Na kraji města ožívá příroda i odpadky. Jonáš Zbořil napsal hororovou dystopii o rodičovství

„Město nejsou jen stavby, ulice, náměstí, městská infrastruktura, zeleň a parky, které mají jasnou funkci, ale i tisíce míst mezi nimi, jež zdánlivě nejsou k ničemu. Některá z nich míjíme bez povšimnutí, jiná nám svým křovím, plevely a odpadky trochu nahání strach, další pokládáme za (bujnou) přírodu,“ stojí v anotaci knihy Město naruby (2020) od Radana Haluzíka a kolektivu autorů. A právě do takového ne-místa zasadil Jonáš Zbořil (* 1988) děj svého prozaického debutu Flora. Graficky jej upravila Nikola Janíčková: jí navržená svítivě zelená stvoření a rostliny zasahují svými chapadly a kořeny jak do liter na přebalu paperbacku, tak do samotného textu prózy – podobně jako do života protagonistů prorůstá tajuplná příroda a bytosti, které ji obývají.

Pohled na přední předsádku prvního románu Jonáše Zbořila, foto: Paseka

… a v jednom z těch ne-míst

„Živou věc“ Floru sledujeme očima Adama a Sáry, páru, jenž onoho tvora – děsivého i křehkého zároveň – jednou večer objeví v zapomenuté oblasti na kraji města zvané Step. „Lidi tu nechávají věci dožít, umřít. Když je hodí přes pletivo, jako by přestaly existovat. Ale ne. Ze Stepi nic nezmizí,“ charakterizuje autor dané místo.

Šedavá hrouda, jak Adam zprvu Floru zprvu přezdívá, připomíná změť kabelů, rostlinných šlahounů, masa, hadrů i kusů plastu. Přesto Flora okamžitě v Sáře vzbuzuje nezadržitelný pud, který lidé pociťují k dětem a mláďatům. Přes Adamův počáteční strach a odpor odnesou bytost do chatky po Adamově babičce, nacházející se hluboko ve Stepi. Nepravděpodobný nalezenec brzy převrátí Adamovi a Sáře život. Pobyt v zahrádkářské chatě se prodlužuje. Nemohou se totiž s tvorem vrátit do centra města, do bytu. Někdo by tu tajemnou bytost přece mohl zahlédnout!

Pohled do knihy Flora – ilustrace Nikoly Janíčkové vstupující do textu…, foto: Paseka

Kromě ústřední dvojice sice ve Stepi příliš obyvatelstva nežije, nicméně vyskytuje se tu třeba všetečná místňačka Ivana či skupina zvědavých dětí z vedlejší čtvrti. Ty Floru s patřičnou dětskou kadencí zkoumají, i když v nich zároveň probouzí bázeň. Ani sama Step však není bezpečným místem nejen pro děti, nýbrž možná pro vůbec nikoho…

Nová divočina na postupu

Jonáš Zbořil stejně jako ve své dosavadní básnické tvorbě, dává i ve Floře průchod metaforám a příměrům, z nichž samovolně vystupují živoucí obrazy. Díky nim Step ožívá, bují a rostlinstvo prorůstá vším, co stvořil člověk – podobně jako například kořeny a větve v románu Borise Viana Pěna dní přetvářejí byt Colina a Chloé. Na druhou stranu je Zbořilova „nová divočina“ plná exaktních botanických pozorování připomínajících knihy současné irské prozaičky Sary Baume, s jejímž románem Sedm věží (česky 2022) má Flora společný i jakýsi „nelidský“, tedy ne-antropocentrický vypravěčský úhel pohledu. Baume jako by příběh o dvou lidech, kteří se – obdobně jako Zbořilův Adam a Sára – dobrovolně rozhodnou pro život v izolaci uprostřed divočiny, vyprávěla z pohledu neživé přírody. Konkrétně hory, jež na vše, včetně člověka, shlíží s majestátným odstupem, prizmatem věčnosti a ne-lidských měřítek.

