Trapný svůdník a nevěrohodné dopisy: Druhý román Martina Uhlíře působí nevyzrále

Student Marek se na konci osmdesátých let dostane jako instruktor na lyžařský zájezd do Krkonoš. Zde potká tichou a nenápadnou dívku Annu. Propadne jí a snaží se Anně nadbíhat seč může, ovšem jeho pokusy vyznívají naprázdno. Proč? Jednak je Marek introvert a s dívkami nemá mnoho zkušeností, jednak je Anna dost komplikovaně osobnostně nastavená.

V druhé linii románu sledujeme činnost reálné postavy Augustina Navrátila, katolického aktivisty, který inicioval petici nazvanou Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR, v níž navrhoval odluku církve od státu – a podepsalo ji asi šest set tisíc lidí! Většině čtenářů a čtenářek je asi jasné, že se dvě naznačené vyprávěcí linie protnou, a nejspíš i tuší, jak k tomu dojde…

Martinu Uhlířovi (* 1967) dává takto rozehraný román možnost tázat se, co může člověk obětovat, aby zůstal morálně čistý, aby prosadil to, o čem si myslí, že je správné. Má obětovat svoje blaho? A co blaho svých blízkých? Pohybujeme se na konci osmdesátých let, takže do románového obkružování těchto otázek začnou vstupovat režimní tlaky a nakonec i StB. Marek se s politickou mocí dostává do křížku opakovaně – ať už ve chvíli, kdy je vyloučen z lyžařského kurzu, nebo při divoké rozlučce s končící vysokoškolskou kolejí. Do nesnází dostává mladíka i jeho povaha: je sice introvert, ale když se naštve, ztratí nad sebou kontrolu a může to skončit dost špatně.

Člověka, který sleduje současnou českou prózu, při takovém přiblížení románu napadne, že něco podobného četl už mnohokrát. Osmdesátá léta, StB, střet církve – respektive víry – a režimu, to skutečně nejsou žádná nová témata. Kdo však četl Sestry, může se domnívat, že to nemusí být na škodu; může být zvědavý, co z toho autor vytěží. Martin Uhlíř se totiž ve svém debutu uvedl jako tvůrce, který důkladně promýšlí románovou kompozici, neokázale buduje melancholickou atmosféru a nekonstruuje prvoplánově atraktivní zápletky.

To platí i v případě Mého mladšího bratra. Atmosféra je vtahující, kompozice promyšlená: Markův příběh totiž s odstupem odhaluje jeho (starší) bratr, který má k dispozici Markovy deníky a dopisy – a v roce 2022 začne vyprávět o tom, co se s jeho sourozencem stalo. Záhy tedy víme, že to s protagonistou nedopadlo dobře, a postupně se dozvídáme, proč se tak stalo. I zapojení výpovědí těch, kteří v Markově příběhu figurovali a ke slovu se dostanou převážně ke konci knihy, kde se jejich výpovědi prolínají a vedou příběh k finále, je funkční.

Martin Uhlíř se svou prvotinou Sestry, foto: Paseka

Problém s Mým mladším bratrem leží jinde. V něčem totiž působí jako debutantská próza, v níž se nezkušený autor dopouští vypravěčských prohřešků. V knize sehrávají podstatnou roli dopisy. Nejčastěji si píše Anna se svou přítelkyní Olgou, která je něco víc než pouze její kamarádkou (což je samozřejmě komplikované jak vzhledem k Annině katolické víře, tak vzhledem k režimním poměrům). Pomocí dopisů se Uhlíř snaží posouvat děj. Jenomže pisatelé a pisatelky si kvůli tomu vyměňují věty, které jsou okatě určeny daleko spíš čtenářům a čtenářkám a znějí strojeně a účelově. Například v dopise Markovi jeho bratr píše: „Jinak promiň, že se opakuju, ale musím ti to znovu připomenout: vzal jsi do zaječích při první známce problémů.“ Něco podobného sledujeme i v dialozích, když kupříkladu Marek řekne Anně: „Loni jsi maturovala. Baví tě to teď? Tahle škola?“

Dalším problémem je to, na co Martin Uhlíř při vyprávění klade důraz, jak zpomaluje a zrychluje děj. V anotaci se dozvíme, že román „je inspirován i skutečnými zážitky a vzpomínkami autora“. O tom, co Uhlíř prožíval v osmdesátých letech, samozřejmě nic nevím, ale troufnu si tvrdit, že autobiografický rozměr by člověk snadno odhadl, i kdyby zmíněná věta v anotaci nebyla. Opakovaně si totiž člověk při četbě připadá, jako by sledoval, jak si dva přátelé hlavně sami pro sebe vyprávějí o prošlých událostech.

Obálka druhé knihy Martiny Uhlíře, repro: Paseka

Sledujeme tedy detailní vzpomínky na večírky, na šikanu na vojně, zkrátka vzpomínky, které jsou pro ty, kdo je prožili, formativní, strhující a potenciální látkou k dlouhým hovorům. Jenomže člověka, jehož se přímo netýkají, zdaleka tolik uchvacovat nebudou. Uhlíř z hlavního toku vyprávění odbočuje, aby rozvedl naťuknuté historky, bez nichž bychom se obešli, takže čtenáře a čtenářky taková místa po nějaké době dost pravděpodobně přestanou bavit, ne-li rovnou zajímat. Pořád je to ale dobré oproti tomu, jak trapně se budou cítit při sledování několikátého Markova pokusu pozvat Annu na schůzku. Mladík je vylíčen jako nesmělý, ale při dvoření se Anně působí i neohrabaně, nezřídka dotěrně.

Martin Uhlíř je autor s osobitým literárním projevem. Ale zatímco Sestry bylo možné považovat za vyzrálý román, nová kniha působí spíš jako mladší, nevyzrálý sourozenec autorovy prvotiny.