Anketa ČT art: Jedna bitva za druhou i koncert Billie Eilish. NE kauze na FAMU. ANO médiím, co se nebojí

• Michaela Banzetová
• Anežka Bartlová
• Josef Bolf
• Ivo Bystřičan
• Ladislav Čumba
• Radka Denemarková
• Kryštof Eder
• Boris Hokr
• Petr Hruška
• Markéta Kinterová
• Martin E. Kyšperský
• Timon Láska
• Olga Lomová
• Simona Martínková Racková
• Jan P. Muchow
• Julia Pátá
• Ondřej Pavlík
• Janis Prášil
• Olga Sommerová
• Jan Šíma
• Martin Šrajer
• Helena Třeštíková
• Klára Vlasáková
• Táňa Zabloudilová
• Kamila Ženatá

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Michaela Banzetová
výtvarná kritička

1) Je těžké vybrat jen jeden nejsilnější kulturní zážitek. A tak spíše zmíním několik projektů, které sice začaly v tomto roce, ale radost budou určitě dělat i tom dalším. Potěšilo mě třeba otevření nového výstavního prostoru v londýnském Barbican Centre. Ten má dlouhodobě dvě stálé galerie, přesto otevřel ještě další v prostorách, kde se před tím nacházela restaurace. A hned první výstavní projekt je věnovaný Albertu Giacomettimu. Série výstav nazvaná Encounters: Giacometti, která potrvá až do května 2026, představuje postupně několik vybraných současných tvůrců v dialogu s díly světoznámého sochaře. Již v letošním roce bylo možné nahlédnout do nových prostor London Museum. Místními i turisty nesmírně oblíbené muzeum se uzavřelo v prosinci 2022. Otevření muzea v nových prostorách, na Smithfield Market, se má oficiálně odehrát již v příštím roce. A nakonec bych zmínila i téma Zlínského Design Weeku, kterým je pro rok 2026 slovo Láska. Myslím, že je skvělé se právě nyní zamýšlet nad tímto pojmem ze všech možných úhlů.

2) Bohužel se zde dá skoro pravidelně připomenout nějaká politická situace v rámci kulturní sféry ať již z českého, nebo ze světového prostředí. Pro mě osobně byl letošní rok ale zásadně poznamenaný odchodem Veroniky Lukášové, fotografky a mně blízkého člověka, se kterou vyšel rozhovor na ČT art ještě v lednu tohoto roku.

3) Myslím, že kultura je v určité formě součástí běžného života každého z nás, a tak by o ní mohlo být referováno. Vizuální kultura, hudba, filmy, nebo design je něco, s čím denně přicházíme do kontaktu na mnoha úrovních. Je skvělé, když média zaměřená na kulturu nahlížejí toto téma ze širších pohledů a zároveň běžná média stále více referují o kulturních tématech v rámci každodenního zpravodajství. Vizuální povědomí je dnes ostatně důležitou součástí zpracovávání informací, které se k nám dostávají skrze internet a další média.

Výtvarnice Veronika Lukášová, foto: Tomáš Škoda

Anežka Bartlová
kritička, pedagožka a šéfredaktorka magazínu Artalk

1) Pokud mám zůstat ve svém oboru, tak asi jmenuji výstavy Mlčící jaro v Národní galerii Praha a Tento svět, jak ho vidíme, právě mizí v galerii Kurzor při Centru pro současné umění Praha. Jinak pro mě letošní silné zážitky zajistilo divadelní představení Extáze v bazénu barrandovských teras, organizované divadlem při MeetFactory, film Jedna bitva za druhou anebo dokument Co s Péťou?.

2) Zklamáním pro mě bylo určitě letošní 14. Berlínské bienále a následná výstava Global Fascism v berlínském HKW: obě výstavy představily několik zajímavých děl i mnoho průměrných uměleckých projektů, které ukazovaly na problémy všude jinde, než v domácím Německu anebo středovýchodní Evropě. Přehlížení domácích problémů v umění a kultuře vnímám jako velký problém a zklamání, i jindy kritické instituce tady selhaly.

3) Média veřejné služby by především měla zůstat médii veřejné služby: tedy ne státními anebo soukromými firmami. Finanční prostředky na kvalitní lidi i zajímavou tvorbu jsou alfou a omegou, je ale třeba vystoupit jasně proti tomu, když je otázka položená jako (falešná) binarita: Buďto málo peněz z koncesionářského systému, anebo státní/soukromý sektor. Tak to není, jsou různé možnosti a věřím, že právě hledání alternativ je podstatnou součástí kultury a kultivování veřejného prostoru.

Určitě bych si přála, aby se výklad sousloví „veřejná služba“ odchýlil od oportunismu „každý má právo se vyjádřit“ směrem k vyhledávání méně mainstreamových kulturních projevů, těch, jež zapadají, protože nemají finance ani kapacitu na dobré PR, nemají za sebou soukromý sektor (jak bohužel často sleduji). Jít s dobou v tomto smyslu znamená zejména věnovat se takovým tématům, která skutečně hýbou společností, tahají za ten kulturní (byť často kratší) konec: migrace a její dopady ne jako problém, ale jako výzva, s níž se setkáváme všichni, nebo otázky queerness, které jsou pro mnoho lidí dráždivé. Bylo by podle mě důležité ukázat, že to není nic neobvyklého, nebezpečného nebo problematického, ale že jde o jednu z mnoha faset identity, jichž máme všichni několik. Dalším tématem je prolínání klimatické krize s kulturními tématy, anebo otázky spojené s krizí bydlení. I tomu se věnují úžasná umělecká díla, o nichž je možné se bavit, točit o nich, mluvit či psát… Zkrátka bych si přála, aby se média veřejné služby nebála sama projevovat, aby se nebála vlastní formující a strukturující role.

Leonardo DiCaprio ve filmu Jedna bitva za druhou, foto: Vertical Entertainment

Josef Bolf
malíř, pedagog

1) Pro mě je to výstava Davida Lynche v DOXu, kterou připravil Otto M. Urban, a hudební večery, jež ji doprovázely a stále doprovázejí a které spolupořádá AM.180. Nejde jen o samotnou výstavu, ale o celek – o postupné ponořování se do zvláštního světa skrze obraz a zvuk. Zahajovací koncert kolektivu 6 000 Oveček, vystoupení Xiu Xiu s hudbou k filmu Eraserhead i koncert Chrysty Bell vytvořily silný a kompaktní zážitek. Jsou to spíše tiché, zneklidňující a dlouhodobě přítomné prožitky – něco, k čemu se člověk vrací spíš pocitem než jasnou vzpomínkou.

