Jacques Tati: Návrat velkého komika, který se minul s dobou
Tak jako stvořil Charlie Chaplin svého Tuláka, tak si francouzského komika Jacquese Tatiho nedokážeme představit bez jeho postavy pana Hulota bojujícího s nástrahami moderní doby. Truffaut o jeho filmu Playtime prohlásil, že je jako z jiné planety. A takový byl tak trochu i Tati, jehož dokumentární portrét uvádí ČT art dnes od 22:30.
Francie nikdy neměla nouzi o prvotřídní komiky, bohužel z nich známe hlavně Louise de Funèse, jehož nejslavnější filmy se na televizní obrazovce ustavičně opakují. Další význačné osobnosti jsou upozaděny, mám na mysli Bourvila nebo Fernandela. A někteří se zdají být zapomenuti úplně, i když se jednalo ve své době o skutečné hvězdy. Mám tu na mysli hlavně veskrze autorské tvůrce, kteří si sami psali scénáře, sami je režírovali a ještě v nich ztělesňovali titulní role. Přesahovali meze pouhé komiky, stvořili postavy, které přecházely z filmu do filmu a dotkli se hranic mlčenlivého klaunství. Takové osobnosti nalezneme přinejmenším dvě – vedle Pierra Étaixe je to právě Jacques Tati (1907–1982). Jenže cyklus jeho děl se v ČT naposledy vysílal zhruba před dvěma desetiletími…
Náhoda, díky níž Česká televize minulý týden odvysílala jak premiérový dokument o herečce Ritě Morenové, tak muzikál West Side Story, kde tato herečka ztvárnila patrně svou nejslavnější roli Anity, se tentokrát nezopakuje. A dokumentární portrét Tatiho tak zůstane bez filmů, které natočil a v nichž hrál. Nicméně dokument s názvem Jacques Tati – Muž, který spadl z Měsíce, který nyní uvádí ČT art, nabídne dostatek ukázek, abychom si utvořili představu o jeho tvorbě. Snímek přibližuje až tragicky zauzlené životní osudy velkého umělce – po oscarovém triumfu, jehož se na sklonku padesátých let dočkal Můj strýček, na Tatiho číhaly už jen nástrahy. Chystaný velkolepý projekt Playtime se měl stát jeho uměleckým vyvrcholením, ale ve skutečnosti jej pohřbil.
Seznamte se s panem Hulotem
Autor dokumentu, francouzský televizní režisér Jean-Baptiste Péretié, jehož jméno nalezneme i pod několika dokumenty o slavných amerických hercích (Robert De Niro, Al Pacino, John Wayne, Buster Keaton), se zde vyhýbá jakémukoli experimentování s vypravěčskou strukturou: nastoluje divácky co nejvstřícnější, chronologicky řazenou výpověď, která upozorní na výjimečnost zvolené osobnosti a vyjmenovává její zásadní počiny. Takže vedle doprovodného komentáře a Tatiho vzpomínek si vyslechneme svědectví pamětníků, sdělení spolupracovníků a samozřejmě to vše korunují výňatky z nejdůležitějších filmů a občas i unikátní záběry z natáčení. Režisér se nenápadně pokouší diváka pobídnout, aby se seznámil s Tatiho tvorbou, zejména pak s postavičkou pana Hulota, pána v plandavých kalhotách a s nezbytným deštníkem v ruce, jenž ustavičně zápasí s nástrahami takzvaného civilizačního pokroku.
Trailer k filmu Prázdniny pana Hulota, zdroj: YouTube Jacques Tati pocházel z rodiny původně snad šlechtické (carský generál Tatiščev pocházel z Ruska), avšak posléze měšťansky zbohatlické, neboť se v ní z generace na generaci dědil rámařský podnik. Ovšem mladý Jacques (narodil se 9. října 1907, podle jiných údajů možná i v letech 1908 nebo 1909) přesáhl toto omezení. Věnoval se, dokonce profesionálně, sportu, a právě sportování bylo tématem jeho kabaretních skečů i prvních pokusů před filmovou kamerou. Když jsme později v jeho slavných komediích obdivovali nenapodobitelně klátivou chůzi, bylo obtížné přijmout představu, že tento svérázný pán kdysi provozoval ragby.
Svůj režijní celovečerní debut Jede, jede poštovský panáček (1947) natáčel souběžně na černobílý i barevný materiál, avšak zpracování barvy se nevydařilo, takže snímek byl po dlouhá desetiletí dostupný jen v černobílém provedení. Teprve v polovině devadesátých let – již pro Tatiho smrti – se vynořila restaurovaná barevná verze, ovšem se značně zúženým spektrem, jakoby zahnědlá. Hrdinou příběhu je pošťák František, poblázněný amerikánskou rychlostí a dynamikou, ovšem šířící kolem sebe hlavně zmatky, zvláště když se ocitne v pelotonu cyklistů. Zaujmou zejména nápadité pantomimické studie hrdinova střetu s různými předměty, ať již jsou to hrábě, stříkající hadice nebo plot.
