ČT art uvádí: Kronikář odvrácené strany amerického snu Martin Scorsese
Francis Ford Coppola, Robert De Niro či Leonardo DiCaprio… To jsou příklady hollywoodských osobností s italskými kořeny. Patří k nim také režisér Martin Scorsese, tvůrce děl o drsné tváři Ameriky, jako jsou Taxikář, Zuřící býk, Gangy New Yorku či Vlk z Wall Street. Dokument o něm dnes ve 22:15 uvádí v tuzemské premiéře ČT art.
Předloni vzniklý dokument je francouzské provenience a nese název Martin Scorsese, Ital mezi Američany. Začíná poněkud bombasticky, když hned v prvních minutách nechává zaznít bulvární zvolání týkající se Scorseseho původu: Je to italský Američan, anebo americký Ital? Režisérka dokumentu, Camille Juzaová, od níž jsme mohli spatřit třeba dokument o herečce Jodii Fosterové, krátce nato zdůrazní, že díky Scorsesemu se diváci naučili milovat vyšinuté outsidery, padouchy a mafiány. Ameriku totiž podle ní vykreslil v její realistické drsnosti.
Jak tomu v takovýchto televizních snímcích bývá zvykem, vyprávění je řazené chronologicky a opírá se jak o vysvětlující komentáře, tak o Scorseseho postřehy a ukázky z jeho děl. Tvůrce, jenž by za dva měsíce měl oslavit dvaaosmdesátiny, se prosadil nejen jako režisér, ale uspěl i v roli (spolu)producenta – podílel se třeba na vzniku snímku o Ericu Claptonovi, který Česká televize odvysílala minulý týden.
Malá Itálie v New Yorku
Scorsese v dokumentu vzpomíná na dobu dospívání – vysvětluje, že rozhodující byla příslušnost k národnostní komunitě: „Byli jsme jako rodina. Nezajímala nás politika, policie ani vláda. Nezajímalo nás, co dělají ostatní.“ Prostředí italské přistěhovalecké komunity v New Yorku, přezdívané Malá Itálie, mělo blízko jak k exaltované zbožnosti (malý Martin snil, že se stane knězem), tak ovšem ke zločineckému podsvětí. Rodiče nevykazovali intelektuální zájmy, živili se manuálně, v jejich domácnosti se nevyskytovala jediná kniha. Ale souhlasili s tím, aby dospívající Martin, jehož od dětství pohltilo kouzlo pohyblivých obrazů, studoval film na Steinhardtově škole při Newyorské univerzitě. Výjimečné nadání prokazoval hned od prvních školních snímků, v nichž evokoval prostředí, kde vyrostl.
Martin Scorsese a Robert De Niro při natáčení Taxikáře, foto: Archiv ČT
Svou profesní kariéru zahájil na sklonku šedesátých let jako střihač (podílel se mimo jiné na slavném dokumentu Woodstock z roku 1970) a toužil po režii. Prosadil se díky filmu Špinavé ulice z roku 1973 o dvou kamarádech živořících na ulicích Malé Itálie. Rázem se zařadil mezi nastupující generaci filmařů, jako byl Brian De Palma, Steven Spielberg, George Lucas nebo Francis Ford Coppola, kteří si vysloužili označení Nový Hollywood. Pro Scorseseho byla v tu dobu rovněž klíčová setkání s jeho hereckými vrstevníky Robertem De Nirem a Harvey Keitelem – i oni pocházeli z přistěhovaleckých rodin a Scorsese je později často obsazoval. Oba se skvěle osvědčili v rolích rozporuplných hrdinů, kteří osobní frustrace řešili násilím.
Zásadní spoluprací Scorseseho a De Nira byl film Taxikář (1976) o vietnamském veteránovi, který svoji temnotu duše přenese do ulic New Yorku. Snímku, jenž zvítězil na festivalu v Cannes (a v socialistickém Československu byl úřady zamítnut kvůli glorifikaci násilí, jak stálo v dobovém zdůvodnění), je v dokumentu Camille Juzaové věnována značná pozornost, dokonce je vydáván za městskou obdobu Fordových westernů.
Když chybí víra
Scorsese během sedmdesátých a osmdesátých let téměř každým titulem prokazoval režijní mistrovství – ať jde o strhující studii boxerského osudu Zuřící býk, nebo o Poslední pokušení Krista, vyprávějící na základě knihy Nikose Kazantzakise příběh titulní postavy z netradičního úhlu. Druhý jmenovaný snímek vyvolal skandál, neboť údajně znesvětil ústřední postavu i křesťanskou víru. Režisérka do zde anoncovaného filmařova portrétu dodala výpověď jedné řeholnice, která Poslední pokušení Krista označila za nejďábelštější film, jaký kdy vznikl. Své si ostatně po letech užila i Česká televize, kam ještě před odvysíláním filmu docházely protestní dopisy od lidí, aniž by jej viděli. Sotva se můžeme divit, že v Paříži dokonce hořela kina, kde se snímek promítal.
Do budoucna se tudíž Scorsese raději vyhýbal nábožensky kontroverzním tématům. Zacílil na látky, v nichž se cítil jako doma – opakovaně se vracel ke společnosti prorostlé zločineckým podsvětím a mafií. Ovšem zločin to již byl institucionalizovaný, vnějškově uhlazený, vnímaný jako druh regulérního podnikání. Tak vznikly snímky jako Mafiáni, Casino, Gangy New Yorku či nejnověji Zabijáci rozkvetlého měsíce. Scorsese se v jednom rozhovoru vyslovil jednoznačně: „Je-li společnost založená na hromadění majetku, chybí jí víra.“
V dokumentu zazní mimo jiné otázka, kam filmové podnikání v současnosti spěje. Podle Scorseseho jsou ideály, s nimiž vstupoval do kinematografie, vlastně mrtvé. Publikum se chce bavit, nikoli hledět na odvrácenou stranu hmotného blahobytu. Filmy musí vydělat aspoň dvojnásobek vložených financí, aby byly skutečně úspěšné, takže nikdo nechce riskovat.
Ale v realitě to není tak jednoznačné, jak ostatně ukazuje Scorseseho nejnovější tvůrčí kapitola. Neodmítá streamovací platformy – viz právě loňští Zabijáci rozkvetlého měsíce o vyvražďování indiánského kmene Osedžů: rozpočet nabobtnal na 200 milionů dolarů, což by v této době nejspíš žádné „tradiční“ studio na podobný snímek neposkytlo.
Již vzpomenutý Francis Ford Coppola dokument uzavírá myšlenkou, že film nelze projektovat jako průmyslovou výrobu, která by donekonečna chrlila tytéž dobře prodejné výrobky. A právě tvůrci jako Coppola a Scorsese se snaží předkládat nikoli sériové zboží, nýbrž autorská díla prosycená osobitým viděním.
Martin Scorsese v dokumentu Martin Scorsese, Ital mezi Američany, zdroj: Archiv ČT
Martin Scorsese, Ital mezi Američany / Martin Scorsese: L’Italo-Américain (Francie, 2022, stopáž 53 minut)
Režie: Camille Juzaová.
