Sadista Mika Waltari. Skandální odhalení, anebo bouře ve sklenici koňaku?
V největších finských novinách Helsingin Sanomat vyšel minulý týden článek redaktorky Venly Rossi, údajně přinášející šokující odhalení ze života i u nás oblíbeného spisovatele Miky Waltariho. O co konkrétně šlo? A jak to, co se objevilo, číst?
Ve druhé polovině čtyřicátých let minulého století prožil Mika Waltari (1908–1979) bouřlivý mimomanželský vztah s herečkou Helenou Kangas, která později používala jméno Leena Ilmari. To je známá věc, Waltari o tomto vztahu píše v novelách Čtyři západy slunce či Láska a tma.
Obálky českých vydání novel Čtyři západy slunce či Láska a tma, repro: Nakladatelství Hejkal
V roce 2004, čtyři roky před svou smrtí, odkázala Leena Ilmari svou korespondenci s Waltarim Finské literární společnosti pod podmínkou, že dopisy mohou být zveřejněny až po dvaceti letech, v roce 2024. To se tedy nyní stalo a redaktorku listu Helsingin Sanomat v nich šokovaly dvě věci:
Věc první: 2. prosince 1945 Waltari poslal své milence báseň s názvem Brzy ráno, v pět hodin. Zmiňuje se o ní i na první stránce knihy Cesta do Istanbulu, tam ovšem bez bližších podrobností. Podle autorky nynějšího článku báseň pojednává o tom, jak autor opakovaně znásilňuje svou manželku, a dokládá to kratičkou ukázkou, která se podle mého názoru dá chápat různě, nicméně věřme redaktorce Venle Rossi.
„No tak, no tak, nevzpouzej se. Přitiskni se
zády k zemi.
Vždycky budu silnější.
Buď ticho! Tak, přesně tak!“
Druhý dopis je datován 6. lednem 1946. Waltari v něm píše o hádce s manželkou Marjattou. Týkala se zjevně právě spisovatelovy nevěry, velkou roli v tom hrál alkohol a při hádce došlo i k fyzickému násilí.
„Pamatuju si jen tolik, že jsem ji poprvé v životě bil pěstí do hlavy, takže teď má hlavu plnou modřin. Nevím, jestli jsem někdy dřív udělal něco tak ostudného, ale naštěstí si chránila obličej rukama, takže se nestalo něco horšího.“
Marjatta ovšem při hádce kousla svého muže do krku s takovou silou, že Waltari podle svých slov „zařval jako lev“.
Kanadská spisovatelka Alice Munro (na snímku z prosince 2013), foto: ČTK / AP – Chad Hipolito
Co tomu řeknou fanoušci?
Názory literární obce se různí. Někteří připomněli kanadskou spisovatelku, nositelku Nobelovy ceny, letos zesnulou Alici Munro, která údajně mlčky přihlížela tomu, jak její druhý manžel sexuálně zneužívá její dceru, a nic proti tomu nepodnikla. V souvislosti s tím se ozývají otázky, zda by se měl „přehodnotit“ nejen charakter Alice Munro jako člověka, ale i její dílo. K přehodnocení Waltariho díla zatím nikdo přímo nevyzývá, ovšem tvrzení, že dopisy odhalují „temnou stránku“ oblíbeného Miky Waltariho, není ojedinělé.
Největší finský znalec Waltariho díla, profesor Panu Rajala, vyslovil pochybnost, jak odhalení přijmou spisovatelovi fanoušci. Budou šokovaní? Pokud ano, tak svého oblíbeného autora četli hodně nepozorně a – podobně jako čeští čtenáři, kteří z jeho tvorby znají hlavně Egypťana Sinuheta – Waltariho nahlížejí pouze jako velkého humanistu a laskavého moudrého člověka, takového Jana Wericha finské literatury. Jenže tak tomu prostě nebylo. Finský tvůrce a jeho hrdinové rozhodně nejsou černobílí.