Klauniády po vzoru Keatona
Světové uznání mu zjednaly Prázdniny pana Hulota (1953). Zde poprvé přivádí na scénu zmatkáře, jemuž pak zůstává věrný i v dalších filmech. Tati postupně přechází od hrdinových malérů, týkajících se jen jeho samého, k důsledkům jeho počínání, aniž si vždy ochotný, bohorovný Hulot vůbec všimne, co vlastně způsobil. Čím více chce svým bližním pomáhat, tím více katastrof kolem sebe šíří.
Prázdniny pana Hulota se staly vděčným předmětem pro mnoho vědátorů, kteří rozebrali kdejaký detail. Ale jen André Bazin postřehl důležitý aspekt: „Je příznačné, že jedinými půvabnými, a přitom naprosto chápavými postavami ve filmu, jsou děti. /…/ Pan Hulot je neudivuje, je to jejich bratr, vždy má na ně čas, stejně jako ony neví, co to je falešný ostych před hrou a výhodami požitku“. Bazinovu jasnozřivost Tati potvrdil hned svým dalším filmem Můj strýček (1958), kde je hrdinovým spoluhráčem skutečně malý chlapec. Dočkáme se mnoha potměšilých klukovských her, do nichž se pan Hulot ochotně zapojuje, avšak ústřední linkou jsou postřehy, jak se věčný smolař Hulot potýká s moderními přístroji, které jej znovu a znovu udivují.
Trailer k filmu Můj strýček, zdroj: YouTube Film jako z jiné planety
Už pouhé vybavení bytu mu činí nepřekonatelné nástrahy. Tati do satirické kresby, jež se vysmívá mondénní touze zbohatlíků „být in“, začleňuje i zvukovou složku. Vždy s ní uměl pracovat, ale v Mém strýčkovi ji osamostatňuje, dodává jí vlastní významový rozměr – stačí sledovat symfonii nelibých zvuků při vcházení do domu, od samočinného otevírání vstupní branky až po kovově znějící kroky uvnitř bytu. Když se s Mým strýčkem ocitl Tati na turné v Americe, vyslovil jedinou prosbu: chtěl se setkat se svými někdejšími vzory, kterými byli slavní komici němé éry Buster Keaton a Harold Lloyd.
Do svého následujícího filmu Playtime (dokončen 1967), který natáčel pět let, vložil všechny své úspory, u banky zastavil i dům – filmy totiž natáčel ve vlastní produkci. Nechal postavit celé ultramoderní město z betonu, oceli a skla (přezdívalo se mu Tativille), zabírající plochu osmi hektarů. Vyrostly zde silnice zaplněné pouličním ruchem, fungovala tu kanalizační síť i pouliční osvětlení. Dvě elektrárny, které rozlehlé dekorace napájejí, by prý dokázaly zásobovat elektřinou celé menší město.
Dominantou se stala olbřímí prosklená budova, v níž pan Hulot beznadějně bloudí. Jako by Tati předvídal budoucí rozšíření „otevřených“, jen chabými příčkami rozdělených pracovišť, známých jako open space. Při natáčení použil 70 mm velkoformát, aby mohl v obraze současně rozehrát několik souběžných motivů, které na poprvé ani nejsme schopni postřehnout. Neméně uznávaného režiséra Françoise Truffauta ohromil: „Playtime se nepodobá ničemu, co existuje v kinematografii. Žádný film není nasnímaný ani ozvučený jako tenhle. Jako by pocházel z jiné planety.“
Trailer k filmu Playtime, zdroj: Archiv ČT Ale narazil na nezájem distributorů, ani diváky nezaujal. Rázem jej zavalily dluhy a všechny jeho filmy se ocitly pod kuratelou věřitelů. Není divu, že zahořklá komedie Playtime – někdy přirovnávaná k Chaplinově Moderní době – se u nás dočkala premiéry až v roce 2004.
Pak už Tati jen živořil, splácel dluhy a k natáčení se dostával jen ojediněle. Byl sice uznáván za jednoho z největších francouzských umělců, proslavený postavičkou, která vyhlížela, jako by sem spadla opravdu z Měsíce, avšak financování dalších projektů sháněl obtížně a byl nucen své záměry do krajní míry minimalizovat. Zemřel 5. listopadu 1982.
Jacques Tati během natáčení filmu Playtime, foto: Archiv ČT
Jacques Tati – muž, který spadl z Měsíce / Jacques Tati, tombé de la lune (Francie, 2021, stopáž 60 minut)
Scénář a režie: Jean-Baptiste Péretié, hudba: Stephane Lopez
ČT art 20. srpna v 22.30 a 23. 8. v 01.20