2) Zklamání nevím – spíše smutnou událostí bylo úmrtí právě Davida Lynche. Nejen jako odchod výrazné osobnosti, ale jako ztráta určité citlivosti a odvahy k jinému způsobu vnímání.

3) Média veřejné služby by měla kultuře nabídnout prostor, čas a důvěru. Nejen informovat o tom, že se něco odehrálo, ale vytvářet kontext a umožnit zpomalení. Dát hlas tvůrcům i kurátorům, nechat zaznít opomíjené hlasy – a také se nebát podporovat projekty, které nejsou snadné ani jednoznačné.

Hudební uskupení Xiu Xiu vystoupilo v DOXu, foto: DOX

Ivo Bystřičan
dokumentarista a dramaturg

1) Letos to pro mě jednoznačně byl Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Do tohoto ročníku se šťastně protnulo několik věcí od programového výběru tematicky naléhavých a formálně podstatných snímků a silné úrody v české soutěži až po to, že díky desetidennímu trvání festivalu se masy návštěvníků více rozprostřely, a tak už není větší problém se dostat na jednotlivá promítání. Výsledkem je, že se lidi baví o filmech, které viděli, a ne o tom, co neviděli. Na atmosféru, ale hlavně na individuální kolektivní přínos festivalu, to má báječný vliv. V centru se ocitá přemýšlení a dialog o filmech a společenských tématech namísto organizačních praktikálií.

2) Leze mi na nervy, jak opatrně (a případně vůbec) některé kulturní instituce reagují na společenské konflikty, ať už jde o války, geopolitický vývoj, radikalizaci, chudnutí značné části společnosti, nebo o čím dál větší dominanci oligarchů ve veřejném prostoru. Místo toho, aby kultura fungovala jako nástroj porozumění, pronikání k podstatě, kritiky a zaujímání stanovisek, často volí bezpečné ticho nebo vyhýbavý jazyk. Přiklonění k doposud sdíleným hodnotám jako by se stalo příliš riskantní.

Chyběly mi situace, kdy by instituce riskovaly nedorozumění, kritiku nebo nejednoznačnost. Přitom právě v tento čas prohlubujících se společenských rozporů by podle mě kultura měla umět být důrazným hlasem, protože má k dispozici nedozírné formální prostředky a může být velmi novátorská. Neznamená to nutně prvoplánový aktivismus nebo moralizování, ale snahu zaujímat postoj ke světu a mít odvahu k vizím, jak ho zachovat coby místo k důstojnému žití.

3) Především si tu podporu představuji v zájmu o naplňování veřejné služby a hledání inovativních způsobů, jak společenská témata uchopovat nově, rafinovaně a atraktivně pro širší diváctvo. Znamená to ochotu experimentovat, mít skutečné vize a snahu je naplňovat, dávat ochotu k takovému přístupu tvůrcům a tvůrkyním najevo. Znamená to ale taky mít kvalitní dramaturgii a pro ni dostatek lidí, kteří by měli čas se projektům, vývoji a experimentování věnovat a kteří by měli rozhled a zápal. V opačném případě kultura a umění může působit jako od všeho oddělená zábava „lepších lidí“, jíž není třeba věnovat pozornost, a tudíž ani finanční prostředky.

Záběr z filmu Ubytovna Amerika, který byl k vidění na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárích filmů, foto: MFDF JI.hlava

Ladislav Čumba
spisovatel, moderátor, učitel

1) V roce 2025 mě nejvíc potěšila scénická ztvárnění hudby žijících autorů. Tolik péče, kolik věnoval tým Divadla na Vídeňce českému hudebnímu skladateli Miroslavu Srnkovi, se vidí v divadle málokdy. A věnovat ji dílu českého komponisty, navíc za jeho života, s tématem současným až za roh (a násilí na ženách takovým tématem bylo a bohužel stále je), navíc ve formě tak atraktivního námětu, srozumitelně podaného a na takové interpretační úrovni, to je pro nás diváky čirá radost. Navíc v tak blízkém zahraničí, že tradiční nutnost cestovat za kulturou našich tvůrců, pokud ji chceme vidět, tak jak má být, tedy na té u nás momentálně bohužel nedosažitelné úrovni, vůbec nevadí. Českým dílem roku tedy je jednoznačně vídeňské uvedení opery The Voice Killer.
Podobně šťastný rok potkal též nejúspěšnějšího ze žijících klasiků, Philipa Glasse. Tým kolem režiséra Barrieho Koskyho a kontratenora Johna Holidaye v berlínské Komische Oper inscenací Glassovy opery Achnaton konečně předvedl, co je to totální divadlo tady a teď. Nasazení na hranici lidských možností, na co se sáhlo, to se v inscenaci povedlo. Jeden z těch životních zážitků, kdy divadlo skončí, ale publikum si přeje, aby to nikdy neskončilo. A trvalo pořád. A zapamatovalo si ho navždy.
Hned dvě Glassovy opery na náměty Franze Kafky se hrály též u nás. Ostravský Proces patří k tomu nejpovedenějšímu, co bylo za několik let na tuzemských scénách k vidění. Vedle brněnské Lásky na dálku pak za poslední desetiletí teprve druhá tuzemská scénická realizace žijícího autora, kde divák cítí možnost, že by šel na představení znovu a znovu. Sestry Katia a Marielle Labèque pak v Rudolfinu uvedly ve verzi pro dva klavíry aspoň koncertně další Glassovu operu Les Enfants Terribles.

2) Vydavatel xeroxovaného Sochařského zpravodaje a dříve též vydavatel časopisu Konserva na hudbu, sochař a restaurátor, ale profesionální potížista s dobrým srdcem a zdravými názory Michal Blažek se odebral na věčnost. Tam ho následoval i Karel Oujezdský, redaktor, který přes třicet let na vlnách rozhlasové Vltavy informoval o jednom jediném oboru. A přestal vycházet popularizační internetový vědecký magazín Aldebaran. Rozmanitost informací se tím opět snížila, nepopulární a do hloubky vyargumentované odborně podložené hlasy ztratily další ze svých vlajkových lodí. Divadelní režisér Robert Wilson ani dramatik Tom Stoppard již další díla nevytvoří. Zubatá mě tedy letos hodně zklamala.

