Esej: Architektura nitra a věčnosti. Co mají společného filmové eposy Brutalista a Megalopolis?
Americká sága Brutalista režiséra Bradyho Corbeta i opulentní Megalopolis Francise Forda Coppoly mají jedno společné: v obou sehrává klíčovou roli postava architekta a jeho stavitelská vize. Co tyto figury a jejich tvorba prozrazují o světě a společnosti, v níž žijeme nebo žít teprve budeme?
Film Brutalista skrze svou příběhovou konstrukci působí na velkém plátně jako formálně strohá, ovšem ideově bohatá brutalistická stavba. Režisér Corbet jej formuje jako koncentrovaný flashback do kroniky života jedné fiktivní postavy, maďarského imigranta László Tótha (Adrien Brody). Na pozadí velkých dějin, plánů a geniálních staveb se snímek vyrovnává s tématy, jako jsou holocaust, migrace, nevyřčené emoce, zneužití nebo vztah mezi citlivostí umělecké duše a drancujícím mecenášstvím. Zatímco v první části Brutalisty buduje hrdina svůj těžkotonážní americký sen, v druhé půli se o slovo hlásí spíše zdrcující tragédie antického vzoru, jež symbolicky nabírá spád v krajině carrarských mramorových lomů.
Lomy v Carraře ve filmu Brutalista, foto: CinemArt
„Natáčet v Carraře pro mě bylo důležité, protože tamější mramor je materiál, který by neměl nikomu patřit. Obkládá naše kuchyně a koupelny, a přitom ho rychle ubývá. Za 500 let údajně tyto hory zmizí. Když se v lomech sami ocitnete, cítíte, že je matka příroda naštvaná. Je to velmi nebezpečné prostředí, kde se neustále sesouvají a rozpadají skalní masivy, jak si z nich dokola ulamujeme sami pro sebe,“ přibližuje v rozhovoru pro časopis Sight and Sound režisér a spoluscenárista Brutalisty Brady Corbet.
Carrarský mramor ve filmu Brutalista, foto: CinemArt
Právě v carrarských lomech v Apuánských Alpách v italském Toskánsku udělá americký donátor Van Buren (Guy Pearce) poslední krok k tomu, aby maďarského architekta Tótha ovládl. Ubližuje mu, ponižuje ho. Jeho talent a osobní kouzlo se pokouší žárlivě vyždímat stejně jako vzácný mramor, jenž se zde těží od dob starověkého Říma. Van Buren využívá Tótha k vybudování svého velkolepého interkulturního institutu v Pensylvánii – kvádrové stavby s kostelní věží, která se pro něho stává svatyní vyjadřující cosi, co on sám z pozice pseudointelektuála nebude nikdy schopen zcela pojmout, natož smysluplně vyjádřit. ¨
Technický výkres Van Burenova institutu ve filmu Brutalista, foto: CinemArt
Jistý pocit úlevy se dostavuje v momentě, kdy se na velkém plátně začíná rýsovat skutečný charakter Van Burenova institutu – impozantní a velmi symbolické brutalistické struktury, která je primárně reflexí Tóthovy duše a elementů formujících jeho introvertní charakter, od tragických vzpomínek na období strávené v koncentračním táboře až po touhu po opětovném spojení s jeho ženou Erzsébet. Stejně jako za spisovatele k světu promlouvá jeho román a za filmaře audiovizuální počin, tak Tóth skrze své architektonické dílo navenek konečně svobodně vyslovuje na první pohled nevyslovitelné.
Architektura inspirovaná koncentráky? Z filmu Brutalista, foto: CinemArt
I to je jeden z důvodů, proč hlavní production designérka filmu Judy Beckerová do výsledné architektury ústřední budovy snímku ukryla zlověstné i osvobozující (protože zasazené do odlišného kontextu) inspirace klaustrofobickými interiéry koncentračních táborů – zejména do oddělených buněk, prostorů vyznačujících se svou strohostí a vysokými stropy s pohledy vstříc nebi a mrakům a upomínajících tak na Tóthovy niterné vzpomínky na čas protrpěný v Buchenwaldu. Inspirace ukryla Beckerová i do centrálního podzemního tunelu se širokým strmým schodištěm, což pro Tótha symbolizuje chladné, ve svém jádru ovšem nadějeplné propojení mezi dvěma tábory – Buchenwaldem a Dachau – tedy místem jeho vlastní trýzně a místem, kde pobývala jeho žena Erzsébet.
Brutalismus v obraze
Jedním z klíčových zdrojů pro návrh prostorného, byť surového podzemí se stalo modernistické metro ve Washingtonu ze šedesátých let minulého století od architekta Harryho Weeseho. Štíhlé betonové sloupy vedoucí k „hřibovitým“ stropům pak zase evidentně vzešly z interiéru sídla společnosti Johnson Wax – v současnosti již historické památky USA navržené Frankem Lloydem Wrightem s využitím progresivních konstrukčních znalostí českého architekta Jaroslava J. Polívky, mimo jiné spoluautora pražských paláců Chicago a Habich či radikálního návrhu na mrakodrapové přemostění Nuselského údolí.