O vášnivém mimomanželském vztahu Waltari píše ve dvou novelách. Zatímco Čtyři západy slunce vyznívají harmonicky a smírně, neboť končí hrdinovým pokorným návratem k manželce, Láska a tma je text o dost temnější, rozervanější, završený tragickou smrtí – sebevraždou, nebo dokonce vraždou? To není totiž přímo řečeno.
Obálky českého vydání dvoudílného románu Krvavá lázeň a Šťastná hvězda, repro: Nakladatelství Hejkal
Profesor Rajala upozorňuje i na další zajímavou souvislost. Nyní zveřejněné dopisy pocházejí z doby, kdy Waltari psal své nejrozsáhlejší dílo, dvojdílný historický román ze 16. století, který se finsky jmenuje podle hlavního hrdiny Mikael Karvajalka a Mikael Hakim a česky vyšel pod názvy Krvavá lázeň a Šťastná hvězda. Popisy násilí – například poprava vzbouřených švédských šlechticů po korunovaci dánského krále Kristiána II., mučení Mikaelovy první ženy Barbary při čarodějnických procesech v Německu, nebo líčení jeho druhé ženy Giulie, která zažívala sexuální vzrušení při pohledu na lidskou krev – jsou velmi sugestivní. Jistě se dá říct, že Waltari mistrovsky líčí násilnou dobu, ovšem ty scény popisuje velmi podrobně, odborně, a dokonce snad i se zájmem. Musím říct, že při jejich překladu do češtiny jsem cítila hrůzu a podivnou tíseň, jako by mě ten násilný svět začal pohlcovat a já se z něj nedokázala vymanit.
3 + 1 ukázka z autorových historických děl
Nyní zde předkládám tři ukázky za všechny takové partie. Vyznívá ta (moje) tíseň i z překladu?
První ukázka popisuje takzvanou stockholmskou krvavou lázeň v listopadu 1520.
Když křik ne a ne skončit, profous ztratil trpělivost a dal hlasitě bubnovat, aby přehlušil hlasy odsouzených a oni tak nemohli využít dobrého a zákonného práva promluvit před popravou k lidu. Nebyly jim dopřány ani svátosti, museli se sami pomodlit a poručit duši Bohu. Nevypadali jako kacíři a odpadlíci, mnozí zbožně poklekli k modlitbě, silnější dodávali odvahy slabším a starci utěšovali šlechtické mladíky. Přes hluk jejich hlasů a bubnování však co chvíli zaduněl náraz na popravčí špalek. Popraviště bylo kluzké krví a pramínky krve stékaly i na náměstí. Sudy se plnily hlavami popravených a bezhlavá těla házeli katovi pacholci z popraviště dolů, až jich po obou stranách vyrostly celé hromady. Muži, kteří měli příliš nízké postavení na stětí mečem, byli pověšeni na šibenicích po okrajích náměstí. Myslím ovšem, že při všem tom spěchu došlo k mnoha omylům a mnozí byli nezaslouženě povýšeni do vyššího stavu, neboť šibenic bylo málo a i mnozí měšťané proto byli sťati na popravišti.
Snažil jsem se počítat těla popravených a oběšených a zjistil jsem, že na náměstí bylo připraveno o život aspoň dvakrát víc lidí, než kolik bylo uvedeno v rozsudku duchovního soudu. Od teplé krve proudila do chladného listopadového vzduchu pára a na náměstí vládl čím dál větší chaos a nepořádek, takže mnozí, kdo se sem připletli, byli také popraveni, ať už omylem nebo schválně, bez soudu i bez obžaloby. Ta náhlá a příšerná slavnost smrti byla tak ohromující, že se nikdo nebránil a nestavěl na odpor, všichni se nechali pokorně odvést na popraviště jako ovce na porážku.
Čtenář Mika Waltari, snímek z roku 1931, zdroj: Museovirasto – Aarne Pietinen
Druhá ukázka líčí mučení při čarodějnických procesech.