3) Slovenská, maďarská i polská lekce z úlohy veřejnoprávních médií jsou snad dostatečně srozumitelné. Realista ve mě říká, že zrovna v oblasti informování o české kultuře se nějakých změn asi jen tak nedočkáme a budeme rádi, když se udrží status quo. Ale snílek ve mně říká, že ze století dvacátého, jehož technologie, metody a styl konečně zvládli v redakcích v roce 2025 reálně aplikovat, bychom se snad už konečně mohli posunout do století jednadvacátého, aspoň mírný obsahový pokrok v mezích zákona by českým kulturním redakcím neuškodil! Nejen ve sportu, také v kultuře platí: Když nemůžeš, přidej!

Jedna z posledních fotografií dramatika Toma Stopparda z listopadu letošního roku. Zemřel 29. 11. 2025, foto: Justin Tallis / PA Images / Profimedia

Radka Denemarková
spisovatelka, překladatelka

1) Mimořádným zážitkem byl koncert českého barokního orchestru Collegium 1704 dirigenta Václava Lukse. Letošní rok jsem jinak trávila pracovně v zahraničí: obecně byla zásadní setkání s kolegyněmi a kolegy, kteří museli z různých důvodů opustit svou zemi. Šlo o setkání na literárních festivalech kolem knih z celého světa, o svobodný prostor, kde lze pojmenovat choroby naší doby (letos například Káhira, Jeruzalém, Taipei, Jerevan, Segovia, Benátky…). V Česku mimo jiné říjnový DOX FALL nebo Měsíc autorského čtení, tedy festivaly, které mají v oblasti umění a kultury tradici, jež je součástí té evropské. Jsem přesvědčena, že Česko by se mělo rozvíjet ve větším prostoru, že potřebuje evropské měřítko a širší perspektivu. A odlišný pohled, aby bylo konfrontováno s elitářstvím a iluzemi o vlastní velikosti. Literatura nezná hranice.

3) Veřejnoprávní média se mají vyznačovat dvěma věcmi: nebát se a nelhat. Mají být ostrovem vzdělanosti, svobody, pluralitou ověřených informací a demokratických názorů. Svoboda projevu je pro mě základem lidských práv, kořenem lidskosti. Osekávat svobodu pravdivého slova znamená pošlapávat lidská práva v zárodku a překážet pravdě. Nezávislost veřejnoprávních médií znamená zprostředkovat pestrost nezávislého umění s jeho jinými perspektivami.

Každý náš čin ovlivňuje i mění společnost. Každý umělec vstupuje do veřejného prostoru a nese tak za svá slova a činy odpovědnost. Cesta k demokracii je dlážděna bitvami, ale také solidaritou a hlubší zodpovědností za svět, na což se často zapomíná. Umění a kultura přinášejí jinou perspektivu lidského života. Potřebujeme i jiné hodnoty než jen ekonomický pragmatismus. Chybí sebeuvědomování společnosti a naděje, že se lze vztahovat k něčemu pozitivnímu. Ekonomický pragmatismus je nebezpečný, stejně jako nová forma autoritářských a diktátorských režimů.

Kultura zahrnuje nastavení hodnot celé společnosti, kultivuje chování všedního dne. I v tom jsou veřejnoprávní média nezastupitelná. Umění dnes musí vzdorovat všude na světě proti fašizující vlně a totalitám všeho druhu, stavět hráz proti potlačení svobod, dezinformacím, státnímu teroru, a především atmosféře nedůvěry, bezmoci a rezignované bezvýchodnosti.

Kultura by dnes měla být oázou pro humanismus a jasnou hodnotovou orientaci. Nad planetou se vznáší přízrak další vlny xenofobie, propojila se s novými obavami o bezpečnost, pramenícími z nejistot naší doby. Znovu přibývá umělců exulantů, tedy lidí, kteří jsou z vlastní země násilím vypuzeni brutálními režimy, vyhnáni v důsledku politického a náboženského pronásledování. Jde jim mnohdy o život. Jakmile ve světě nastoupí jakákoliv nová totalita, okamžitě se zbavuje nezávislých umělců a novinářů.

Umění a kultura jsou totiž nebezpečné právě svým nezávislým hlasem. A literatura je nenahraditelná. Kdo čte, ten přemýšlí. A kdo přemýšlí, není tak snadno zmanipulovatelný.

Z letošního festivalu DOX FALL, foto: DOX

Kryštof Eder
literární kritik

1) Protože jsem primárně literární publicista, nejprve zmíním pár knih, které mě letos potěšily. Martin MacInnes: Povznesení (Host, překlad Boleslav Žemlík), Ben Lerner: 22:04 (Argo, překlad Petr Fantys), Dora Kaprálová: Mariborská hypnóza (Větrné mlýny).  Největším zážitkem roku však pro mě byl koncert Neila Younga se skupinou The Chrome Hearts v berlínském Waldbühne. Sledovat momentálně již osmdesátiletého zpěváka, který vystupuje úchvatně, a to nikoli navzdory svému věku, ale prostě jen tak, bylo nezapomenutelné. Obzvlášť méně známé písně Be the Rain či Looking Forward stály za to. Příští rok navštíví Neil Young Evropu znova. Už vybírám, kam se vydám.

2) Naopak je smutné pozorovat, jak Jaromír Nohavica degraduje vlastní dílo. A když jsem se koukal, jak Libor Vondráček z SPD v předvolební mega debatě Jana Špačka nejprve přednáší generické řeči o tom, co podle něj znamená manželství, a pak se pokouší o tak zvaný humor, kroutily se mi prsty trapností.

3) Přeju si především, aby média veřejné služby měla i nadále možnost kulturu prezentovat.

Hudebník Neil Young na konceetě v Montreaux letos v létě, foto: ČTK / AP / Valentin Flauraud

Boris Hokr
literární kritik

1) Deštivý koncert Bruce Springsteena na pražských Letňanech pro mě byl asi nejhřejivějším zážitkem spojeným s kulturou. Tahle rocková „vysušená švestka“, co údajně žije z nostalgie a zašlé slávy, pořád dokáže navzdory všem těm šílenostem a zrůdnostem, co se nejen ve Spojených státech dějí, působit jako energetický zářič z vesmíru. Což samozřejmě není nic nového. Pokud si někdo stěžuje, že starý Boss zatahuje do muziky politiku, tak slovy klasika vojína Hudsona nesledoval poslední vývoj událostí (tedy asi čtyřicet let Springsteenovy kariéry).