Ilustrace Nikoly Janíčkové v románu Jonáše Zbořila Flora, repro: Paseka

Ve Floře je však ne-antropocentrický náhled mnohem dystopičtější. Na člověka tu není pohlíženo očima neživé přírody, nýbrž se zde lidské počínání zrcadlí v nové formě života – v bytosti zrozené někde mezi přírodou a technikou. Flora díky svému odlišnému původu odhaluje Adamovi a Sáře mnohé právě o tom, co znamená být člověkem, o provázanosti lidské existence s technologiemi na jedné straně, a divokou přírodou, již člověk nemůže zkrotit, na straně druhé.

Avšak přímo v textu se ponejvíc odkazuje na pohádku Františka Hrubína o Otesánkovi, v níž muž vyřeže z pařezu bytost, jež má manželům nahradit vlastního syna, kterého nikdy neměli. Rovněž Flora je koneckonců především příběhem o rodičovství a péči o blízké. „Sára má pocit, že při správné péči bude z Flory něco jako my. Dítě,“ stojí v románu. O děti a blízké se tu ovšem – obdobně jako v soudobém reálném světě – pečuje v tichosti a izolovaně od společnosti, ačkoliv Step se nachází nedaleko od ní: jenže při cestě do města, k lidem je třeba překonat svodidla dálničního obchvatu…

Ilustrace Nikoly Janíčkové v románu Jonáše Zbořila Flora, repro: Paseka

Téma rodičovství rozvíjí autor na necelých dvou set stranách úměrně tomu, jak se Adam ztotožňuje s nově nabytou rolí otce. Z hlediska identity protagonistů se z textu pozvolna umně vytrácejí křestní jména Adam a Sára, nahrazují je označení máma a táta. Silnou linkou se pak stává propojení mezi vzpomínkami na vlastní dětství, jichž Adam má v chatě, kde jako kluk trávil léto s babičkou, nevyčerpatelnou zásobu. V tomto kontextu klade autor důležité otázky: Jak rodičovství samotné člověka promění a jak se on sám otiskne do svých dětí? „Jsi tvrdohlavá jako Sára? Rozumná jako Sára? Chytrá? Nebo úzkostlivá. Jako já. Přecitlivělá,“ uvažuje Adam.

Ilustrace Nikoly Janíčkové v románu Jonáše Zbořila Flora, repro: Paseka

Při četbě Zbořilova dystopického příběhu, jenž postupně nabírá na hororovosti, vyplouvají na povrch i některé další palčivé společenské otázky, na něž dost možná ani nechceme znát odpověď: Co zbývá ze života člověka napojeného na přístroje, které jej bez jeho vědomí udržují v biologické existenci? A v čem se takový život liší od toho Flořina, u níž se změť kabelů, odpadu a přírodnin stala samotnou podmínkou pro vznik života? „Ptám se na to Sáry. Ty tomu přece rozumíš, ne? Jak se z anorganické hmoty stala organická,“ podotýká Adam. Autor tím z různých úhlů a v bytostné úzkosti ohledává enviromentální žal, jehož je na městské periferii poseté odpadky na rozdávání. Přitom environmentální linka je ve Floře spíše podprahová. I tak Zbořilův román jako kdyby dával za pravdu té části literárních teoretiků, kteří mají za to, že každá další dystopie bude brzy spojena právě a především s klimatickou změnou.

Ilustrace Nikoly Janíčkové v románu Jonáše Zbořila Flora, repro: Paseka

Konkrétním předobrazem Zbořilovi byla pražská nouzová kolonie Na Slatinách, oddělená od okolní městské zástavby železnicí a nacházející se východně od Bohdalce, mezi Záběhlicemi a Strašnicemi. „Obyvatelé kolonie se s ní (s kolonií) cítili být svázáni. Přesto se však její osud nevyvíjel příznivě,“ napsala v jedné své studii badatelka Jana Viktorínová. Stačí procházka ve slatinských nebo jim podobných uličkách a obrazy (i bytosti), které Jonáš Zbořil nechává vynořit z hlubin Stepi, náhle nabudou naléhavosti, která na nás při čtení v teple domova nemusí až tak dorážet.

Obálka románu Jonáše Zbořila, graficky ji vytvořila Nikola Janíčková, repro: Paseka

Jonáš Zbořil: Flora

Paseka, Praha 2024, 168 stran, doporučená cena 299 korun.