Interiér společnosti Johnson Wax od architekta Frank Lloyd Wrighta a Jaroslava Polívky, foto: Creative Commons
„Brutalistická architektura pro mě reprezentuje něco, čemu lidé nerozumějí, a tak to chtějí zlikvidovat. Ten vztah je fascinující. Celé hnutí přitom vzešlo z Bauhausu, bavíme se tu o architektech jako Marcel Breuer, Paul Rudolph nebo Louis Kahn. Jejich projekty se potýkaly s tím, co celý svět prožíval v první polovině dvacátého století. A náš film vypráví o tom, jakým způsobem poválečná psychologie formovala poválečnou architekturu. Dokonce i řada materiálů, které se využily pro stavbu těchto budov, byly původně vyvinuty právě pro válečné období. Můžeme tak říct, že tyhle baráky by nikdy neexistovaly nebýt traumatu, jímž si svět tehdy prošel,“ vyprávěl vloni na benátském festivalu režisér Brady Corbet minulý v rozsáhlém interview pro magazín The Hollywood Reporter. Za Brutalistu si z Benátek odvezl cenu za režii – zejména za způsob, jakým na poli 215 minut umně konstruuje svou filmovou operu, navíc prostřednictvím stylově padnoucího širokoúhlého formátu VistaVision, který se začal využívat v padesátých letech, tedy ve stejné době, kdy se objevila první brutalistická architektura.
Architektura ve filmu Brutalista, foto: CinemArt
Neotřelost a funkčnost svého přístupu Corbet asi nejlépe prezentuje v monumentálním obraze, kdy vlak převáží betonové panely vstříc rozestavěnému institutu. Maximalismus, zastoupený zde ptačí perspektivou, obsáhlou scenérií a rozmáchlým, „technokratickým“ i jazzově experimentálním soundtrackem Daniela Blumberga, je tu v pozoruhodně harmonickém vztahu s minimalisticky pojatým sdělením klíčové informace, totiž vykolejením vlaku a pozastavením kompletního stavebního procesu. „Událost je to katastrofická, my ji ale sledujeme z takové dálky, že sotva slyšíme jakýkoliv zvuk,“ píší Corbet a jeho žena Mona Fastvold ve finální verzi scénáře o 130 stranách z března roku 2023.
Trailer k filmu Brutalista, zdroj: YouTube Město fosilie
Zatímco Corbetovi posloužila příroda v toskánské Carraře jako trefná vizuální alegorie k reálným dopadům západního kapitalismu na planetu, symboly a alegoriemi přesycený film Megalopolis se s tématy vykořisťování přírody a konfliktní energie mezi umělcem a mecenášem, případně developerem, vypořádává odlišným, byť rovněž svérázným způsobem.
Postava vlivného vizionářského architekta Cesara Catiliny (Adam Driver), protagonisty Megalopolisu, ve skutečnosti kombinace urbanisty Roberta Mosese a zakladatele Bauhausu Waltera Gropia, se k zákonitostem přírody staví citlivě a s respektem, ovšem přirozeně pragmaticky. Catilina je ostatně tím, kdo objevil mysteriózní látku megalon a následně ji vyvinul v zázračně ozdravující, ovšem i funkční stavební materiál překračující dosavadní vědecké poznání.
Z filmu Megalopolis, foto: Film Europe
Coppolův Megalopolis, eklektický soubor filozofií a žánrů, bývá ze strany laické i odborné veřejnosti strháván stejně nekompromisně jako stárnoucí nepotřebné budovy. Ale s dílem jsou spojeny myšlenky či architektonické vize hodné diskuze. Jedním takovým momentem je zapojení americko-izraelské profesorky a bio-designérky Neri Oxmanové, která v tvorbě vlastního studia OXMAN často kombinuje umění s přírodními vědami. Byla to ostatně spolupráce s Coppolou, která její tým v roce 2021 dovedla ke vzniku vrstevnatého projektu s názvem Man-Nahata – jakési vize Manhattanu, jenž se ve svém budoucím vývoji dramatickým obloukem znovu vrátí ke své prehistorické podobě. Konkrétně před rok 1600, kdy ostrov jménem Mannahatta („země mnoha kopců“) obývali původní kmeny Lenapů a na místo tepajícího mrakodrapového hubu šlo o ekologicky rozmanité prostředí plné lesů, polí, údolí, potoků a bažin.
