Box, bony a ženy: Život romského boxera Stanislava Tišera byla jízda
„Já mám nádhernej život!“ Tak zní motto knihy Stanislava Tišera Já byl frajer kluk. Příběh romského boxera a veksláka. A skutečně, jeho osobité vyprávění je prodchnuté nakažlivým nadšením. Někdy je ho možná moc, přesto se jedná o titul, který nenudí a nezklame.
Mezi aktuálními knihami působí vzpomínání boxera Stanislava Tišera (* 1957) v mnoha ohledech neobvykle. Asi podobně jako působil neobvykle tento romský boxer muší a bantamové váhy ve srovnání se svými boxerskými kolegy. Léta nosil fešácký knír, kouřil a čas od času se podíval do vězení. Přesto ve své milované pražské Lucerně v ringu opakovaně vítězil, získal několik titulů mistra republiky a byl i československým reprezentantem. A nejen jím. Stal se také úspěšným vekslákem.
Od zápasu k zápasu, od milenky k milence
Díky takřka neomezenému přísunu peněz z vekslu žil Stanislav Tišer na vysoké noze, střídal ženy, pil drahý alkohol, jedl v čínských restauracích, které byly v předrevolučním Československu znakem luxusu. Přestože se příliš neopíjel a nebral drogy, často propařil noc, někdy dokonce ráno pokračoval dalším tahem. A po revoluci založil na pražském Žižkově boxerský klub, v němž trénoval mladé lidi, kteří by jinak pravděpodobně skončili dost nevalně. Tak by bylo možné popsat život Stanislava Tišera ve stručnosti.
Kdo by se o něm však chtěl dozvědět více, má možnost díky Marii Urbanové (* 1991). Literární redaktorka a v posledních letech rovněž boxerka (Tišer ji trénuje) strávila s bývalým romským boxerem mnoho hodin a jeho osobitým vzpomínkám dala knižní podobu a tvar. Samotný Tišer totiž v knize přiznává: „Měkký a tvrdý i jsem se nikdy nenaučil, všude píšu měkký.“ Spoluautorce knihy se podařila pozoruhodná věc: Vyprávění je svižné, někdy takřka překotné, přesto člověk nemá pocit, že je odbyté a potřebovalo by to či ono dovysvětlit.
Redaktorka nakladatelství Garamond Marie Urbanová na křtu knihy Já byl frajer kluk. Urbanová vystudovala francouzské překladatelství a novořeckou filologii. Posledních šest let se pod vedením Stanislava Tišera věnuje boxu, na kontě má bronz z mistrovství republiky, zdroj: Facebook – Pavel Dobeš (místostarosta Prahy 3)
A především: Tišerův slovní proud působí velice autenticky. Vyprávění postupuje prudce a lineárně. Od dětství přes mládí míří k prvním boxerským zkušenostem, k veksláctví, cestou popisuje množství milenek a hospodských rvaček… a dospěje až k revoluci a založení boxerského klubu. U ničeho se Tišer příliš nezdržuje, nic nerozkecává. Postupuje od historky k historce, od milenky k milence, od soupeře k soupeři. Jako by listoval fotoalbem a komentoval, co vidí (přičemž bohatý fotografický doprovod nalezneme na konci knihy). Dotkne se tak nějak všeho, vysvětlí, co je potřeba – ať už to, jak fungovalo překupování bonů či jak probíhaly boxerské zápasy.
Já se tu měl dobře
Dějinné okolnosti Tišer sice reflektuje, ale obvykle pouze okrajově: „Z Pankráce jsem vyšel a kašlal. V nemocnici zjistili, že mám tuberu, nakazil mě spoluvězeň. Dva tejdny mě drželi na izolaci a cpali práškama, po kterejch je člověk hrozně nadrženej, bylo to vidět i na ostatních marodech. Bral jsem to ještě doma, byli jsme s manželkou pořád v posteli. Chvíli nato přišla ta revoluce.“
Stanislav Tišer na říjnovém pražském křtu své knihy, zdroj: Facebook – Pavel Dobeš (místostarosta Prahy 3)
Přesto v proudu historek čas od času problikne postřeh, který skvěle vystihuje nějaký společenský trend. Třeba když Tišer popisuje, jak po listopadu propadl automatům: „Bez boxu ale bylo prázdno. Bejval jsem dřív málo doma, veksl a soustředění, nemohl jsem si na tolik volnýho času zvyknout. Hospody prázdný, šipky a kulečník zmizely, u zdi stály dva tři automaty. Všichni hráli a všude byly herny.“
Jak naznačuje výše citované motto knihy, Tišer si povětšinou neláme hlavu vlastními chybami či přešlapy; neptá se, kde by mohl být, kdyby se víc soustředil na sport, kdyby peníze utrácel uvážlivěji… Pro hlubší reflexi odvrácené stany protagonistova života zkrátka v knize není místo – možná je to škoda, možná je to maska, ovšem svéráznému vypravěči, jakým Stanislav Tišer je, sedne zatracené dobře. Romský boxer s rozkoší vzpomíná na hory peněz, které utratil během jediné noci. Jinde píše, jak při výjezdech do zahraničí někteří kluci utekli na Západ, a tvrdí: „Já pryč nechtěl. Já se tu měl dobře.“
Obálka knihy, kterou boxerovi Tišerovi reálně sepsala Marie Urbanová, repro: Garamond
Standa Tišer (literárně zpracovala Marie Urbanová): Já byl frajer kluk. Příběh romského boxera a veksláka
Garamond, Praha 2024, 208 stran, doporučená cena 299 korun
Tišerova kniha představuje příběh člověka, který se dovedl v každé době zorientovat. A to obvykle dost osobitým způsobem: „Ostatní běhali, já to zkusil jednou a už mě k tomu nikdo nedonutil. (…) Na soustředění se jelo v pondělí autobusem, já přijel ve středu večer taxíkem. Věděli, že se stihnu připravit, protože když už jsem trénoval, tak to stálo za to a všechny jsem strhnul.“ Strhnout může i nyní – jako vypravěč, který sice neumí psát měkká a tvrdá i, ale tuto neznalost vyvažuje svérázným a nezaměnitelným projevem.
