení a objelo s ním značnou část Moravy. Iniciátorem projektu byl s největší pravděpodobností muzikolog a amatérský dirigent Vladimír Helfert. Tento absolvent pražské univerzity a „ryzí smetanovec“, jak jej nazval brněnský muzikolog Rudolf Pečman, po válce přišel do Brna vyučovat na nově vzniklé Masarykově univerzitě. Jak později vysvětloval, po první světové válce neměla Smetanova hudba na Moravě takové postavení jako v Čechách, neplatila za jednoznačný národní symbol. Brněnskému hudebnímu životu totiž před první válkou dominovaly německé instituce a ani dlouho po ní nemělo město, v němž byl nadále silný německý živel, vlastní český profesionální symfonický orchestr. Aby se hudba stala symbolem, musí být v první řadě hrána a slyšena.
Navíc obyvatelé Brna či Olomouce v cyklu nenalézali nic ze symboliky svého domova. Vltava, Vyšehrad, české luhy a háje, Tábor i Blaník ležely geograficky i kulturně od Špilberku či řeky Moravy dále než donedávna Dunaj a vídeňský Hofburg.
U příležitosti Smetanova dvoustého výročí nastudovalo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě ve spolupráci s Janáčkovou filharmonií Ostrava všech 8 dokončených Smetanových oper ve vlastním nastudování. Uvádí je v rámci projektu Smetanovský operní cyklus Ostrava 2024, zdroj traileru: YouTube Aby v Mé vlasti i Moravané slyšeli svoji vlast, rozhodl se Helfert, jak sám řekl, „přenést Vlast Smetanova ducha do Brna“. Vrcholem podniku byl bezplatný koncert, který se konal 29. května 1924 na sokolském stadionu v Brně a na němž tisíce lidí slyšeli – zřejmě poprvé ve svém životě – Smetanův cyklus. Přes velké horko, při němž podle novinových zpráv někteří diváci omdlévali, vydržela valná většina z nich až do konce. Byla to národní slavnost a jeden z okamžiků, který ze Smetanova cyklu učinil to, čím dnes je.
Zase válka a nová dilemata
Role Mé vlasti se ve třicátých letech s hrozbou nacismu, natož během druhé světové války, pochopitelně neumenšovala. Legendární koncert, jenž se 5. června 1939 pod taktovkou Václava Talicha konal v ND a přenášel jej rozhlas, se stal národní manifestací. Jak je patrné z dochovaného záznamu, posluchači zahrnuli umělce ovacemi, jež přešly ve společný zpěv české hymny. Dirigent prý závěrem na důkaz vděčnosti ke Smetanovi vzal do ruky partituru díla a políbil ji.
Markéta Klaudová v roli Mařenky v představení Smetanovy Prodané nevěsty v Holašovicích 7. července 2023, foto: ČTK / Václav Pancer Během okupace měl cyklus takovou symbolickou sílu, že jeho provádění jako celku okupanti zakázali. Změnu přinesl až zájezd Václava Talicha s Českou filharmonií do Berlína a Drážďan v únoru 1941; konal se na pozvání říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse. Talich na program zařadil vedle Beethovenovy předehry Egmont právě Mou vlast. Koncerty měly úspěch a otevřely cestu k opětovnému uvádění celého cyklu i během protektorátu. Samotný zájezd byl po válce ovšem vnímán silně rozporuplně. Někteří jej považovali za kolaboraci, jiní za projev hrdinského vzdoru, při němž byl národní manifest propašován na půdu okupanta. Nikdo však nezpochybňoval, že volba repertoáru byla veskrze symbolická.
V roce 1946 Česká filharmonie pod vedením Rafaela Kubelíka iniciovala vznik mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Ten v prvních poválečných letech nabídl publiku největší umělecké hvězdy spojenců (německá hudba tehdy nezazněla) a na květnové výročí Smetanova úmrtí právě i Mou vlast. S malými přestávkami cyklus dodnes otevírá největší český svátek klasické hudby.
Až se tedy letos 12. května usadíte u televizních přijímačů a Berlínští filharmonici pod taktovkou Kirilla Petrenka rozezní partituru Mé vlasti, zkuste si při poslechu jejích tónů představit generace posluchačů, kteří dílu naslouchali před vámi a kteří z něho pomohli učinit symbol vlasti. Svým poslechem se stáváte jednou či jedním z nich.