2) Vzhledem k tomu, jak kultura dlouhodobě stagnuje, nemůžu říct, že bych byl nějak konkrétně zklamaný. Převládá dlouhodobý konstantní smutek. Samozřejmě čistě v oblasti fantastiky si mohu brblat nad tím, jak upadá zájem o epickou fantasy ve prospěch kupříkladu romantasy. Ale to je generační záležitost, se kterou je třeba se smířit a nějak s ní pracovat, pokud nechci být starcem křičícím na mraky.

3) Po několika cestách do Japonska si jen povzdechnu, že prostě kultura v našem prostředí neprorůstá do běžného života a bojí se být hravá. Chápu, že asi málokterý kostel nebo chrám najde odvahu udělat třeba kooperaci s Krtečkem nebo Rumcajsem (kdežto v Japonsku i ta nejposvátnější místa komunikují se svými návštěvníky skrze anime, mangu nebo populární hračky jako je Hello Kitty). Ta posedlost vážností je prostě škoda. Občasné Comic-cony a podobné záležitosti jsou stále ještě příliš zřídkavé.

Bruce Springsteen na koncertě v Miláně v rámci tour The Land of Hope and Dreams letos v létě, foto: ČTK / imago stock&people / Mirko Fava/TSCK / LiveMedia

Petr Hruška
básník, spisovatel, literární historik

1) To, že byl zásluhou Českého literárního centra a Moravské zemské knihovny na letošním frankfurtském knižním veletrhu předán poprvé v historii statut čestného hosta České republice a její literatuře, není malá věc. Po celý příští rok se bude česká literatura těšit zvýšené pozornosti německého prostředí. Všichni to známe už z dětství: přátelství se projevuje různými způsoby, ale mimo jiné tím, že si přátelé půjčují knihy. Je to jeden z prastarých aktů důvěry a touhy sdílet názory, pohledy a pocity; svěřit někomu knihu znamená uvěřit v blízkost. A my příští rok „půjčíme“ svoje knihy Němcům a Němkám.

2) V lednu zemřel David Lynch, mimo jiné jeden z nejkreativnějších soudobých pokračovatelů surrealismu (co znám) – jak je ostatně patrno i z výstavy v pražském DOXu, která je stále ještě přístupná veřejnosti. Pořád jsem čekal, že mi ještě napoví, kdo zabil Lauru Palmer.

3) Média veřejné služby by měla mít odvahu nespěchat a objevovat to, co není objevené. Vidět „malé věci“, okraje, zasuté kouty, tvůrce zapomenuté či začínající, dosud pomíjená díla, „neviditelné“ aktivity, naslouchat i tomu, co hovoří tiše, vidět i to, co se neleskne a nedělá prudké pohyby. Umět se tomu všemu chvíli věnovat. Média veřejné služby by měla být pohotová, ale neuspěchaná, protože skutečná kultura a umění jsou také takové.

David Lynch v roce 1996 na návštěvě v Praze, foto: Karel Cudlín / DOX

Markéta Kinterová
fotografka, pedagožka, šéfredaktorka magazínu Fotograf, umělecká ředitelka Fotograf Zone

1) Jednoznačně vydání knihy Píčou ke zdi od Kolektivu Prádelna. To je pro mě skutečně zážitek. Je to kniha o umění tohoto uskupení, ale vlastně celou dobu pokládá otázku, co je to vlastně umění a kdo jej může dělat. Zároveň má obrovský smysl, protože ukazuje, že umění může dělat kdokoliv a může o něm jakkoliv mluvit, a stále to bude debata o umění. A mnohdy i smysluplnější než ta na akademické půdě (kde se tedy také vyskytuji a v mnoha ohledech jí fandím a chápu, ale také vnímám její limity). A i když bude taková debata třeba pěkně od plic, jadrná a z ulice, stále může být velmi aktuální a mít obrovský význam pro váš, náš i jejich život. Plesám a tichounce držím palce.

A nakonec dodám, že z výstav lze mít také řadu zážitků. Nechci tu jmenovat jen jednu, vážím si celého křehkého ekosystému pražských nezávislých galerií anebo míst, kam se ráda na moment uschovám (od toho výstavy také mohou být). A úplně nakonec dodám, že ještě víc si vážím regionálních iniciativ podobného typu, protože fakt, že existují, bývá spojen s velkým výdejem energie a odvahy řady entuziastů a entuziastek (tu češtinu je nutno neustále pokoušet). Letos jsem navíc byla nadšená z výstavy Wolfganda Tillmanse v Drážďanech. On ví, co dělá, a ještě k tomu to umí.

2) Přiznám se, že se zklamáními snažím příliš se nezabývat, protože mi přijde důležité jít dál a vážit si především toho, že zde můžeme tvořit v podmínkách míru a nějaké vzájemné tolerance. To samozřejmě neznamená zavírat oči před věcmi, které zklamávají. Ať už jde například o přístup vedení města Českých Budějovic k instituci Dům umění, nebo o to, co ve skutečnosti zbylo z dlouho diskutovaného projektu Status umělce.

Z původně ambiciózních vizí často zůstávají jen drobky. Mrzí mě především to, jak snadno se z dobrých záměrů stává prázdná deklarace. Podpora kultury se mnohdy proměňuje v neúměrnou administrativní a byrokratickou zátěž, která místo stability a důvěry plodí nejistotu a únavu. Vize, jak kulturu systematicky podporovat, se postupně osekávají, až se vytratí jejich skutečný smysl. A to je podle mě dlouhodobě nebezpečné nejen pro umělce a umělkyně, ale pro celou společnost, která tím přichází o důležitý prostor kritického myšlení, empatie a imaginace.

3) Představuji si to tak, že média veřejné služby budou dělat přesně to, čemu se jinde často nedostává prostoru. Že využijí své erudované a snad i dobře zaplacené lidi (protože jedno bez druhého nejde) a nabídnou odborně ukotvený vhled do toho, co je v kultuře skutečně zásadní.

Z mé zkušenosti bývají často právě kvalitní, ale méně „píárové“ projekty méně viditelné než ty, které do propagace investují výrazně více. To mi přijde politováníhodné. Po nedávném smutném odchodu Karla Oujezdského si velice vážím takových lidí jako byl on. Takových těch poctivých redaktorů a v tom nejlepším slova smyslu dělníků kultury, kteří mají vkus a ví, kde se skrývá kvalita. Ale nejen že to ví, ale jdou za ní, vyhledávají ji a dají si tu práci se tou dynamickou kulturní nabídkou přehrabovat a probírat, a ještě k tomu klást dobré otázky, neopakovat moudra z tiskových zpráv, ale jít po podstatě. A to se mnohdy i daří, ale přála bych kultuře a sobě, aby to bylo spíš přirozeným standardem než ideálem. Mám dojem, že Českému rozhlasu se to daří o něco lépe než České televizi, která konkrétně za námi do Fotograf Zone nejezdí, a přitom naše projekty mají mezinárodní dosah a v dotační soutěži ministerstva i magistrátu se dlouhodobě pohybují ve vrchní desítce.

