Top ten fantastiky za rok 2025 aneb Nejen návraty mistrů řemesla

Nejprve pár postřehů o tom, co se na poli fantastiky v domácím prostředí událo. Mým nejoblíbenějším – z hlediska čtenářských preferencí – nakladatelstvím se ve fantastice definitivně stal brněnský Host, kde odvádí úžasnou práci redaktor Jiří Štěpán. Knihy, jež vybírá do edičního plánu tohoto dramaturgicky široce rozkročeného nakladatelského domu, dokáží oslovit jak starší generace, tak publikum vyrůstající na young adult. Navíc se nebojí otevírat klíčová témata současné společnosti a zasahuje do všech žánrů a subžánrů.

V nakladatelství Host odvádí úžasnou práci – redaktor Jiří Štěpán. Foto: Nakladatelství Host

V nakladatelství Epocha vyšel poslední díl série space oper Legie, kterou psali společně František Kotleta a Kristýna Sněgoňová. Mám z těchto knih doma již pěknou věž, protože u některých věcí čekám, až budou komplet. Takže zatím nehodnotím, ale rozhodně se sluší zmínit, že ve čtenářském hlasování v rámci ankety Kniha roku Lidových novin 2025 to Legie k prvnímu místu napálila vpravdě světelnou rychlostí. Ukazuje se, že aktivní fandom, jímž se fantastika vždy pyšnila a který často zůstává přehlížený nebo je vnímán pouze díky nejrůznějším comic-conům jako cosi, co vybublá na povrch jednou za čas, stále žije a má sílu.

Pokračuje vzestup nakladatelství Golden Dog. Vloni zaujalo hned několika antologiemi: ženský horor aka Bolestíny, pohádkami inspirované Daleké království a spojení hrůzy a sexuality v souboru Když hrůza laská, po kůži běhá mráz. Zajímavé tituly domácích autorů a autorek se čím dál více objevují pod značkou FOBOS – třeba hororový román Ante Portas Ludmily Svozilové (i ona si prošla Golden Dogem).

Jako již tradičně zdůrazňuji, že můj výběr neobsahuje knihy, na nichž jsem se redakčně jakkoliv podílel. Což mě vede k neméně tradiční poznámce, že právě z toho důvodu není v mém top ten Tad Williams, kterého zbožňuju už nějakých třicet let a jemuž jsme v Laseru vydali Mořeplavcovy děti, poslední díl tradičně pojaté tolkienovské fantasy Poslední král Východního Ardu.

Stejně tak platí, že jsem zdaleka nepřečetl vše. Mít o pár týdnů víc, dost možná by se do mého žebříčku dostal například Alastair Reynolds a jeho Vlci (což je pokračování jedné z nejlepších space oper všech dob Odhalený vesmír), dále již zmíněná Svozilová se svým Ante Portas anebo Margaret Atwoodová a její Rok potopy. Z výše vychvalovaného Hostu pak na mě čeká román Povznesení, v čemž tuším něco stejně dobrého jako knihy Raye Naylera (tomu u nás vloni vyšla skvělá novela o mamutech).

Zklamání Gaimanem

Rád bych parafrázoval otázky z předvánoční ankety tohoto webu a sdělil tu, co mě v roce 2025 nejvíc potěšilo a zklamalo v české fantastice. Začnu od toho negativního – a není to vlastně otázka výlučně loňského roku. Už před rokem a půl se začaly objevovat zprávy, že britský spisovatel Neil Gaiman, jeden z nejmilovanějších tvůrců literární fantastiky, má problém. Což vedlo k přehodnocení plánů na pokračování seriálů Sandman (Netflix) a Dobrá znamení (Amazon Prime). Jak se zdá, v zahraničí nakonec kauza zvláštně vyšuměla s odkazem na to, že Gaiman je autista a některé situace prostě neodhadne (Google vám pomůže v pochopení toho, nakolik tohle vysvětlení dává smysl).

Britský spisovatel Neil Gaiman 6. ledna 2024 v Los Angeles. Foto: ČTK / AP – Jordan Strauss

Jenže u nás se ona kauza prakticky nereflektovala, pokud nepočítáme pár statusů na sociálních sítích. Snad proto, že Gaiman je ikona a nechce se nám o tom mluvit, psát ani přemýšlet – coby garant toho nejlepšího z fantastiky a umění přece pronikl i do písní, byl to kámoš Terryho Pratchetta a byla radost jej citovat nebo dávat za příklad v lásce ke knihám a vypravěčství. Což vše teď notně zhořklo. A bohužel třeba mě to vedlo ke kroku, že jsem si udělal malý průzkum, kdo další z mých hrdinů a hrdinek má nějaký ten škraloup.

