Hrom do Megalopolisu. Coppolův film je grandiózní vizionářské dílo i narcistní propadák

Výsledný film je opravdu do velké míry o Coppolovi a o jistém typu utopického vizionářství. Megalopolis v zásadě stojí i padá na vlastní neochotě dělat kompromisy. A nutno dodat, že častěji padá než stojí, nebo přinejmenším, že jeho 138 minut trvající chůze je notně kulhavá.

Historka o Coppolových zastavených vinicích je pro jeho nejnovější dílo svým způsobem příznačná – bavíme se tu totiž o vizionáři, který si může dovolit investovat přes sto milionů dolarů do svého hluboce osobního srdcového projektu. Megalopolis je totiž také příběhem podobného vizionáře.

Hlavní hrdina Cesar Catilina je vynálezcem revolučního bioadaptivního stavebního materiálu jménem Megalon, jenž má potenciál proměnit nevzhledné město v utopickou komunitu, která bude nejen krásnější, ale hlavně poskytne lidem prostředí pro bohatší a harmoničtější existenci. Celý film je pak v zásadě o tom, jak se Cesar vyrovnává s klacky, jež mu pod nohy házejí zkorumpovaní politici, prospěchářské novinářky, chamtiví finančníci, vypočítavé celebrity a občas i vlastní komplikovaná povaha. Cesarův představitel Adam Driver dokonce přiznává, že při ztvárnění své postavy myslel na osobnost samotného Coppoly.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Megalopolis je v jádru optimistický a utopický film, ale jeho utopie je hluboce konzervativní. Je to představa o mimořádně nadaném a altruistickém bílém muži, který vnutí světu svůj sen a udělá z něj lepší místo svým způsobem lidstvu navzdory. Do nějaké míry by to mohl být příběh o některém z technologických miliardářů, kteří si vzali do hlavy, že spasí svět. Dokonce i vzhled Cesarovy Megalopole je vlastně retrofuturistická fantazie o ideálním městě z padesátých a šedesátých let – podobá se například projektu ideálního města Epcot, s nímž přišel Walt Disney a ze kterého nakonec vznikl zábavní park. Svým způsobem je pozitivní, že někdo v současném světě dokáže uvažovat utopicky, ale rozhodně se vyplatí kriticky přemýšlet nad tím, co je jeho utopie vlastně zač. Což se navíc v případě Megalopolisu příliš nedozvíme – film je totiž daleko víc posedlý postavou vizionáře než vizí samotnou.

Z filmu Megalopolis, foto: Film Europe

Film ze staré gardy

Příběh Cesara Catiliny je ale zároveň evidentně příběhem Coppoly a Hollywoodu. Coppola patří ke generaci takzvaného Nového Hollywoodu, která na začátku sedmdesátých let přinesla naturalističtější či modernističtější variace klasických hollywoodských žánrů a spolu s nimi také posílila pojetí režiséra jako autorské celebrity. Coppolův věhlas dosáhl vrcholu s válečným dramatem Apokalypsa, které režisér spolufinancoval sám, přičemž výrazně překročil plánovaný rozpočet a film natáčel s mnoha komplikacemi několik let. Samotná Apokalypsa je dnes považovaná za klasiku a legendu o jejím vzniku podpořil i celovečerní dokument Hearts of Darkness: A Filmmaker’s Apocalypse. V něm také zazní, že Coppola film vnímal i jako osobní, takřka mystický, katarzní zážitek – dlouho mu například nepřišlo dost dobré žádné zakončení filmu, které v té době dokázal vymyslet, protože od finále očekával jakési zásadní rozhřešení.

Související článek

Seriál Stříbrné plátno připomene slavné americké filmy

• Jan Jaroš

Podobně jako třeba Martin Scorsese dnes Coppola patří k hlasům „staré gardy“ filmařů, která se opakovaně nechává slyšet, jak současný Hollywood degeneruje do vypočítavé zábavy a jak v něm není prostor pro ambicióznější a autorsky laděná díla. V tomhle kontextu se Megalopolis dá také chápat jako idealistické gesto, jímž režisér deklaruje jak vlastní tvůrčí svobodu, tak kritiku průmyslu, v němž už pro vizionáře jeho kalibru není místo. Má totiž jít o jeho nejosobnější dílo, které režisér připravoval už od osmdesátých let a průběžně se k němu v různých kontextech vracel – děj je inspirovaný příběhem starořímského politika Lucia Sergia Catilineho, jenž usiloval o odpuštění dluhů chudým občanům, ovšem Coppola jej přenesl do prostředí futuristického New Yorku připomínajícího dystopické spektákly jako Metropolis či Things To Come. Postupně ale projekt přepisoval, například po 11. září do něj integroval zkušenost fyzického zničení historických dominant města. K realizaci se vrátil těsně před vypuknutím covidové pandemie, kdy znovu procházel scénář a měl pocit, že přestože byl v té době dvacet let starý, „je relevantnější než kdy dřív.“