Obálka knihy Píčou ke zdi, foto: Tranzit.cz

Martin E. Kyšperský
zpěvák, skladatel, textař a aranžér, frontman kapely Květy

1) Musím říct, že největší okouzlení a štěstí jsem zažil na festivalu Jazzfest Brno. Oni mají široký rozptyl. Viděl jsem tam téměř devadesátiletého Mistra i mladou jazzovou kapelu, která je tak svébytná, že nebýt záštity festivalu, kdo ví, kolik by na ni přišlo lidí. Všechno má fantastický zvuk a propagaci, takže vám nic neunikne. A hlavně je to hudba, kterou teď žiju nejvíc.

2) Vývoj politické situace na Slovensku. Lidé v nezávislé kultuře to tam teď nemají lehké. Když vezmu třeba jen hudební vydavatelství Slnko records, tak ti udělali tolik práce, že by je měl stát nosit na rukou. Ale to se zrovna teď opravdu neděje.

3) Mělo by to být uděláno tak, aby se setřela hranice mezi rádoby vysokým a nižším uměním. Ve vážné hudbě a klasickém divadle je stejné množství kýče jako všude jinde. A naopak mladá a nekomerční scéna představuje něco, co by mělo prorůstat do veřejného podvědomí rychleji. Chtěl bych, aby žádní redaktoři nemysleli na čísla, na sledovanost ani poslechovost. Líbilo by se mi, kdyby se víc mluvilo o poezii, experimentálním divadle, o hudbě schované v regionech a malých klubech. Kdyby se riskovalo a hledalo a kdyby na post těch, kteří rozhodují, byli dosazení ti, co to beru srdcem nepoznamenaným únavou. Někde to tak je, ale ne všude.

Americká jazzová zpěvačka Dianne Reevesová, pětinásobná držitelka ceny Grammy, vystoupila na letošním festivalu JazzFest Brno v brněnském SONO Centru, foto: ČTK / Patrik Uhlíř

Timon Láska
hudební a filmový publicista

1) Nejsilnějším kulturním zážitkem se pro mě stal fenomenální koncert americké zpěvačky Hayden Anhedonie, vystupující pod pseudonymem Ethel Cain. Propracované vrstvení melodií při prezentaci desky Willoughby Tucker, I’ll Always Love You v kombinaci s momenty, kdy noiseové pasáže otřásaly pražskou Lucernou, nabídly mnohdy téměř transgresivní zážitek.

2) Zklamání převážně z vratkosti lidských charakterů bylo letos vidět požehnaně. Převážně z řad českého filmařstva útočícího pod misinterpretační vidinou antisemitismu na studenty FAMU za projevy solidarity s civilisty umírajícími pod izraelskými bombami. Zklamala mě i soutěž Eurovize, která se vždy pyšnila humanistickými hodnotami a projevy solidarity, aby letos pod záminkou „apolitičnosti soutěže“ odmítla vyřadit stát pravidelně páchající válečné zločiny.

3) Rozvojem debaty o přidané hodnotě kulturních témat v médiích, která přitahuje spíše pečlivější, intimní formu čtení, než je ta spotřebitelská. Rád bych, aby debata přispěla k dekonstrukci faktu, že ekonomická forma „úspěšný článek rovná se vysoký počet kliknutí“ v kulturní žurnalistice nemůže mít adekvátní měřítko.

Ethel Cain na koncertě v Oslu letos v říjnu, foto: ČTK / imago stock&people / Gonzales Photo/Stian S. Moller

Olga Lomová
sinoložka, překladatelka, pedagožka

1) Lukáš Sommer: Ezopotámie, Městské divadlo Znojmo. Opera pro děti (i dospělé) uvedená v rámci letního Hudebního festivalu Znojmo. Představení mě uchvátilo nápadem i provedením po všech stránkách, včetně ohromného nasazení souboru (tým studentů hudební fakulty JAMU v Brně). Užila jsem si ho jako dospělý divák, ale jako počin roku ho hodnotím hlavně proto, že se podařilo připravit představení pro malé děti, které byly nadšené a cestou domů si broukaly úryvky z některých árií. Úžasná iniciace další generace milovníků opery a „vážné“ hudby obecně.

2) Jako každý rok jsem byla rozpačitá ze Signal Festivalu v Praze. To snad ani není zklamání z jednoho kulturního zážitku, jen konstatování, že jsme, ať chceme nebo nechceme, zahlcováni různými projekty, které se tváří, že přinášejí kulturu k lidem do ulic, ale v konečném důsledku nevybíravým způsobem zaplavují veřejný prostor. Stírá se rozdíl mezi turistickou atrakcí a smyslem kultury, jejímž prostřednictvím se, jak slovo naznačuje, kultivujeme. Nakonec dochází k banalizaci podstaty uměleckého zážitku založeného na osobním prožitku.

3) Média veřejné služby by měla vedle poskytování informací také otevírat diskuze na témata související se smyslem kultury a kulturními projevy všeho druhu. Vtahovat diváky do diskuze o rozmanitosti a mnohovrstevnatosti kultury a jejím smyslu. Myslím, že ČT art se o to poctivě snaží.

Kostel sv. Ludmily na Náměstí Míru se stal i letos jedním z objektů Signal Festivalu, foto: Da Nuo¡¤keshennailuowa / Xinhua News / Profimedia

Simona Martínková Racková
básnířka, editorka, redaktorka

1) V letošním roce vyšla celá plejáda vynikajících knih, především básnických sbírek, například Přímluva za malé věci Jitky Bret Srbové, Zdrhnout CZ Jiřího Dynky nebo Dům z papíru Josefa Kučery. Právě pobývání s poezií je pro mě vždy silným a ničím nenahraditelným zážitkem a všem její čtení vřele doporučuji. Vynikající byla také výstava Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900 ve Valdštejnské jízdárně, navštívila jsem ji s teenage dcerou a rezonovala v nás obou. Velmi jsem ocenila i přirozenou návaznost, se kterou byly v horním patře představeny též současné české výtvarnice. Co se týče koncertů, vždy je pro mě mimořádnou událostí návštěva Rudolfina, ať už jde o koncert České filharmonie, Akademie komorní hudby, anebo zahraničních interpretů. Nejsilnější hudební zážitek mě však čekal až v samotném závěru roku, a to v podobně „Rybovky“ v katedrále svatého Víta. Když orchestr, mimochodem složený především z absolventů hostivařské ZUŠ, na závěr přidal vánoční píseň Narodil se Kristus Pán a zpíval s ním doslova celý chrám, byl to okamžik, který měl obrovskou sílu i kouzlo. Nesmím ale zapomenout ani na jednu jarní událost, a sice galavečer Udílení výročních Cen Jantar za rok 2024 v Domě kultury Poklad v Ostravě-Porubě. Moravskoslezské Ceny Jantar vůbec považuji za skvělý a velice přínosný počin. A také mám radost, že konečně vyšla obsáhlá publikace Vachek – sebrané spisy režiséra Karla Vachka, na které jsem se redakčně podílela. Kniha má přes 1700 stran a editoři, manželé Kameníkovi, mají můj obrovský obdiv a respekt.