Výsledek? Například odmítám pracovat na novém vydání klasického fantasy románu Mlhy Avalonu od Marion Zimmer Bradley. Nejde o nějaké „cancelování“, nýbrž o vymezení si hranic, s jakými jmény chce být člověk spojován. Případně o to, jak nakládat s jejich díly. Samozřejmě, tyčí se zde obrovský otazník: Jak oddělit dílo od autora/autorky??? V případě ruské spisovatelské star Sergeje Lukjaněnka, který otevřeně podpořil Putinovu invazi na Ukrajinu, přestalo pražské nakladatelství Argo vydávat jeho knihy a výdělek toho, co se od něho ještě prodalo, měl být věnován pro potřeby napadané země. Což je jedno řešení. Anebo: ne nutně nevydávat (ostatně zrovna Neil Gaiman je především komiksový scenárista, takže by takové rozhodnutí ochudilo i další, kteří se na daných komiksech podíleli), avšak zisky napojit na organizace, které pomáhají například v oblasti sexuálního násilí. Bez ohledu na to se nemůžu srovnat s pocitem jakési osobní zrady z Gaimanovy strany.

Predátor Gaiman

Počátkem loňského roku informoval server BBC News, že britský spisovatel Neil Gaiman čelí obvinění osmi žen ze sexuálního obtěžování a znásilnění. Gaiman vydal prohlášení, v němž popírá, že by se kdy s kýmkoliv zapojil do sexuálních aktivit bez vzájemného souhlasu. Ze sexuálního napadení byl však nařčen už v červenci 2024, kdy britská mediální skupina Tortoise Media zveřejnila podcastovou sérii s výpovědmi pěti žen. Jedna z nich, která hlídala Gaimanovo pětileté dítě, tvrdila, že jí nabídl koupel na zahradě, poté se k ní nahý připojil, požádal ji, aby si mu sedla na klín a sexuálně ji napadl. Další ženy zase uvedly, že je spisovatel zapojil do BDSM aktivit, s nimiž předem nevyjádřily souhlas. Po některých z nich následně požadoval podepsat dohodu o mlčenlivosti výměnou za peníze. Gaimanův zástupce už dříve sdělil, že „sexuální ponižování, svazování, dominance, sadismus a masochismus nemusí být pro každého, ale mezi dospělými, kteří s tím souhlasí, je BDSM legální“.

Nyní k tomu pozitivnímu, což bych však měl spíš označit přívlastkem „hořkosladký“. V Japonsku každoročně zvolí jeden znak kanji, který by měl daný rok reprezentovat. Zatím posledním je znak pro medvěda. U nás bych za rok 2025 horoval pro znak znamenající „pobuda“. Konkrétně Zdeněk Pobuda. Dlouholetý šéf Nakladatelství Epocha se už několik let potýká s těžkou nemocí. A na začátku prosince vyjádřil přání se ještě naposledy ve velkém stylu vrátit do své kanceláře a pozdravit se se svou „rodinou“.

Aby bylo jasno: Zdeněk je člověk, jehož nemalou zásluhou se v posledních dvaceti letech enormně zlepšily možnosti českých autorů a autorek. Především díky Edici Pevnost se na trh dostaly pozapomenuté klasiky přelomu osmdesátých a devadesátých let, ale i desítky novinek nebo řada svazků neprávem opomíjené legendy české fantastiky Jany Rečkové. Právě Zdeněk umožnil i boom kotletovek a následný další rozvoj českých autorů a autorek – od Kristýny Sněgoňové a Míši Merglové po Martina Paytoka nebo Petra Brožovského. Vidět, jak ho jeho spolupracovníci a kamarádi vítají, a slyšet zase jednou „Nazdar, upíre!“ (protože nikdy nezapomněl zdůraznit, že jméno Boris zná hlavně z jedné upírské povídky), to byl zážitek, který překoná máloco a který mi částečně vrací víru v lidstvo. Takže pokud umíte kanji znaky, pobuda, prosím.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

A nyní k našemu abecedně řazenému top ten.

1. Joe Abercrombie: Ďábli (Polaris)

Jednoznačně nejzábavnější kniha roku (ostatně i proto jsem tu nedávno recenzoval). Nikdo neumí pracovat s mixem niterného romantismu a naprostého cynismu jako britský tvůrce Joe Abercrombie. Tentokrát vzal své fanoušky a fanynky na zběsilou jízdu napříč alternativní Evropou, k níž má ostatně blízko, když vezmeme do úvahy starší román Nejlépe chutná za studena se silnou inspirací v renesanční Itálii. Ďábli, toť úžasné postavy, vychytané zvraty a nádherné hlášky. Pokud se projektu filmové adaptace bude opravdu věnovat James Cameron, bude jeden z projektů dekády. Minimálně v rámci fantastiky.

