Traumatizovaná třicátnice a student práv v řídkém románu Lucie Huškové

Předloňský románový debut Lucie Huškové (* 1987) Símka sice literární kritika přešla v podstatě bez povšimnutí, čtenářský ohlas měl však slušný. A dá se předpokládat, že nejinak tomu bude i v případě autorčiny druhé prózy nazvané Kolem dokola. V lecčem se totiž podobá třeba titulům Petry Dvořákové. Sleduje nešťastné, traumatizované postavy v jejich každodennosti a v interakcích s nejbližšími. Přičemž v případě Huškové běží o vyprávění sice svižně napsané, zároveň však nezřídka sklouzávající ke kýčovitosti, místy je notně šablonovité a neškodilo by mu výrazné proškrtání.

Vypravěčka první části, třicátnice Zoja, sedla do auta a srazila cyklistu. Událost determinuje její život. Nejen proto, že musí většinu výplaty získané úmornou prací v korporátu posílat postižené rodině. Také se ve spaní pomočuje, takže nechce strávit noc se svým partnerem-nepartnerem, od nějž si kvůli tomu udržuje distanc. Tragédie rovněž určuje ráz a směřování prózy. V první části sledujeme traumatizovanou ženu zabředávající hlouběji a hlouběji do pocitů oprávněného provinění, což vyústí v to, že se v tetovacím salónu začne oddávat něčemu, co by šlo nazvat jako řízené sebepoškozování.

Vyprávění je nasekané do krátkých, většinou několikastránkových kapitol, díky čemuž text odsýpá, těžko si však nevšimnout neobratností. Prvním problémem je Zojin vnitřní hlas. Protagonistka je urputně doslovná. Projevuje se to kupříkladu v dialozích: neustále komentuje, jak se při konverzacích cítí, co ji vykolejilo, naštvalo, ačkoli je to obvykle zcela jasné nejen z toho, co říká, nýbrž i z toho, o čem se mluví.

Rovněž by nebylo od věci, kdyby se některé epizody či kapitoly osekaly či rovnou odstranily. Až příliš často se přistihneme při pocitu, že daná stránka či daných několik stránek se do knihy dostalo jen proto, aby to ve výsledku vydalo na román. Vyprávění se často nijak neposouvá, přešlapuje na místě, případně se točí v kruhu. První části zkrátka chybí nápad či moment překvapení. Od začátku sledujeme strázně provinilé ženy a vyjma samotného závěru se na tom nic moc nezmění.

O něco dynamičtější je část druhá. Tu vypráví Marek, student práv, jenž pochází z dvojčat. Zatímco bratr Matouš žije s přítelkyní, on zůstal v domácnosti s ovdovělou matkou, aby na ni dával pozor. Na popud otce spolu s bratrem horlivě sportuje, protože jim táta „vždycky říkal, že na sobě musíme makat. Že chlap bez svalů a kondice je bezcenná sračka“. Snaží se přitom najít způsob, jak se s tragédií vyrovnat a najít společnou řeč s bratrem – ten se o zemřelém tátovi zcela odmítá bavit. A my čekáme, kdy a jak se Markovo vyprávění protne s tím Zojiným.

Repro: Euromedia Group – Listen

Ve druhé části autorka přece jenom rozehraje více témat a soustředí se na více postav, což vyprávění svědčí. I zde však narazíme na podivné momenty. Třeba: bratři sice studují vysokou školu, ale matka je neustále oslovuje Matoušku a Marečku – a k tomu se Marek strašlivě děsí toho, že by si máma našla někoho, kdo by v domácnosti nahradil tátu. Nedovedu se vžít do role někoho, kdo prožil takové trauma, ale při četbě jsem měl nejednou pocit, že Marek nestuduje vysokou školu, ale spíš ukončuje druhý stupeň školy základní.  Celkově působí dvojčata na svůj věk poněkud nevyzrále a matka jim sekunduje coby příkladně šablonovitý typ žalem zdrcené vdovy.

Nejvíce se však člověku kroutí prsty při četbě závěrečných stránek, které míří k happy endu. To se vyprávění stává již vysloveně kýčovité a křečovité. Kolem dokola se řadí k titulům, jež se hladce čtou, ovšem za cenu toho, že se nad slovy a větami raději moc nezamýšlíme.