2) Spíš jen povzdech – my všichni, kteří „pracujeme v kultuře“, budeme nyní opět několik měsíců čekat, jak dopadnou granty na naše projekty, ať už jde o literární časopisy, knihy, anebo třeba festivaly. V rozpočtovém provizoriu je to čekání ještě o kus tíživější a nervóznější. Přitom mnohé z nás – a naše rodiny – práce v různých oblastech kultury živí a věnujeme se jí naplno, ne jen jako okrajovému „koníčku“.

Pohled do výstavy Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900, foto: NGP

Jan P. Muchow
hudebník, skladatel a producent

1) Mým nejsilnějším kulturním zážitkem roku 2025 je červnový koncert Billie Eilish v O2 Areně v Praze. Mám moc rád její nahrávky. Ale vidět na vlastní oči, co její hudba a ona samotná znamená pro tisíce mladých lidí, byl obrovský zážitek. A navíc se mi moc líbí, jak se Billie Eilish chová ve veřejném prostoru.

2) Nemám žádné kulturní zklamání. Každý, kdo se v dnešní, pro kulturu nelehké době, věnuje nějaké tvorbě, má můj respekt.

3) Ideální podporu bych si představoval tak, aby kultura měla co nejvíce prostoru. Za mě osobně klidně na úkor politických debat.

Billie Eilish 14. ledna 2024 před udělováním Critics‘ Choice Movie Awards; Los Angeles. Foto: Profimedia

Julia Pátá
filmová a hudební publicistka

1) Oceňuji, že se v roce 2025 výrazně otevřela debata o neetickém fungování Spotify a dalších streamovacích platforem, kterou do značné míry podpořila skvělá kniha novinářky Liz Pelly s názvem Mood Machine: The Rise of Spotify and the Costs of the Perfect Playlist. Dále rozhodnutí řady hudebníků a hudebnic opustit tuto platformu poté, co se do širšího povědomí dostala informace o investicích Spotify do obranného AI startupu Helsing, považuji za důležitý krok směrem k odpovědnější podpoře hudebního provozu.

2) Největším kulturním zklamáním pro mě byl postoj některých privilegovaných představitelů a absolventů FAMU, kteří odsoudili vyvěšení palestinských vlajek v prostorách fakulty a zaujali reduktivní přístup ke gestu solidarity se všemi civilisty, jež bylo mylně zaměňováno s projevy antisemitismu.

3) Média veřejné služby by měla reprezentovat kulturu v celé její šíři, včetně nepopulárních a okrajových podob. Měla by vytvářet protiváhu ke komerčním médiím – zejména v oblasti menšinových témat, jejichž pozice je slabší kvůli nízkému „klikacímu“ potenciálu – a fungovat jako nástroj dlouhodobé kulturní osvěty.

Klíčová kniha novinářky Liz Pelly o fungování Spotify, foto: archiv

Ondřej Pavlík
pedagog a filmový kritik

1) Výstava Mariny Abramović ve vídeňské Albertině, která z jednotlivých, mnohdy šokujících a pobuřujících performancí a dalších výtvorů srbské umělkyně skládá impozantní průchod jedním výjimečným životem a také dějinami dvacátého století. Výstavní sály dnes běžně vycházejí vstříc návštěvnictvu různými interaktivními vychytávkami. Na retrospektivě Mariny Abramović jsem měl ale poprvé pocit, že se galerijní prostor stal plnohodnotnou alternativou všednímu veřejnému prostoru ve smyslu proměny jeho společného prožívání (pryč od utilitárního, konzumního a zrychleného vnímání ke zklidněné rezonanci) a přeskládání vztahů mezi lidmi a věcmi. Zvlášť meditační závěr s hojivými kameny, branou z krystalů a poslední popelkovskou hrou s tříděním čočky, mi připadal opravdu transformativní. Jak nabádá název nové knihy nakladatelství Alarm, Neříkejte tomu ezo.

2) Film Raději zešílet v divočině (režie Miro Remo). Nejen film samotný, který bych označil za bukolickou exploataci života v tak zvané divočině a různých českých mýtů (od těch zakládajících vlasteneckých po ty pábitelské), ale také jeho kritické přijetí. Upřímně mě překvapilo, kolik kolegů a kolegyň – včetně těch, co jsou jinak citliví vůči etickým otázkám a politickým rozměrům kinematografie – nemělo s tímto čítankovým midcultem zásadnější problém. Jistě, můžeme tomuto snímku vycházet vstříc vnímavými rozbory jeho existenciálních přesahů, ale těžko lze předstírat, že tímto vyvazujeme film z jeho zacházení s živočichy a přírodou obecně, z jeho bezohledně extraktivní, vytěžující, cirkusácké estetiky. Tím spíš, když si domyslíme, že celá tato pohádkově-dokumentární show má v první řadě za cíl povrchně přitáhnout diváckou pozornost. Časem budeme chudáka vola-vypravěče, kterého tvůrci rozmluvili pomocí nástrojů umělé inteligence, sledovat jako neomluvitelný exces, jakým je dnes pro nás třeba blackface Ala Jolsona v Jazzovém zpěvákovi.