Joe Abercrombie: Ďábli; repro: Polaris

2. Paolo Bacigalupi: Navola (Host)

Americký spisovatel Paolo Bacigalupi je u nás známý především díky geniálním povídkám shrnutým ve knize Čerpadlo 6. Jsou poetické i brutální, chytré i potměšilé. Vzbuzují pocit úžasu i děs. S romány už ovšem na našem trhu takový úspěch neměl, což je škoda. Minimálně Vodní nůž by měl být povinná četba pro všechny, kdo chtějí srozumitelně vysvětlit, kam vede klimatická změna. Nyní se ovšem na tuzemský trh navrátil se svým prvním fantasy románem. Svět inspirovaný renesanční Itálií, postavy založené na slavných bankéřských rodinách té doby. Fascinující čtení. (Poznámka redakce: autor recenzi na tuto novinku již odevzdal, budeme ji publikovat ve velmi dohledné době.)

Paolo Bacigalupi: Navola; repro: Host

3. Matt Dinniman: Carlova postapokalyptická show (Mystery Press)

Tohle není žádné umění, nic zásadního. Ale někdy člověk potřebuje upustit páru, a Američan Matt Dinniman mu to skvěle umožňuje. Vrchol subžánru LitRPG je zábavná kniha – i proto jsem ji tady recenzoval… Nic víc, ale především nic míň. Body navíc, pokud máte kočku. Další bod navíc, pokud rádi hrajete videohry nebo deskovky. Pokud byste chtěli v kategorii guilty pleasure knihu českého autora, tak zkuste Luciférovku (Nakladatelství Epocha) od Petra Brožovského. Hrdina je právník. Autor je právník. Hrdina má rakovinu a uzavře smlouvu s peklem. Autor nemá rakovinu, ale pomůže svému hrdinovi s peklem nádherně vy… běhnout. Některé knihy jsou chytré, Luciférovka je v dobrém slova smyslu vychcaná.

Matt Dinniman: Carlova postapokalyptická show; repro: Mystery Press

4. Thomas Olde Heuvelt: Orákulum (Argo)

Evropský horor je na vzestupu, a to nejen ve filmu. Jozef Karika. John Ajvid Lindqvist. A Nizozemec Thomas Olde Heuvelt. Posledně jmenovaný se prosadil čarodějnickým hororem HEX o městečku, které skrývá své prokletí před světem až do chvíle, kdy nastoupí moderní technologie, sociální sítě a neochota mladé generace držet se cesty svých předků. Motiv utajování nadpřirozena před veřejností za každou cenu je přítomen i v Orákulu. Na nizozemském venkově se v poli objeví tři sta let stará loď. A každý, kdo vstoupí do podpalubí, prostě zmizí. Jenže to je jen začátek. Úžasný mix hororu, konspiračního thrilleru a magického realismu.

Thomas Olde Heuvelt: Orákulum; repro: Argo

5. Jarmila Kašparová: Palác šupinatých koček (Host)

Druhý román nadějné tuzemské autorky, pro který by se dalo použít označení science fantasy – byť pravověrné scifisty jistě potěší, že nakonec je všechno, přes zmínky o démonech, ryze technicky vysvětlitelné. Detektivka z paláce, který je pro své obyvatele celým světem. Bují zde intriky, bizarní tradice a rituály a koexistuje vedle sebe hned několik ras, z nichž každá věří, že ty ostatní jsou jejími hračkami. I když téměř bez akce, je kniha nesmírně vtahující a objevovat její svět je prostě skvělý zážitek. (Poznámka redakce: recenzi i na tento titul budeme publikovat ve velmi dohledné době.)

Jarmila Kašparová: Palác šupinatých koček; repro: Host

6. H. Leinor: Felikracie (Baobab)

Na tuhle knihu francouzské autorky podepisující se H. Leinor jsem byl upozorněn na loňském Světě knihy Praha kamarádkou, s níž sdílíme vášeň pro kočky. Výkřik „Zemi ovládli emzáci, ale když se přiblíží ke kočce, tak vybuchnou! Tady máš prosecco!“ byl dokonalým příkladem přesně zacílené reklamy. Dobrá práce, Vendy. Felikracie je vymazlená francouzská humoreska, která v sobě nese to nejlepší z tamních fantastických animáků ve stylu Avril a podivuhodný svět či filmů dvojice Jean-Pierra Jeunet a Marc Caro (Delikatesy a Město ztracených dětí). Zápletka? Jak bylo řečeno, vyskytují se tam emzáci, co vypadají jako kudlanky a ovládli Zemi. V okupované Paříži dvojice jejich lidských domácích mazlíčků najde snůšku koťat a za pomoci odboje se je snaží propašovat na tajemnou základnu, odkud snad lidstvo provede finální protiúder, u něhož bude mnoho a mnoho mňaukotu.