Když Barbara neodpovídala, vybídl otec Angelo se zjevným odporem kata, aby se dal do díla. Kat tedy Barbaru chytil a pacholek jí svázal ruce za zády. Provaz, natažený na kole, Barbaře přivázali k zápěstí a vytáhli ji do výšky, až ke stropu. Ramenní klouby zapraštěly, jak tam visela v nepřirozené pozici. Pak provaz uvolnili a spouštěli ji dolů, než však dosáhla na podlahu, kat zase trhl provazem a zastavil ji ve vzduchu. Barbařiny ruce se začaly vyvracet z kloubů a z úst jí vyšlo žalostné zaúpění: „Mikaeli,“ volala, „Mikaeli.“
Pot mi stékal po tvářích. Natáhl jsem ruku k otci Angelovi, ale ve světle loučí jsem spatřil, jak zkřiveným obličejem zírá na Barbaru. I po jeho vysokém, čistém čele tekly krůpěje potu. Trpěl tím strašným divadlem stejně jako já, a má ruka bezmocně poklesla. Kat provaz několikrát spustil a zase zastavil a pak Barbaru spustil na zem, až narazila obličejem na kámen. Otec Angelo se nemilosrdně zeptal, zda se chce přiznat. Barbara tiše zanaříkala, zavolala si ku pomoci svatou bohorodičku a řekla: „Jak se mám přiznat, když ani nevím k čemu? Pro Boha svatého, přestaňte mě už mučit, urození pánové.“
Otec Angelo, s obličejem zkřiveným hrůzou, pokynul katovi a ten vytáhl kamenné závaží o váze půldruhé libry. Barbaře svázali nohy a k prstům jí přivázali provaz, na jehož druhém konci bylo závaží. Kat ji pak opatrně vytahoval vzhůru. Barbara usedavě naříkala, prsty se natahovaly a ramenní klouby praštěly. Hned když ji poprvé spustil na zem, ramenní klouby se vykloubily a Barbara se houpala ve vzduchu, ruce vykloubené za zády jí trčely do vzduchu nad hlavou. Z úst jí vyšlo zoufalé zachroptění, pak se však změnilo ve vytrvalý, usedavý nářek, při němž mi stydla krev v žilách. Otec Angelo se rázně zeptal, zda se už chce přiznat, Barbara otevřela ústa a chtěla něco říct, ale ztratila vědomí. Spustili ji znovu na podlahu a kat ji začal křísit, hadrem namočeným v octě jí přejížděl do spáncích a rty jí vlhčil pálenkou. Mistr Fuchs se zájmem řekl:
„Ctihodní otcové, vidíte, že ještě neuronila jedinou slzu? Čarodějnice neumějí plakat, a to je ta třetí zkouška!“
Do protokolu bylo zaznamenáno, že i zkouška slzami prokázala Barbařino čarodějnictví. Barbara znovu přišla k vědomí a tiše naříkala, ale když se k ní otec Angelo sklonil a znovu vymáhal přiznání, jako by už úplně ztratila řeč, jen pohnula hlavou. Aby to všechno urychlil, otec Angelo katovi přikázal přidat závaží, ale také řekl: „Zacpi jí ústa, neboť její nářek mi rve srdce, a je zbytečné, aby se tento výslech stal příliš těžkou zkouškou pro ctihodné otce a pro mě.“
Kat tedy strčil Barbaře do pusy dřevěný roubík ve tvaru hrušky s otvory, který jí zakulatil tváře a dokořán roztáhl pusu, ale nebránil dýchání. Kat přidal asi librové závaží a s pacholkem pak Barbaru znovu vytáhl do vzduchu, upevnil provaz a čekal.