3) Tuším, že odpovědi na tuto otázkou se budou hodně podobat, ale kdo ví. Kultura a umění by v médiích veřejné služby měly být zastoupeny pluralitně, ideálně včetně samostatných, úžeji zacílených pořadů (pořad o audiovizi, literatuře, divadle…). Způsob a styl pojednání by měl obsáhnout různé novinářské, publicistické a kritické žánry (včetně těch na sociálních sítích) a měl by zároveň dávat prostor formátům, jež v komerčních médiích nemají místo (například delší esejistické texty). Pozornosti by se mělo dostávat nejen umělcům a dílům spjatým s klasickou představou o umění, ale také například videohrám, které už hodně dlouho nejsou jen zábavou pro děti a puberťáky. Poučenost, netriviálnost, komplexní záběr. Vzhledem k pravděpodobnému vývoji to zní hezky utopicky, ale nebojme se snít.

Pohled do výstavy Mariny Abramović v the Royal Academy of Arts, London, foto: © Royal Academy of Arts, London – David Parry

Janis Prášil
filmový publicista

1) Viditelnost českých a slovenských filmů na zahraničních festivalech v Cannes (Karavan), Benátkách (Otec), Berlíně (krátký film Kámen osudu), Locarno (krátký film Tichá pošta), Rotterdam (Perla), Toronto (Franz).

2) Kauza kolem snímku Sbormistr.

3) Větší prostor pro kultivované a poučené psaní, kreativní texty a hlubší analýzu uměleckých děl, vyvažující „rychlý“ internetový obsah na jednorázové použití.

Aňa Geislerová a David Vodstrčil jako Ester a její syn David ve filmu Karavan, foto: CinemArt

Olga Sommerová
režisérka, dokumentaristka

1) Divadelní představení Má vlast Divadla bratří Formanů, Dekkadancers a České filharmonie na hudbu symfonických básní Bedřicha Smetany autorů Jana Jirků, Matěje Formana a Štěpána Pechara. Poprvé v historii byla Má vlast představena jako divadelní, taneční a loutkové divadlo, které jsem s nadšením dvakrát zhlédla na Smetanově Litomyšli.

Z letošní inscenace Má vlast, která vznikla v koprodukci Divadla bratří Formanů, souboru Dekkadancers a České filharmonie, foto: ČTK / Michal Kamarýt

Jan Šíma
filmový publicista

1) Nejvýrazněji mě oslovila neúprosná satira Ano izraelského režiséra Nadava Lapida, která útočí na současný vývoj tamní společnosti. Příběh uměleckého páru, který baví mocenské elity a následně má složit skladbu propagující další destrukci Gazy, zdařile ukazuje, jak snadno někteří dokážou říct své „ano“ moci a jejím požadavkům. Formální nespoutanost první poloviny skvěle vystihuje hédonismus obou protagonistů, zatímco v tlumenější druhé části, v jejímž pozadí doutná zničené Pásmo Gazy, už pro dřívější lehkost přestává být místo. Lapid v závěru umocňuje kritické vyznění filmu vložením skutečné skladby založené na dětském zpěvu, která oslavuje pokračování útoků.

2) Letošní zklamání pro mě nepředstavuje ani tak konkrétní dílo jako spíše širší trendy, které mohou zastiňovat i mnohá příjemná překvapení. Z velkých filmových studií letos vyšla řada zajímavých snímků, ať už jde o autorský projekt Paula Thomase Andersona Jedna bitva za druhou, progresivní žánrový mix Hříšníci, nebo originální variaci na pokračování zavedených franšíz 28 let poté. Bohužel tyto cenné případy začínají působit jako anomálie, na které v dalších letech nemusí být prostor. Zejména plány Netflixu na akvizici společnosti Warner Bros Discovery nenabízejí moc optimismu. Zvěsti o soumraku kin mohou být nadsazené, omezení soutěživosti uvnitř Hollywoodu a zkracování časových „oken“ mezi uvedením filmu do kin a na stream ale určitou skepsi vyvolávají.

3)  Média veřejné služby by se měla věnovat dílům, jimž se v jiných médiích nemusí dostat potřebného prostoru. To ale neznamená, že by se měla uzavírat do příliš menšinové či elitářské pozice. Naopak bych ocenil i otevřenost vůči mainstreamové produkci, která je často předmětem spíše clickbaitových zpráv než kritické reflexe, kterou by si její podstatná část také zasloužila.

Ne úplně vábná bytost z filmu 28 let poté, foto: Sony Pictures / Falcon

Martin Šrajer
filmový kritik a kurátor iVysílání

1) Nejsilnějším zážitkem pro mě byla projekce filmu Playtime (1967) v kině Aero. Teprve na velkém plátně vynikne Tatiho geniální práce s prostorem a zvukem, jeho odvaha nechat namísto postav vyprávět unifikovanou velkoměstskou architekturu, která lidské figury pohlcuje a podřizuje svému rytmu (který ovšem Tatiho pan Hulot neustále narušuje). Dílo, jež nepřestává udivovat svou inscenační bravurou a myšlenkovou nadčasovostí.

2) Největším zklamáním (ne ovšem překvapením) pro mě byla skutečnost, kolik výrazných osobností českého filmového průmyslu – z nichž mnohé na sebe ovšem poslední roky upozorňují spíš (nezáměrným?) rozdmýcháváním kulturních válek než mimořádnými uměleckými počiny – se podepsalo pod štvavý otevřený dopis prošpikovaný argumentačními fauly, zaslepeností, pokrytectvím a ostentativní islamofobií.

3) Optimální prezentace a podpora kultury a umění v médiích veřejné služby by mohla začít u stabilního a předvídatelného prostoru pro kulturní obsah v lineárním vysílání (pravidelné sloty pro tematické cykly, které vytvářejí kontinuitu a budují divácké návyky), pokračovat systematickým pokrýváním kulturních projektů mimo velká města, podporou domácí dramatiky (včetně experimentální tvorby) a dokumentů o současném umění a kulturních fenoménech nebo zapojováním začínajících tvůrců a tvůrkyň. Digitální platformy by pak ideálně měly být chápány jako rovnocenný kanál s vlastními kulturními formáty, ne jako pouhý doplněk lineáru. Nic z toho ale nebude možné, pokud televize nedokáže směrem k veřejnosti srozumitelně komunikovat, kolik kulturní tvorba stojí, proč je nezávislé rozvíjení domácí kultury důležité pro vzdělávání, identitu, kritické myšlení nebo soudržnost společnosti a jak zásadní podíl na tom mají právě veřejnoprávní média.

Z filmu Playtime, foto: Archiv ČT

Helena Třeštíková
dokumentaristka, pedagožka

1) Měla jsem ohromnou radost, že širší nominaci na Oscara za Českou republiku získal výborný dokument Ještě nejsem, kým chci být od Kláry Tasovské o fotografce Libuši Jarcovjákové. (Do užší nominace se dokument bohužel nedostal – pozn. red.). Je to poprvé, kdy byl nominován dokumentární film, a to mě těší.

