Odchod požíračky příběhů. Poslední román Daniely Hodrové je logickou tečkou

Román o necelých sto sedmdesáti stranách vyšel těsně před autorčinou smrtí. Tato informace, která by u jiných prozaiků či prozaiček byla především položkou v medailonu, případně součástí atraktivní mediální propagace, má u Hodrové zcela jinou váhu. Respektovaná spisovatelka a držitelka mnoha literárních cen totiž evidentně žila literaturou do té míry, že svou poslední kniha pojala jako záznam odcházení – zatímco v Točitých větách, za něž v roce 2016 získala Magnesii literu pro Knihu roku, psala o odcházení spisovatelky a překladatelky Bohumily Grögerové, ve své poslední knize popisuje vlastní odchod na Kouzelný vrch.

Román však není pouze o vypravěčce a jejím potýkání se s konečností. Podobně jako ve svých předchozích prózách Hodrová s mimořádným zaujetím přibližuje i kruciální okamžiky, jež se děly jejím blízkým a jichž byla svědkyní. V románu tak vystupuje její první manžel Karel Milota, literární vědec Milan Jankovič či kulturní publicistka, režisérka a překladatelka Nina Vangeli. Dojde však i na autorčiny rodiče, příbuzné, „Požíračka příběhů“, jak se v knize sama tituluje, těká v krátkých kapitolách mezi osobní a rodinnou historií i mezi historickými postavami, zachycuje své postupné tělesné strádání, reflektuje však i aktuální společenskopolitickou situaci – jak pandemii koronaviru, tak válku na Ukrajině.

Tyto reflexe ovšem probíhají pouze kdesi na pozadí, pro závěrečnou prózu Daniely Hodrové jsou kruciální osudy těch, s nimiž prožívala důležité okamžiky svého života, těch, s nimiž sdílí čas, který jí nevyhnutelně ubývá, a těch, kteří ji ovlivnili. Otevřeně přitom uvažuje i nad etickou stránkou toho, že své blízké vrhá do svých románů. Autorka však nebulvarizuje, ostatně její přízvisko „Požíračka příběhů“ působí daleko spíš pejorativně. Hodrová zde neparazituje na cizích příbězích, spíš se pokouší zachytit to, co minulo, respektive co pomíjí. Vede ji přitom jakási bazální a naprostá důvěra v literaturu – jako by zapsáním mohla přiblížit, či dokonce uchovat něco z toho, co již není. Autorčino naprosté pohlcení literaturou se promítá i do desítek literárních odkazů, jimiž se text hemží.

Daniela Hodrová 27. října 2011 v Národním divadle v Praze, kde právě převzala Státní cenu za literaturu, foto: ČTK – Stanislav Peška

O díle Daniely Hodrové se často hovoří jako o náročném, elitářském, příliš intelektuálním. Domnívám se, že s ohledem na tuto škatulku prokázalo autorčině tvorbě, respektive jejímu vnímání širší veřejností, svého druhu medvědí službu ocenění pro zmíněné Točité věty. K tomuto jejímu čtenářsky možná vůbec nejnáročnějšímu románu se kvůli Magnesii Liteře zákonitě, ale i paradoxně upnula čtenářská pozornost víc než k jiným, o poznání méně náročným autorčiným prózám.

Jak trefně poznamenal Josef Chuchma v diskuzi Kverulanti časopisu Host, psaní Daniely Hodrové – a v novince to myslím platí ještě víc než v jiných knihách – nevede ke zobecňování. Naopak zahlcuje čtenáře a čtenářky konkrétními jevy, scénami, osobnostmi. A právě v tom smyslu mohou její texty působit náročně, absentuje v nich příběh, jednoznačný směr; čtení je typické jakousi permanentní přítomností, na obzoru se nerýsuje katarze ani vyústění – jen konec. Ve svém posledním románu autorka splétá desítky příhod, situací, motivů a témat, přeskakuje v čase, mezi osobami, které znala a s nimiž se stýkala, přechází k psaní o literárních postavách, o dílech, případně ke slavným spisovatelům a spisovatelkám.

Obálka posledního románu Daniely Hodrové, repro: Malvern

Psaní drží pohromadě jednak díky výrazné rytmizaci, jednak díky návratným motivům – ať už se jedná o smrt, případně odcházení, nebo o požáry, z nichž jeden zachvátil rodinnou chatu pod Blaníkem, jinému podlehla čtyřicetiletá matka dvouletého dítě o Vánocích v domě naproti činžáku, v němž Hodrová desítky let žila na pražských Vinohradech. Co přichází bezpochyby je náročná kniha – nejen kvůli výše zmíněnému, ale i proto, že se jedná o prózu spějící od prvních stran bezodkladně ke smrti. Nikoli však k zániku či zapomnění, tomu se naopak psaní Daniely Hodrové svou podstatou vzpírá. Romány této autorky tvoří ucelený svět. A Co přichází představuje v tomto jedinečném románovém prostoru chmurnou, ale pochopitelnou tečku.