Nějakou dobu bylo ticho, bylo slyšet jen praskání loučí a tiché šustění písku v tajemníkových přesýpacích hodinách. Barbara tiše a tlumeně naříkala, jen těžký přerývaný dech jí nadzvedával žebra. Viděl jsem, jak se její křehké prsty strašlivým způsobem natahují a ramena začínají napuchat a černat. Kat vyndal z výklenku ve zdi džbán piva, napil se a nabídl pacholkovi. Otec dominikán s povislými tvářemi se začal polohlasně modlit a prsty přebíral hnědé perly růžence. Náhle jsem ztratil sebevládu, hořce jsem se rozplakal, vrhl jsem se k Barbaře, sklonil jsem se, objal jsem jí nohy a snažil jsem se přitom nadlehčit tíhu strašných závaží. „Přiznej se, Barbaro, přiznej se,“ prosil jsem ji malomyslně, „pro naši lásku, přiznej se, já už to nevydržím.“ Barbara otevřela oči a podívala se na mě zelenkavýma kočičíma očima bez lesku. Její pohled na mě už nepůsobil, cítil jsem jen strašnou hrůzu a strach z mučení, když jsem v náručí svíral její hubené údy.
Otec Angelo ke mně přistoupil a vlídně mi odstrčil ruce, takže Barbařino tělo se znovu s trhnutím zhouplo a viselo jen na vymknutých kloubech. „Přiznáváš se, čarodějnice?“ zeptal se a udeřil Barbaru pěstmi do prsou.
Mika Waltari v roce 1931, zdroj: Museovirasto – Aarne Pietinen
Třetí ukázka je ze závěru druhého dílu, tedy ze Šťastné hvězdy.
Když sultán usnul, sultánka nedokázala odolat pokušení a za mříží se začala velkovezíru Ibrahimovi posmívat. To umění Roxolana ovládá. Samozřejmě mu řekla také o Mustafu bin Nakírovi. Velkovezír se rozčilil a začal jí oplácet stejnou mincí, řekl všechno, co si o ní myslí, až sultánka, aby ukončila zbytečné žvanění, musela dát příkaz němým otrokům. On je však tak silný, že mu němí otroci museli proti svému zvyku zasadit mnoho hlubokých ran, než se jim podařilo ho zkrotit a utáhnout mu smyčku kolem krku. Roxolana chtěla všechno vidět a já jsem byla s ní a na vlastní oči jsem viděla, jak krev tryská na stěny komnaty. Když němí otroci odnesli sultána do vedlejší místnosti, aby dál hluboce spal, sňala sultánka z velkovezírova krku sultánovu čtyřrohou pečeť a poslala mrtvolu na marách hanby, ať pod klenbou Brány míru čeká na ráno. Dveře krvavé komnaty však Roxolana na věčné časy zapečetila vlastní sultánovou pečetí, aby všem v serailu neustále připomínala, jak to dopadá s příliš ctižádostivými velkovezíry.“
„A co Mustafa bin Nakír?“ zeptal jsem se. „Jak to dopadlo s ním?“
Červeň stoupla Giulii do tváře, ona se rozechvěla jako ve strašné rozkoši, přitiskla se bokem k Albertovi a řekla: „Sultánka Roxolana je rozmarná žena a pohled na krev ji velmi vzrušuje tak jako mnohé ženy, byť to všechny ani samy nevědí a nedokáží proto plně vychutnat to, co vidí. Nejsem oprávněna vyprávět všechno, ale myslím, že tvůj přítel Mustafa bin Nakír se nemusel obejít bez daru. V každém případě zůstal se sultánkou dlouho o samotě mezi čtyřmi stěnami, ale mně nebyla dlouhá chvíle, protože se mnou byl jako obvykle Alberto.“
Zvědavě na mě upřela různobarevné oči lesknoucí se vzrušením a ještě těsněji se k Albertovi přitiskla, jako by mě chtěla provokovat. Mlčel jsem však a ona s předstíranou nevinností pokračovala:
„Jsem rozmarná žena a ráda zkouším všechno nové, stejně jako sultánka Roxolana. Ve skutečnosti mě na Albertovi přitahuje právě jeho surovost. Sám jsi téměř na vlastní oči viděl, jak nádherně mě dokáže trestat, a tak znovu a znovu probouzet mé ochablé smysly. Mluvili jsme však o Mustafu bin Nakírovi. Na vlastní uši jsem slyšela, jak blouzní štěstím, že svírá v náručí nedosažitelnou ženu. Když však bylo lze rozeznat černou niť od bílé, sultánka ho poslala pryč ze serailu, aby chránila svou čest. Spolehliví eunuši ho dostihli v zakázané zahradě a kvůli tomu, že byl v převleku, ho hned vykleštili. Ještě mnoho jiných věcí mu krátkými a ostrými noži udělali podle zákonů harému, a myslím, že ani když umíral Ibrahim, se Roxolana nesmála stejně zvonivě a radostně, jako když jsme spolu za zlatými mřížemi sledovaly osud Mustafy bin Nakíra. Smála se tak hlasitě a líbezně, že Mustafa zaslechl ještě jednou její zázračný smích a zvedl obličej, aby ji uviděl, hned nato mu ale eunuši vypíchli oči.“
Mika Waltari v pokročilejším věku, zdroj: Iltalehti
Neměl by vzniknout dojem, že rozsáhlý, patnáctisetstránkový román obsahuje hlavně scény mučení a vraždění. Proto připojuji ještě poslední, čtvrtou ukázku ze závěru Šťastné hvězdy, která je podle mě jedním z nejvýstižnějších popisů totalitní společnosti, jaký jsem kdy četla:
Odpověděl mi vzrušeně, jako by chtěl obelstít své srdce: „Mikaeli el-Hakime, svět ještě nikdy dřív neviděl podivuhodněji vybudovaný stát, než je Osmanská říše.“ (…) „I když je Osmanská říše předurčena, aby vládla světu, nejsou Osmané sami o sobě lepší než ostatní národy, nýbrž hodnotu každého člověka určuje jen jeho věrnost islámu v té podobě, jak ho vyznávají geomaileři, bez ohledu na jeho jazyk a barvu kůže. Nespočetně hlav proto musí bez milosti padnout, aby už původ, náboženské zanícení, přílišné bohatství či nevíra nepřekážely při budování mohutné světové stavby. Teprve, až se zbavíme tvrdohlavých mužů, jako byl Iskender čelebi a mnoho dalších, bude všechna země sultánova, všichni obyvatelé té země budou sultánovými otroky a všechen majetek bude patřit sultánovi. Takový je cíl, a nikdo nebude smět mít nic, co by mohl nazývat svým bezvýhradným majetkem, zároveň však se každému dostane všechno podle jeho schopností a potřeb. Sultán bude jen Alláhův stín na zemi a vnější obraz moci, neboť obyčejní lidé potřebují obrazy, jimž by mohli sloužit. Neviditelné a skryté za sultánem, bude však vládnout bratrstvo geomailerů. Jeho členové nesmějí mít žádnou osobní ctižádost a jejich jediným cílem musí být šíření slávy islámu. S pomocí geomailerů podřídí Osmanská říše celý svět moci islámu, jen až vzejdou semena, zasetá při našich poutích. Víš, co se stalo v Bagdádu a v Basře. Totéž se brzy stane v Indii. I nad křesťanským císařem zvítězíme, až bude velkovezír Ibrahim moct využít své nezměrné moci. Loďstvo máme. Francouzský král tajně pomýšlí na novou válku proti císaři, němečtí kacíři budou muset se zbraní v ruce hájit svou víru, budou-li si ji chtít udržet. Velká světová politika nevypadá vůbec beznadějně. Naopak, pojistili jsme si pozice vedoucí k ovládnutí světa. Pak všude zavládne víra v jediného Boha podle výkladu geomailerů, každému se dostane po zásluze práva a nevěřící už nebudou, takže snášenlivost a milosrdenství bude pro všechny.“
Jako bych v jeho slovech zaslechl krvavou ozvěnu z mé dávné minulosti, vášnivé kázání Tomáše Müntzera, jenž chtěl vybudovat nebeské království na zemi ve stínu duhového praporu a nevěděl nic o půlměsíci. Proto jsem řekl:
„Snad jsem postižen opovrženíhodným nedostatkem víry, ale myšlenka nutit všechny lidi vyznávat stejnou víru je mi nanejvýš odporná, ať jsou její pohnutky sebelepší. O stejnou věc se lidé už mnohokrát pokoušeli za pomoci kázání, zbraní, šibenic a hranic. Věřím už jen v nedokonalost člověka a v marnost jeho nejlepších úmyslů. Přesto věřím, že v hloubi lidského srdce tkví schopnost obnovy. Možná svět někdy bude o trošičku lepší, nepatrně spravedlivější, maličko milosrdnější a trochu snášenlivější než dosud. Taková je moje chabá víra a její naplnění nemusí myslím ani dlouho trvat, neboť žijeme osvícenou dobu a letopočet kříže dosáhl roku 1536. Za našeho života jsme byli svědky, jak se svět změnil v kulatou kouli a z moře se vynořily nové světadíly, a to nejsme ještě starci. Člověk se také naučil odlívat písmena a tisknout je do knih, které si i chudí mohou přečíst, a lidé se naučili vyrábět i lehčí a rychlejší děla. V běhu světa nemůže nastat žádná jiná rozumná změna než změna k lepšímu.“
Dost už ukázek. Zpět k osobnosti Miky Waltariho. I kdyby měl sexuální fantazie o znásilňování vlastní manželky, i kdyby se vyžíval v myšlenkách na sadistické scény násilí – vypovídá to něco nového o něm jako o autorovi? A jako o člověku?
Mika Waltari, jeho manželka Marjatta a dcera Satu ve svém helsinském bytě, nedatovaný snímek, zdroj: Seura / © Om archiv
Skutečnost je taková, že Waltari nebyl vzorem věrnosti, jeho mimomanželské vztahy byly známé. Říkala mi o nich i jeho dcera Satu Elstelä v roce 2006, když jsem psala knihu Fin Mika Waltari / Knihy, doba a život světoznámého spisovatele. Neměla nic proti tomu, abych to ve své chystané knize zmínila. Celkem pochopitelně nemluvila o otcových erotických fantaziích ani o domácím násilí. V lednu 1946 jí sice bylo už čtrnáct let a bydlela s rodiči – to však automaticky neznamená, že o hádce a bití musela vědět.
Žil v jiné době, tak to je
Chci také připomenout historický a společenský kontext. Ve Finsku je násilí častější než u nás. Ještě v devadesátých letech minulého století nebylo domácí násilí pod vlivem alkoholu vnímáno jak něco úplně mimořádného. Pamatuji si případ vysoce postaveného odborového politika, který se opil, přišel domů s milenkou a začal manželku bít a vyhazovat ji z domu. Případ musela vyřešit přivolaná policie – a veřejné mínění bylo spíše na straně muže, lidé jako by nechápali, co udělal tak strašného, že někdo usiluje o jeho odstoupení z funkce. A co teprve o padesát let dříve! Tím nechci bití manželek ani kousání nevěrných manželů samozřejmě obhajovat, jen zasadit do dobových souvislostí.
Finská spisovatelka Anja Kauranen-Snellmann (*1954), foto: Jouni Harala / New Terrain Press
Spisovatelka Anja Kauranen-Snellmann (u nás jí vyšly mimo jiné romány Byla tady Soňa O., Safari Club, Obchod s mazlíčky, Čas dotyků či Světadíly lásky), která se zabývá Waltariho poezií a velmi propaguje jeho prózy z třicátých let, kauzu považuje za snahu o skandál za každou cenu. „Waltariho obviňovali z kdečeho,“ řekla mi. „Už byl nacista, přisluhovač velkokapitálu, autor brakové literatury, sukničkář, tak proč z něj teď neudělat sadistu a násilníka.“
Za sebe říkám: Doufám, že se nevrací doba černobílého vidění světa, v němž budou žít buď padouši, nebo Mirkové Dušínové. Spíš než za skandální odhalení považuju tuto kauzu za bouři ve sklenici – nikoliv vody, nýbrž koňaku, což byla Waltariho podstatně oblíbenější tekutina.