Z projektu Man Nahata, foto: Oxman
Oxmanová ve svém vrstevnatém návrhu rýsuje utopický pohled do budoucnosti městské krajiny New Yorku. Současná mrakodrapová identita Manhattanu se v průběhu následujících staletí rozkládá pod vlivem globálního oteplování a zvýšené hladiny oceánů a nadále se transformuje v jakousi urbanistickou fosilii. Teprve až na ní doslova vyrůstá nová inteligentní a organická metropole připomínající gigantickou botanickou zahradu.
Z projektu Man Nahata, foto: Oxman
Kouzlo destrukce
Zatímco Oxmanová ve své studii zvěstuje radikální znovuzrození spojené s rozsáhlým zánikem zastaralých architektonických objektů, Francis F. Coppola, sám velký obdivovatel a zastánce klasického newyorského art-deca, se ve svém filmovém vyprávění drží o krok zpátky. Nabízí píše opatrný evoluční přerod s úctou k historickému odkazu.
Ústřední architekt a myslitel Catilina skrze tajemný megalon sice sám iniciuje růst biomorfních struktur a vznik nové inteligentní architektury, jež je schopna libovolně se přizpůsobit náladě svého uživatele, ale zároveň sám, coby šéf Úřadu pro design v Novém Římě, úřaduje z notoricky známé ocelové věže Chryslerova mrakodrapu z třicátých let minulého století. V elegantním retro Citroënu DC z let padesátých pak navštěvuje temné opuštěné čtvrti svého města, kde k němu symbolicky beze slov promlouvají obří antické sochy, které jako by z oka vypadly naddimenzovanému sochařskému charakteru Gotham City v provedení oscarové production designérky Barbary Ling ve filmu Batman navždy (1995). Coppolův Catilina počítá s tím, že samovolně modelovaná rostlinná architektura bude postupně obrůstat, nikoliv přímo devastovat stávající, ať už klasicistní či moderní chlouby původního města.
Z filmu Megalopolis, foto: Film Europe
Kromě toho, že Catilina je díky zmiňovanému megalonu považován za předního intelektuála a vědce své doby, ovládá také čas. Ve chvíli, kdy se mu nabízí pohled na řízenou demolici starší budovy, moment samotného odpalu si libovolně pozastaví, aby mohl obdivovat podvratné kouzlo destrukce. Běh času zastavuje stejně jako malíř v tvorbě obrazu nebo jako filmař při zaznamenání záběru. „Čase, ukaž mi budoucnost,“ káže Catilina v jedné ze scén představujících jeho proces tvorby, přičemž právě pohled na svět zítřka mu zodpovídá otázky ohledně vývoje architektonického tvarosloví inspirovaného přírodou. Jeho kreativní mysl přesně ví, na co a proč se zaměřit, celé rozhodování je tedy více pragmatické než hravé a spontánní.
Z filmu Megalopolis, foto: Film Europe
V případě Brutalisty László Tótha, evropského architekta vzešlého z modernistického Bauhausu, jde naopak o věc intuice a myšlenek vycházejících z hloubi duše. Čas ovládat nedokáže, skrze svou tvorbu ho ovšem přesahuje. Van Burenův Institut, Tóthova první významná stavba v Americe, je pro architekta natolik osobní, těžko vyřknutelnou záležitostí, že svou nadčasovost vyjadřuje zcela bezelstně, a to jak svým vnitřkem-interiérem, tak vnějškem-exteriérem.
Stroje bez zbytečností
„Můj strýc je především zásadový umělec. Jeho celoživotní ambicí bylo nejen definovat epochu, ale také překonat čas. Ve svých pamětech popsal své architektonické návrhy jako stroje bez zbytečných částí, které v nejlepším případě, stejně jako v jeho nejlepším případě, měly nehybné jádro. Tvrdé jádro krásy. Jinými slovy: způsob, jak vnímání jejich obyvatel nasměrovat na svět takový, jaký doopravdy je. Definují je zákony přírody, hor a skal. Nic nenaznačují. O ničem nevypovídají. Prostě jsou,“ shrnuje ve zmiňovaném scénáři Brutalisty celoživotní Tóthovo dílo jeho neteř Zsófia během slavnostní řeči na historicky prvním Bienále architektury v Benátkách v roce 1980.
