Paříž jako krychle. Film Architekt vypráví o vzniku Velkého oblouku

Paříž, rok 1983, 130 let od vzniku urbanistického plánu Napoleona III., který v metropoli nechal vybourat středověké čtvrti, aby mohl vystavět nová náměstí, čtvrti, parky a bulváry. V roce 1983 se diskutuje o čtvrti La Défense, kde má vzniknout dominanta v podobě mezinárodního komunikačního centra. Tehdejší prezident François Mitterrand hojně podporuje výstavbu nových architektonických ikon financovaných státem. Tyto investice byly zahájeny jeho předchůdci v sedmdesátých letech, první takovou stavbou bylo Centre Pompidou.

Na dominantu La Défense se vyhlásila mezinárodní soutěž, do níž se přihlásilo 424 návrhů. A jednomyslným vítězem se 25. května 1983 stal návrh duté krychle o výšce 110 metrů a nakonec pojmenovaný La Grande Arche (Velký oblouk). Jeho autorem byl neznámý dánský profesor a architekt Johan Otto von Spreckelsen (1929–1987), jenž do té doby navrhl pouze svůj dům, dvě katolické kaple a dva protestantské kostely.

Stavba Velkého oblouku (La Grande Arche). Záběr z filmu Architekt, foto: CinemArt

Zápas o životní dílo

Dánský herec Claes Bang ztvárňuje Spreckelsena ve filmu Architekt coby seversky strohého a přemýšlivého nositele jedné ultimátní myšlenky, kterou hodlá realizovat bez jakéhokoliv kompromisu, snad vyjma diplomatických diskuzí se schvalujícím francouzským prezidentem. Navrhl megastrukturu obloženou sklem a lesklým mramorem, v níž se prolíná minimalismus s maximalismem a jež v době svého vzniku působila buď jako nebeská brána, nebo jako okno do jednadvacátého století. Je to nová podoba Paříže: znovuobjevená krychle, která je díky své otevřenosti obloukem, který ovšem – na rozdíl od Napoleonova Vítězného oblouku, opěvujícího vojenského vítězství – vzdává hold životu a lidstvu.

Spreckelsenův stoický klid se však bortí v momentě, kdy jeho radikální přístup naráží na nutné kompromisy a jeho víru a přesvědčení o správnosti řešení konfrontuje tuhá francouzská byrokracie, politická zemětřesení či přímočaře byznysové zájmy. Jeho postoj najednou ztrácí na sebejistotě – místo si uzurpuje lehká paranoia a posedlost vlastní vizí, jež mu přerůstá přes hlavu, neboť jí vtiskuje význam celoživotního poslání.

Mramorové lomy v italské Carraře, foto: CinemArt

Bangův Spreckelsen nesnáší počítače a evidentně trpí fóbií z přelidněných letišť, která sice umí ocenit po stránce designu, ale do carrarských lomů se vydává raději svým elegantním automobilem. Jeho snem je krychli pokrýt tamějším vzácným mramorem, díky němuž výsledná pařížská budova nenápadně zrůžoví při každém západu slunce. Carrarské lomy postrádají onu až mystickou atmosféru všudypřítomné moci a nebezpečí jako v loňském filmu Brutalista režiséra Bradyho Coberta, který je rovněž dobovým dramatem o architektovi toužícím po stavbě, jež by propojovala lidi, disciplíny a domény, ale jeho vizi stojí leccos v cestě. V Architektovi působí Spreckelsenův letmý pobyt v Carraře spíš pragmaticky, i když nakonec sehrají tamní lomy mramoru fatální úlohu v osudu architektova celoživotního díla.

Kameraman Architekta David Chambille rámuje jednotlivé obrazy ve striktním čtvercovém formátu – z každého záběru tak činí jeden malý Velký oblouk. Impozantní konstrukci (asi třicet tisíc tun) na dvanácti gigantických pilířích zobrazuje v plnohodnotné kráse, aniž by přitom ubíral na síle tlumenějším rovinám příběhu. Fascinaci vzbuzuje i mimořádně přirozené skloubení speciálních vizuálních efektů s archivními záběry a fotografiemi i s civilním herectvím a reálným prostředím pod vedením supervizorky Lise Fischer. Díky práci jejího týmu je možné Architekta vnímat i jako oživlý „making of“ dokument zachycující zlatou éru Paříže coby architektonické laboratoře. Na jedné straně městské osy roste Velký oblouk, na té druhé ze země vyrůstá pyramidovitá konstrukce Louvru v podání dalšího architektonického vizionáře, I. M. Peie.

Velký oblouk. Záběr z filmu Architekt, foto: CinemArt

Dialog individualit

Architekt nakonec není jen oslavou absolutního autorství, ale také víry v silnou individuální představivost a zároveň nezbytnou nutnost spolupráce. Filmový Spreckelsen je sice na první pohled pro svou myšlenku ochotný obětovat všechno a neustoupit v ničem, avšak teprve „výkonný architekt“ Paul Andreu (tradičně vynikající Swann Arlaud) je z pozice hlavního stavebního inženýra schopen konkrétní vzletné vize měnit ve funkční realitu – samozřejmě za cenu všech obvykle nutných ústupků a kompromisů, ať materiálových, tak technologických.

Jakkoliv je jejich vztah komplikovaný a přístup a charaktery odlišné, jeden druhého k úplnému naplnění odvážné představy více či méně potřebují. Kdo ví, co poetického ve skutečnosti spatřovali oni dva na otevřeném prostoru jedné obří krychle uprostřed pařížského nekonečna.

I dnes, šestatřicet let od jejího oficiálního odhalení v rámci dvoustého výročí Velké francouzské revoluce, můžeme průhledem skrze ni spatřovat cokoliv. Nebe, minulost, život, smrt, nebo budoucnost země, společnosti, stavitelství i nás samých.

Plakát k filmu, repro: CinemArt