ČT art uvádí: Rita Morenová má vitalitu Bohdalové – devět desetiletí před kamerou

Celovečerní dokument o americké herečce Ritě Morenové je v nejednom  ohledu výjimečný. Především protagonistka stále žije – 11. prosince by měla oslavit třiadevadesátiny. A stejně unikátní je výběr hostů, kteří v portrétu promlouvají. Spatříme jak její slavnější kolegyni Carrii Fisherovou, proslavenou zejména sérií Star Wars, tak bývalého prezidenta Obamu. Morenová se totiž netají svými názory. Hovoří o zdvojeném znevýhodnění: jednak je to hispánský původ, který odmítala skrývat (narodila se v Portoriku a bylo jí souzeno představovat hlavně vášnivé hrdinky z Latinské Ameriky), jednak nerovnoprávné postavení ženy v Hollywoodu. Obama i někteří umělci černé pleti v dokumentu komentují zejména obtíže dané odlišným „rasovým“ původem herečky, zatímco Fisherová zmiňuje její ženský úděl.

Trailer k dokumentu, zdroj: YouTube

S temperamentem sobě vlastním Rita vzpomíná na své dětství strávené v chudobě, přesto šťastné – rodina se přestěhovala do USA, jenže do idyly bylo daleko: Ameriku ničila hospodářská krize a přistěhovalci byli těmi posledními, na něž by chabý sociální systém myslel. Rita si vybavuje, jak byl tehdy New York prolezlý násilnostmi a rasismem, a to i rasismem přistěhovaleckým. Nuzáci jiné národnosti jí dávali pocítit, že mezi ně nepatří.

Odmalička ji bavilo tancování, posléze vystupovala v nočních klubech, záhy nucena živit rodinu. Druhou oblastí, která ji přitahovala, byl film. Fascinoval ji a byla rozhodnuta prosadit se i jako herečka. Neměla žádnou průpravu, když se – ještě v doprovodu starostlivé maminky – šla představit zástupci společnosti MGM, který v New Yorku hledal vhodné talenty. Obdivovala snímky, které spatřila jako dítě (Čaroděj ze země Oz), a fascinovala ji mladičká Elizabeth Taylorová, do níž se vzhledově stylizovala – včetně korzetu, jímž si postavu stáhla, aby vynikl vosí pas. A díky exotickému vzhledu prý okamžitě získala smlouvu.

Za ztvárnění postavy Anity z West Side Story získala Rita Morenová v roce 1961 Oscara, foto: Archiv ČT

Herečka jako majetek studia

Začátky v Hollywoodu, kam se s matkou přestěhovala, byly náročné. Neměly auto (a neuměly je ani řídit), proto si našly bydlení poblíž ateliérů, aby tam mohly dojít pěšky. Tamní obyvatelé jim prý neodpovídali na pozdrav a tvářili se, že je nevidí. Rita prozrazuje, že nejen muži v ní viděli pouhý sexuální objekt – i propagační oddělení ji vysílalo „do lepší společnosti“, aby vystupovala jako atraktivní společnice v předstíraných mileneckých párech. Rita hořce dodává, že podpisem smlouvy se stala doslovným majetkem studia, které si s ní mohlo dělat, co si zamanulo. Producenti a další vlivní muži si ji chtěli přivlastnit na jednu noc a šokovali ji vulgárními nabídkami i nadávkami, když je odmítala.

Při natáčení marně požadovala, aby lidé kolem ní respektovali její důstojnost.

Před kamerou ztělesňovala snědé, často poživačné divošky, dokonce jí ztmavovali pleť, aby vyhlížela naprosto cizokrajně, přesně podle představ výrobců i diváků. A není se čemu divit: zábavní průmysl vybudovali i financovali téměř výhradně muži, jak v jeden okamžik v dokumentu zazní.

Po celá padesátá leta se musela spokojovat s hereckými epizodami, a když měla štěstí, dostala větší úlohy v druhořadých projektech. Ačkoli se mihla ve dvou ceněných muzikálech (Zpívání v dešti, Král a já), její kariéru to neovlivnilo. Zdálo se, že je navěky odsouzena k rolím cizinek, ať již pocházejí odkudkoli (včetně Ruska), hrála dokonce indiánské ženy. A přestávala ji bavit filmová klišé, kdy žadonila o milostnou přízeň bílého muže. Při natáčení marně požadovala, aby lidé kolem ní respektovali její důstojnost.