H. Leinor: Felikracie, repro Baobab

7. Leonard Medek: Dobrodruh 5 (Straky na vrbě)

Jsou knihy, které se do žebříčku dostanou čistě díky tomu, že mají styl. To je případ volné série Dobrodruh od Čecha Leonarda Medka. Založena je na lásce ke starým morzakorům (sešitům brakové dobrodružné literatury – pozn. red.)  nebo k románům páně Batličky a pyšní se označením „subžánr mašinkvér a magie“. Leonard Medek, který sám vypadá, že k nám propadl odněkud z konce dlouhého devatenáctého století, si hraje s pulpovými zápletkami, archaickým jazykem a tunou dobových narážek. Ale ano, loňská „pětka“ není tak dobrá, jako byla skvělá kniha čtvrtá (založená na představě, že existuje obrazárna, kde jsou jen díla věnovaná ďáblu), ale zase jsme na ni čekali devět let. Mimochodem, autor je vyučený zlatník, a když si pořídíte limitovanou edici, dostanete prvorepublikovou minci jako bonus.

Leonard Medek: Dobrodruh 5; repro: Straky na vrbě

8. K. J. Parker: Šestnáct způsobů, jak bránit opevněné město (Planeta9)

Dlouhou dobu můj favorit na knihu roku, a i když se nakonec objevilo pár lepších kousků, pořád je tahle s vtipem napsaná záležitost o jednom spektakulárním obléhání parádní čtení. Hlavní síla tohoto textu britského spisovatele Thomas Charles Louis Holt, jenž fantasy píše pod pseudonymem K. J. Parker, spočívá v tom, že obráncům velí plukovník ženistů, který se celý život musí vypořádávat s tím, že jím jeho okolí opovrhuje. A zároveň je mistrem pohybu v šedé zóně zákona. Jeho vyprávění nehltáte pro akční scény a popisy masakrů útočníků i obránců, nýbrž pro ten přitažlivě pokřivený způsob jeho myšlení. Nejde mu nefandit, třeba když získá potřebné peníze na potraviny tím, že svým úhlavním nepřátelům s gustem odprodá kulturní dědictví těch, které zachraňuje.

K. J. Parker: Šestnáct způsobů jak bránit opevněné město; repro: Planeta9

9. Andrzej Sapkowski: Rozcestí krkavců (Leonardo)

Je to nějakých jedenáct let, co vyšel poslední Zaklínač, takže návrat do světa polského tvůrce Andrzeje Sapkowského je jednou ze zpráv roku 2025, i když čísly se nemůže rovnat třeba novince Dana Browna. Příběh z doby, kdy zaklínač Geralt poprvé vyráží do světa, je dechberoucí sled scének a žánrových obrázků, které drží pohromadě hlavně láska ke světu, postavě a autorově jazyku. Bonusem je způsob, jímž si Sapkowski dělá legraci sám ze sebe, respektive to, jak dělá narážky na slavné povídky a některé neméně slavné scény ze své románové pentalogie. Je to přelomová kniha? Určitě ne. Ale jak řekl kolega z podcastu časopisu Pevnost: Jako když po letech zajdete s kámošem na pivo a zjistíte, že je pořád strašně fajn. (Poznámka redakce: Materiál o této knize a jejím autorovi jsme přinesli ve dnech jejího českého vydání.)

Andrzej Sapkowski: Rozcestí krkavců; repro: Leonardo

10. Neal Stephenson: Systém světa (Talpress)

Velkolepé zakončení Barokního cyklu. Američan Neal Stephenson je jedním z autorů, jež dokáží skvěle vyprávět, hrát si se stylem i s očekáváním čtenářů a čtenářek. A jakýmsi zázrakem vám k tomu mimoděk podsunout asi tak miliardu faktů, zajímavostí a detailů, které bez nadsázky mění způsob, jakým přemýšlíte o daném tématu (v tomto případě konec sedmnáctého a začátek osmnáctého století a způsob, jakým končí tradiční feudalismus). Upřímně, pokud nemáte měsíc volného času, na posezení tuhle knihu nedáte, na to je moc velká rozsahem (rovná tisícovka stran), záběrem i přesahem. Ale klidně se k ní budete po troškách vracet i půl roku, protože o ní platí vše výše uvedené. A jako bonus píše Stephenson stylem, který může českým čtenářům a čtenářům připomenout skvělou dobrodružně-historickou taškařici Vladimíra Neffa Královny nemají nohy.

Neal Stephenson: Systém světa; repro: Talpress

Bonus: R. R. Tolkien: Dopisy (Argo)

Tady není co řešit. Tolkien je jen jeden a dopřát si několik set stran jeho dopisů, v nichž se vyjadřuje ke všemu možnému? K nezaplacení. Je zde i slavný dopis německému nakladateli, v němž pan profesor s gustem nakládá celému nacismu.