Z filmu Brutalista, foto: CinemArt
Přestože v příběhu Brutalisty Tóthovy vize vzdor všem komplikacím a vykořisťování vytrvají a stanou se neoddělitelnou součástí dějin architektury, umění a stavebního inženýrství, realita je, ostatně jako vždy, mnohem drsnější. Coby odborný konzultant filmu ostatně působil francouzský architekt a historik architektury Jean-Louis Cohen (1949–2023), autor knihy Architecture in Uniform: Designing and Building for the Second World War (Architektura v uniformě: navrhování a stavění pro druhou světovou válku, 2011): „Jedna z mých prvních otázek pro Jeana-Louise zněla: Vzpomenete si na jediný příklad člověka, který uvízl v bahně druhé světové války, a pak dokázal oživit svou kariéru kdekoliv jinde? A on odpověděl, že takových příkladů je nula. Prostě nula. Náš film je v tomto ohledu bohužel opravdu jen fantazií, protože pokud jste v polovině třicátých let neměli to štěstí a nedostali jste místo na americké univerzitě – což byl také jediný způsob, jakým Walter Gropius dokázal přivést za hranice tolik lidí, tak pokud jste rovnou nepřišli o život, zcela jistě jste tehdy přišli o své živobytí,“ shrnuje fakta režisér Brady Corbet ve zmiňovaném rozhovoru pro Sight and Sound.
Trailer k filmu Megalopolis, zdroj: YouTube Krása podle Trumpa
„Brutalista“ Tóth v jednom z prvních rozhovorů s Van Burenem zamýšlí, co pro něho architektura znamená. Mluví o tom, že v momentě, kdy všechny přeživší přestanou ponižovat jejich strašlivé vzpomínky na válku a koncentrační tábory, jeho setrvávající stavby se v Budapešti, potažmo v celé Evropě, stanou podnětem nových diskuzí a myšlenek. Ať už rétorika hněvu a strachu bude zpočátku jakkoliv silná, jeho stavby podle něho odolají.
Brutalista je pro Corbeta v první řadě příběhem o tom, jak imigrantská zkušenost může až hrozivě odpovídat zkušenosti umělecké. Jinak řečeno: Lidé obecně opovrhují něčím, čemu nerozumí, z čeho mají strach. „Když se někdo nastěhuje na americké předměstí a nevypadá jako ostatní, ať už kvůli barvě pleti, víře nebo tradicím, všichni chtějí, aby vypadl. A když v padesátých letech architekti stavěli brutalistické monumenty, mnoho lidí je chtělo okamžitě strhnout,“ uzavírá Corbet, jehož v současnosti trápí počínání znovuzvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Z filmu Brutalista, foto: CinemArt
Trump na sklonku svého prvního funkčního období, v prosinci 2020, podepsal nařízení, jímž se pokusil upevnit tradici neoklasicismu jakožto oficiálně preferovaného architektonického stylu pro všechny federální budovy. Se slovníkem plným výrazů jako „ošklivé“ nebo „příšerné“ pak v rámci svého demagogického plánu Make Federal Buildings Beautiful Again (Ať jsou federální budovy znovu krásné) odsoudil všechny stavby spojené s brutalismem či dekonstruktivismem. Trumpa ovšem i přes spolupráci s Elonem Muskem nelze zařadit ani mezi fanoušky futuristické architektury, natož pak potenciálního „života v rostlinách“.
Z filmu Brutalista, foto: CinemArt
Tvrdé jádro budoucnosti
Přesto, že Corbet na Trumpovo brojení proti ohroženým budovám pravidelně upozorňuje a prezidentův vztah k architektuře přirovnává ke vztahu mezi Hitlerem a jeho dvorním architektem Albertem Speerem, jeho nový film přes veškerou svou dějovou tíživost a tragické elementy nevyznívá v tomto ohledu vyloženě chmurně. Ukazuje, že architektura, která ve své době může být široce nepochopená a nenáviděná, v sobě ukrývá mimořádnou sílu obstát a může být doceněna následujícími generacemi. Nakonec oba fiktivní architekti – jak László Tóth z Brutalisty, tak Cesar Catilina z Megalopolis – realisticky usilují o to, aby jejich vlastní dílo nepostrádalo reflexi jich samotných a aby z něho lidé mohli čerpat v době, kdy oni sami budou již dávno po smrti. Zkrátka aby jejich architektura mohla reálně promlouvat a stala se společensky platnou. Aby se stala věčnou.
Ať už plynutí času ovládají či nikoliv, s jeho neúprosností se musí nakonec smířit oba. V obou přístupech a v obou filmech se nejen v oblasti architektury prolíná soudobý cynismus se zítřejším optimismem, to první ovšem nevítězí nad tím druhým. Corbet i Coppola jsou ve svých současných počinech drasticky i zábavně cyničtí vůči svým postavám, společnosti a minulosti, nikoliv však vůči budoucnosti. Tóthova neteř během stylového a vtipného epilogu Brutalisty brilantně definuje strýcovo dílo. Je to nakonec ona, kdo se z traumatizované dívky proměňuje v rozhodnou osobnost s vlastním osudem, v nositelku velkého inspirativního odkazu. A je to nakonec Coppola, kdo v závěru Megalopolis odzbrojujícím, totiž přiznaně patetickým a naivisticky pohádkovým způsobem oslavuje víru v ducha lidstva a jeho nadcházející generace. Co chtít od architektury či filmu víc?