Ani milenecký poměr s Marlonem Brandem, hvězdou oněch dob, se jí nevyvedl. Rita uznává, že to byl mimořádný herec, avšak problémová osobnost, s níž se nedalo žít. Jejich vztah, probuzený nejspíš společným zájmem o sociální i rasovou nespravedlnost, byl plný rozchodů a udobřování, také podstoupila ilegální potrat. Marlon ji vnímal jako svého druhu osobní věc, kterou může používat. Rita přesto odmítá snahy interrupci zakázat, vnímá ji jako právo ženy rozhodovat o svém těle. A svým postojům zůstává věrná po desetiletí, vždy dávala najevo, co si myslí o zhrublé mužské dominanci, ale i o feministickém hnutí. Zdůrazňovala, že prázdné proklamativní pózy ani výstřední unáhlenosti nemají smysl, že rozhoduje osobní příklad.

Nekonečný zástup Hispánek

Přelomem v herecké dráze se pro ni počátkem šedesátých let stala postava temperamentní Anity v muzikálu West Side Story (zahrála si rovněž v jeho novém zpracování, před několika lety pořízeném Stevenem Spielbergem). U nás jsme ji spatřili s více než desetiletým zpožděním, protože pro komunistický režim byl tento snímek příliš drahý, jak ostatně prozradil jeden tehdy otištěný časopisecký článek. Nejvíce pozornosti věnuje dokument právě tomuto dílu: obsahuje nejen svědectví pamětníků, ale hlavně cenné záběry z natáčení, které Rita Morenová podmanivě komentuje.

Spatříme náročný, mnohokrát opakovaný nácvik tanečních vystoupení, která na plátně ohromovala svou přirozeností a lehkostí, aniž diváci tušili, kolik stály dřiny. Rita se osvědčila i jako zpěvačka: její hořce útočný song o nástrahách Ameriky tvoří jeden z vrcholů West Side Story. A také zavzpomíná na šok, jaký prožila, když získala Oscara právě za tento film. Jako by se v tom okamžiku stala ztělesněním tužeb všech Hispánců. Při jeho přebírání ze sebe vysoukala asi nejkratší proslov, jaký kdy na Oscarech zazněl: „To snad není možné.“

Za herecký výkon ve filmu Ritz získala Rita Morenová v roce 1975 cenu Tony, foto: Archiv ČT

Rita logicky očekávala, že její kariéra se konečně smysluplně rozběhne. Nastal opak. Hrnuly se nabídky na další vznětlivé Hispánky, které odmítala. Zkoušela štěstí na jevišti, prosadila se jako zpěvačka, pracovala pro televizi. A konečně našla také muže, s nímž si rozuměla a na němž si cenila toho, že nejprve netušil, koho má před sebou, protože si ji nespojil s filmovými hrdinkami. Ani ve vysokém věku neztratila nic ze svého temperamentu a nadále vášnivě hájí vše, co považuje za správné. A jistě přizvukuje i slovům jejího kolegy tmavé pleti Morgana Freemana, který v závěru dokumentu říká: „Když se neustále cítíte diskriminovaní, tak jste pořád rozzlobení. Ale na koho? Na všechny? To je jed, to nemůžeme. Život je takový, jaký je – na jednu stranu. Na druhou stranu je takový, jaký si ho uděláte.“

Dokument Rita Morenová, vystavěný v chronologické posloupnosti, natočila u nás dosud neznámá střihačka a režisérka Mariem Pérez Rierová. Zaujatě přibližuje životní osudy i přesvědčení protagonistky. Bohatě využívá archivní zdroje, třeba unikátní záběry ze zkoušek či různých slavnostních akcí. Předkládá pestrou koláž, která umocňuje Ritiny výpovědi, jednou smířlivé, častěji odhodlané. Představuje Morenovou jako vyrovnanou, věkem zmoudřelou ženu, jež nikdy nerezignovala na boj proti všemu, co jí vadilo. Snímek tedy nepojednává jen o jedné herecké dráze, ale také o právu na důstojnější životní podmínky.

Plakát k dokumentu, zdroj: imdb.com