Z filmu Megalopolis, foto: Film Europe

Kam ten svět spěje…

Tenhle kontext je důležitý pro porozumění tomu, jaký Megalopolis vlastně je. Protože bez příběhu o coppolovském vizionářství a komplikovaném procesu své geneze celý film tak trochu přestává dávat smysl. Přinejmenším se tím vysvětlí, proč spousta scén a motivů v něm působí tak anachronicky. Občas máme pocit, že se ocitáme v myšlenkovém světě šedesátých let, kdy byla v módě alegorická vyprávění o prohnilých autoritách a trpících idealistech, jindy se zdá, že jsme v opulentních neobarokních osmdesátkách s okázale bolestínskými hrdiny obývajícími éterické světy odrážející jejich rozervaná nitra, někdy se zase ocitáme v ironických devadesátkách odhalujících faleš mediálních simulaker.

Z filmu Megalopolis, foto: Film Europe

Ačkoli zdaleka ne vždy je úplně jasné, co se mistr vlastně snaží říci, celému filmu vládne jednak zastřešující paralela mezi současnými Spojenými státy a starověkým Římem a jednak jízlivě satirický tón, který tepe do mocenských figur a institucí dnešního světa. Obojí je ale tak pompézní a tak zobecněné či zjednodušené, že se s tím lze těžko ztotožnit. Karikatura prospěchářské novinářky v podání Aubrey Plaza, extremistický politický manipulátor Shii LaBoueufa i vypočítavý starosta Giancarla Esposita jsou teatrální až k záměrné výsměšné trapnosti a zároveň tak vyabstrahované do podoby archetypálních figur, že s nimi vlastně nemůžeme hrát hru na paralely s reálnými osobnostmi veřejného života. Neustále připomínaná analogie se starým Římem zase připomíná spíš obecná a prázdná kázání o tom, „kam ten svět spěje“ než skutečnou satiru. Megalopolis často působí prostě jen jako povýšenecké žehrání či výsměch od někoho, komu současný svět rozhodně nevoní, ale zároveň se v něm příliš detailně neorientuje. Když už nás Coppola zve k tomu, abychom promítali jeho osobnosti do jeho díla, tak při sledování Megalopolis máme občas skutečně pocit, že posloucháme stárnoucího bohatého vinaře a zasloužilého veřejného intelektuála, jak nadává na poměry a má u toho trochu problém udržet nit.

Snímek nás zároveň neustále ohromuje spektakulárními scenériemi, „hravými“ formálními nápady typu splitscreenů, snových či halucinačních sekvencí a podobně. Coppola samozřejmě není považovaný za špičkového režiséra náhodou, takže jeho film v základu drží pohromadě a nabízí několik strhujících scén, nicméně extravagantní vizualita silně pracující s intenzivní světelností občas působí jako levné CGI nebo obálka nějaké esoterické publikace. Rozhodně to ale není něco, co by filmu dávalo jednotný tvar. Naopak, Coppolův futuristický New York nepůsobí jako jednolitý časoprostor, který by měl pevně danou stylizaci a atmosféru – je podobně fragmentární a amébní jako celý snímek.

Plakát k filmu, zdroj: Film Europe

Celkem vzato Megalopolis rozhodně není jednoznačně otřesný a nepovedený film. Spíš je to dílo, které se neustále pere s vlastními grandiózními a někdy vyloženě blouznivými ambicemi. Při jeho sledování dokážeme odhadnout, k jakým výšinám se asi vzpíná, ale zároveň máme před očima i to, že na ně úplně nedosahuje. A znovu, není možné za filmem nevidět titánskou figuru Francise Forda Coppoly, který svou bitvu s antickými nástrahami osudu tentokrát tak úplně nevyhrává, ale zároveň s určitou mírou přiznaného narcismu sám sebe předvádí jako donkichotského hrdinu, který má odvahu se do nich pořád pouštět.