Seriál Stříbrné plátno připomene slavné americké filmy
Od neděle 10. ledna po další tři měsíce bude ČT art vysílat dvanáctidílný dokumentární seriál Stříbrné plátno, na jehož výrobě se mimo jiné podílel herec a producent Tom Hanks.
Stříbrné plátno, datované rokem 2019, samozřejmě není prvním u nás uvedeným cyklem tohoto druhu. Tuzemským vysíláním prošly série Dějiny Hollywoodu, Hollywoodská kronika, Desetkrát o Oscarech – a vedle nich i cykly postihující jiná, zejména evropská teritoria (Století filmu, naposledy před rokem CineKino).
Americká kinematografie očima seriálu Stříbrné plátno: z filmu King Kong (režie Merian C. Cooper, Ernest B. Schoedsack, 1933), foto: Photofest Stills – provided by CNN Marketing / Archiv ČT Stříbrné plátno, rozvržené do dvanácti zhruba hodinových částí, je zajímavé už tím, že se obejde bez přítomnosti všeznalých komentátorů. Plně spoléhá na průkaznost ukázek ze slavných (a pro danou dobu příznačných) snímků, k nimž přidává postřehy filmařů – ať již těch dávných, které se uchovaly v archivech, nebo pronášených nynějšími tvůrci (nalezneme mezi nimi zvučná jména jako třeba Steven Spielberg nebo Robert De Niro). Odbornější vhled a zařazení do dějinného kontextu zajišťují filmoví historici. Díky pestré mozaice ukázek i slovních výpovědí získáváme příležitost porovnat záměry, s nimiž tvůrci kdysi vstupovali za kameru i před ní, s konečným tvarem a vyzněním oněch děl.
Seriál neskrývá, že jeho záměrem je především pobavit. Dokonce jej můžeme označit až za upovídaný, poplatný poetice „historek z natáčení“. Převažují chvalozpěvy na probírané snímky, každý je vydáván za ten nejlepší. Ale i tak se dozvíme ledasco zajímavého ze zákulisí, uvědomíme si sílu dobových předsudků, nebo to, jak do filmového dění rádi zasahovali mocní tohoto světa, pokud pojali podezření, že filmaři si počínají příliš svobodomyslně; cenzurní opatření po celá desetiletí stanovovala, co se ve filmu smí a nesmí objevit.
Vypovídají o americké kinematografii: režisér a herec Morgan Freeman, foto: © Cable News Network, Inc. / Archiv ČT Stříbrné plátno bohužel začíná až érou zvukového filmu – pomíjí tudíž období, kdy se filmaři bravurně naučili zacházet s obrazem a jeho (se)střihem, kdy rozkvetly některé žánry (třeba grotesky). První část tedy uvozuje až Jazzový zpěvák (1927), považovaný za první zvukový film všech dob. Trvalo však ještě několik let, než se technická vymoženost prosadila a tvůrci se s ní naučili pracovat. Mnohým hvězdám němé éry zlomila vaz, protože jejich hlasy zněly odpudivě. A někteří tvůrci (třeba Charlie Chaplin) mluvení dlouho odmítali, protože se obávali, že poničí schopnost vyprávět obrazem. Diváci však byli okouzleni, když se ve filmech začalo zpívat, hrála hudba, lidé v nich mluvili, když byly slyšet ruchy.
Úvodní díl Stříbrného plátna připomíná, jak se americká filmová tvorba ve třicátých letech rozkošatěla. Naučila se diváky děsit i dojímat (viz tehdejší hity jako Dracula nebo King Kong), naučila se rozesmávat je (Stalo se jedné noci, Leopardí žena). Ambiciózní gangsterky (Zjizvená tvář, Malý Caesar) upozorňovaly na stinné stránky americké společnosti. Uchvátily sytě barevné velkofilmy (Čaroděj ze země Oz, Jih proti Severu) i kreslené pohádky Walta Disneye. A začala vznikat díla i výsostně umělecká, novátorská svým vypravěčstvím a výpovědí (Občan Kane), jakkoli probouzela diskuse, ba hněv.
Další části, pokrývající následná desetiletí, připomenou jak klíčové tituly, tak přední umělce – a dospějí téměř k současnosti. Poznáme, že filmaři (případně studia, která je platila) se věnovali hlavně zábavní tvorbě, stovky každoročně vznikajících titulů si nekladly jiný cíl než rozptýlit, rozesmát, dojmout i vyděsit. Metou se stala profesní vybroušenost, dokonalé zvládnutí vypravěčských technik, zvláště u žánru konverzační komedie.
Americká kinematografie očima seriálu Stříbrné plátno: z filmu Cesta do Ameriky (režie John Landis, 1988), foto: Photofest Stills – provided by CNN Marketing / Archiv ČT Nicméně souběžně vznikala díla reagující na aktuální společenskou či politickou situaci. Dodnes jsou připomínány „zakladatelské“ režisérské osobnosti jako Frank Capra, John Ford, Fred Zinneman, Elia Kazan, Stanley Kramer, Stanley Kubrick nebo Billy Wilder. Například za druhé světové války se objevily filmové výpovědi o těžkých bojích s Japonci, v časech studené války tituly ztvárňující hrozby komunismu. Často ty snímky zdůrazňovaly vlastenectví a konzervatismus coby základní mravní hodnotu, šířily optimistické přesvědčení, že díky dobré vůli lze překonat veškeré překážky. V padesátých letech, kdy vyvrcholila podezíravost a kdekdo byl obviňován z „neamerické činnosti“, museli leckteří tvůrci – najmě scenáristé – psát pod cizími jmény.
Souběžně sílil deziluzivní náhled, byť mnohdy vnímaný jako pomlouvačný. Vymezoval se proti sociálním poměrům (Hrozny hněvu), zpochybňoval právní spravedlnost i odhodlání účinně se bránit zlu, hlásal odpor vůči ustrnulým konvencím (Bezstarostná jízda), odsuzoval americké – mnohdy vojenské – aktivity v zahraničí, zvláště válku ve Vietnamu. A leckdy překvapil i komediálním, ba cynickým přístupem k jinak vážným záležitostem. Častěji se však vyskytovaly případy, že zamýšlená kritická výpověď byla zabalena do divácky oblíbeného žánru, jakým byly třeba thriller, melodrama, muzikál, sci-fi nebo třeba western.
Vypovídají o americké kinematografii: Rob Zombie, vlastním jménem Robert Cummings, heavy metalový zpěvák, filmový režisér a spisovatel, foto: © Cable News Network, Inc. / Archiv ČT Od šedesátých let se prosazuje „nový Hollywood“, původně vzniknuvší v opozici vůči panujícím výrobním poměrům, avšak pozvolna převzal otěže a stvořil fungující model zábavy, někdy se dotýkající jak hlubin lidské psychiky, tak stinných společenských jevů. Francis F. Coppola, Martin Scorsese, Oliver Stone, Robert Altman, Steven Spielberg, George Lucas, ale třeba také Woody Allen a další položili základy, na nichž staví hollywoodský průmysl podnes.
Zbývá doplnit následující: seriál nese původní název The Movies. V ČR jej pod názvem Příběhy za kamerou odvysílala v listopadu 2019 placená stanice Cinemax. ČT pořídila nové české znění i nový název. Za věcnou správnost této verze se zasloužil Michael Málek, někdejší televizní dramaturg, jeden z předních tuzemských znalců Hollywoodu a jeho zákulisí. Můžeme si být tudíž jisti, že filmy u nás uvedené (ostatně téměř všechny, o nichž padne zmínka, známe z kin nebo z televizní obrazovky) budou opatřeny správným českým názvem.