2) Nelíbily se mi spory mezi členy ČFTA právě okolo nominace na Oscara, kontroverze okolo filmu Sbormistr, ublížený dopis Agnieszky Holland, že její film Franz nebyl na nominaci navržen. Podle mě to vše bylo dost nedůstojné.

3) Myslím, že to je na delší pojednání o strategii komunikace, a na to se necítím dost erudovaná.

Autoportrét Libuše Jarcovjákové použitý ve filmu Ještě nejsem, kým chci být, foto: (c)Libuše Jarcovjáková

Klára Vlasáková 
scenáristka, dramaturgyně České televize

1) Za nejsilnější kulturní zážitek letošního roku považuji film Hlas Hind Radžab režisérky Kaouther Ben Hanii. Snímek vychází ze skutečné události z 29. ledna 2024, kdy operátoři a operátorky Červeného půlměsíce volali šestileté dívce uvízlé v autě v Gaze spolu s jejími příbuznými během ostřelování izraelskými jednotkami. Hind Radžab byla v době hovoru jedinou živou osobou v automobilu; její teta, strýc a jejich děti byli již mrtví.
Film sleduje především lidi na druhém konci linky, kteří se snaží dívku udržet na telefonu a zároveň koordinovat pomoc. Skutečný hlas Hind Radžab je ve filmu použit v autentické zvukové nahrávce, zatímco násilí zůstává mimo obraz. Film měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, kde získal Velkou cenu poroty a zároveň byl odměněn více než dvacetiminutovým potleskem vestoje. Nejděsivější moment nicméně přichází po skončení filmu. Příběh Hind Radžab totiž není výjimkou. Její volání je součástí mnoha další hlasů prosících o pomoc, která nepřišla a nepřichází.

2) Jako největší zklamání nevnímám žádné konkrétní dílo, ale stav, ve kterém česká kultura funguje. Nedostatečné ohodnocení, nestabilní pracovní podmínky i dlouhodobá finanční nejistota vytvářejí ekosystém, v němž skutečně výjimečná díla vznikají spíš navzdory těmto podmínkám než díky nim.

3) Klíčová je podpora původní tvorby a zároveň péče o kulturní redakce. V současné době totiž kulturní redakce z médií mizí, nebo fungují v nestabilním modelu několika málo internistů a sítě externistů, což znemožňuje soustředěnou týmovou práci, koncepci i generační kontinuitu.

Francouzský plakát k filmu Hlas Hind Radžab. Do českých kin snímek zamíří v březnu, foto: IMDb

Táňa Zabloudilová
publicistka, programová ředitelka Serial Killer festivalu, spolupracovnice iVysílání

1) Nemám jeden hlavní velký zážitek. Po celý rok mě ale dokázalo nadchnout, kolik drobných, a přitom extrémně zajímavých akcí se každý týden (nejen v Praze) odehrává. I v situaci, kdy jsou kulturní pracovníci, jak víme, finančně podhodnocení a uštvaní nutností kombinovat úvazky a granty, aby svoji práci mohli dělat, existuje u nás stále neuvěřitelné množství lidí, kteří dokáží přinášet a vytvářet inspirující i fascinující věci a podnětné prostředí. Mám v oblibě velký počet malých i středně velkých festivalů a každou chvíli narazím na existenci další zajímavé, často i nové události. Kdybych mohla, můžu jít v hlavním městě každý den někam, kde se bude dít, vystavovat či promítat něco, co má cenu vidět a zažít. Za důležitý považuji provoz míst jako je Kasárna Karlín, kterému se povedlo přežít, Kampus Hybernská nebo Petrohradská, ale i místeček v prostředí města, kde je stále finančně náročnější bydlet a stále větší výzvou i smysluplně pracovat. V novém roce budu držet palce všem ohroženým klubům, klubovnám a galeriím. Místa, kde se můžeme potkávat, potřebujeme ze všeho nejvíc.

2) Kulturním zklamáním je pro mě stále nedostatečně otevřená debata o genocidě na Blízkém východě. Pořád ještě neumíme dostatečně reflektovat vlastní pozice a vzájemně se podporovat v humanismu. Ani mnohé kulturní instituce ještě nezvládly adekvátně zareagovat, a to ani na jiné velké politické krize.

3) Na mě asi moc velká otázka. Řeknu jen, že by se veřejnoprávní média neměla zabývat jen tím, co je už známé, nebo dokonce trendující, ale objevovat, co všechno se na kulturní scéně děje a za jakých podmínek to vzniká. Zajímat se o neviditelná podhoubí, z nichž všechno roste, a rozkrývat, jak je možné dnes kulturu v Česku dělat.

Letní kino v Kasárnách Karlín, které se letos podařilo znovu otevřít, foto: ČTK / Vít Šimánek

Kamila Ženatá
výtvarnice, terapeutka

1) V srpnu jsme cestovaly s dcerou Terezkou do Rakouska, až ke slovinským hranicím, do malé vesnice Neuhaus. Zde se nachází uprostřed hor a lesů architektonicky výjimečná budova Muzea Liaunig, pro které připravil slovenský kurátor vídeňské galerie Belvedere Miroslav Haľák dosud největší výstavu českého a slovenského poválečného umění let (z let 1948 až 1989) v zahraničí. Výstava TERRA INCOGNITA – Umělecká expedice do neznámého sousedství prezentovala česko-slovenské umění v dialogu s díly rakouských umělců ze sbírky muzea. Skvělé kurátorské pojetí celého konceptu výstavy bylo silným zážitkem, umocněným nádhernou architekturou galerie prostupující do okolní přírody.

2) Kulturním zklamáním pro mě nebylo nic. Zklamáním bylo mnohé jiné.

3) Asi nebudu jediná, kdo si myslí, že by média mohla věnovat kultuře větší pozornost. Celý rok sleduji podcast MišMaš Art z Winternitzovy vily, který se vtipně jmenuje podle dvou protagonistek, Máše Pivovarové a Míše Vrchotové. Mimořádně zdařilé rozhovory s výtvarnými umělci, kteří v současné době patří k nejsledovanějším a prezentují svou tvorbu v důležitých galeriích po celé republice, má bohužel sledovanost kolem 170 zhlédnutí. Bylo by potřeba podpořit tyto a podobné formáty pořadů v médiích veřejné služby, neboť okruh jejich sledovatelů je mnohonásobně vyšší.

Vizuál podcastu Miš Maš Art, foto: YouTube