Nebezpečná mlha, bludičky a jedna vědecká expedice: Na Šumavě se dějí věci!

Žánrové literatuře se v pohraničí daří. Přesvědčit jsme se o tom mohli třeba díky Černé Rusalce, thrillerovém debutu Martina Müllera. Anebo díky románům Petry Klabouchové (* 1980). Tato spisovatelka sice již vydala téměř desítku knih, do povědomí čtenářstva se však pořádně zapsala až v tomto desetiletí, kdy si ji pod svá křídla vzalo nakladatelství Host. Tam dosud publikovala tři knihy: nejprve kvalitativně slušnou „šumavskou“ detektivku Prameny Vltavy, poté nepříliš podařený román U severní zdi inspirovaný hrůzami, jež se v padesátých letech odehrávaly v pankrácké věznici, kde byly vězenkyním odebíráni novorozenci. Nyní se vrátila na Šumavu, tentokrát hororem Ignis fatuus.

Jak tajemně zní název novinky (označení pro bludičky), tak tajemné jsou i události, jež se v příběhu, konkrétně v okolí řeky Křemelná, dějí. Pravděpodobně někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století tam odjíždí bioložka, která je s dalšími vědci vyslána, aby přišla na kloub tomu, co se v dané lokalitě děje. Všichni dostanou krycí jména – nepříliš důmyslná, ústřední bioložka se jmenuje Květa, psychiatr je Dušan a podobně – a v podzimním sychravu se odebírají do lesů poblíž hraničního přechodu. Mají se vypořádat s paranormálními jevy znejišťujícími tuzemské vojenské velitele. Poněvadž se to děje na hranici socialistického Československa se Západem, vznáší se mlha obav, že ony jevy by mohly být tajnou zbraní právě Západu. Záhy se ukazuje, že více než o vysvětlení těchto jevů půjde účastníkům o holý život. Petra Klabouchová, jak přiznává v epilogu, vychází z takzvaných babských povídaček a legend, které o oblasti kolovaly.

Petra Klabouchová studovala mediální vztahy a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Žije střídavě v Itálii, USA a Česku. Jako manažerka zastupuje několik rockových skupin, zdroj: Wydawnictwo Afera

Expedice zažívá jakousi poznávací jízdu po zdejších abnormalitách. Bludičky, přeludy, neobjasněná zmizení, beztělci, kulové blesky, časové přesuny, nebezpečná mlha… S tím vším se musí Květa vypořádat a do toho si nemůže být jista ani svým nejbližším okolím, neboť jak postavy poznáváme, spolu s protagonistkou zjišťujeme, že některé z nich se na expedici vydaly s jinými motivacemi než Květa, kterou režim donutil ke spolupráci účinnými a dobře známými prostředky.

Místy se může zdát, že autorka vyprávění překombinovává. Ostatně velmi výrazný twist, který publikum hororů dobře zná a jenž obvykle slouží k vystavění pointy, Klabouchová použije pouze jako další položku v seznamu nesnází, s nimiž se Květa musí popasovat. Ačkoli tedy nabýváme pocitu, že autorce seznam paranormálních aktivit až příliš nabobtnal a my sledujeme další a další strázně, jež na postavy číhají, postupně zjišťujeme, že jde o příběh velmi promyšlený.

Obálka nové knihy Petry Klabouchové, repro: Host

Vyjevuje se to zejména v závěrečných stránkách knihy. Na nich nalezneme vedle kapitoly „Konec…“ také „Začátek…“ a ještě „Konec?“. Zde se ukáže, že autorčiným cílem nebylo pouze budovat podmanivou a svíravou atmosféru – což se jí po většinu času dařilo víc než dobře –, ale také upozornit na nemilosrdné praktiky minulého režimu, a především ukázat, že šumavský genius loci má i jiný rozměr než ten, za nímž tam ročně putují desítky tisíc lidí. Kraj poznamenal jak poválečný odsun, tak třeba vznik vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda v roce 1952, ovšem vážou se s ním i daleko starší legendy. Na nic z toho bychom při procházkách tamní přírodou neměli zapomínat…